Březnice

st. přestavěna na renesanční zámek Jiřím Lokšanem z Lokšan, tajemníkem českého krále Ferdinanda I. Z roku 1558 pochází tzv. Lokšanská knihovna, která je nejstarší renesanční knihovnou v Čechách. V době pobělohorské, roku 1623, získal zámek královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda. Nejvýznamější architektonickou úpravou zámku tohoto období je vybudování ranně barokní kaple Panny Marie, jejíž stavitelem byl Carlo Lurago. V letech 1728-1872 patřil zámek Krakovským z Kolovrat. Posledními soukromými majiteli byli až do roku 1945 Palffyové z Erdödu, kdy zámek přešel do vlastnictví státu. Zámecké expozice přibližují historii jednotlivých šlechtických rodů, umělecké slohy a zbraně od renesance po 19. století.

hrad, městečko Březnici a ves Bubovice Ondřej Huler z Orlíka. Na zákrok krále Václava IV. Byla Březnice r. 1410 vykoupena od Půty ze Skály ze zástavy a v r. 1415 prodána nejvyššímu mincmistru Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína. Jeho vnuci, Jan Václav a Jaroslav, dali hrad Koncem 15. století přestavět, bylo zdokonaleno zejména vnější opevnění. R. 1506 koupil březnické panství, tj. hrad, dvůr, městečko Březnici a vsi Bubovice, Volenice a Oslí a části vesnic Bor, Pňovice (starší název Pinovice), Počaply, Hudčice, Martinice a Miřetín (zanikla), Zdeněk Malovec z Chýnova a na Vimperku. Při dělení rodinného majetku r. 1531 dostal jeho mladší syn Petr hrad a městečko. Protože se r. 1547 účastnil odboje proti králi Ferdinandovi I., byl mu majetek zabaven a r. 1548 prodán říšskému místokancléři Jiříkovi z Lokšan. Nový majitel zahájil přestavbu pozdně gotického hradu na renesanční zámek. Ukončení díla r. 1567 dokládá alianční znak budovatele a jeho manželky Kateřiny Adlerové, zasazený u vstupního schodiště na zámeckém nádvoří vlevo Jiří z Lokšan zemřel již r. 1551 a přestavbu dokončila jeho manželka, pocházející z bohaté rodiny Dlerů z Zinneburgu ve Špýru. R. 1558 založila na tehdejší dobu dost velkou knihovnu, jež se podnes zachovala v původním malovaném pokoji ve druhém patře zámecké věže. Kateřina umožnila své sestřenici Filipíně Welserové milostná setkání s arcivévodou Ferdinandem, r. 1557 pak byli na březnickém zámku tajně oddáni. r. 1607 došlo k dělení pozůstalosti po vnukovi Jiřího z Lokšan, Ferdinandovi. Jeho tři synové, Adam, Václav a Jiří se dohodli na společném vlastnictví březnického panství. Po bílé hoře byl majetek bratrů konfiskován. Jedině Adamova manželka Lidmila, rozená Černínová z Chudenic, uhájila svůj nárok na polovinu Březnice. Tu pak prodala r. 1623 královskému prokurátoru Přibíku Jeníškovi z Újezda, jenž se stal jediným majitelem lokšanského dědictví. Jeníšek se zúčastnil procesu proti čelným představitelům stavovského protihabsburského povstání, zaváděl tvrdé protireformační metody a do Březnice uvedl r. 1638 jezuity. V r. 1632 dal přestavět zámeckou kapli. Přibíkovo manželství s Lidmilou Kateřinou z Talmberka bylo bezdětné. Po jeho smrti r. 1651 převzal březnické panství synovec Přibík Jeníšek z Újezda (+1661). Poslední člen rodu, mladší syn Františka Přibíka, Jan Josef z Újezda, odkázal Březnici Vilému Albrechtu Krakovskému z Kolovrat. Za Kolovratů ( 1728 – 1872), avšak zejména za jejich nástupců, uherských Pálffyů, došlo na zámku k některým stavebním změnám. V 80. letech 19. století byla stržena stará brána směrem k městu a nahrazena kovovou mříží a obnovena sgrafita na fasádách. K podstatnějším zásahům došlo také v interiérech v jihovýchodní části zámku. Na severovýchodní straně zámku je dobře zachovaný hradební pás se čtyřmi baštami otevřenými dovnitř, před nimiž byl vodní příkop zavodňovaný říčkou Vlčavou. Ze starého hradu se zachovala v přízemí vlevo od věže klenutá gotická síň. Před zámeckým průčelím obráceným k jihu, jehož zdi a vysunutá věž jsou ozdobeny sgrafity, je park upravený za Pálffyů.

století, hodovního sálu a renesanční Lokšanské knihovny. 3. okruh nabízí prohlídku celého 1. okruhu, hodovního sálu a Lokšanské knihovny. Pro návštěvníky je zpřístupněna též zámecká kaple. V objektu se zámku se nachází Galerie L. Kuby, známého českého malíře jihočeských motivů. Mezi zámkem a jeho obvodovým opevněním byla náznakově upravena renesanční zahrada. Součástí areálu je též anglický park o rozloze 20 ha.

Brzy se ukázalo, že je nejen hezký, nýbrž i velmi milý a laskavý. A tak si získal nejednoho z českých vzbouřenců, kteří v něho bohužel vkládali příliš mnoho nadějí. Jedním z těch, kdo zahorovali pro tzv. „Zimního krále“, byl březnický pán Adam z Lokšan. Ten se stal komisařem českých stavů a horlivě plnil svůj úřad, staraje se zejména o to, aby zemské posádky v jižních Čechách byly náležitě připraveny k obraně země, neboť Habsburk, sesazený s trůnu, sbíral vojsko a chystal se k válce. Brzy nato stal se pan Adam komorníkem krále Bedřicha a věrně při něm stál. V oddanosti k němu přezíral všechny chyby, jež se staly Čechám tolik osudnými: královu marnivost, dobrodružnost i lehkomyslnost, s níž se oddával bezstarostně radovánkám ve chvílích nejvážnějších. Když na Bílé hoře dokonala svoboda Čech, pohasla i šťastná hvězda „Zimního krále“. Malomyslně prchl ze země, ponechav ji jejímu osudu. I panu Lokšanovi, jeho věrnému dvořanovi, nezbylo nic jiného, nežli rozloučiti se s rodinou a opustiti vlast. Tušil, že pomstychtivý vítěz stihne vzbouřence krutými tresty, mučením a popravami. Dostal se šťastně za hranice, avšak přece byl nad nepřítomným vynesen r. 1621 rozsudek, jímž byl odsouzen hrdla, cti i statků a dán do klatby. Jeho jméno bylo přibito na šibenici. I za hranicemi Čech pokračoval „Zimní král“ v lákavých dobrodružstvích. Pan Adam z Lokšan velel oddílu rejtharů, který ho doprovázel na jeho výpravách. Na jedné z nich stihlo Lokšana neštěstí, které ukončilo jeho bludnou pout po cizích, dalekých zemích. Osudný příběh zaznamenal český exulant Pavel Skála ze Zhoře, který dlel při Bedřichovu dvoru. „Jeda na koni s mnohými rejthary, byl zastižen u řeky Mosely strašlivou bouří a vichřicí. Chtěje se v širém poli trochu ukrýti před přívalem násilným, až by se to povětří hrozné přehnalo, vjel pod hrušku planou, v témž poli širém stojící, a přitiskl se s koněm velmi blízko k ní. Okolo pak něho, pod ratolestmi stálo jiných rejtharů do desíti. Vtom zalehl vítr násilný do té hrušky, přelomil ji právě nad Lokšanem v půli, takže vrchní díl její statné to rejtharstvo povalily také s koňmi, ale neublížily ani neporanily. Adamovi nebylo pomoci. Oznámili to králi a jeho komorníku. Král poručil přihotoviti léky a přinésti nemocného k sobě. Splakali nad ním a těšili ho. Žádal sobě jen vysvobození z bolestí. Král poslal jej léčiti do Sedanu, ale tam v málo dnech zemřel a v přítomnosti krále a velikého zástupu hrabat, panstva, rytířstva a lidu obecného jest poctivě pohřben.“.

V jeho levici jest viděti zakládací listinu. V pravici drží klíč. Je to podobizna zakladatele chrámu Jeníška z Újezda. Černě oděná paní jest jeho manželka Ludmila. Rovněž její ruka spočívá na stole, držíc růži. K obrazu byla přibájena tato pověst:

Když Lokšané uprchli ze země před pomstou Ferdinanda II., nechali na Březnici poklad. Doufali, že se brzy vrátí na svůj zámek a s pokladem se opět shledají. Uložili jej pod růžový keř v zámecké oboře. Domnívali se, že tam nikoho nenapadne kopati, že trny keře mu budou ochranou a keř zůstane tu navždy bezpečným znamením, dle něhož najdou skrýši. Naděje Lokšanů se rozpadly v niveč. Zámek, který jim byl zkonfiskován, nevrátil se více v jejich majetek. Připadl věrně katolickému pánu Přibíku Jeníškovi z Újezda, muži krutému a bezohlednému. Ten si dal zámek nákladným způsobem přestavěti a založil v Březnici nový klášter a chrám. I počal lid bájiti, že nabyl svého bohatství šťastným nálezem, že vykopal skrytý poklad Lokšanů. Když se po čase nad kostelním vchodem objevil obraz Jeníška s klíčem a jeho choti s růží, nebylo v Březnici nikoho, kdo by byl pochyboval o pravdivosti této pověsti.