klášter dominikánů s kostelem Zvěstování Panny Marie

Roku 1424 či 1425 byl pobořen husity. Oprava kláštera zřejmě probíhala velmi pomalu. Roku 1452 se při konventu poprvé připomíná městská škola. Roku 1513 vyhořel při velkém požáru města i klášter s kostelem. Za přispění pána Petra ze Žerotína byl konvent s kostelem znovu postaven. Roku 1553, kdy ve městě převládali protestanti, byli dominikáni z města vyhnáni a kostel začal sloužit evangelíkům. Budovy kláštera byly využívány jako skladiště kožešin a městská solnice. Dominikáni se usadili v Olomouci a usilovali o obnovení kláštera, což se jim povedlo až v 17. století v pobělohorské době. S městem bylo vyjednáno vrácení kláštera a dominikáni se vrátili r. 1623. Klášter byl zpustošený a jeho obnova trvala řadu let. Roku 1669 klášter s kostelem vyhořely při dalším velkém požáru města. Díky podpoře příznivců, zejména Karla z Liechtensteina s manželkou, byla bez prodlení zahájena obnova kláštera, a kostel mohl být již r. 1671 opět zaklenut. Toho roku byly také pořízeny nové varhany a zřízeny čtyři boční oltáře. Barokní obnova byla dokončena r. 1688. Kolem poloviny 18. století byla rozšířena boční kaple sv. Jana Nepomuckého v kostele (nástropní fresky vytvořil uničovský malíř Ignác Oderlický), v té době byl také vytvořen nový hlavní oltář. Klášter byl zrušen v rámci josefínských reforem r. 1784 (definitivně r. 1786). Budovy konventu získalo město, kostel se stal filiálním. Od r. 1792 sloužily budovy bývalého kláštera jako kasárna, roku 1949 se staly sídlem střední zdravotnické školy, která je zde dodnes. Kostel v 2. polovině 20. století postupně chátral, ač byl r. 1958 zapsán na seznam nemovitých kulturních památek. V 80. letech 20. století byl již v havarijním stavu, naštěstí byla bez prodlení zahájena jeho rekonstrukce. Na počátku 90. let 20. století se kostel stal součástí nově vzniklé městské památkové zóny. Stavební práce na kostele byly dokončeny r. 2005. Odsvěcený kostel slouží při konání koncertů a dalších významných kulturních nebo společenských akcí..

Mniši si jako úkryt vybrali jeskyni v lese, kterou rozšířili klenbou a poklad sem tajně za jedné tmavé bouřlivé noci odnesli. V jeskyni zůstal jeden z mnichů, aby zde žil jako poustevník a zároveň hlídal ukryté cennosti. Jednoho dne se mnich vracel ke své jeskyni, a právě v tu chvíli z jeskyně vyšel muž, který odhalil skrýš a poklad, svázaný ve velikém ranci, odnášel pryč. Mnich se jal muže přesvědčovat, aby poklad neodnášel, že jde o církevní majetek a dopustil by se tak svatokrádeže. Muž se však nehodlal lehko nabytého bohatství vzdát. Když se mu mnich vzepřel, stálo ho to život – cizinec ho odtáhl do jeskyně, kde ho uškrtil. Když však chtěl s uloupeným pokladem odejít, zřítil se na něj strop jeskyně a zavalil ho i s jeho lupem. Celá jeskyně byla zasypána kameny. Když Švédové odešli a zavládly pokojné časy, vydali se mniši slavnostně a za doprovodu mnoha věřících vyzvednout si svůj poklad a vrátit se s ním do kláštera. Jaké bylo jejich zděšení, když na místě někdejší jeskyně našli jen suť kamenů a kmenů. Kopali a hledali poklad dlouho, ale nikdy ho nenašli. Na místě zločinu postavili věřící z kamenné sutě kapličku, která ale časem zanikla, a tak dnes nikdo neví, kde přesně jeskyně byla. Vypráví se ale, že jednou v roce, v den Nanebevzetí Panny Marie, v čase kdy zvony klášterního kostela svolávají k bohoslužbě, může osamělý poutník jeskyni s pokladem uvidět. Bude-li rychlý a obratný, může poklad získat – ale běda tomu, kdo bude příliš pomalý… jakmile zvony dozní, jeskyně se za velkého hřmění uzavře a toho, kdo by v ní zůstal, uvězní navždy..