Rabštejn

Dnes jsou ovšem z větší části zakryty hustým lesem. Hrad Rabštejn byl postaven někdy na rozhraní 13. a 14. století. Je pravděpodobné, že se tak stalo za držitele úsovského panství Hrabiše ze Švábenic (1254–1296) a že nový hrad byl zřejmě určen k ochraně severní části úsovského zeměpanského majetku, který tehdy zahrnoval značnou část dnešního Zábřežska a Šumperska. Původní rabštejnské panství zasahovalo více na Šumpersko a jeho hospodářským střediskem byl Frankštát, nynější Nový Malín. Prvá zpráva o Rabštejně pochází z r. 1318, a to v souvislosti s feudálními rozbroji v českých zemích. Olomoucký biskup Konrád I. (1316–1326) se tehdy zmocnil s velkou námahou hradu „Rabinstaina" u Uničova a odevzdal jej králi Janu Lucemburskému. Pravděpodobně vyrval hrad z rukou některého z přátel Jindřicha z Lipé. Další zprávy o Rabštejně pak mizí. Jako zcela nepodloženou je nutno odmítnout domněnku, že se stal v první polovině 14. století sídlem loupeživých rytířů. Další historická zpráva o Rabštejně pochází až z r. 1398, kdy markrabě Jošt zastavil Pročkovi z Kunštátu a Bouzova za jeho služby rabštejnské zboží, spojené již tehdy s někdejším panstvím štráleckým. V té době se posunulo rabštejnské zboží na Rýmařovsko a Rýmařov sám byl nepochybně jeho nejdůležitější hospodářskou sídelní jednotkou. Od počátku 15. století Rabštejn často střídal zástavní držitele. Za husitských válek tvořil jakousi protiváhu husitského hradu Sovince a král Zikmund jej dával v zástavu pouze svým věrným přívržencům, z nichž Hynčík Štos z Albrechtic byl dokonce hejtmanem žoldnéřského vojska města Olomouce. Po Hynčíkovu příbuzném Jiříku Stošovi držel Rabštejn Jindřich z Jenštejna (1464), který prováděl na hradě rozsáhlejší úpravy, neboť mu král Jiří z Poděbrad na jejich úhradu připsal 100 kop grošů. V 70. letech 15. století získali zástavu Tunklové z Brníčka, kteří však o ni museli svést tuhý boj s Janem Heraltem z Kunštátu, držitelem sousedního sovineckého panství. Za česko-uherských válek byli oba Tunklové přívrženci krále Jiřího a boje mezi nimi a stoupenci krále Matyáše Korvína tu neustaly ani po míru vratislavském (1474). Počátkem 16. století získal Rabštejn a celé panství jako zástavu Petr ze Žerotína, pán na Šumperku. Protože Rabštejn byl malý, nepohodlný, vzdálený od hospodářského centra panství, položený uprostřed hlubokých a těžko přístupných lesů a patrně za česko-uherských válek i značně poškozený (v r. 1535 je uváděn jako pustý), postavil si Petr kolem r. 1520 zámek v Janovicích, který se stal novým sídlem panství. Na Rabštejně pak bydleli pouze někteří panští služebníci, především lesník. V ocenění panství v r. 1569 se totiž výslovné hovoří o oboře při hradu. Jako pustý se uvádí Rabštejn znovu při koupi dosud zástavního panství Hoffmanny z Grünbüchlu v r. 1584. Nebyl však zcela neobydlen. Kromě bytů panských služebníků tu bylo i vězení, které sloužilo vrchnostenské justici ještě celé 17. století. Za sporů mezi městem Rýmařovem a vrchností v polovině 17. století tu byl vězněn i rýmařovský purkmistr. Za třicetileté války byl hrad nouzově opraven a opatřen stálou vojenskou posádkou. V době švédského vpádu v l.1642–1643 sloužil jako úkryt nejdůležitějších listin a cenností vrchnosti i rýmařovských měšťanů. V r. 1645 Švédové hrad dobyli a ponechali tu stálou posádku pod vedením důstojníka Kuklendera, která se stala postrachem celého okolí. Císařští ji vypudili teprve po roce a mnoho Kuklenderových rejtarů pochytali. Poslední zpráva o tom, že hrad je obýván, pochází z r. 1693, kdy tu bydleli panští služebníci v čele s hajným. V r. 1759 se o Rabštejně mluví již jen jako o tajemném místě, kde je z doby švédské okupace tajný vchod a bývalé vězení zločinců. Od poloviny 18. století byl tedy hrad definitivně pustý. Zdivo pomalu rozebrali jako stavební materiál obyvatelé blízkého Bedřichova a zkázu dokonal čas. Z vlastního hradu se zachovaly jen nepatrné zbytky zdí, jimiž se procházelo do hradního dvora. Na temeni nižší skály stála bašta k ochraně brány. Nahoře na východní, vyšší skále byla hradní věž–hláska, která se však již v 18. století až do základů sesula, takže po ní dnes není ani stopa. Podobný osud stihl zřejmě i malý a těsný hradní palác na jižní skále. Dále se zachovaly zbytky okružního zdiva předhradí a stopy hradního příkopu..

Když se tento rytíř odebral na věčnost za svou manželkou, zůstali po něm synové Heinrich a Volkmar. Po čase padla oběma do oka krásná Hildegarda, dcera bohatého Gerharda ze Steinu; mladší Volkmar však z bratrské lásky svůj cit neprojevil. Pyšný Gerhard podmínil ruku své dcery tím, že Heinrich nejprve odjede s křížovou výpravou do Palestiny, neboť doufal, že tak získá zprávu o svém nezvěstném synovi. Heinrich se s Hildegardou zasnoubil a vydal se do svaté země. Celý rok zde bojoval proti Saracénům, až při jedné z bitev upadl do zajetí a byl jako otrok prodán do Egypta. Odtud se mu podařilo uprchnout, ale na zpáteční cestě do Evropy se lodi zmocnili katalánští piráti, kteří za jeho propuštění požadovali výkupné. To měl přinést syrský lékař, kterého Heinrich poslal do rodného Durynska k bratrovi. Mezitím však Katalánii přepadli normanští piráti, kteří rytíře odvlekli do Norska. Heinrich si zde čekání na výkupné často krátil lovem, na němž ho doprovázel obrovitý seveřan Rolf. Při jedné z výprav zachránili život neznámému muži, který z posledních sil vzdoroval rozzuřenému medvědovi. Ukázalo se, že skvostně oděným rytířem je sám norský král Magnus Lagabote (králem v letech 1260–80), který oba zachránce pozval do svého paláce v Trondheimu. Opět svobodný Heinrich odmítl zůstat ve službách krále a čekal pouze na příznivý vítr, aby se i s oddaným přítelem Rolfem vrátil domů. V té době na královském dvoře předváděl své umění laponský čaroděj. Když byl skeptický Heinrich přáteli vybídnut, aby čarodějovy schopnosti vyzkoušel, zeptal se Laponce, co v tu chvíli dělá jeho nevěsta a bratr. Čaroděj si přinesl náruč dříví a uprostřed haly rozdělal oheň. Teplý popel pak rozhrábl, ulehl do něho a přesně hodinu, kterou odměřovaly přesýpací hodiny, ležel jako mrtvý. Pak vstal a řekl, že se setkal s Hildegardou, manželkou Volkmara, právě ve chvíli, kdy stáhla z prstu prsten a s opovržením ho zahodila do hradního příkopu. Heinrich nejprve ustrnul, pak se však zasmál a žádal, aby svá slova Laponec dokázal. Ten vzal bubínek a dlouhou dobu na něj nepřetržitě bubnoval. Konečně oknem do haly vletěl havran a před čarodějem upustil ze zobáku zlatý prsten. Když ho Heinrich zvedl, smrtelně zbledl – byl to prsten, který daroval Hildegardě při zasnoubení. Hildegardě se vždy více líbil mladší z bratrů. Když jí zemřel otec a Heinrich se stále nevracel, podplatila jednoho poutníka, který se vrátil z Palestiny, a ten dosvědčil, že její snoubenec zahynul. Zdrcený Volkmar nakonec Hildegardině kráse neodolal a oženil se s ní. Jednou, když odjel na lov, dorazil na hrad syrský lékař se vzkazem od Heinricha. Hildegarda jej však uvrhla do žaláře a manželovi namluvila, že se jedná o šílence, který se chtěl zmocnit jejich majetku. Ošálit Volkmara se jí podařilo i ve chvíli, kdy hrad oblehl rozlícený Heinrich, kterého označila za uprchlého Syřana. Když se po urputném boji podařilo Heinrichovi hrad zapálit, marně čekal u otevřené brány, až z ní spolu s prchajícími vyjde jeho snoubenka a bratr. V tu chvíli si začal uvědomovat svůj čin a vážně se roznemohl. Když se díky péči syrského lékaře a Rolfově uzdravil, opustil rodnou zem, změnil si jméno a jako rytíř Wocho vstoupil do služeb Přemysla Otakara II., s nímž se zúčastnil tažení proti pohanským Prusům. Král mu poté věnoval na Moravě území, na němž rytíř postavil hrad, kterému dal jméno podle onoho severského havrana (něm. Rabe) – Rabštejn. Stáří trávil Wocho v kruhu syrského lékaře, věrného Rolfa, žida zabývajícího se lučbou a mnicha Bonifáce. Milovanou oporou mu byla jediná dcera Hilgunda. Nejlepšího přítele nalezl ve Zdeňkovi z Ralska, majiteli šumperského hradu, který často se svými syny Hugem a Jaroslavem pobývali na Rabštejně. Oba přátelé se velmi potěšili, když vyšla najevo láska mezi Hugem a Hilgundou. Při zásnubách Zdeněk naléhal na Wocha, aby řekl něco o svém tajemném původu. Při Wochově vyprávění však zbledl a poté svého přítele označil za bratrovraha. S Hildegardou byl totiž sešvagřen a zavázal se ke krevní mstě. Tak vypukla mezi oběma hrady skutečná válka. Jednou v zimě, když Wocho se svým oddílem vytáhl na Šumperk, přijel na Rabštejn rytíř, v němž mnich Bonifác poznal templáře, který mu kdysi zachránil život. Když mnich zjistil, že jeho zachránce je Wochův bratr Volkmar, nemeškal, usedl na koně a přes nepohodu vyrazil k Šumperku. Když se otázal Wocha, zda ukončí boj pokud se mu Zdeněk omluví a ten překvapeně kývl na souhlas, odcválal k šumperskému hradu. Po nekonečném čase se brána otevřela a k nic nechápajícímu Wochovi se blížil Zdeněk se svými syny. V tu chvíli také do Wochova tábora dorazil Volkmar a vše se vysvětlilo. Volkmar uprchl s manželkou z hořícího hradu podzemní chodbou a uchýlil se do kláštera v Gondersheimu. Záhy nato Hildegarda vážně onemocněla a na smrtelné loži nakonec přiznáním ulevila svému svědomí. Volkmar pak marně dlouhá léta hledal svého milovaného bratra. Krátce po svatbě založili Zdeněk a Wocho v Šumperku dominikánský klášter, kam se uchýlil mnich Bonifác a nakonec i oba staří přátelé jako laičtí bratři. Když zemřeli, našli v klášterním kostele vedle sebe místo posledního odpočinku. Podle kronikáře Ganse zemřel Zdeněk z Ralska v roce 1242 ve věku 72 let..