Bor u Tachova

Patrně krátce před r. 1263, kdy se v historických pramenech poprvé objevuje hrad Bor, založili zde na nějakém boru jeho synové Ratmír, přimdecký purkrabí, a Bohuslav hrad při cestě ze Stříbra na Přimdu. Bohuslav, který žil ještě r. 1310, se už v l. 1285 - 1291 začal psát z Boru. Z jeho potomků vynikl Bušek, asi od r. 1312 sudí Plzeňského kraje, který prví používal jména Švamberk. Brzy se však rodové sídlo přesunulo na nový hrad Švamberk (Krasíkov). Oba hrady držel v l. 1342 - 1379 Bohuslav ze Švamberka, který založil na borském hradě r. 1361 kapli sv. Vavřince a r. 1369 povýšil osadu u hradu na městečko. V 60. letech 14. století vybudoval Bohuslav ze Švamberka hradní kapli sv. Vavřince, nalézající se dnes ve východním křídle a přístupnou z nádvoří ústupkovým gotickým lomeným portálem s vloženými ruty. Jinak je však její dnešní podoba se vzácnými sklípkovými klenbami včetně okna nad portálem výsledkem velké pozdně gotické přestavby hradu. Po Bohuslavově smrti vládli na Boru synové Bohuslav a Bušek, od r. 1401 jejich mladší bratr Jan, jenž získal do zástavy i královský Tachov. Jan ze Švamberka se však brzy zapletl do sporů s králem Václavem IV., byl uvězněn a r. 1410 v Praze sťat. Dědictví přešlo na mladé syny jeho bratra Bohuslava. Starší, Bohuslav ze Švamberka, byl r. 1421 zajat husity na Krasíkově, poté přestoupil ke kalichu a stal se jedním z táborských hejtmanů. Padl jako vrchní velitel táborských vojsk r. 1425 na tažení v Rakousku. Mladší bratr, Hynek Krušina ze Švamberka, hejtman Plzeňského kraje, zůstal předním odpůrcem kališníků až do své smrti (po r. 1454). Proto také husité Bor r. 1430 obléhali, ale bezvýsledně. Po husitských válkách hrad, sloužící do té doby více vojenským než sídelním účelům, dosti chátral, takže se r. 1454 uváděl jako pustý. V držení Boru se po Hynkovi Krušinovi vystřídal jeho syn Bohuslav (zemřel 1490) se svými syny Hynkem a Jindřichem. Významnou změnu pro zanedbaný hrad přinesl rok 1505, kdy si Hynkovi synové část rozsáhlého dědictví strýce Jindřicha rozdělili. Borské panství s hradem získal Jan ze Švamberka. Začátek jeho vlády nebyl šťastný. R. 1506 jej Jindřich z Gutštejna násilím odvlekl do Horní Falce jako rukojmí za svého bratra Jana z Gutštejna, který měl být zemským soudem odsouzen pro žhářství k smrti. Následujícího roku se spor urovnal a Jan ze Švamberka byl vyplacen a propuštěn ze zajetí. Žil potom v Boru až do své smrti (1533) a stal se zakladatelem borské větve pánů ze Švamberka. Po téměř dvou stech letech se tak stal hrad, který žil ve stínu sídelního Krasíkova, opět trvalým obydlím majitele. Janovou zásluhou byl zchátralý objekt přestavěn v pozdně gotickém slohu. Rozsáhlá rekonstrukce výrazně změnila podobu sešlého hradu. Tehdy bylo k hradebním zdem přistavěno východní i západní křídlo. Z té doby se zachovala řada cenných architektonických detailů, zejména polygonální schodišťový šnek vlevo od kaple s dvěma krásnými sedlovými portály s přetínavými pruty. Blíže k velké věži je ve stěně východního křídla další pozdně gotický portálek, tentokrát lomený s přetínavými pruty, tesaný jako ostatní stavební články na hradě ze šedivé žuly. Také vnější průčelí západního křídla si uchovalo historický ráz, zdůrazněný pozdně gotickou bránou s otvory na kladky padacího mostu. Průchod byl později zazděn a příkop před západním křídlem zasypán. Vpravo od staré brány stojí v jihozápadním rohu hradu hranolové stavení podepřené dvěma pilíři s lomeným přetínavým portálem uprostřed. pozdně gotická přestavba dodnes zanechala své stopy i v interiérech všech tří zámeckých křídel, kde se nalézá řada sedlových portálků a kamenných profilovaných ostění. Po Janově smrti se o Bor rozdělili synové Bartoloměj (zemřel 1560) a Jan Erazim (zemřel 1580). Do r. 1590 tu sídlil Bartolomějův syn Jan Vilém, kterého vystřídali jeho synové Jan Bartoloměj a Jiří Ernreich, na jehož přímluvu udělil císař Rudolf II v česky psané listině r. 1602 městečku Boru znak s bílou švamberskou labutí ve stříbrné bráně v modrém poli. Za vlády těchto bratrů probíhaly na rodovém sídle od 80. let 16. století renesanční stavební úpravy, které se protáhly až do prvého desetiletí 17. století. Renesanční úpravy z přelomu 16. a 17. století daly starému panskému sídlu charakter zámku. Nezměnily však základní hmotu stavby, jejich výsledkem byla úprava fasád, střech a věže, výstavba atik (v 19. století odstraněných), nová okenní ostění a portály a především rekonstrukce interiérů. Renesanční rustika a ostění se však dosud zachovaly, alespoň částečně, jen na vnějším průčelí západního křídla, ve kterém je také několik renesančně sklenutých místností. Po smrti Jana Bartoloměje r. 1608 patřilo celé panství Jiřímu Ernreichovi (zemřel 1614). Jeho jediný syn Jan Vilém byl poslední borský Švamberk. Tento věrný katolík vlastnil Bor přes celou třicetiletou válku a rok před svou smrtí prodal r. 1650 panství hraběti Zikmundovi Bedřichovi z Götzenu. Příchod nové německé šlechty urychlil poněmčování zdejší krajiny. Když hrabě z Gotzenu r. 1662 zemřel, vlastnila Bor vdova Isabela Marie, rozená Trčková z Lípy, od r. 1681 ještě nějakou dobu společně se synem Janem Zikmundem. Po Janově smrti r. 1718 koupil Bor hrabě Jan Karel z Götzenu, ale již r. 1720 jej prodal knížeti Dominiovi Markvartovi z Löwensteinu a Wertheimu. Löwensteinové vytvořili z Boru rodinné fideikomisní panství, které do první poloviny 19. století rozšířili na třicet vesnic. Po Dominikovi Markvartovi je zdědil Karel Tomáš, v r. 1788 tu vládl jeho synovec Konstantin Dominik. Když r. 1814 zemřel, ujal se panství jeho syn Karel Tomáš Ludvík Löwenstein, který dal v polovině 19. století přestavět staré gotickorenesanční sídlo na novogotický zámek, ve kterém bydlela knížecí rodina až do r. 1945. Löwensteinové dali zámek v druhé čtvrtině 18. století barokně adaptovat. Úpravy se týkaly převážně interiérů. Z této doby pocházejí barokní klenby v několika místnostech západního i východního křídla, zbytky pokojových maleb a několik barokních kachlových kamen. Borský zámek si přes pseudogotickou historizující podobu zachoval v podstatě středověký půdorys i zdivo. Vlastní zámek se skládá z nepravidelného čtyřúhelníkovitého nádvoří obklopeného ze tří stran patrovými křídly a vysoké válcové věže přiléhající na severu k východnímu křídlu. Dokud měl hrad vojenský význam, bylo nádvoří uzavřeno nepochybně i na severní straně. Raně gotická věž chránila do počátku 16. století původní vchod od severní strany. Bývala přístupná portálkem v prvním patře, přízemí sloužilo jako vězení. Až na poslední renesanční cihlové patro byla vystavěna z lomového zdiva, které je dnes zakryto novodobou omítkou. V jejích 3 m silných stěnách je dodnes několik starých okének a vysoko na východní straně tři kamenné koule. zakončení věže cimbuřím na krakorcích a zděnou helmicí ve tvaru osmibokého jehlanu s vrcholovým křížem je ovšem poznamenáno úpravami 19. století. Z konce 13. století pochází kromě věže patrně také zdivo jižního křídla, dnes zakryté. Dnešní tvář dala starému švamberského sídlu až rozsáhlá vnější přestavba z poloviny 19. století, která ozdobila v romantickém historizujícím duchu celý zámek množstvím cimbuří, věžiček, falešných střílen, novým členěním oken a novými fasádami. zámecké nádvoří bylo tehdy doplněno přístavkem na jižní straně. Na západ od vlastního zámku se nalézá bývalé předhradí. Tvoří jej podélná řada přízemních hospodářských budov, v podstatě středověkého původu, avšak v 19. století opatřených pseudohistorickým cimbuřím a věžičkami. Do prostoru předhradí se vstupovalo dosud zachovalou pozdně gotickou hrotitou branou s protínavým ostěním a se zbytky kladek, které stojí ve zdi spojující předhradí s jihozápadním rohem bývalého hradu. Taková brána stávala asi i na opačném konci předhradí na severní straně. Celý hradní komplex chráněný potokem pouze od severu byl kdysi obklopen hradbami, vodními příkopy, valy a soustavou rybníků, ze kterých se dnes kromě rybníku v parku nic nezachovalo.

Hrad býval opevněn hradbami, valy a příkopy, na straně severní také potokem tekoucím; nyní jsou příkopy zasypány a veskrze v pěknou zahradu proměněny; jen na východní straně zůstala po nich známka. Ačkoliv tím i jinakou úpravou Borský hrad novověký ráz obdržel, přece lze na něm dobře rozeznati prvotní jeho rozdělení na hrad a předhradí. Přes potok, hrad od městečka dělící, jde se nyní po kamenném mostě s hrubým peřením k dlouhému lomenému stavení, před nímž jest úzká cesta, bývalý parkán. Stavení to je novověkým cimbuřím a věžemi ozdobeno, a nacházejí se v něm v přízemí a v prvním poschodí úřednické byty a v křídle jeho jednom senník. Zbytků po bráně v tomto stavení není; byla-li brána, jest zastavena a na jejím místě jest obyčejný průchod pro pěší. Dvůr, který jest za tím stavením a trávníky okrášlen, byl předhradím a obsahoval kromě toho příkop, který jej od hradu dělil. Na straně jeho jihozápadní jest do zahrady jednoduchá branka, která bývala vjezdem z druhé strany. Spatřují se totiž na ní zvenčí posud kladky, které vyly k podjímání mostu, a při nich dva erby, každý se lvem, kterýž erb se spatřuje také na novověké věži, přistavěné na konci senníku. Nová jest i při této věži hradba s cimbuřím a křížovými střílnami. Obě dotočené cesty z města a tato venkovská spojovaly se před příkopem vlastního hradu a přes něj se vcházelo do hradu. Naproti totiž prvnímu vchodu (městskému) jest jednopatrové stavení, jediné to, které zachovalo starší úpravu, totiž aspoň z 18. století (však venýře u oken jsou starší) a v jeho severozápadním rohu nachází se stará gotická brána s kladkami a místem k zapadání zvoditého mostu (též se známkami rustiky na kameni v levo od brány a střelnou koulí zazděnou). Také se na levém patníku vidí čep, v němž se most otáčel. Bývalý průjezd touto branou jest na vnitřní straně zazděn; v průjezdu asi uprostřed spatřuje se druhý gotický oblouk. Staré toto stavení již za dávných dob dvěma pilíři podepřeno. Poněvadž jsou příkopy zasypány a bývalých hradeb vlastního hradu také není, obchází se toto stavení a přichází se okolo něho do zámeckého dvora. Tento jest zavřen na třech stranách stavením, které jest skorem veskrze staré, ale rozšířeno jest některými přístavky a obdrželo všude moderní úpravu. Míníme tím totiž ten novomodní gotický sloh, který na celém stavení do podrobna proveden jest. V rohu uvnitř jest přístavek, z něhož jdou schody do hořejších místností. Nad ním jest šestero erby Löwenšteinských pánů a jejich manželek. Vedle toho jest kaple oltářem obrácená k jihu, kdež vybíhá na způsob výstupku. Kaple má pěkný portál. Od kaple v levo jest schodiště šestihranaté, které má v přízemí dva portály starožitné podoby, velmi krásné, které sem bezpochyby z nějaké přestavované části přeneseny. Na některých místech ozdobné proutí poroucháno, někde to opraveno maltou, jinde necháno tak (aneb spíše zase opršelo). Ozdobné tyto portály pocházejí z 15. věku. Vedle tohoto schodiště táhne se jednopatrové stavení v novější době zřízené. V přízemí jeho jest také starožitný krásný portál. Nedaleko velké věže spatřují se troje erby bývalých držitelů, uprostřed Švamberský. Jihovýchodního rohu tohoto stavení dotýká se stavení velké věže, nejpamátnější stavby celého hradu. Základem jejím jest pravidelný kruh, ale na jižní straně zdá se, jakoby trochu v roh vybíhal. V přízemí jejím a prvním poschodí není oken aniž jiných otvorů. Výše jsou okénka rozmanité podoby, z nichž jedno v druhém poschodí mí starožitné venýře. Na východní její straně v znamenité výšce uvázly tři koule. Nahoře okolo věže jest silné cimbuří, které spočívá na krakorcích; na něm jest široký ochoz, z části na cimbuří, z části na zdech věže; kde totiž jest cimbuří, zúžuje se věž v osmihran a přechází v osmihranatý jehlanec, který zastupuje střechu. Rohy tohoto jehlance ozdobeny jsou ozdobami lupenovitými a nejvýše na něm, na místě makovice, nachází se hrubý kříž. Jako všechny středověké věže měla i tato věž branku ve výšce, tak že se k ní chodí schodištěm nahoru a potom ve střeše přístavku jednopatrového. Branka do věže má jednoduché, polookrouhlé klenutí; délka průchodu značí též hrubost zdi. Od venkovského kruhu do vnitřního jsou 3 1/4 m. V cihelném dláždění vnitřní prostory jest nevelká díra čtverhranatá, prknem přikrytá, totiž otvor, kterým větně sázeli do vězení zpodního. Pod tímto vězením jest prý ještě jedno klenutí. Po schodech, napřed podle zdi umístěných a z kamene tesaných, potom po dřevěných schodech lze přijíti k horním místnostem prázdným (kromě jediné, kdež jest zámecká listovna) a pak dveřmi na ochot a výše po schodech i do střechy a k oknům v ní se nacházejícím. V krásném parku jest rybníček a tu se také spatřuje živé znamení erbovní zakladatelů hradu. Okolí Boru bylo prvotně částí pomezního hvozdu jako bor. Když se krajina zalidňovala, seděl pán její Ratmír (1224-1247) ve vsi Skviříně. Týž měl dva syny Ratmíra a Bohuslava, kteří byli po sobě purkrabími na Přimdě. Onen seděl na Boru, kdež byla tvrz postavena, již r. 1263, tento se v l. 1285-1291 také z Boru psával a ještě r. 1310 žil. Jak se zdá, měl Bohuslav několik synů. Jeden z nich Racek připomíná se od r. 1290. Nad něj vynikl Bušek (Bohuslav), jenž vyl asi od r. 1312 popravcem Plzenského kraje. Oldřich lantkrabě Leuchtenberský a Oldřich Zajíc majíce s ním záští, r. 1318 městečko jeho Bor zpustošili. Bor s ním držel Dobeš (1320), snad bratranec. V následujících dobách stal se hlavním sídlem rodu tohoto hrad Krasikov, a páni, kteří se posud z Boru psávali, psali se pak ze Švamberka. Bohuslav (1342-1379) držel oboje, založil r. 1361 kapli sv. Vavřince ve hradě a obyvatelům městečka dal r. 1369 svobodu, aby o statcích řídili. Z jeho čtyř synův vládli na Boru prostřední dva, Bušek a Bohuslav. Roku 1388 darovali s mateří Annou ves Skviřín k Borskému kaplanství a r. 1391 s mladším bratrem Janem obnovili svobody městečka o řízení statků. Tento Jan obdržel r. 1390 kanovnictví u Pražského kostela, ale nedav se za celé desítiletí vysvětliti, zřekl se pak kněžského stavu (1400). Bohuslav mu dal r. 1401 Borské panství za díl, a téhož roku Jan potvrdil svobody městečka. asi v ty doby zemřel Bohuslav, a Jan spravoval pak i Bor i Krasikov. Roku 1409 sťat od krále Vácslava z neznámé příčiny. Zdá se, že již dávno před tím byl v zajetí a jen tak se vysvětluje, proč mladý Bohuslav (syn Bohuslavův), ač nezletilý, r. 1408 dne 2. března svobody městečka potvrzoval. Bohuslav s bratřími, ač pod poručenstvím, přece svým jménem listy vydával; tak i r. 1409 když obdaroval oltář Božího Těla v kostele Borském. Roku 1414 ukončili záští s králem, které měli o hlavu Janovu, a téhož roku Bohuslav a Hynek svobody městečka potvrdili. Tito oba také (1415) oltář Božího Těla obdarovali. O osudech obou již na str. 43-45 vypravováno. Zde budiž jen doloženo, že Bor r. 1430 od bratrstva Táborského byl obléhán, ale nedobyt. Páni mezi tím málokdy sem přišli, a hrad proto scházel. Když si Hynek r. 1454 se synem svým Bohuslavem odúmrť po předcích vyprostil, byla v Boru pustá tvrz, některé vesnice pusté a obyvatelstvo české skrze krutosti předešlých válek tak prořídlé, že se ve své národní samobytnosti neudrželo. Bohuslav potvrdil r. 1459 svobody městečka a r. 1476 povolil výhradní prodej městského piva. Za purkrabí tu měl Bohuslava z Cetlic (1476), Jana z Vrbavče (1478). Hynek syn Bohuslavův († 1490), ujal Bor ještě za živobytí otcova a potvrdil r. 1486 svobody městečka. Když pak tento r. 1489 ještě před otcem zemřel, ujal Bor bratr jeho Jindřich a r. 1494 svobody městské potvrdil. Týž pán r. 1494 plat na městě Boru na spasení duší svých rodičů oddal ke kapli neb sínci před kostelem sv. Mikuláše. Purkrabí tu měl Zdebora z Příčiny. Nedlouho potom oddělil se Jindřich od synův Hynkových a nejstarší z nich Kryštof spravoval jejich statky. Týž pán, jsa přísně katolického smýšlení, byl nepřítelem bratrské jednoty a šestero jich ze vsi Újezda dal na hradě Boru upáliti. 16) Roku 1505 se bratří rozdělili, při čemž se Bor na díl Janův dostal. Tento Jan r. 1506 v květnu od Jindřicha z Gutšteina zajat i s bratrem Bohuslavem a zavezen na zámek Švarcenpurk v Horní Falci. Vzácné ty pány vězil nemilosrdně ve věži a hrozil veřejně, že je dá stíti, bude-li ublíženo bratru jeho Janovi, jenž byl od soudu zemského pro své výstupky hrdla odsouzen. Aby svou vůli vynutil, vpadal do Čech a najímal zločince, aby v Čechách pálili. Několik jich zajali v Domažlicích a utratili. Jindřich z Příčiny proto se k boji hotovil, zbroj zohledal, lidi pohotově měl, též děla, tak že potřeba bylo jen zapřáhnouti. Také Léva z Říčan, který asi v srpnu purkrabský úřad ujal, se o bezpečnost Boru staral. Mezi tím oba páni byli vězeni a přituženo jim tak, že se jim polovice jísti a píti nedávalo, jakož se jim prve dávalo, kromě toho trpěli zimu a smrad veliký a ve dne i v noci pro vši odpočinouti neměli. Psali na podzim úpěnlivá psaní mateři své a bratru Kryštofovi, prosíce ho, aby je z toho vězení vyručil. Ale ačkoliv všechno panstvo se o ně bralo a veřejnou válku žádalo, přece došlo k propuštění pánův teprve v březnu r. 1507. Jan vládl potom pokojně na Boru několik let a zemřel r. 1533. Janovi synové Petr, Bartoloměj a Jan Erazim, byvše napřed pod poručenstvím mateře Benigny ze Štahrenberka, přikoupili Ronšperk a rozdělili se r. 1548 tak, že Petr dostal Ronšperk s vesnicemi u Boru a ostatní po polovici Boru. Bartoloměj zemřel z nich nejdříve (1560, 17. května), odkázav statek svůj synu Janovi Vilémovi. Jan Erazim († 1590), jenž byl mužem v hornických věcech znalým, neměl dětí a proto odkázal statek svůj strýcům svým Janovi Jiří (synu Petrovu) a dotčenému Janovi Vilémovi, tak že tento měl tři čtvrtiny a onen toliko čtvrtinu na boru. Ke zcelení došlo r. 1601. Jan Jiří totiž vše, co měl při Boru, postoupil synům Jana Viléma († 1590), totiž Janovi Bartoloměji a Jiří Ernreichovi a za to obdržel od nich statek Mašťovský. Oba bratří potvrdili r. 1601 dne 25. dubna svobody města Boru a dne 11. prosince Jiří sám. Týž také Borským r. 1602 erb a pečeť vyjednal. Jiří totiž byl samostatným pánem Boru, jejž od bratra smlouvou nám neznámou přejal. Roku 1610 vysadil Borským obšírný pivovarský řád a zemřel r. 1614. Jediný jeho syn Jan Vilém zůstal v l. 1618-1620 císaři věrným a podržel proto statky své Bor, Kestřany a Újezd. Roku 1630 potvrdil svobody města Boru, ale prodal (1650) panství Borské Zikmundovi Bedřichovi hrab. z Götzen. Pán tento († 1662) zapsal všechno panství r. 1652 Isabele Marii roz. Trčkovně z Lípy, manželce své. Tato je držela až do r. 1681 sama a od téhož roku společně s Janem Zikmundem, synem svým. Tento byl po mateři samotným pánem na Boru a když zemřel, koupil jej (1718) ve veřejné dražbě Jan Karel hrabě z Götzen, ale prodal jej r. 1720 Dominikovi Markvartovi hraběti z Löwenšteina a Vertheimu. A poněvadž knížecí rod Löwenšteinský posud se v držení zámku Boru nachází, stal se tu vzácný případ, že se v držení panství jen tří rodové vystřídaly..