Zvíkov

(†1278). Ke zmíněné věži nechal přistavět na tehdejší poměry veliký čtyřkřídlý palác nepravidelného půdorysu. Do konce 13. století byly ještě vystavěny hradby s branami a baštami, nejdůležitější hospodářské budovy a věž zvaná Hláska, opatřená břitem a zvýšená roku 1554. V 17. století nejslavnější období hradu skončilo a po roce 1648 začal Zvíkov chátrat. Až před polovinou 19. století byla nově zastřešena kaple a opraveny hradní věže. K rozsáhlejším opravám hradu došlo po roce 1881 a pak znovu zhruba o sto let později. Díky údržbám se hrad velmi dobře dochoval. Při pohledu z dáli jej charakterizují tři věže – Černá (dříve Hlízová), která patří k jádru hradu, Červená a Hláska, předsunutá obranná kulatá věž. Nejdůležitější stavbou hradu byl královský palác, jehož součástí je vzácná hradní kaple. Dnes je hrad Zvíkov národní kulturní památkou..

1973 prokázal existenci rozsáhlého hradiště. Se stavbou hradu se započalo na sklonku vlády krále Přemysla Otakara I. (†1230), kdy vznikla Hlízová věž. V úzké šíji na jižní straně byl ve skále vylámán příkop, za ním vybudována hranolová věž přístupná ve výši prvního patra z ochozu na hradbách. Obytné křídlo stálo po levé straně. První zmínka o hradu je z r. 1234. Mezi prvními správci hradu (purkrabími) se jmenují Konrád (1238) a Vlček (před r. 1243), po nich následoval do r. 1259 dlouholetý purkrabí Hrz (Hirzo). Za krále Václava I. bylo na hradě přestavěno starší jižní křídlo, nově vystavěno západní křídlo při Hlízové věži a trojboké nádvoří uzavřeno na třech stranách otevřenými arkádami v přízemí i v patře. Hrad (pojmenovaný v r. 1250 v duchu panující módy Klingenberg) se záhy dostal také do dějin země. Za ostrého konfliktu mezi králem Václavem I. a jeho ctižádostivým synem Přemyslem, který se spojil s částí nespokojené šlechty, byli v r. 1249 z králova rozkazu na hradě zadrženi Přemyslovi vyjednavači v čele s pražským biskupem Mikulášem a brzy nato byl na hradě zatčen sám králevic Přemysl. Odboj skončil nuceným smírem mezi královským otcem a pokořeným synem. Vzrostlé sebevědomí šlechty a její touha po spoluvládě s panovníkem obrátily pozornost jihočeských Rožmberků ke Zvíkovu jako k jedné z pevných opor královské moci v oblasti, v níž se Vítkovci cítili ohroženi pevnou politikou královou. Pokud byl hrad ve správě věrného Purkarta z Janovic a jeho nástupce Bavora ze Strakonic (odpůrce rakouských Habsburků), zůstával Zvíkov spolehlivou základnou panovníkova vlivu v krajině. Snaha získat královské hrady alespoň do zástavního držení došla uplatnění za nejisté vlády českých králů po vymření Přemyslovců. Jindřichu z Rožmberka se podařilo již za krátké vlády Rudolfa Habsburského dosáhnout souhlasu k zástavnímu držení Zvíkova. Také Petr z Rožmberka (manžel ovdovělé královny Violy Těšínské) byl v podobném snažení úspěšný, a tak od r. 1307 drželi Rožmberkové zvíkovský hrad nadále, byť vždy jen doživotně, tím spíš, že Petr z Rožmberka si pohotovou úvěrní politikou zajišťoval u krále Jana Lucemburského zástavu Zvíkova. Janův syn Karel se snažil již v l. 1334–1336 získat Zvíkov zpět a usiloval o to i později, když se ujal vlády. Avšak potíže s úhradou Rožmberských nároků a také taktický ohled na významného člena rodu, s nímž neměli již Karlovi předchůdci na českém trůně právě nejlepší zkušenosti, nakonec znamenaly, že hrad, k němuž patřilo 32 vesnic v širokém okruhu od Mirovic k Písku, zůstal nadále v rožmberské zástavě. Za neklidných poměrů v zemi na sklonku 14. století, kdy králova autorita značně trpěla, došlo k zesílení zevního opevnění hradu. Král Václav IV. ustanovil purkrabím na Zvíkově Jan Hájka z Hodětína. Bezpečnost Zvíkova byla zajištěna a posílena organizací početných zvíkovských manů, povinných vojenskou službou na hradě. R. 1424 Hájek sjednal s tábory příměří. O dobytí hradu se husité ani nepokusili. Podle podvržené listiny z r. 1437 král Zikmund povolil Oldřichovi z Rožmberka, aby za 4 tisíce kop grošů vylepšil opevnění hradu. Tehdy byl vystavěn parkán podél severní hradby, zesílený pěti čtverhrannými dovnitř otevřenými baštami. Současně byla na západní straně vystavěna třípatrová hranolová věž zvaná Červená, spojená v prvním patře s ochozem na hradbě. V r. 1440 mistr Domek z Mirovic vystavěl novou „železnou“ bránu, byl nasypán val před hradbou (1456) a ve skále před vstupní branou byl vyhlouben příkop (1457). Zvíkov se stal místem důležitých politických porad. Zde jednal v r. 1446 Oldřich z Rožmberka s Alešem ze Šternberka o vydání krále Ladislava císařem Fridrichem. Jiné jednání se konalo v r. 1450. Roku 1457 král Ladislav ujistil Jindřicha z Rožmberka, že nevyplatí Zvíkov ze zástavy, dokud by on nebo jeho bratři Jan a Jošt z Rožmberka ještě žili. V r. 1437 Jindřich z Rožmberka přenechal svému strýci Bohuslavu ze Švamberka zvíkovskou zástavu s milevským klášterstvím. Rod, který měl v erbu bílou labuť, pak držel Zvíkov až do pobělohorských konfiskací. Švamberské období bylo významným přínosem v dějinách hradu. Ten se stal sídlem vrchnosti a v jeho zdech se rozproudil bohatý a pestrý život společnosti na sklonku středověku a počátku renesance. Zvíkov ztrácel význam nedobytného hradu. Za Bohuslava ze Švamberka vznikla většina dodnes zachovaných nástěnných maleb v síních, hradní kapli a v ambitu hradního nádvoří. Hrad Zvíkov byl střediskem velkého panství. V hradním areálu byl vystavěn (1550) pivovar (dnes v rozvalinách). V novém, renesančním slohu byl přebudován hradní palác (1551, 1561), budovy dostaly nové sgrafitové omítky. Práce v l. 1561 až 1597 prováděl stavitel Hons Vlach. V r. 1574 královská komora prodala dosavadní zvíkovské panství s hradem Kryštofu ze Švamberka (†1582) do dědičného držení. Jím však zvíkovsko-orlická větev rodu vymřela a v r. 1592 přešlo zvíkovské panství dědictvím po Petru ze Švamberka na Jana Jiřího ze Švamberka z větve borské. Po jeho smrti (1617) dědil majetek syn Petr, který se aktivně účastnil českého stavovského povstání v l. 1618–1620. Oba své hrady Zvíkov a Orlík osadil početnými posádkami, které se vítěznému nepříteli po Bílé hoře nevzdaly a spolu s Táborem a Třeboní dále vzdorovaly. Zvíkov kapituloval jako poslední až v létě 1622. Tím skončilo slavné a hrdinské období hradu. Císařskými vojáky byl Zvíkov po vzdání vypleněn a značně poškozen, včetně bohatého švamberského archívu, který v r. 1616 uspořádal bývalý rožmberský archivář Václav Březan. Zvíkov přestal za Eggenberků (od r. 1622) sloužit jako sídlo vrchnosti, a ani za Schwarzenberků od r. 1719 se nestal správním střediskem spojeného panství orlicko-zvíkovského. Strategický význam si podržel ještě jednou za třicetileté války jako důležitý opěrný bod, který byl trvale osazen vojenskou posádkou. V r. 1741 byl Zvíkov krátce obsazen okupační francouzskou posádkou, ale jeho význam stále víc upadal. Na podzim r. 1751 zhoubný požár zničil skoro všechny hospodářské budovy na druhém hradním nádvoří. Udržování rozsáhlých budov a opevnění nebyla věnována žádná pozornost. V r. 1777 byl postaven kamenný most před vstupní branou. Podle dochovaných písemných zpráv z první poloviny 19. století chátrání zvíkovských budov pokračovalo. K záchraně hradu Zvíkova přikročil v l. 1840–1844 kníže Karel Schwarzenberk a dal opravit Hlízovou věž, věž Hlásku a zastřešit hradní kapli. Po nejnutnějších zabezpečovacích pracích došlo k rozsáhlejším opravám až po r. 1880, kdy byl obnoven raně gotický ambit vnitřního nádvoří. Byl to spíše ohlas romantického vztahu ke staré stavitelské památce, než uvědomělá snaha uchovat celý hradní areál. Siluetu hradu charakterizují tři věžní dominanty vystavěné při hlavních přístupech k hradu a k jeho vnějšímu nádvoří a při hradním paláci: věž Černá jinak Hlízová, věž Červená a Hláska. K hradu se přichází od jihu (ve středověku od severu) od Zvíkovského Podhradí po kamenném mostě (1777) překlenujícím hluboký příkop vylámaný ve skále. Píseckou branou na konci mostu se otvírá vstup do jižního parkánu ohraničeného hradbou, zakončenou kdysi ochozem a cimbuřím. Proti příchozímu stojí vysoká válcová věž obrácená ostřím břitu ve směru předpokládaného útoku nepřítele. Tato věž zvaná Hláska byla přístupná jedině portálkem v úrovni prvního patra, na krakorcích spočívalo dřevěné podsebití. Věž byla dodatečně zvýšena v r. 1554. Za branou v plášťové zdi přistavěné k Hlásce následuje prostranství sevřené hradbami jak na západní straně směrem k řece Otavě, tak také na opačné straně nad řekou Vltavou. Ze západní hradby je vysunuta později (1540) vestavěná bašta Krahujec. Budovy pocházejí z období švamberské vlády a sloužívaly hospodářským účelům (vlevo trosky bývalého pivovaru z r. 1550). Ve východní hradební zdi vyznačuje renesanční portálek vchod do někdejší zahrady. V nároží vlastního raně gotického hradu stojí mohutná kvádrová Hlízová věž s úzkými střílnovými okénky. Ve zdivu spodní části se dochovaly značky románských kameníků. Průjezdem, lemovaným po obou stranách lichými arkádami, se prochází na hradní nádvoří o půdorysu lichoběžníka. V přízemí a v patře jsou křížově sklenuté ambity. Na zdech horní chodby se dodnes zachovaly zlomky někdejší malířské výzdoby z konce 15. století. Stavba královského paláce započatá za krále Václava I. se připisuje královské huti (pracující současně na píseckém hradě) pod burgundským vlivem. Z reprezentačních místností v poschodí se nedochovala královská síň ve východním křídle, patrně dvoulodní prostor s vysokou klenbou. Následuje klenutá sakristie, z níž se vchází do hradní kaple sv. Václava. Stěny v dolní části rozčleňuje pás sedilií. Jejich pozadí, stejně i zdi a klenbu vyzdobil (před koncem 15. století) neznámý domácí malíř postavami s erby a motivy náboženského rázu. Na oltářní menze stojí zlomek pozdně gotického oltáře z první čtvrtiny 16. století, představující v reliéfu oplakávání Krista sňatého z kříže. Z kaple je východ zpod klenuté tribuny portálem v západní zdi. Z pozoruhodných interiérů lze upozornit především na klenutý prostor v přízemí Hlízové věže se střílnami, nad ním v patře tzv. Korunní síň, v níž snad byly přechodně uloženy korunovační klenoty. Těšně při Hlízové věži je přístupna tzv. Svatební síň. Oblečení dvojic nasvědčuje módě z konce 15. století. Na touto scénou jsou vymalováni čtyři světští kurfiřti, mezi nimi český král. V přístavku na samém konci západního křídla, kde býval kdysi ubytován fraucimor (část stavení se v r. 1829 zřítila), byla v 19. století upravena tzv. Erbovní síň, na jejíchž stěnách jsou namalované různé znaky. Památný a stavebně významný hrad Zvíkov inspiroval české literáty počínajíc Pravoslavem Koubkem (Zříceniny zvíkovské 1845), dále malíře – od Mikoláše Alše (1894) až po Vincence Beneše, dramatika Ladislava Stroupežnického (Zvíkovský rarášek 1883) aj. Hrad Zvíkov byl do r. 1945 majetkem Schwarzenberků, od r. 1950 byl státním hradem. Péčí Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích byla hradu věnována zvláštní péče. V nově upravených místnostech v přízemí jižního křídla byla instalována krajová archeologická expozice. Jiná expozice s názvem Česká státnost byla v prvním poschodí hradního paláce..

Oblíbila prý si muže, kterého její otec neměl v lásce. Když se s ním zasnoubila proti otcově vůli, otec na ni velmi zanevřel. Bojíc se jeho hněvu uprchla se svým mužem do vzdálených, pustých krajů jihočeských. Šli podél Vltavy, razíce si cestu houštinami a jinde zase hustým pralesem, živili se lovem ryb a zvěře. Když přišli na ostroh nad soutokem dvou řek, na místo sice ztracené, ale líbezného vzhledu, zbudovali si zde prostou, dřevěnou chatrč s ohništěm uprostřed a střechou z kůry. Tu žili jako za světem, sytíce se tím, co jim příroda podávala, tu vychovávali své děti a vyprávěli jim o tom, jak se tam daleko za širými lesy rozkládají hlučné osady, kde mnoho lidí žije pospolu a mezi nimi vážný kmet ode všech uctívaný, jejich děd Čech, který sem přivedl lid z krajin zakarpatských. Tak uplynulo kolik let, aniž měl kdo tušení, kde se skrývá dcera Čechova se svým mužem. Jednou na sklonku léta vydal se praotec Čech se svou družinou na lov v neznámé kraje v Povltaví, a stopuje jelena, zbloudil v širých lesích. Tím více ho překvapilo, když spatřil v lese dvě hezké děti, které tu radostně výskaly a jako veverky skotačily. Šel kradmo za nimi, až přišel k chatrči, kde na ně čekala jejich matka. Jak se k dětem sklonila a na ně promluvila, poznal hned, že je to jeho ztracená dcera. S radostí k ní pospíšil a přivinul ji k hrudi a také s jejím mužem se tu usmířil. Když se jeho družina za ním dostavila k chatrči, chtěl vzíti s sebou všechny do roviny k Řípu. Manželé se však rozhodli setrvati nadále na ostrohu, neboť si zde zvykli. I dal jim praotec Čech zbudovati na místě chatrče pevný, dřevěný srub, jenž byl podle „zvyknutí si“ nazýván Zvykov, později Zvíkov..

Před lety přišli badatelé a zkoumali, zdali to není neznámé písmo, nejsou-li to pohanské runy. Shodli se v názoru, že jsou to značky kamenické, podle nichž byly kvádry skládány. Jméno „Markomanka“ bylo dáno věži podle domněnky, že ji vystavěli Markomani, kteří v 1. století před Kristem přišli z Porýnska do lesů Gabrety (Šumavy). Pověsti vypravují, že to byl krutý germánský kmen, který zbraní poroboval národy a hubil všechny muže, kteří byli delší než markomanské meče. V jižních Čechách měli prý město Marobudum – snad tam, kde leží dnes České Budějovice – nazvané tak podle knížete Marobuda. Oporou jejich panství v Čechách byly prý dva pevné, nedobytné hrady. Za jeden z nich je pokládán Zvíkov. Bylo to však asi pouhé hradiště s valy, palisádami a dřevěným roubením, jaké sloužívalo v těch dobách k ochraně obyvatelstva a jejich majetku. Tak oprávněnost názvu Markomanka rozpadá se pod lučavkou vědy. Zbývá jen úsudek vědců, že jest Markomanka napodobeninou kamenných staveb římských, jaké byly objeveny v Pompejích. V horním patře Markomanky jest korunní síň, s jejíhož stropu, ze středu žulového kamene splývá železný řetěz s kruhem. Na tom visívala česká koruna, dokud nebyl pro ni zřízen bezpečnější úkryt v klenotnici hradu Karlštejna.

Byl dostavěn v roce 1234 za vlády Přemysla Otakara II. Součástí hradu je také hranolovitá asi 20 m vysoká věž ze žulových kvádrů, nazývaná Hlízová nebo také Markomanka. Žulové balvany tvořící zdivo věže jsou v dolní části opatřeny vytesanými znaky neznámého původu. Lidová tradice znaky přisoudila Markomanům, o nichž se tvrdilo, že šlo o germánský kmen a znaky byly (mylně) považovány za germánské runy. Dnešní historikové předpokládají, že jde o kamenické značky, i když se nikde podobné a v tak hojné míře nenašly na žádné ze staveb. Věž je evidentně starší než hrad, jenž byl k ní dosti neorganicky „přilepen“, a tak se odhady jejího stáří pohybují od počátku 13. století (těsně před stavbou hradu) až k přelomu letopočtu, a tedy jejímu možnému keltskému původu. Od nepaměti se tvrdí, že ve věži straší „rarášek“. Uvnitř se skutečně dějí podivné věci, jak vypovídají účastníci natáčení filmové pohádky Marie Růžička, i jak se přesvědčili členové TV týmu při natáčení pořadu Záhady a mystéria. Dochází k nim pouze v jednom místě – v prvním patře této věže: korunní síni, kde byla uchovávána koruna českých králů až do doby, kdy ji Karel IV. přemístil na Karlštejn..