Příběnice

R. 1283 se poprvé připomíná Vokův syn Jindřich (†1310) a jeho syn Petr (1347). Jeho dědici spravovali rozsáhlý majetek (36 vsí) až do Joštovy smrti (1369), pak se rozdělili tak, že Oldřich podržel Příběnice se statky na levém břehu Lužnice a Petr s Janem Příběničky s majetkem na pravém břehu. Po smrti obou bezdětných bratrů spojil celé panství Oldřichův syn Jindřich (do r. 1412). Když panská jednota r. 1394 zajala podruhé Václav IV., věznila ho kratší čas na Příběnicích. V dějinách příběnického hradu je nejvýznamnějším obdobím první třetina 15. století. Na hradě byli drženi husitští radikální kněží, mezi nimi Václav Koranda z Plzně (na pamětní desce z r. 2020 chybně uvedeno Konrada). Vavřivec z Březové ve své Husitské kronice líčí, jak se Koranda zbavil okovů, uvěznil strážce, osvobodil své druhy a jednoho z nich vyslal do Tábora se žádostí o rychlou pomoc. Když se 13. listopadu 1420 objevil před Příběnicemi táborský hejtman Zbyněk z Buchova a zaútočil na hrad, rožmberská posádka, zaskočená a zmatená bojovným pokřikem z hradní věže obsazené osvobozenými vězni, byla přemožena, zatímco obhájci protějších Příběniček opustili své stanoviště a utekli. Rožmberští ozbrojenci, kteří přišli na pomoc z nedaleké Soběslavi, byli táborskými přemoženi. Dobytím Příběnic a brzy nato i Soběslavi získali táboři velkou strategickou, politickou i ekonomickou výhodu. Posunuli možné nebezpečí a hrozbu útoku do větší vzdálenosti od Tábora. Za táborského panství byli na Příběnicích drženi významní vězni: Bohuslav ze Švamberka (do svého přechodu na stranu husitů) a Menhart z Hradce. Po smíru Tábora s králem Zikmundem r. 1437, kdy město bylo uznáno jako královské a byly mu dány do dědičného držení někdejší majetky pánů z Ústí a další statky, následovala dohoda s Oldřichem z Rožmberka o zničení hradů Příběnic a Příběniček s podhradím. Příběnické panství zůstalo Rožmberkovi a později se tu připomínají jeho úředníci (1548 písař, 1559 lovčí), podřízení patrně správě na Choustníku. Finanční tíseň však Rožmberky nutila, aby jednotlivé části panství dávali do zástavy a postupně rozprodávali. Když pak r. 1667 prodával hrabě Norbert Šternberk želečské panství knížeti Ferdinandu Lobkovicovi, bylo do kupní smlouvy zahrnuto i „celé pusté město dříve zvané Příběnice“. Větší hrad Příběnice s městečkem a panské hospodářství na levém břehu Lužnice a menší hrad Příběničky na pravém břehu řeky byly spojeny mostem přes řeku. Příběnice se rozkládaly na protáhlém poloostrově v meandru řeky Lužnice, Příběničky na protilehlé straně na podobném terénu. Hrad kontroloval všechen pohyb na řece a na pobřežní cestě a představoval středisko rozsáhlé rožmberské državy prostírající se od Jistebnice na severu po Soběslav na jihu a od Milevska na západě po Tábor na východně. Na levém břehu Lužnice, tam kde záhyb řeky svírá poloostrov a jeho hřeben se zužuje v šíji, byly hospodářské objekty, nad nimiž vynikala čtyřboká hranolová věž. Těsně za nimi byl ostroh s prvním hlubokým příkopem, který se dal přejít jen po padacím mostu. Za ním uzavíral přístup do předhradí mocný násep s plaňkovým hrazením a branou, k níž přiléhaly příbytky a hospodářské stavení. Vzadu končilo předhradí druhým příkopem, vytesaným hluboko ve skále. Na dlouhém úzkém konci ostrohu, spadajícím k řece skalnatým srázem, stál uvnitř kamenných hradeb hrad Příběnice. Vstupní bránu střežila osmiboká věž oddělená od hradního paláce a nádvoří příčnou zdí. Palác pozůstával ze dvou oddělených velkých místností se samostatnými vchody. Jeho průčelí zpevňovalo pět opěrných pilířů. Budova za palácem byla patrně kaple, u níž se v l. 1379 a 1386 vyhlašovaly odpustky. Před jižním průčelím paláce procházel parkán. Na jihovýchodní nároží hradby navazovala zeď sestupující dolů k řece, kde sledovala její tok až k severní hranolové věži při bráně u táborské cesty. V takto vymezeném prostoru existovaly vedle sebe hrad a městečko. To bylo blíž k ohybu řeky Lužnice. Podél jejího rovného toku se táhl latrán, krátká ulička s domky na obou stranách, a také (jak naznačují písemné prameny) špitál, který stál pravděpodobně mezi latránem a hradem. V tomto předhradí žili asi ve 21 domcích lidé pečující o potřeby hradu..

Pomalu a nevesele plynuly tu v odloučenosti od světa dni králi, zvyklému na veselou společnost, na hlučné hodokvasy, žerty a šprýmy. Jen okno v jeho vězení ho spojovalo nyní s volným, ztraceným světem. Jím pohlížel toužebně na protější stráně a na hladinu řeky, plynoucí pod hradem, koje se bláhovou nadějí, že se tu jednoho dne objeví jeho přátelé s početným vojskem, aby ho vyprostili z nedůstojného, nectného zajetí. Jednoho dne spatřil dole pod skálou rybáře, který plul zvolna na své loďce po řece a vzhlížel vzhůru k hradu. Zamával na něho, aby se zastavil a přijel blíže k skále. Když tak rybář učinil, shodil mu dolů peníz a požádal ho, aby mu opatřil papír a kus olůvka (tužky), že je mu toho velmi zapotřebí. Rybář přikývl, ze porozuměl, a večer přivezl, oč ho král požádal. Přibalil k papíru a olůvku kámen, vhodil jej králi do okna. „Počkej si na mou zprávu,“ zavolal na něho vězeň a počal hned psáti list. Dokončiv jej, spustil jej po motouzu do rybářovy lodice. – Jsem král Václav IV. – četl užaslý rybář – neprávem vězněný na tomto hradě. Přijeď zítra v noci, přivez s sebou provaz, jejž bych mohl k sobě vytáhnout a spustit se po něm do tvé loďky. Pomůžeš-li králi na svobodu, bude tvoje odměna královská. Rybář vyhověl králově prosbě a dopomohl mu k šťastnému útěku. Darmo prohledali příběničtí zbrojnoši každý kout v hradě, marně prolezli stráně nad Lužnicí. Král zmizel tajemně, jako by ho byli odnesli ptáci na křídlech. Skryt v lesích v uhlířově chatě čekal na příchod vojska a svých přátel, jimž poslal zprávu o svém útěku. A když se konečně pomoc dostavila, tu dříve, než-li se dal na cestu ku Praze, udeřil na hrad Příběnice, který mu způsobil tolik hořkosti a zármutku, dobyl ho a pobořil jej do základů..

Táboři ho však na hlavu porazili a krutě ztrestali za jeho zradu. Jat hněvem kázal Oldřich schystati na svém panství kališnické kněze, vsadil je do žalářů a mučil je k smrti. Opěrným bodem jeho moci byl tehdy hrad Příběnice, stojící na pomezí svobodné obce táborské. Odtud ohrožoval Tábor, přepadal kališníky a věznil zajaté v temné hradní věži. Jednoho dne učinila čeleď rožmberská obzvlášť vzácný lov. Zajala kněze Václava Korandu, jednoho z předních kněží a zároveň vůdců táborských, a odvedla ho na Příběnice. Rychlý posel spěchal k panu Oldřichovi, aby mu oznámil radostnou zprávu. Na Příběnicích se Koranda dostal mezi hlouček táboritů, kteří stejně jako on upadli v osidla rožmberská a úpěli tady ve vězení. Koranda jako nejvzácnější z nich byl nejpřísněji střežen. Purkrabí z obavy, aby neuprchl, neboť byl muž nad jiné statečný a silný, dal ho sevříti v kládu. Zatím co se ozbrojená stráž nahoře na věži střídala v hlídce, zanášel se Koranda smělými, odvážnými plány. Plány, které mohly vésti stejně k svobodě, jako do rukou kata. Když uzrály, když všechny okolnosti řádně byly uváženy, přikročil vězněný kněz k smělému činu. Rozdrtil kládu, zbavil se pout a osvobodil i svoje druhy. Objal se hlouček táborů, slíbil si věrnost na život a na smrt a v noci náhlým přepadem odzbrojil stráž a zavřel ji do vězení ve spodní části věže. Když přišel pověžný Odolen na obhlídku, byl i on zajat a přiveden ke Korandovi, jenž řídil vzpouru. Koranda promluvil k Odolenovi a pohnul jeho srdcem tak, že se rozhodl státi se vyznavačem kalicha a pomoci zajatým husitům na svobodu. Složil v ruce Korandovy přísahu, že vzbouřenců nezradí, a slíbil, že se vypraví do tábora a přivede jim odtud pomoc. I šel k purkrabímu a požádal ho, aby mu dovolil vyjíti z hradu, že chce nakoupiti ryb, že se brzy vrátí. Purkrabí mu uvěřil a dal otevříti bránu. V napětí očekávali táboři v příběnické věži, s čím se Odolen vrátí. Pohlíželi toužebně do dálky, kdy se objeví na hřbetě strání sudlice a železem pobité cepy. V duši se jim střídala naděje s obavami, splní-li Odolen opravdu svůj slib, nedopustí-li se na nich zrady. Štěstí jim přálo. Táborský hejtman Zbyněk z Buchova, přijav od Odolena Korandův vzkaz s prosbou o přispění, sebral ihned lid, který se s ochotou chápal zbraní. Přitrhl s ním rychle k Příběnicům a počal bez meškání hnáti útokem na jejich hradby. Hradní posádka uvítala útočníky s posměchem, tu se však pojednou ozval s věže mohutný křik:

„Tábor, hrr, Tábor!“

A dolů na hlavy obhájců se počal sypati zhoubný kamenný déšť…

Purkrabí zbledl, domnívaje se, že táboři tajně vnikli do hradu, překvapená posádka se rozběhla jako bezhlavé stádo. Nevědouce kudy kam, vrhali se zbrojnoši se skály do řeky a s hradebních zdí dolů vstříc smrtícím zbraním táboritů. Příběnice padly téměř bez boje a s nimi se vzdal i hrádek Příběničky. Poddané vesnice a statky připadly k Táboru a těšily se po řadu let volnosti ve svobodné obci táborské, v níž nebylo pánů ani nevolníků. Kněz Koranda přestal od té doby podávati věřícím píti z kalicha, neboť si nebyl jist, zda-li, vrhaje kameny s věže, neposkvrnil své ruce lidskou krví..

I přiblížili se odvážlivci k starým, zborceným pecím, aby se podívali, co tajemného se uvnitř děje. Spatřili v pecích oheň a vedle ohně na prkně řady pecnů chleba. Ty, které se ještě pekly, vydávaly příjemnou vůni, až se zvědavcům sbíhaly na jazyku sliny. Slyšel o tom pastýř Hrabák, vypravil se do hradu, aby si odtud přinesl pecen čerstvého, vonného chleba. Bylo právě poledne, když vkročil do hradu. A když ve vsi zazvonili polední klekání, stál před samou pecí. Vítr, který vál lesem, srážel dým k zemi. S dýmem se mísila vůně pečiva. Pastýřovi se rozšířilo chřípí, jazyk v ústech chtivě zamlaskal. Přistoupil blíže k peci, chtěl sáhnouti po pecnu, který se právě vyvalil z pece a položil se pěkně na prkno. V tu chvíli zařinčel řetěz a z pozadí pece se na něho vyřítil ohromný černý pes. Zasvítil na něho očima, zaklapal tesáky, za nimiž zářil žhavý jazyk. Pastýř se lekl, pelášil jako zajíc z hradu. Polomrtvý doběhl domů, nemohl ze sebe vypraviti slova. Teprve druhého dne vypravoval, co se mu zjevilo v hradě. Od té doby se tam již nikdy neodvážil vkročiti.

Utonuly ve vlnách řeky, avšak nedošly věčného odpočinku. V době, kdy byla sloužena mše v kostele, vycházely v průvodu z hlubiny řeky, vystoupily na hrad, obešly jej, modlíce se přitom litanie, a zase sestoupily na dno řeky…Voda se před nimi rozestoupila, takže kráčely po dně suchou nohou jako po cestě. Z vody bylo nadále slyšeti jejich modlitby a nábožné písně. Zvláště truchlivý byl průvod jeptišek ve výroční den jejich společné, dobrovolné smrti. Tu kráčely hradem se svícemi v ruce, vystouply na skálu, s které se kdysi vrhly do řeky, plakaly tam a kvílely, až to proniklo ledvím všech, kdož dleli poblíže hradu a přihlíželi jejich průvodu.

Tu se před nimi objevila černá ovce. Otočila se po nich a pohodila hlavou, jako by jim dávala na srozuměnou, aby ji následovali. Zarazili se poněkud a v zádech je zamrazilo, přece si však dodali odvahy a vykročili mlčky za tajemnou černou ovcí. Ovce je dovedla do hradních zřícenin v místa, kde se tměl v zemi vchod do podzemního sklepení. Srdnatější Petr vkročil dovnitř a po chvíli se vrátil pro Jana. „Pojď,“ zval ho, „spatříš něco, co jsi dosud v životě neviděl a sotva již asi kdy uhlídáš.“

Nesměle, třesa se po celém těle, vstoupil Jan do temné chodby a vešel za Petrem do sklepení. V koutě se třpytilo zlato, celá hromada zlatých dukátů. V Janovi se zatajil dech. Petr chtěl dojíti k hromadě, tu však k ní přistoupili dva černě odění muži s lopatami a počali dukáty přehazovati do druhého kouta. V patách za nimi přiběhl veliký černý pes a dával pozor, aby se žádný z dukátů nezakutálel dále od hromady. Znovu to zazvonilo, jak se dukáty s lopaty sesypaly, a jeden z nich se rozjel k Petrovi, jenž tu stál zachvácen touhou po bohatství a zkrušen žalostí, že nemůže k pokladu, který se tu třpytí téměř na dosah ruky. Petr se rychle shýbl, chtěl se zmocniti alespoň dukátu, který se k němu valil, avšak černý pes skočil zuřivě proti němu, uchopil peníz do huby a vhodil jej zpátky na hromadu. Mladíky posedla hrůza. Vyběhli zděšeně ze sklepení, utíkali ze zříceniny. Tu – kde se vzala, tu se vzala – objevila se opět před nimi černá ovce a vedla je ven z lesa. Na konci jeho pak zase zmizela, jako by ji země pohltila. Petr se rozstonal a musel ulehnouti. Když ho třetího dne přijel Jan navštíviti, našel svého druha mrtvého..