Švamberk

Boky Hradiště jsou holé a na nich většinou buď kamení anebo suchopar. Pod hradištěm jest dvůr a pivovar. Odtud jde cesta napřed k vesničce Krasikovu, která k východní patě Hradiště přistavěna jest a zelení se od něho odráží. Odtud jest nejkratší cestou pěšina po boku hory, z níž se hned do předhradí přichází; volněji se vstupuje po staré vozové cestě. Hned tam, kde cesta tato od vozové cesty skrze vesničku jdoucí odbočuje, začíná jedlé cesty kamenný val a táhne se až k jižní straně Hradiště. Pod tímto náspem k východní straně jest odstavec ze země nasypané, patrně staré plotiště, které dřevěnými sruby bylo opevněno, aby odtud nepřítel na cestu nevylezl. Dvě hluboké díry na tomto odstavci svědčí o tom, že se tu zachycovala voda. Na jižní straně hradiště, nežli se přijde k první bráně, otáčí se cesta do tří čtvrtin kruhu okolo bašty, t. j. opevnění venkovského, z něhož zůstal pahrbek s polookrouhlým výběžkem skalnatým, jak to hned od prvopočátku vylámáním skal bylo přizpůsobeno. Cesta jde pak ke hradu levostranně, a právě proto tu byla bašta velkou výhodou, protože nepřítel jí svou pravou, nechráněnou stranu ukazoval. Od té bašty táhne se násep po celé východní straně hradu až k jeho severozápadnímu skalnatému konci a zase od skal těch po celé západní straně až k jižnímu konci hradiště, kdež stála okrouhlá věž, k níž se pak dotčený kamenný násep, jdoucí podlé cesty, připojoval. První brána bývala snad pod dotčenou skalnatou baštou aneb teprve za ní tam, kde začíná nyní dřevěné obydlí kostelníkovo a k němu stará zeď přistupuje. Touto branou vstupuje se na předhradí, velké prostranné místo. Vlevo proti baště stávalo veliké čtverhranaté stavení, v němž se nádržka pro vodu spatřuje a někdy byty chasy a obilnice bývaly; přední jeho strana je docela zbořena. Zdivo jest novější způsoby, kde dvoru jsou okna a dvéře; venku na jižní straně stará zeď bez oken. Severně odtud jsou ... ... více A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII.

Tehdy však vystupovali ještě pod svým původním jménem, odvozeným od jejich nejstaršího nám známého předka Ratmíra ze Skviřína (1223 až 1247), v r. 1227 komorníka Plzeňského kraje a snad zakladatele minoritského kláštera ve Stříbře. Z jeho synů byl Ratmír (1250 až 1263) purkrabím na Přimdě a založil tzv. lestkovskou větev rodu; vedle Lestkova mu patřil i Bor. Ten však přešel později na jeho bratra Bohuslava, který převzal i přimdecké purkrabství, byl r. 1286 plzeňským komorníkem a žil ještě asi r. 1310. Další Ratmír či Racek z této rodiny, syn Bohuslavův, se píše již r. 1287 z Krasíkova. Objevil se pak v pramenech ještě r. 1291, ale víc o něm nevíme. Statek po něm držel jeho bratr Bušek (Bohuslav), majitel Boru, známý z l. 1313–1330. Do doby vlády některého z obou jmenovaných bratrů je možno položit vznik hradu Krasíkova, i když architektonické znaky, zvláště masivní věž, svědčí spíše pro konec 13. století. V písemných pramenech se však hrad objevuje až r. 1342. Jeho majitelé přejmenovali v duchu tehdejších zvyků svůj hrad a posléze i rod podle německého názvu svého znaku, stříbrné labutě v červeném poli, na Schwanberg. Toto jméno se poprvé objevuje už ve 14. století a již tehdy bylo počeštěno na Švamberk (obě jména se pak střídala); tak se psal Bohuslavův stejnojmenný syn, donátor pražských augustiniánů (mj. je obdaroval platy a statky na Bezdružicku), r. 1350 jeden ze členů zemského soudu, pak nejvyšší komorník a v l.1358–1361 chebský zemský fojt. Byl také majitelem Boru, Poříčí a Chodové Plané i příznivcem stříbrského minoritského kláštera, kde byl po své smrti r. 1379 či 1380 pohřben. Hrad a panství Krasíkov i Bor zdědil syn Bohuslav s mladšími bratry; také on zastával řadu významných úřadů, mimo jiné byl v l.1390 až 1398 nejvyšším sudím. Řada Bohuslavů ze Švamberka pokračovala dále jeho synem, který stál nejprve v opozici proti králi Václavovi IV., protože dal r. 1409 z neznámých důvodů stít jeho strýce Jana. R. 1414 však byly spory ukončeny smlouvou a Bohuslav se stal nejen královým dvořanem, ale i zemským soudcem. Také tento Bohuslav ze Švamberka projevoval přízeň stříbrskému minoritskému klášteru i okolním kostelům a po vypuknutí husitského revolučního hnutí se i s bratrem Hynkem postavil na katolickou stranu. Patřil k jejím nejvýznačnějším oporám v zemi; v r. 1419 se střetl se Žižkou u Nekmíře, spolupůsobil při přechodu Plzně do katolického tábora a zmocnil se pak i Zelené Hory, obsazené kališníky. Tyto úspěchy, za něž se Švamberkům císař Zikmund odměnil zapsáním nepomuckého a manětínského panství, byly jednou z příčin odvetné výpravy Žižky na počátku r. 1421. Husitům snadno podlehly kláštery v Chotěšově a v Kladrubech, a když táhli na Stříbro, přijel Bohuslav s poměrně slabým vojenským doprovodem na Krasíkov. Taktická chyba a zřejmě i nedostatečná průzkumná činnost se Bohuslavovi zle vymstily. Táborské vojsko rychle a nečekaně přitrhlo ke Krasíkovu, obklíčilo hrad a prudce zaútočilo. Hned první den se husité dostali na hřeben hory a získali tak základnu pro postavení střelby, druhý den se zmocnili jedné věže a mostu, tedy zřejmě brány s padacím mostem. Beznadějná situace donutila Bohuslava ze Švamberka k jednání o kapitulaci, kterou však chtěl složit jen do rukou Petra Zmrzlíka ze Svojšína, bývalého královského mincmistra, neboť věděl, jaká nenávist proti němu samému v táborském vojsku panuje. Za Zmrzlíkovy pomoci a díky Žižkově velkorysosti se pak skutečně podařilo uchránit Bohuslavův život před pomstou táborů. Jeho lidem byl povolen volný odchod, Bohuslav sám byl uvězněn nejprve na Krasíkově a pak na Příběnicích. V zajetí Bohuslav změnil své smýšlení a již začátkem r. 1422 vyhlásil nepřátelství Oldřichovi z Rožmberka. Bojoval pak jako hejtman v čele polních vojsk a po Žižkově smrti (1424) patřil dokonce mezi jeho nástupce, než byl smrtelně zraněn šípem do obličeje při obléhání města Retče (Retz) v Rakousích r. 1425. Hrad Krasíkov byl opraven a zůstal zatím nějaký čas v rukou táborů, ovšem k veliké nelibosti západočeského katolického landfrýdu a zvláště jednoho z jeho vůdčích představitelů, hejtmana Plzeňského kraje a Bohuslavova bratra Hynka Krušiny ze Švamberka. Již v polovině listopadu 1421 se Plzeňští pokusili Krasíkova zmocnit, ale včasná Žižkova pomoc tento záměr zmařila i přes vojenskou intervenci Jindřicha z Plavna. Ztroskotal i další pokus v březnu 1422 a Hynek Krušina nakonec někdy r. 1425 nebo 1426 hrad za pomoci císaře Zikmunda vyplatil za 700 kop pražských grošů s tím, že bude na Krasíkově chovat k jeho obraně i pro boj proti kališníkům 100 koní. Purkrabím hradu byl jmenován Jan Hvozd z Horoušan a po něm Kunrát Borník ze Štítar. Hynek Krušina ze Švamberka dál válčil proti husitům, pak proti Bavorům (r. 1437), jako krajský hejtman dobyl r. 1441 hrad Skálu a nakonec přes pokročilý věk i chatrné zdraví se pustil i do boje proti straně poděbradské. Ještě předtím, na počátku listopadu 1443, však velký požár zničil větší část hradu Krasíkova. Vznikl v pokojích Hynkovy manželky a jejích dívek a způsobil na svršcích a mobiliáři škody za 500 kop pražských grošů. Po dobu opravy hradu přesídlil Hynek Krušina na Zelenou Horu. R. 1454 získal od krále Ladislava pro sebe a svého syna Bohuslava všechny odúmrtě po předcích. I tento Bohuslav patří do řady význačných příslušníků rodu. Oženil se s dcerou Oldřicha z Rožmberka Ludmilou a byl předním členem protipoděbradské jednoty zelenohorské, kterou pomáhal r. 1465 vytvořit. S králem Jiřím se později smířil a bojoval v Rakousku a Bavorsku. Svým sňatkem získal z rožmberského dědictví hrad Zvíkov, jenž se stal novým rodovým sídlem Švamberků. Bohuslav byl rovněž rožmberským vladařem, respektive poručníkem, a r. 1476 nejvyšším hejtmanem uherského krále Matyáše Korvína v Čechách. S Matyášem se však brzy nepohodl a byl r. 1478 unesen do Uher. Jeho syn Hynek se ihned rázně ujal dědictví, obsadil Krasíkov i Bor a spolu s dalšími příbuznými dosáhl jak smíru s králem Vladislavem II., tak i otcova propuštění z uherského zajetí. Bohuslav byl od r. 1480 nejvyšším hofmistrem, poslední léta před svou smrtí (1490) trávil především v Boru. Protože nejstarší syn Hynek Krušina, rovněž proslulý válečník, a další dva synové zemřeli dříve, spravoval rodinné statky čtvrtý Bohuslavův syn Jindřich, který se r. 1493 rozdělil se synovci. Ponechal si Krasíkov, Zvíkov, Kestřany a Karlšperk. Sídlil sice především na Zvíkově, ale Krasíkov dal kolem r. 1510 opravit a zřídil na něm zejména novou studnu. Protože brzy ovdověl a zůstal bezdětný, odkázal své hrady a panství Zvíkov i Krasíkov Hynkovu synovi Kryštofovi ze Švamberka a na Orlíku. Kryštof, který tak v r. 1523 získal Krasíkov, byl sice bohatý, avšak málo se zabýval politikou a veřejnými záležitostmi vůbec. R. 1530 dal na Krasíkově stavět nové obytné budovy. Jako vášnivy lovec přijel r. 1534 ke štvanici na Krasíkov a zde těžce onemocněl a zemřel. Z jeho pěti žijících synů dostal při dělení majetku Krasíkov neduživý a svobodný Ratmír. R. 1544 vyměnil svůj hrad s bratrem Jindřichem (starším) za polovinu Zvíkova. Jindřich pak ještě téhož roku prodal hrad Krasíkov (v zápisu se uvádí jako zámek Švamberk) s předhradím, městečka Lestkov a Manětín a 26 celých vsí Volfovi mladšímu Krajíři z Krajku na Točníku za 28 000 kop grošů míšeňských. Krajíř však byl pro účast na povstání proti králi Ferdinandovi I. r. 1547 pokutován a panství ztratil. Ferdinand I. je v r. 1548 postoupil Jeronýmovi Šlikovi z Holiče na Rabštejně. Nový majitel prodal vesnice Polžice a Pačín držitelům Bezdružic. Jeho syn Šebestián se zadlužil natolik, že nejprve prodal Manětín a v r. 1569 i Krasíkov – opět Švamberkům, a to Jindřichovi, Zdeňkovi a Jáchymovi, majiteli Kynžvartu, který byl císařským radou, chebským purkrabím a později ještě prezidentem české komory. K panství patřilo městečko Lestkov a 16 vesnic. Jáchym zemřel r. 1574 a do r. 1586 spravoval jeho statky jako poručník bratr Jindřich. Pak převzal Krasíkov a Bezdružice s Gutštejnem, koupené rovněž r. 1569, Jiří Petr ze Švamberka. Když zemřel, spravoval Krasíkov v l. 1608–1615 jeho bratr Jan Šebestián, po něm do své smrti r. 1619 dcera Jiřího Petra Anna Marie. Ze synů Jiřího Petra Jan Šebestián r. 1624 zemřel a Jan Bedřich, držící vedle Krasíkova navíc i Třebel a Trpísty, byl přívržencem císaře Ferdinanda II., za což byl odměněn hodností císařského rady. Císařští vojáci ležící v Teplé po bělohorské bitvě zpustošili na Krasíkové panskou hrobku, ale pak byl hrad již dostatečně chráněn, ovšem s vydatným přispěním Jana Bedřicha na stravu posádky a píci. Když 7. února 1644 Jan Bedřich ze Švamberka s manželkou a čeledí odjeli na svatbu do sousedství, žena hlásného při pečení koblih zavinila požár, který v několika hodinách zničil celý hrad a západní část předhradí. Sotva byl hrad nouzově opraven, přišla v r. 1647 nová pohroma. Nejprve švédský generál Vchynský zajal na cestě do Plzně Jana Bedřicha i s manželkou a dalšími rukojmími a propustil je až za vysoké výkupné. Krátce nato, v srpnu téhož roku, obsadili chátrající Krasíkov Švédové pod vedením generála Wrangela. 300 jezdců nelítostně plenilo okolí a pevně se usadilo na těžko zdolatelném hradě. Císařský velitel Lanov proto 14. srpna ukryl většinu svých vojáků do zálohy, se zbytkem pak vylákal Švédy z hradu a celý oddíl zčásti zlikvidoval a zčásti rozprášil. Jan Bedřich ze Švamberka, jenž o pět dní později ztratil hrad Třebel, zničený při bojových operacích, se pak pustil do zahlazování válečných škod. Na švamberském panství měl tehdy sice 3 městečka a přes 60 vsí, avšak do značné míry popleněných. Nedostatek prostředků mu zabránil v obnově spáleného Krasíkova a donutil ho omezit se na opravu dvora pod hradem, k čemuž použil stavebního kamene z krasí-kovských zdí a tím hrad dále pobořil. Jan Bedřich ze Švamberka zemřel v r. 1659 (jako poslední byl pohřben v krasíkovské rodinné hrobce v hradním kostele) a vdova prodala celý majetek komořímu hraběti Janu Kryštofovi Ferdinandovi z Heissenštejnu na Stahremberku. Ten prodal r. 1677 Třebel a zbytek panství byl r. 1693 rozdělen mezi jeho tři dcery a jejich manžely. Krasíkov s Gutštejnem získali hrabata Vrtbové, z nichž Jan Josef, majitel Cebivi, měl za ženu Zuzanu Antonii. Ta dala po r. 1707 obnovit kapli na hradě, opatřit ji třetím zvonem a erby nad vchodem. Hrabě Jan Josef z Vrtby, prezident nad apelacemi a od r. 1712 nejvyšší purkrabí, prodal r. 1712 krasíkovské panství i se statky Gutštejnem a Cebiví říšskému knížeti Maxmiliánovi Karlovi z Löwensteinu a Wertheimu, který je pak spojil s bezdružickým panstvím. Bezdružicku, které příslušníci jeho rodu vlastnili až do r. 1945, dodnes vévodí strmý a hustě zarostlý kopec se siluetou kostela a zbytků opevnění na místě, kde se kdysi nad okolní krajinou vypínal mohutný hrad. Svou polohou, velikostí i významem majitelů patřil mezi nejdůležitější hrady západních Čech. Již přístupová cesta k hradu od dvora na východním úbočí hory byla po celé délce kryta kamenným valem a navíc náspem, na němž snad stávaly dřevěné obranné sruby. Cesta směřuje k jižnímu okraji plošiny, situované od jihovýchodu k severozápadu. V tomto směru se protáhlý hřbet také zužuje a pozvolna stoupá, až na severozápadním okraji končí špičatým výběžkem, prudce spadajícím skalnatým srázem dolů. Z této přírodní dispozice vyplývá i vnitřní uspořádání hradu, jehož hlavní obranná věž byla oproti dobovým zvyklostem umístěna na opačném konci hradu než vstup. Vlastní přístup byl ztížen i tím, že příchozí musel odkrývat vůči opevnění svou pravou stranu, když cesta se u hradu zatáčela prudce vpravo kolem venkovní bašty s výběžkem. Z té již zůstaly jen nepatrné stopy. Navíc byla cesta kryta od jihu další kulatou věží. Od bašty vycházel podél východní strany hradu násep, obklopující spolu s příkopem téměř celý hrad. Někde poblíž bašty, dnes již nevíme přesně kde, stála první brána do předhradí. Není ani vyloučeno, že brány byly dvě, jedna u výstupku bašty, druhá až u počátku vlastního dvora předhradí. Jižní část předhradí proti baště tvořilo novější obdélníkové dvoupatrové stavení, které sloužívalo hospodářským účelům, snad i jako obydlí čeledě a úředníků, a v němž byla vodní nádržka, dnes zasypaná. Přední část budovy je zbořena, jižní zeď je starší, bez oken. Kolmo k této budově, ale odděleně od ní na samém jihozápadním okraji hradu, stály konírny. V 16. století se na předhradí vedle konírny uvádí noclehárna nádvorníků, komora oráčů, špižírna s nářadím, byt hejtmanův, pekárna a pivovar se sladovnou. Vpravo od vstupu do nádvoří je v hustém křoví původně asi rovněž hospodářská budova, která později sloužila jako obydlí kostelníka. Zeď, vedoucí odsud k severozápadu, se pak téměř pravoúhle lomí doleva a vede ke zvonici, jež je novějšího původu. Mezi zvonicí a kostelem sv. Maří Magdalény byly za F. A. Hebera (40. léta 19. století) patrný zbytky zdí, které pocházely snad z kaplanského obydlí či z chodby mezi kostelem a zvonicí. Kostel je v dnešní podobě novějšího původu, ačkoli stojí na starých základech. Původní hradní kaple, připomínaná r. 1342, byla zasvěcena sv. Jiří. R. 1514 se v popisu hradu hovoří o kapli staré a nové. Užívána byla pravděpodobně již nová, kdežto stará vzala zasvé při přestavbách v 16. a 17. století. Část těchto úprav prováděli kolem r. 1530 italští stavitelé. R. 1615 se v popisu hradu již píše o zámeckém kostele se třemi oltáři, avšak tento kostel padl za oběť požáru r. 1644. Asi r. 1650 či 1652 byl obnoven v barokním slohu a zasvěcen sv. Maří Magdaléně, podle jména manželky tehdejšího majitele hradu a donátora kostela Jana Bedřicha. Nadace byla poměrně bohatá už proto, že Švamberkové zde měli rodinnou hrobku. V kostele byli pochováni také někteří příslušníci rodiny Šliků. Z náhrobních kamenů v presbytáři byl nejzachovalejší a také nejvýznamnější epitaf Jáchyma Švamberka z r. 1574 a jeho manželky. V kryptě byla uložena řada rakví s ostatky 23 Švamberků. Vstup do krypty uzavírala nedochována deska se švamberským znakem z r. 1739. Hrobka byla r. 1786 vyloupena čelivským farářem, r. 1903 z výzkumných důvodů znovu otevřena, zazděna, ale později opět svévolně otvírána. Presbytář stojí na někdejší dělové baště. Na vnější straně boční zdi je zazděno pozdně gotické nadpraží s heraldicky a výtvarně zajímavými znaky Švamberků (labutě v nakloněných štítech) a dvěma saněmi, připomínajícími svým rázem nejstarší pečeť města Kolína. Kostel byl renovován počátkem 18. století Vrtby, pak kolem r. 1880 byla k němu připojena věž a r. 1891 byl znovu opraven. Další oprava byla provedena r. 1956, část vnitřního zařízení a plastik byla později přemístěna do Kladrub. Kostel uzavírá předhradí, jehož nádvoří je velmi prostorné (75 m dlouhé, 66 široké) a téměř jediné na hradě zůstalo holé a přístupné. Od vlastního hradu bylo předhradí odděleno 16 m širokým příkopem, přerývajícím hřbet hory v délce 43 m. Byl hluboký nejméně 5 m a překlenut uprostřed padacím mostem, ústícím do brány ve zdi, která chránila hradní nádvoří. Příkop byl kryt hradbami, ale z těchto zdí, podobně jako na většině ostatních míst na hradě, kde stály jen hradby a nikoli budovy, nezůstalo téměř nic. V nádvoří hradu po levé, tj. západní straně se táhlo nepravidelné stavení rozdělené na 5 částí, vzniklé snad až v 15. či 16. století a dnes téměř úplně zničené. Směrem k věži v severním výběžku hradu pokračuje po západní straně rovněž rozbitá hradba, vysoká však dosud až dvě poschodí, se dvěma okny. Je to pozůstatek velké budovy (snad paláce ?), přimykající se k hlavní kruhové věži. Druhé patro paláce bylo přistavěno dodatečně. Dnešní výška věže, respektive jejích zbytků, nepřesahuje 16 m na nejvyšším místě (celek je podstatně nižší), ačkoli za F. A. Hebera ještě měla 5–6 poschodí (původně prý 7). První poschodí, vysoké asi 5 m, bylo asi v první polovině 16. století při přestavbě valeně zaklenuto. Síla zdí u paty přesahuje 3,5 m (věž se zužuje směrem nahoru), vnitřek věže má rovněž průměr asi 3,5 m. Dovnitř vede v přízemí široká, dodatečně vystavěná branka, vedle níž byl proražen ještě novější vstup. V horním hradu byla podle popisu z r. 1615 tzv. tabulnice s malou kanceláří, hořejší panský pokoj, pokoj pro ženy, zbrojnice a taneční sál. Jejich lokalizace je dnes dosti sporná, ale podle rytiny i plánku F. A. Hebera nutno předpokládat, že v dřívějších dobách stály nějaké budovy také na východní straně dvora. Dosud znatelný je tu sklep, užívaný prý původně jako vězení a dnes zčásti zasypaný. V zadním hradu se v 16. století popisuje pouze velká světnice, pánův byt a u věže obročnice. Hrad od 17. století pustl a teprve počátkem 20. století podnikli jeho tehdejší majitelé Löwensteinové určité kroky k jeho záchraně.

Říkali mu „strom křivdy“ a vyprávěli o něm tuto pověst:

V době, kdy řádily v krajích českých loupeživé bandy, ustanovil vládce země na Krasíkově sudího, který měl se svými přísedícími bdíti nad pořádkem v okolí, souditi zločince a odevzdávati je katu. Jednou se stalo, že vojáci z hradní posádky, kteří pátrali v lesích po lupičích, našli u cesty zavražděného a oloupeného kupce. Náhodou ubíral se tou cestou nic zlého netuše venkovský mladík z města k domovu. Byl unaven, i ulehl vedle cesty, dal si pod hlavu mošnu a vedle sebe položil hůl, kterou si cestou zrobil ze suché větve. Tak ho našli vojáci, jali ho a obvinili, že zabil kupce a jeho peníze někde v lese zakopal. Přivedli ho na Krasíkov, postavili před soud. Všecek zsinalý leknutím stanul mladík před soudci, avšak brzy se opanoval a počal se hájiti. Doufal, že prokáže svoji nevinu a že bude zbaven zlého nařčení. Ačkoliv proti němu nebylo důkazů, aniž ho mohl kdo usvědčiti, že by byl v životě spáchal něco zlého, rozhodli soudcové, aby byl sťat mečem. Zaplakal, vzkřikl zoufalým hlasem k soudcům, aby odvolali ortel a nedopouštěli se hříchu odsuzováním nevinného. Soudcové však pokynuli katu a katovi holomci vlekli ho ihned na stinadla. Vida cestou, že jest jeho nářek marný a že jeho osud je již zpečetěn, uchopil svou hůl, vetkl ji do země a pronesl vzrušeným, rozechvělým hlasem:

„Na důkaz, že jsem nevinen, ať tato suchá hůl vyžene korunu a vzroste v strom. Na znamení, že jsem byl nespravedlivě odsouzen, k hanbě soudců mých ať rostou jeho větve směrem k zemi!“

Pacholci se mu dali do smíchu a dovlekli ho na popraviště, kde katův meč dokonal kruté, nespravedlivé dílo. Když byla křivda dokonána, vraceli se pacholci cestou, vedle níž vetkl odsouzený mladík do země svou hůl. Zastavili se u ní, chtěli ji s posměchem rozlámati na kusy, avšak jak za ni popadli, zpozorovali, že ji kořeny pevně drží v zemi, že se její kůra zelená a pupeny z ní raší…

Ulekli se, utekli v hrůze s toho místa a zvěstovali soudcům, jaký se stal v hradě velký div. Soudcové zbledli, poznávajíce, že se dopustili těžké křivdy. Byli by rádi zničili strom, který v krátkém čase vzrostl a zazelenal se k jejich hanbě, ale nenašla se lidská ruka, která by se odvážila stromu dotknouti. A tak strom křivdy stál po věky na nádvoří hradním, věsil větve svoje k zemi, žaloval na nespravedlivé soudce a truchlil nad mladým životem, neprávem utraceným..