Lukov

Hrad má rozsáhlou historii a je opředen o řadu pověstí, z nichž ta nejznámější je o zakopaném pokladu templářů, jenž je ukryt v podzemních chodbách. Lukovský hrad je zasazen do jedinečné přírody a svým kouzlem evokuje pocity dob dávno minulých. Kolem hradu jsou k vidění skalní stěny zvané Králky, památný Valdštejnův dub či rybník Bezedník ukrytý v lesích pod hradem. V průběhu roku se na hradě koná několik akcí, čímž se hrad opět probouzí k novému životu..

století měl hrad vlastní jádro tvořené hradním palácem, k němuž na jihu přiléhala hradní věž, připomínající věž hradu Buchlova. Věž střežila přístupovou trasu. Severní stranu chránila hradební zeď. Na konci 14. století byl hrad rozšířen o neobyčejně rozsáhlé předhradí, zpevněné nárožními věžemi, z nichž jedna – Svatojánská – se zachovala dodnes; lukovské předhradí je možno srovnat s předhradím na hradě Veveří. Spojení předhradí se starší částí obstarával most, ústící na straně hradního jádra do nově vybudované brány. V 70. letech 14. století doplnila hradní areál kaple a o něco později, kolem r. 1400, další palác, vestavěný do jádra hradu. Pozdější úpravy hradu už byly nepodstatné, především se rozšířilo, byť i bez zástavby, opevněné předhradí. Podle svědectví Karla IV. v jeho vlastním životopise byl hrad Lukov, založený zřejmě už ve 13. století, původně majetkem zeměpána a Karel IV. jej uvádí mezi hrady, které se mu podařilo získat zpět ke korunnímu majetku. Později se zřejmě vrátil zpět Šternberkům, od nichž jej získali r. 1516 Kunové z Kunštátu. R. 1548 byl hrad zakoupen pro sirotky po Zikmundu Nekšovi z Landeka a Nekšové tu sídlili až do začátku 17. století. Po smrti Lukrécie Nekšové r. 1614 připadl hrad jejímu manželovi Albrechtovi z Valdštejna. Když Valdštejn r. 1619 uprchl z Moravy, postoupili stavové Lukov Janu Adamovi z Víckova. R. 1621 se Lukova zmocnili Valaši, jejichž akce řídil emigrant Jan Adam z Víckova a pod jehož velením se Lukov stal r. 1626 znovu centrem lidového odporu proti Habsburkům. Valdštejn zatím postoupil Lukov s panstvím císaři a ten jej r. 1624 prodal Štěpánu Šmídovi z Freyhofenu. Byl to evangelík, který i za povstání zůstal věren císaři. Z jeho období se dochoval zajímavý inventář hradu Lukova, který byl sepsán v r. 1631. Z místností je jmenovitě uvedena velká klenutá jídelna, komora u jídelny, protější dlouhá jizba, vedle kancelář, pod jídelnou světnička důchodního písaře. Jinak soupis uvádí pokoje „prázdné a pusté“, kromě zřízeného a obývaného čeledníku, třetí kancelářské světničky a kuchyně. Z dosti četného vybavení se uvádí například 7 obrazů, 13 zelených koberců, zelené mušelínové záclony, ložní a stolní prádlo, zbraně, 3 turecké šavle, kuchyňské nádobí, písemnosti a archiválie a mnoho dalších zajímavostí. V září 1643 nařídil švédský generál Torstenson, aby hrad byl zbaven posádky a hradby strženy. V r. 1663 získali od Freyhofenů hrad Minkvicové z Minkvicburku, kteří jej v r. 1710 prodali Rottalům. Od prodlužených Rottalů jej v r. 1721 koupili jeho poslední držitelé – Seilernové. Hrad však byl s konečnou platností opuštěn až koncem 18. století, kdy byly odtud přeloženy vrchnostenské kanceláře do vsi Lukova a zdiva hradu se použilo na stavbu panských budov. Jak hrad Lukov původně vypadal, ukazuje obraz dochovaný na zámku v Lešné. Zříceniny Lukova, které jsou důležitým stavebním článkem pro poznání raně gotické architektury u nás, budily pozornost zejména v době romantismu, jak o tom svědčí jména i letopočty na lukovských skaliskách. Králek, kde podle staré tradice zasedalo valašské lovčí právo. Jihozápadně od hradu stojí na vrchu Tanečnici zděná věž a jihovýchodně ve zmíněném Králku vysekané sedačky. Z původního vybavení hradních interiérů se nedochovalo nic. Jedinou památkou je reliéf sv. Jiří z 15. století, dnes uchovaný ve farním kostele v Lukově..

Na počátku 14. století jej nacházíme v držení mocného rodu Šternberků. V době česko - uherských válek byl hrad dobyt a vypálen vojsky uherského krále Matyáše Korvína. V této době pravděpodobně vzniká tzv. dolní hrad s věží Svatojánskou. V roce 1511 lukovské panství odkupují Kunštátové. Dalšími vlastníky lukovského hradu byli od roku 1548 Nekšové z Landeka, za jejichž držení dochází k rozsáhlé renesanční přestavbě a přizpůsobení tehdejším požadavkům na pohodlný život. Poslední dědička rodu Lukrecie se proto stala středem zájmu mnoha urozených kavalírů. Jejím druhým manželem se stal Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, kterému se po její smrti v roce 1614 spadl do klína rozsáhlý majetek. Lukov se v době třicetileté války stál několikrát centrem povstání místního obyvatelstva, tzv. Valachů, proti Habsburkům. Švédové bez boje získali i hrad Lukov, téměř tři měsíce zde měli posádku, a když odcházeli, vyrabovali ho a zapálili. V té době drželi hrad Minkvicové z Minkvicburku, kteří se však léta potýkali s obrovskými dluhy a exekucemi. Od zadlužených Minkviců získal lukovské panství Jan Josef z Rottalu, který jej však záhy prodal Seilernům. Hrad ztrácel na významu a postupně z něho byly vrchnostenské kanceláře přemístěny dolů do vesnice, až byl na konci 18. století opuštěn úplně a stal se zdrojem levného stavebního materiálu. Pokusy o záchranu hradního areálu započaly v poslední čtvrtině 20. století. Od roku 1983 zde probíhá takřka nepřetržitě archeologický výzkum a od roku 1987 byla zahájena postupná památková obnova. Podílí se na ní členové Hnutí Brontosaurus a Spolku přátel hradu Lukova. Díky práci dlouholeté práci dobrovolníků se hrad proměnil ze zanedbané zříceniny ve vyhledávaný turistický cíl, kde probíhají vzdělávací programy zaměřené zejména na děti a mládež..

Od té doby se tu aktéři této tragédie zjevují: v blízkosti skály žena vedoucí bělouše, ve zříceninách rytíř v bílém šatě a bezhlavý hoch se znamením zlaté podkovy na prsou..

Kolem půlnoci tu jezdí na koni bezhlavý templář v bílém hávu a poklad mu hlídá samotný čert se čtyřma očima. Ke všemu tu pobývá zlatá kachna, co každou noc snese tři zlaté dukáty. Kdo by je chtěl vzít, toho omámí svým syčením. Pak ho zlí duchové odnesou k podzemnímu jezírku, kde se prý koupávali templáři..