Žerotínská kontribuční sýpka

Zdivo je smíšené převážně kamenné a cihelné. Okna jsou typicky malá obdélníková, s původními provlékanými mřížemi. Zvenku sice vypadá památka nezajímavě, ale interiéry jsou impozantní. Stropy ve všech patrech podpírají řady dřevěných sloupů..

V současné době je sýpka, která byla nově prohlášena za kulturní památku, na prodej za 1 milion korun. Další (bývalá) sýpka je větší, stojí v místě bývalého velkého dvora naproti místnímu zemědělskému družstvu, avšak tato budova byla přestavěna na kanceláře energetiky a bylo zachováno pouze mohutné obvodové zdivo..

června 1788 zřizování kontribučních sýpek ustanovil jako povinné. Podle ustanovení patentu musel každý poddaný obdělávající půdu po tři následující roky odevzdávat třetinu osiva tak, aby v případě neúrody byla k dispozici zásoba obilí pro jednoroční setbu. Pokud tyto zásoby nebyly upotřebeny, mohly být na úrok půjčeny. Obilí, vrácené do společných zásob jako úrok z těchto půjček pak bylo prodáváno a výnos ukládán do kontribučních peněžních fondů. Obilí bylo často uchováváno v rozměrných vrchnostenských sýpkách, které měly dostatečnou kapacitu pro uskladnění osiva i pro několik vsí dohromady. Mnoho z těchto staveb dosud stojí a užívá se pro ně termín kontribuční sýpka, přesto, že jde o stavby leckdy mnohem starší, než je patenty z let 1748 a 1788. Roku 1863 bylo rozhodnuto proměnit kontribuční sýpky zrušit a obilí prodat. Peníze však nesměly být rozděleny mezi jednotlivé podílníky (sedláky), z výnosu prodeje obilí a kontribučních fondů byly zřízeny tzv. kontribuční záložny. Stovky nevelkých záložen však vzhledem k nevelkým prostředkům v nich uložených nemohly svou funkci plnit přiliš dobře, proto byly později slučovány na bázi politických okresů. Budovy sýpek byly nadále užívány k uskladnění obilí (a to mnohdy až do éry státních statků a JZD), byly ale i přestavovány a upravovány k různým účelům (např. na skladiště, školu).