Hasištejn

Půdorys hradu představoval zhruba protáhlý ovál. Na nejvyšším místě areálu byla vybudována vysoká okrouhlá věž s přízemím a dvěma patry, při ní vodní nádrž, na spodním, k jihu klesajícím cípu nádvoří, obytné budovy: hradní kaple a k ní na severní straně přiléhající asi kvadratická místnost se žebrovou klenbou, dále pak vysoký věžovitý palác nad skalní slují s pavlačemi a plochostropým přízemím, osvětlovaným malým okénkem ze dvora za kaplí. Prostor mezi nádrží a kaplí byl prázdný. Ve svahu na západě bylo předhradí, střežící přístup k bráně vnitřního hradu. Na severu byla přirozená šíje, kterou se hradní ostroh napojoval k předpolí, prokopána hlubokým příkopem, jenž obepínal celou východní stranu hradu. Přístup do hradu byl po cestě od obce Místa nebo úvalem z údolí Prunéřovského potoka a přes příkop po dřevěném mostě. Na severu a na východě byl hrad obklopen úzkým parkánem, uzavřeným jen palisádovým plotem a širokým příkopem, splývajícím na severu se šíjovým příkopem, přepaženým mostem. Dnes je přístup do hradu ze strany severní, kde byly dva příkopy, mezi nimiž byla brána. Druhá brána byla za druhým příkopem. Součástí předhradí je předsunutá věž se středovým břitem. Za druhou branou je rozsáhlé prostranství, pod nímž jsou na západní straně sklepy. Odtud se vstupuje třetí branou do výše položeného vlastního hradu. Zde je na nejsevernější straně velká, třípatrová válcová věž a před ní vodní nádrž (studna). Na jižní straně jsou zříceniny starého hradního paláce a kaple se zbytky křížové klenby v částečně zachované lodi s lomeným skoseným triumfálním obloukem. Při západní vnitřní zdi jsou pozůstatky příčného obytného křídla, sahajícího až k východní hradební zdi, z nějž zůstal zachován jen fragment arkýře – zdobený krakorec. Hrad Hasištejn byl vybudován panovníkem nebo některým feudálem v prvních desetiletích 14. století, asi již v l. 1300–1310 (zbytky klenby hradní kaple připomínají osecký klášterní ambit, který pochází z téže doby a jsou dílem stejné hutě). Poprvé se uvádí v zákoníku Majestas Carolina, pořízeném z podnětu Karla IV. v r. 1348, jako hrad královský, který vladař nesměl vůbec prodat a zastavit nanejvýš na devět let. R.1348 byl pánem Hasištejna Bedřich ze Šumburku, jenž se svými bratry Albrechtem a Dětřichem drželi četné lenní statky v okolí (Perštejn, Egerberk, Přísečnici atd.). V r. 1351 udělil Karel IV. bratrům Bedřichu a Bernardu ze Šumburku Hasištejn, Přísečnici, saskou Slatinu a přilehlé statky jako manství. Oba byli králi povinni vojenskou službou a museli být stále připraveni dát mu hrad kdykoliv k dispozici. Bedřich zemřel kolem r. 1364 a král zastavil Hasištejn Heřmanu a Bernardu ze Šumburku, z nichž zvláště Bernard zde často pobýval. Podle listiny z r.1367 patřila tehdy k hradnímu panství polovina městečka Přísečnice, vsi Sobětice, Kýšovice, Vysoká Jedle, Krbice, Kralupy u Chomutova, Vinaře, Blov, Miřetice u Vintířova, léno v Ahníkově atd. Po Bernardovi dostal r.1394 hasištejnský statek jeho nejstarší syn Bedřich, ale už kolem r. 1412 jej přenechal svému švagrovi Jindřichu mladšímu Reussovi z Plavna. Podobně jako Bernard Šumburk dostával se i Plavenský do sporů s králem Václavem IV., dokonce se spojil s loupeživými rytíři v čele s obávanými Borši z Rýzmburku, s nimiž se účastnil loupeží a přepadávání královských hradů a statků. Václav IV. se proto rozhodl Hasištejn dobýt. Po dvouměsíčním obléhání se podařilo veliteli královského vojska a posil, Mikuláši z Lobkovic, zvanému Chudý, zlomit v dubnu 1418 odpor obhájců a hrad opanovat. Hned nato zastavil Václav IV. Hasištejn se statkem Mikuláši z Lobkovic s podmínkou, že hrad vrátí koruně po splacení zástavní sumy. Ale k výplatě nedošlo a Mikuláš získal hasištejnský statek v r.1421 jako korunní léno dědičně. V době husitských válek stál Lobkovic při králi Zikmundovi, což mu dopomohlo k vysokým dvorským funkcím a k rozsáhlému jmění (Most, Hluboká, Přimda, Chomutov s Blatnem atd.). Při obléhání v r.1418 byl Hasištejn značně poškozen, obytná část s palácem a kaplí vyhořela, opevnění bylo porušeno. Proto Mikuláš z Lobkovic zahájil brzy nutné opravy. Dosavadní hradní palác byl podepřen opěrnými pilíři a rozšířen přístavbou nového třípatrového křídla, čímž byl vyplněn volný prostor mezi kaplí a palácem. Jeho přízemí bylo valeně zaklenuto. Kaple dostala kamenné schodiště spojující její tribunu s lodí i se starým palácem spojovacím křídlem. Velká péče byla věnována novému opevnění. Palisádový plot severní, východní a jižní strany byl nahrazen kamennou hradbou uzavírající parkán, k níž se na západní straně připojila nová zeď ohrazující předhradí. Parkánová zeď byla doplněna dvěma malými, ale vysokými baštami na jihovýchodě a severovýchodě. Přístup do předhradí byl nyní možný ze severní strany hranolovou, dovnitř otevřenou věží přes příkop, obepínající hrad ze tří stran. V souvislosti s těmito pracemi v předhradí byl ve srázu k Prunéřovskému potoku vybudován podlouhlý klenutý sklep sloužící k úschově hradních zásob. Když r.1435 Mikuláš Lobkovic zemřel a jeho synové se rozdělili o pozůstalost, dostal Jan Popel Hlubokou a Mikuláš II. Hasištejn, čímž se Lobkovicové rozdělili na popelovskou a hasištejnskou větev. Mikuláš II. podstatně rozhojnil svůj majetek přikoupením poloviny Prunéřova a tzv. perštejnské části panství Přísečnice s polovinou městečka (tzv. hasištejnská část přísečnického statku patřila k Hasištejnu již za Šumburků), Údlic aj. Zajímal se i o Kadaň, kterou dokonce před r. 1449 Jindřichu z Plavna vyplatil, ale už v r.1454 vrátil zápis na město králi Ladislavovi, za což od něj dostal do zástavy panství Chomutov s Blatnem. Po polovině 15. století – pravděpodobně za Mikuláše II. – byl hrad dále rozšířen o novou velkou příčnou budovu, postavenou k západní ohradní zdi. Toto nové obytné křídlo uzavřelo nádvoří na vstupní straně do vnitřního hradu. Snad současně s tím došlo i ke zboření kvadratické místnosti se žebrovou klenbou, přiléhající k severní stěně hradní kaple. Mikuláš II., který nejednou změnil své náboženské přesvědčení (nejprve patřil k jednotě poděbradské, pak jako katolík k jednotě strakonické atd.), zemřel r.1462 na Hasištejně a byl pohřben v konventním kostele řádu františkánů v Kadani, který založil. Jeho synové Jan, Mikuláš III., Jaroslav a Bohuslav spravovali rozsáhlé statky zprvu společně, ale po Jaroslavově smrti se přece jen v r. 1490 rozdělili tak, že každý dostal třetinu. Hrad drželi dohromady a také zde bydleli. R. 1491 se na Hasištejně natrvalo usadil Bohuslav, majitel městečka Března a Kralup u Chomutova, přibližně třetiny hasištejnských vesnic a celé poloviny lesů. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic se narodil asi r. 1461 na Hasištejně. Jako patnáctiletý mladík se vydal do Itálie, aby tam studoval na univerzitě v Boloni a pak ve Ferraře, kde byl v r. 1482 prohlášen doktorem obojího práva. Po návratu do Čech r. 1483 se stal proboštem vyšehradské kapituly, ale nedal se vysvětit a úřad nenastoupil. Záhy (r. 1485) odjel do Štrasburku, pak r. 1487 pobyl nějaký čas na dvoře Vladislava II. Jagellonského v Budíně. Když si v r. 1490 rozdělili bratři jmění po otci, vypravil se Bohuslav na svou velkou, skutečně životní cestu po Středomoří. Navštívil Itálii, řadu řeckých ostrovů, Palestinu a Jeruzalém, pak Egypt, Malou Asii, Sicílii, africké Kartágo a po více než ročním putování se vrátil r. 1491 do vlasti. Papežem zmařené naděje na získání olomouckého a později i vratislavského biskupství přiměly Bohuslava k druhému pobytu na královském dvoře Vladislava II. Jagellonského v Budíně v l. 1502–1503. Ale potom se vzdal všech hodností a funkcí a usadil se nadobro na rodném hradě Hasištejně, kde se věnoval správě vlastního hospodářství a hlavně vědecké a umělecké práci. V té době Hasištejn proslul jako kulturní středisko evropského významu. Bohuslav, přesvědčený vyznavač italského humanismu, se zde se svými učenými druhy věnoval studiu přírodních věd a astronomie, vybudoval jednu z největších a nejznamenitějších knihoven své doby, právě tak jako cenné sbírky, převážně uměleckých děl a přírodnin. Jeho hlavní zálibou byla však literární práce. Jako vynikající znalec klasické latiny psal latinské básně, latinské prozaické úvahy (například O položení Prahy a mravech obyvatel r. 1489) apod. Ale doma byla tato díla téměř neznáma. Rozuměla jim a oceňovala je jen zcela nepatrná hrstka vzdělanců (například Viktorin Kornel ze Všehrd), zato v cizině byla obdivována stejně jako práce antických mistrů. O tom, jak Hasištejnský usiloval o povznesení úrovně české kultury a mravů, svědčí jeho dochované dopisy, z nichž vyzařuje zklamání nad zdejšími poměry, tonoucími v náboženských problémech a sporech konce 15. století. K vydání jeho spisů tiskem došlo až v l. 1563 a 1570. Také hrad Hasištejn byl za Bohuslava znovu upravován a opevňován. Bylo dostavěno příčné obytné křídlo vnitřního hradu (při západní ohradní zdi), s jehož stavbou začal snad Mikuláš II., a rozšířeno až k východní hradební zdi, starý palác byl opatřen velkým točitým schodištěm a druhým, menším za kaplí (místo pavlačí) a jeho interiér byl (podle nálezů z doby restaurace v l. 1891–1892) obložen barevnými keramickými deskami. Současně s těmito pracemi dal Bohuslav Hasištejnský vylepšit obranný systém hradu a přizpůsobit ho poměrně rychlému vývoji válečné techniky a hlavně rozvoji dělostřelby na počátku 16. století. Parkánová hradba dostala teď dvě nové dělové bašty (jednu za kaplí a druhou východně od velké věže), přístupová (severní) strana hradu pak další, dále druhý příkop a val mezi oběma těmito příkopy. Čelo nově upraveného předhradí bylo dále zpevněno na severu hradební zdí s hranolovou vstupní věží, nad jejímž průjezdem byla světnice pro vrátného a na východní straně valu byla postavena další kvadratická bašta. Na nejvyšším místě valového opevnění byla nyní vybudována vysoká předsunutá věž na čtyřhranné základně s oblými rohy a středovým břitem s přízemím a třemi patry. Také velká hradní (válcová) věž byla zvýšena o poměrně nízké třetí patro s osmi velkými okny. Je zajímavé, že všechny tyto stavební úpravy, prováděné zřejmě některým domácím stavitelem, uskutečňoval Bohuslav už v době, kdy hrady ztrácely svůj strategický význam a nahrazovaly je renesanční zámky. Možná, že v tomto případě působil jeho vřelý vztah k starému rodovému sídlu. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic zemřel r.1510 a byl pochován ve farním (později hřbitovním) kostele sv. Mikuláše v Přísečnici. Jeho pozůstalost byla rozdělena na dvě poloviny, z nichž prvé se ujal jeho bratr Jan (+1517), který postoupil tuto polovinu Hasištejna synu Jaroslavovi. Po Jaroslavově smrti (1529) ji zdědili jeho synové Jindřich a Šebestián, z nichž Šebestián ji držel až do své smrti v r. 1587. Potom přešel tento majetek jako odúmrť na císaře Rudolfa II., který jej r. 1592 prodal bezdětnému Jindřichovu synu Maxmiliánovi (zemřel kolem r. 1597), a tak se znovu octl jako odúmrť v rukou Rudolfových. Druhou polovinu Hasištejna obdrželi synové Bohuslavova bratra Mikuláše III. (zemřel asi r.1499) Zikmund, Vilém, Mikuláš IV. a Václav, každý po jedné osmině. Ale r. 1533 vlastnil podstatnou část této poloviny, plné tři osminy Hasištejna, Vilém z Lobkovic, od nějž je v témže roce koupili bratři Jeroným a Vavřinec Šlikové z Holíče. Od Šliků se tato část dostala po čase do majetku Bohuslava Felixe Hasištejnského z Lobkovic a na Líčkově (+1583), a poté, zdá se, jeho synů Jana Valdemara a Bohuslava Jáchyma. Jejich statky z větší části získal Jiří Popel z Lobkovic, pán na Chomutově, Červeném Hrádku atd. a držel je až do konfiskace veškerého svého jmění Rudolfem II. v r. 1594. Pouze jedna osmina Hasištejna patřila počátkem 17. století potomku Vilémova bratra Mikuláše (IV.) Kryštofu Hasištejnskému z Lobkovic. Sedm osmin hradu se statkem patřilo Rudolfu II., který je v r.1606 prodal Linhartu staršímu Stampachovi ze Štampachu, jenž byl ještě v r. 1581 hasištejnským vrchním hejtmanem. Linhartův syn Jan Richard přikoupil r.1609 od Kryštofa z Lobkovic jeho hasištejnskou osminu a stal se tak společně se svými bratry majitelem celého panství s hradem. Dělením majetku po Linhartovi starším Štampachovi připadl Hasištejn s Ahníkovem jeho synu Linhartovi mladšímu. Pro účast na stavovském povstání z let 1618–1620 mu byly tyto statky r.1622 konfiskovány a v r.1623 je koupil smečenský Jaroslav Bořita z Martinic. K hasištejnskému statku tehdy patřil pustý hrad Hasištejn s poplužním dvorem, městečko Místo a vsi Blahuňov, Vysoká Jedle, Nová Víska, Drahonice, Krbice, lesy, dále městečko Březno a vsi Brančíky, Brany s poplužním dvorem, Černovice, Vysoká, Lideň, Nebovazy, Tušimice, Přezetice, část Lermníků a příslušenství. Hrad Hasištejn, za Lobkoviců ještě udržovaný, ale Štampachy už neobývaný, v dobách Martiniců chátral a pustl. K jeho dalšímu ničení snad přispěli v třicetileté válce i Švédové. R. 1678 sloužily už jen hradní sklepy k uskladnění piva prunéřovského pivovaru. S ahníkovským panstvím, později se spojeným panstvím Prunéřov-Ahníkov, střídal opuštěný a zkáze propadající hrad Hasištejn své vlastníky (Marie Althanová, Firmianové, Wolkenstein-Trostburkové, František Preidl). Poslední soukromý vlastník velkostatku Prunéřov-Ahníkov, Preidlův synovec Emanuel Karsch, dal v l. 1891–1892 Hasištejn restaurovat a postavil při něm hostinec. Zdi byly na mnoha místech zpevněny a zajištěny proti povětrnostním vlivům, věže přikryty střechami, obnovena kaple, vybudována schodiště a postavena přístupová cesta ke hradu, který byl zbaven velkého množství rumu. Od té doby je hrad oblíbeným výletním místem Chomutovska. Okresní vlastivědné muzeum v Chomutově začalo s údržbou hradních zřícenin a důkladnou obnovou a konzervací celého hradního areálu..

1348 hrad zniňován v Majestas Carolina, 1351 připadl pánům z Šumburka, 1418 dobyt Václavem IV., který ho zastavil Mikuláši Chudému z Lobkovic. Rok nato král Václav IV. zemřel, a protože hrad neměl kdo vyplatiti, zůstal Lobkovicům. Mikuláš provedl řadu oprav hradu a opevnění. Svah k Prunéřovskému potoku byl vyrovnán sklepem, jeho valená klenba nesla dlažbu. Na sever byla postavena čtverhranná, dovnitř otevřená věž s branou, přístupnou po padacím mostě. Po smrti Mikuláše Chudého pokračoval v přestavbě hradu jeho syn Mikuláš II. Trvale na Hasištejně sídlil známý a věhlasný vzdělanec, cestovatel, humanista a básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Až do roku 1491 hodně cestoval, poznal Itálii, Řecko, Palestinu i Egypt a po návratu se roku 1503 trvale usídlil na Hasištejně. Shromáždil zde početné sbírky uměleckých předmětů a literatury. Po smrti Bohuslava nebyl hrad již nastálo osídlen, 1514 přestal být šlechtickým sídlem a po požáru 1560 postupně zpustl. Do dnešních dnů zůstaly zachovány mohutné zříceniny dokumentující velikost hradu Hasištejna. Jeho dominantou zůstala zachovalá válcovitá věž s vyhlídkou, přitažlivé jsou i rozlehlé podzemní prostory.

skála nenávisti – vysvětluje pověst takto:

V době, kdy konali loupeživé vpády do Evropy lítí Avaři, dolétla i do kadaňské župy zvěst, že krvežíznivý kočovníci vnikli do podunajských zemí a hubí je ohněm i mečem. Kadaňský župan, sídlící na hradě pod horami, obdržel od knížete rozkaz, aby sebral vojenský lid a připojil se k výpravě, kterou chystá křesťanstvo proti ukrutníkům. Župan vyslal po kraji heroldy, kteří oznámili obyvatelstvu výzvu knížete. Zanedlouho počaly se na hradě scházeti početné šiky pěšího vojska a sjel se tam i valný počet rytířů železem přioděných. Před odchodem do boje uspořádal župan na rozloučenou bohatou, hlučnou hostinu. Jat starostí o milovanou dceru, kterou zanechával na hradě, rozhlížel se po hodovním sále, čí péči by ji měl svěřiti. Bydleliť v sousední říši mladí, zpupní rytíři, kteří si za čest kladli, podařilo-li se jim unést českým rytířům dcery. Županův pohled spočinul na starostlivých, pobledlých tvářích hradního kaplana. Povolal ho k sobě, přikázal mu, aby bděl nad jeho dcerou a střežil její nevinnost. Kaplan slíbil, nemaje tušení, jak těžký úkol na sebe bere. Vesele zavlály prapory, zahlaholily polnice a vojsko se dalo na pochod k východu, kamž se valila z asijských stepí na Evropu zlá, krvavá zhouba. Plynuly týdny a měsíce a na hrad pod horami nedocházela nižádná zpráva, zdařila-li se výprava, či kryje-li snad její účastníky cizí, černá země. Dcera hradního pána, aby zapudila stesk a nudu, pouštěla do hradu mladé rytíře a trávila s nimi dlouhý čas v žertech a hlučných radovánkách. Marné byly domluvy kaplanovy, marné výtky, že nedbá cti své ani svého otce, který bude velmi zarmoucen, až se z ciziny vrátí a uslyší nepěknou zprávu o chování své dcery. Uplynulo půl roku a rytíř se stále ještě nevracel. Pověžný marně obracel svůj zrak do dáli, nespatří-li na cestě k horám zdvíhati se prach a blyštěti se kopí. Tu dcera, domnívajíc se, že otec zahynul v boji, zasnoubila se s jedním z nápadníků, proslulým dobrodružným životem, a chystala se k svatbě. V té době byl boj ukončen a vojsko táhlo do svých domovů. Vracelo se slavně, neboť potřelo Avary v krvavé bitvě a zbytek jejich hord zahnalo z Evropy do asijských končin. Vojáci šli téměř bez oddechu, neboť každý již toužil po domově, aby mohl odložiti zbroj a chopiti se své obvyklé práce. Těšil se i rytíř zpod Krušných hor a své skalní sídlo a na shledání se svou milou dcerou, po níž se mu časem pozastesklo. Tím větší bylo jeho hoře, když cestou zvěděl o jejím životě a o tom, jak nečekajíc na otce, zasnoubila se s cizákem dobrodruhem. Jako bouře přihnal se na svůj hrad. Čelo měl jakoby rozříznuté hlubokou vráskou, z očí mu šlehaly hrozivé blesky hněvu. „Kde je kaplan?“ zahřměl na sloužícího, který se krčil ve výklenku u vchodu do paláce. „V kapli, vaše milosti. Chystá se sloužiti mši na poděkování Bohu za váš šťastný návrat.“

Rytíř vrazil do kaple. Přistoupil ke kaplanovi, který smrtelně zbledl, a tasil meč. „Takhle jsi mi opatroval dceru, již jsem tvé péči svěřil? Poruč svou duši Bohu, neboť ihned přijmeš odplatu!“ vzkřikl rytíř, šílený hněvem, a dříve, nežli kaplan našel slova omluvy, proklál ho mečem. Přiběhla dcera, sepjala ruce, padla otci k nohám. „Odpusť, otče, smiluj se! Chci býti opět tvou poslušnou dcerou a láskou k tobě všecko napraviti…“

Zavolal hradního správce, ukázal zkrvaveným mečem na dceru: „Dáš ji ihned za živa na hradě zazdíti! Hlavou mi ručíš, že bude můj rozkaz vykonán bez odkladu.“

Pohřbili kaplana, zazdili rytířovu dceru. Avšak rytířovou hrudí stále ještě bouřil hněv a jeho srdce planulo nenávistí k celému světu. „Sedlej mi koně!“ poručil jednoho dne sloužícímu. Přivedli mu koně, osedlali. Usedl na něho v plné zbroji, máchl rukou k hloučku zděšeného lidu:

„Nemohu a nechci déle žíti. Svůj majetek vám odkazuji, nakládejte si s ním podle libosti!“

Dořekl a rozjel se tryskem tím směrem, kde byly hradby nejnižší a skála nejstrmější. Skok – a jezdec s koněm řítili se do hlubiny. Třetí život byl tady zhuben nenávistí. Sluhové se podělili o rytířův majetek a rozprchli se po světě, neboť je v hradě pojímala hrůza. Hrad zůstal opuštěn – a protože nenávist zničila tu lidské životy a obrátila jej v trosky – dali mu jméno „Hassenstein“..

Pospíchala, aby včas došla do kostela, kde se budou čísti pašije. Ačkoliv znala cestu, nemohla toho dne dojíti konce lesa a chodila stále kolem dokola. Pojednou vidí, že se octla opět pod hradem Hasištejnem, že se nad ní týčí chmurné hradby a vysoko k obloze se zdvíhá černá, strašidelná věž. Podivila se, co se to s ní dnes děje, vystoupila po stezce do rozvalin, usedla na mech a odpočívala. Netrvalo dlouho, zmocnila se jí únava, až konečně ulehla a usnula. Když se probudila, zaslechla hluk řehtaček a klapaček, nesoucí se k ní z vesnického kostelíka. Chtěla se znovu vydat na cestu, vtom se však rozlehla hradním nádvořím ohlušující rána a z trosek vyvstal nádherný hrad v té podobě, jakou měl za doby své největší slávy. Z komnat vycházely krásné, vyšňořené paní, na nádvořích sedlali panošové koně a rytíři s lovecký průvodem mířili k bráně. Ve všech hradních koutech vládl ruch a šum. Stařena se rozhlíží udiveně kolem, pozoruje, že sedí na stupni před vchodem do sklepení. Pohlédla dolů, vytřeštila úžasem oči: v sklepení zářily hromady zlata. Chtěla vstáti a nabrati si z nich zlata do zástěry, tu však zpozorovala, že v koutě sedí bělovlasý stařec. Podíval se na ni ledovým pohledem svých zapadlých očí, pokynul jí rukou, aby šla dále. Ustrašená žena nemohla však učiniti ani jeden krok. Stařec se zdvihl, šel jí vstříc. V tu chvíli se dole v údolí rozhlaholily kostelní zvony – neboť, div divoucí, byla tu již Bílá sobota. Rozlehla se opět rána, jako by pukla skála, sklepení se zavřelo – a stařena seděla na mechu v starých, omšelých zříceninách. Stěží došla domů a doma upadla v horečný spánek, z něhož se už k vědomí neprobrala. Zaplatila krásné vidění smrtí..