Blatná

1235. Z románského hradu se zachovala jen část přízemí kaple, objevená v r. 1926 při průzkumu romantické zříceniny z počátku 19. století. Koncem 13. století se usadili na Blatné Bavorové ze Strakonic. Po posledním členu tohoto rodu, Břeňkovi, doloženém ještě v r. 1403, získal Blatnou vzdálený příbuzný Jan z Rožmitálu jinak z Blatné, poprvé doložený v r. 1408 a pak znovu v r. 1424. Ten dal nevelké románské sídlo Bavorů ze Strakonic zbourat a na jeho místě vystavět gotický hrad. Předtím byla upravena blata na rybník, přičemž ve vysokém násypu zmizely poslední zbytky prvotní stavby a zvětšená plocha byla ohraničena hradbou, před níž byl nezbytný vodní příkop a val. Stopy tohoto opevnění se zčásti dodnes uchovaly. Přístup k hradu byl jako dosud od východu po zdvíhacím mostě, na jehož konci stojí vysoká hranolová věž. V ní jsou nad portálem zasazené kamenné znaky Jana z Rožmitálu a jeho manželky Elišky z Kravař. K věži přiléhá po levé straně gotický palác s kaplí v prvním patře. Současně byl vybudován druhý palác na místě bývalého románského hradu. Ve stavební činnosti na blatenském hradě pokračoval i Lev z Rožmitálu (1446 – 1485), nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr, známý jako vůdce reprezentačního poselstva krále Jiřího z Poděbrad (jeho manželka byla Lvovou sestrou) do států západní Evropy v l. 1465 – 1467. Tehdy 40 českých pánů a rytířů putovalo přes Německo, Nizozemí, Francii, Anglii do Portugalska a Španělska; domů se vraceli přes Itálii a Rakousko. Deník Václava Šaška z Bířkova z této dlouhé cesty se stal vítaným námětem Aloisu Jiráskovi pro knížku Z Čech až na konec světa. Z doby Lva z Rožmitálu nepochybně pocházejí nedávno odkryté a restaurované pozdně gotické fresky v tzv. Rytířském sálu bavorovského paláce (postavy králů, turnajová scéna, dvorské výjevy, vyobrazení Rožmitálu a Blatné aj.) a v tzv. Zelené světnici v hradní věži (figurální výjevy v bohaté ornamentální výzdobě, znaky předních šlechtických rodin v Čechách – Švamberků, Rýzmberků, Rožmberků, Gutnštejnů, Zajíců z Házjburka, Berků z Dubé aj.). Stavební činností Lva z Rožmitálu vývoj gotické Blatné ještě neskončil. Jeho syn Zdeněk Lev z Rožmitálu (asi 1470 – 1535) patřil k předním úředníkům zemské vlády v Čechách (nejvyšší purkrabí v l. 1507 – 1523, opět v l. 1525 – 1528), politikům a rádcům králů Vladislava II. a Ludvíka. Prvním jeho stavebním počinem bylo rozšíření hradní kaple v bavorovském paláci o trojboký závěr. Po vymalování stěn biblickými výjevy byla kaple P. Marie r. 1515 vysvěcena. Daleko důležitější bylo Zdeňkovo rozhodnutí o stavbě nového traktu u bavorovské části hradu podle návrhu královského architekta Benedikta Rieda (Rejta), který slučoval gotické a renesanční prvky. Stavba byla zahájena po r. 1528. Dvěma patry prostupují dvojice trojbokých arkýřů na obou průčelích. Hradní nádvoří na západní straně zřejmě uzavírala přízemní lodžie. Náklady na stavební práce, důstojná reprezentace odpovídající úřednímu a společenskému postavení, útraty na služebních a diplomatických cestách i půjčky poskytované králi Vladislavu II. zavedly Zdeňka Lva do dluhů. Výnos z dvou hlavních panství, Rožmitálu a Blatné, a liknavé splátky královské pokladny nestačily krýt všechna vydání. A tak po Zdeňkově smrti v r. 1535 musel jeho syn Adam z Rožmitálu celé dědictví rozprodat a odstěhovat se na Moravu. Blatnou získal v r. 1541 jeden ze Zdeňkových věřitelů, Dama ze Šternberka a v r. 1555 ji prodal sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. V r. 1560 postoupila Kateřina Blatnou svému manželu Zdeňkovi ze Šternberka. Po Šternberkově smrti (1575) získal Blatnou v r. 1579 polský šlechtic hrabě Jan z Rozdražova (+ 1585). Jeho syn Václav si vybudoval vedle hradní věže na dosud nezastavěném místě při severní hradbě dvoupatrový renesanční palác. Mezera mezi tímto novým traktem a starým gotickým stavením dále na západ byla vyplněna nízkou budovou s kuchyní a byty pro služebnictvo. V držení pánů z Rozdražova zůstala Blatná až do r. 1691, kdy vymřel rod Janovým vnukem Františkem Ignácem. Blatenské panství zdědil hrabě Jan František Krakovský z Kolovrat, jeho matka pocházela z rodu Rozdražovských, ale v r. 1695 prodal Blatnou hraběnce Arnoštce Serényiové. Po požáru r. 1763, který nejvíce poškodil rozdražovský trakt, bylo toto stavení během dalších čtyř let barokně upraveno. Za Serényiů byl v přilehlé oboře vybudován empírový pavilón s představeným dvouramenným schodištěm. V r. 1798 koupil blatenské panství od Amanda Serényiho Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Za jeho syna Františka (jeho domácím učitelem filozofie a přírodních věd byl J. E. Purkyně) došlo k některým změnám v zámeckém areálu. Nově byl upraven vstupní prostor za věží, starý bavorovský palác, v sousední Riedově budově bylo změněno propojení místností, na protější straně byla zbourána románská kaple a odstraněna otevřená lodžie a tak získán volný pohled do anglického parku. R. 1809 byl odstraněn dřevěný padací most a nahrazen mostem kamenným. V l. 1850 – 1856 byl zámek upraven podle návrhu architekta Bernharda Gruebera ve slohu anglické gotiky. Roku 1947 převzala zámek Národní památková komise a r. 1948 byl zkonfiskován a převeden do majetku státu. Bedřichu Hildprandtovi s manželkou Kornelií a dcerami bylo po roce 1958 umožněno legálně emigrovat do Etiopie (díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I.)

Po revoluci roku 1989 byl zabavený majetek rodině Hildprandtů vrácen, konkrétně manželce Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981) Kornelii a dcerám Josefině a Janě. Rodina zařídila nezbytné opravy zámku, na kterém je řada zajímavých expozic a také se zde konají různé koncerty..

Král Jiří Poděbradský jej ustanovil vůdcem poselství, jež vypravil k panovnickým dvorům evropským, aby s nimi navázal styky a rozptýlil klamné předsudky a smyšlenky, rozšířené nepřáteli o „kacířském“ národě českém. Čeští rytíři svým rytířským vystupováním, svou statečností i uhlazenými mravy splnili svůj úkol znamenitě. Cesta českého poselstva, jedoucího koňmo, byla plna překážek, svízelů a nebezpečí, jež mohli překonati jen mužové na slovo vzatí, nebojácní, stateční a vytrvalí. Výprava, čítající čtyřicet osob, vyjela z Prahy přes Plzeň do německého města Norimberka. Německo bylo tehdy půdou pro cestovatele velmi nebezpečnou, neboť tam bujela zvůle loupeživých rytířů. Leč pan Lev unikl všem nepřátelským nástrahám a dostal se šťastně do Nizozemska, kde se čeští rytíři, zvláště pan Žehrovský, vyznamenali na slavnostních turnajích. Ani cesty po moři se nezalekli. Přeplavili se do Anglie, projeli zemí, navštívili krále a vrátili se do Francie. Cestou po moři zažili strašlivou bouři. Jejich dobrodružná pouť neměla však ještě konce. Projeli Francií, přestoupili Pyreneje, shlédli zajímavosti a památnosti Španělska. Dostali se do Portugalska a konečně stanuli u mysu Finisterre, za nímž se dále k západu šířila jen zvlněná, široká mořská pláň. Dojati v hloubi duše děkovali osudu, že jim bylo dopřáno spatřiti to, co se podařilo shlédnouti jenom nemnoha smrtelníkům – že vidí konec světa!

Nastoupili zpáteční cestu, na níž je očekávaly nové útrapy, příhody a dobrodružství. Projeli kraji zamořenými morem, osadami, v nichž se lid proti nim bouřil a ohrožoval je na životech, přímořím, kde řádili mořští piráti. Teprve v Itálii, kamž se dostali z Francie, prožili řadu radostných, bezstarostných dní, zejména v Benátkách, odkudž se vrátili přes Alpy do Čech. Po více nežli celoročním putování octlo se slavné poselstvo zase ve vlasti, vítáno jsouc jásotem všeho lidu. Pan Lev, vůdce výpravy, byl právem poctěn sněmem za svůj statečný čin tím, že byl zvolen nejvyšším hofmistrem Českého království. Těšil se pak pro svou statečnost, vzdělanost i ušlechtilost ještě řadu let úctě i vděku národa. Když se roku 1480 rozžehnal se životem, byl uložen k věčnému odpočinku v Blatné, jež byla jeho oblíbeným sídlem.

Jejich odznakem byl červený kříž, jejž nosili rytíři na plášti bílém, řádoví bratři původu nerytířského na plášti hnědém nebo černém. Templářské hrady byly obestřeny záhadností. Bývaly v nich skryté podzemní místnosti, podivné sochy, záhadné obrazy. Tajemný byl i obraz vymalovaný na stěně jídelny v severním křídle blatenského zámku. Představoval pustou, skalnatou krajinu, v níž se procházejí templářští rytířové. Před nimi kráčel mouřenín, držící v ruce svítilnu. Její zář padala na balvan na pokraji skály, v místa, kam ukazoval mouřenín ukazováčkem své pravice. Ten, kdo se zahleděl na obraz, byl nejen zaujat jeho krásou, nýbrž i upoután záhadným výjevem, na něm zobrazeným. Nikdo si nedovedl vysvětliti, co představuje podivný obraz, jaké tajemství se skrývá za jeho němou, nesrozumitelnou řečí. Tak zůstával templářský obraz po celé věky těžkou hádankou. Až teprve ke konci XVIII. století bylo jeho tajemství odhaleno. Tehdy byl na blatenském zámku písař, který se dnem i nocí v myšlenkách obíral záhadou, již v sobě tají obraz v jídelně. Výsledky svého usilovného přemýšlení shrnul si pak takto:

- Mouřenín – obyvatel země, oplývající zlatem – přivádí templáře ke skále, v níž je ukryt poklad. Prstem ukazuje místo kam jej uložil. Snad jim říká, aby poklad vyzdvihli, snad je žádá, aby jej dobře hlídali…Nadarmo nepadá záře jeho svítilny na vyčnělý balvan!

Potají, aby nikdo nezvěděl, po čem pátrá, vešel do komnaty, jež bývala stále uzamčena, a poklepal na stěnu v místech, kde byl vyobrazen ozářený balvan. A hle, ze stěny se ozval dutý zvuk, zcela jiný nežli na ostatních částech obrazu…Nemýlil se, usuzoval správně! Pod balvanem je ve stěně skrýše – s čím jiným, než s velkým pokladem!

I zajásal písař v duchu, vytratil se jak duch z komnaty a přichystal se na cestu. Pod ochranou tmy se vplížil do jídelny, otevřel skrýši, zmocnil se v ní skrytého stříbra a zlata ještě téže noci uprchl do ciziny. Ráno se v zámku marně sháněli po písaři. Teprve, když už byl dávno za horami, shledali, že zmizel klíč od jídelny. Vypáčili dveře, které do ní vedly, spatřili k nemalému úžasu, že je starobylý obraz porušen, že se v místech, kam mouřenín ukazoval rukou, tmí ve zdi prázdná skrýše, veliká tak, že by se tam vešlo půl měřice obilí. Obraz ztratil cenu, pozbyl ochrany, propadl zkáze. Byl poškrabán, přemalován a konečně zmizel navždy tak jako zámecký písař, jenž rozluštil šťastně jeho tajemství.

Tento hrad vystavěl Vyšemír, jehož historická existence je doložena z roku 1235. Z hradu se zachovala jen část přízemní kaple objevená roku 1926. Podle legendy byl hrad založen templářským řádem, což měla mimo jiné dokazovat nástěnná malba existující ještě v 18. století v jedné síni druhého patra v severním zámeckém křídle. Stejně jako u podobných sídel se traduje legenda o templářském pokladu hlídaném duchem dávného rytíře. Tajuplné je i okolí Blatné. Například na ostrově v rybníku poblíž Blatné (při cestě k Tchořovicím) existuje Čertovo pole. Svůj název získalo podle pekelníků, kteří se zjevili synkovi místního mlynáře, když začal neopatrně číst z čarodějnické knihy svého otce. Hadí Hora u Blatné údajně skrývá (podobně jako Blaník) spící rytířské vojsko, které má přijít zemi na pomoc až bude nejhůř.