socha Jana Eskymo Welzla

Jedna za zábřežských ulic nese i Welzlovo jméno a od r. 1998 Zábřeh zdobí i dobrodruhova socha. Socha byla odhalena poprvé v roce 1998 u příležitosti 130. výročí Welzlova narození a 50 let od jeho úmrtí, kdy byla umístěna v centru města na podstavci, který předtím sloužil soše J. V. Stalina. Autorem sochy je Stanislav Lach z Olomouce. Mírně nadživotní socha zachycuje Eskyma jako bodrého veselého chlapíka, i když to byl zřejmě podivín. Socha původně stála u základní školy na náměstí 8. května, od dokončení rekonstrukce železničního koridoru a nádraží v roce 2007 pak byla přemístěna k železniční stanici, aby vítala návštěvníky a cestující, kteří do Zábřehu dorazí..

Byl pak krátce zaměstnán a po smrti matky odjel roku 1893 do ciziny znovu. Na zámořském parníku obeplul skoro celý svět a dostal se na stavbu transsibiřské magistrály. Sám poté za tři roky Sibiří a velrybářskou lodí se dostal na Novosibiřské ostrovy, kde na dlouhých 30 let našel svůj domov. Zde a později na Aljašce se živil se jako lovec, obchodník s kožešinami, poštovní doručovatel, stal se náčelníkem Eskymáků i nejvyšším soudcem. Byl známý po celém severu. Když v roce 1924 ztroskotal se svou lodí u pobřeží Aljašky, byl vyhoštěn ze země a v 57 letech nucen vrátit se zpátky do Hamburku. Na základě korespondence s Welzlem vydal Rudolf Těsnohlídek první knihu o životě Eskymo Welzla a honoráře mu umožnili návrat do Československa. Zde na základě jeho zážitků vznikly další knihy, které se postaraly o Welzlův věhlas u nás i v cizině a které mu umožnily vydat se již naposledy na sever. Poslední útočiště našel Welzl v dřevěném srubu v Dawson City v Kanadě. Většinu času věnoval svým vynálezům, zejména perpetuu mobile. Zemřel 19. září 1948 ve věku 80 let..