Janovice

1516) Petr ze Žerotína, pán na Šumperku, a to někdy v l. 1520 - 1530. Domněnka, že šlo jen o nadstavbu prvního poschodí u již existující tvrze, není správná, poněvadž v Janovicích předtím žádná nestála. Jinak by byla o ní zmínka v některém z výčtu zástavního rabštejnského zboží před r. 1516. Zámek byl poměrně malý; soustřeďoval však kolem sebe důležité hospodářské objekty rabštejnského panství a byl daleko přístupnějším a pohodlnějším sídlem než sklaní hrad Rabštejn. Petr ze Žerotína tu býval zřejmě jen občasným hostem; jeho hlavním sídlem byl šumperský zámek Nejinak tomu bylo i za jeho nástupců v zástavní držbě panství, nejprve Petrových synů (1530 - 1535), pak Viléma Kuny z Kunštátu (1535 - 1552), horlivého důlního podnikatele Marka Weiczingera (1552 - 1582). Šimon Eder si dokonce postavil v Rýmařově panský, tzv. vysoký dům. Poslední ederovský držitel Vavřinec se po r. 1578 usídlil na daleko větším a krásnějším sovineckém sídle. Trvalým místem pobytu držitelů rabštejnsko-janovického panství se stal janovický zámek teprve za Hoffmannů z Grünbüchlu od r. 1586. První dědičný pán panství Ferdinand Hoffmann pobýval do počátku 17. století jako prezident dvorské komory většinou v Praze nebo na svých štýrských a hornorakouských statcích. Teprve postupující protireformace vyhnala tohoto vysoce vzdělaného šlechtice a vynikajícího hospodáře do ústraní janovického zámku, který za něho doznal řadu stavebních změn a úprav, o nichž však nevíme nic bližšího. Do Janovic přenesl ze Štýrska a z Prahy svou proslulou knihovnu, jednu z největších a nejbohatších soukromých knihoven té doby. Na zámku sídlil i jeho syn Ondřej, ovšem další Hoffmannové - Volfgang a Volfgang Bedřich - prožili již podstatnou část života mimo Janovice. V době jejich nepřítomnosti je zastupoval zámecký hejtman, který řídil hospodářství panství, zejména rozsáhlé železářské podniky, od doby Ferdinanda Hoffmanna jedny z největších na Moravě vůbec. Volfgang Bedřich měl nepochybně v úmyslu učinit opět janovický zámek svým stálým sídlem, a proto v r. 1663 povolal do Janovic italského stavitele Alexandra Cannevala, který tehdy upravil nynější východní část zámku do barokní podoby. O rok později však Volfgang Bedřich zemřel a zámek s panstvím se dostal sňatkem jeho dcery Marie Alžběty, která v r. 1678 po dovršení zletilosti převzala otcovské dědictví, do rukou Ditrichštejnů. Tím se stal janovický zámek opět jen občasným panským sídlem a celá řad hoffmannovských věcí, především knihovna, byla převezena na ditrichštejnský zámek v Mikulově. Ke změně došlo teprve za hrabat Harrachů, kteří získali zdejší panství v r. 1721 sňatkem hraběte Aloise Harracha s ovdovělou dcerou Marie Alžběty z Ditrichštejna, rozené Hoffmannové, Marií Arnoštkou. Zejména její nevlastní syn hrabě Ferdinand Bonaventura Harrach, znamenitý hospodář, který v polovině 18. století dále rozšířil zdejší železářství a přímo v Janovicích založil proslulou plátenickou manufakturu, si oblíbil Janovice natolik, že přistoupil k podstatnému rozšíření zámku. V r. 1740 uzavřel smlouvu o jeho opravě s žerotínským stavitelem Gottfriedem Weisserem a v l. 1763 - 1765 bylo k původní budově přistavěno severní a západní křídlo. Tři hlavní rody, které držely zámek (Hoffmanny, Ditrichštejny a Harrachy), dodnes připomínají jejich alianční znaky, zasazené do jižní fronty severního křídla. Tím získal janovický zámek nynější podobu uprostřed dnes souvislé zástavby v údolí Podolského potoka mezi Rýmařovem a Starou Vsí. Vlastní dvouposchoďová budova zámku má tvar otevřeného písmene V se dvěma trakty a je svým nádvořím otevřena k jihovýchodu. Před východní frontou vlastního zámeckého objektu směrem ke křižovatce, na níž se rozdvojuje silnice z Rýmařova jednak na Horní Město, jednak na Starou Ves, stojí dvě rozsáhlé budovy, které dříve tvořily součást hospodářského areálu zámku: bývalý zámecký pivovar a bývalé budova ředitelství lesů a domény janovického velkostatku (od r. 1894), dnes majetek lesního závodu v Janovicích. Přístup do areálu uzavírá brána mezi oběma objekty, pěkný příklad umělecké kovářské práce. Z harrachovských držitelů zámku v Janovicích zaslouží zmínky zvláště poslední dva: hrabě Alfred Harrach (narozený v r. 1831) a František Arnošt Harrach (narozený v r. 1870), oba vášniví cestovatelé, milovníci lovu a přírody. Jejich bohaté lovecké sbírky i sbírky cizokrajných kuriozit, orientální výzbroj, čínský nábytek a porcelán se staly základem soukromého zámeckého muzea. Na sklonku 19. století zřídili Harrachové za zámkem na místě vysušených bažin nynější přírodně krajinářský park o rozloze více než 2 ha, známý jako severské arboretum (650 m n. m.). Po smrti hraběte Františka Arnošta Harracha v r. 1937 zdědila zámek a velkostatek jeho dcera Anna Marie (narozená v r. 1906), provdaná za Františka Zikmunda Rosty-Forgáche de Bárkócz. Jim byl velkostatek r. 1945 zkonfiskován a zámek (většina vnitřního zařízení a sbírek byla koncem druhé světové války a částečně i po ní odvezena mimo republiku) převzal Národní pozemkový fond, který ho v r. 1949 přidělil tehdejšímu KNV Olomouc pro archívní účely. do roku 2000 byl janovický zámek sídlem pobočky opavského státního oblastního archívu a pobočky bruntálského okresního archívu. Umělecky nejhodnotnější místnost, tzv. rytířský sál v nejstarší části zámku, byla citlivě renovována a sloužila kulturním potřebám archívu a lidosprávy. Zámek je od roku 2012 otevřen pro veřejnost, alespoň ty místnosti, u kterých je to povoleno statiky. Nicméně z vybavení se nedochovalo nic a místnosti jsou prázdné až na několik smutných pozůstatků po archivu. V současné době je zde výstava původních fotografií vybaveného zámku. O zámek se uchází potomci původních majitelů, soudy jejich nároky odmítají. Z důvodu nevyřešených majetkových nároků budova dále chátrá a její budoucnost je nejistá.