Muzeum dřevěného porculánu

Držková byla odjakživa nesmírně chudým krajem. Ne nadarmo se říkalo, že je zde „konec chleba a začátek kameňa“, protože chudá políčka, posetá balvany, neposkytovala výživu ani pasekářům, natož lidem z vlastní obce. Proto, oč Držkovjany připravila chudá pole, to jim musely vynahradit hory. Díky rozlehlému katastru obce, který je z velké části tvořen lesy, se v Držkové, podobně jako v dalších okolních obcích Podřevnicka, rozvinula podomácká výroba dřevěného nářadí a náčiní, lidově také zvané dřevěniny. Učitelé a faráři, tedy jediná inteligence, která se v obcích nacházela, až ctnostně nazývala tyto lidové výrobky dřevěným porculánem. Ovšem nesmíme si přestavovat nějaké dílny, nebo manufaktury. Každý výrobce, ať už měl práci se dřevem jako hlavní zdroj obživy, nebo jen jako sezónní přivýdělek, pracoval venku před stavením. Jen když byla krutá zima nebo nepohoda, stěhoval se do kůlny nebo přímo do světnice. Se dřevem pracoval nejen otec, ale do výrobního postupu byly zapojeny děti, ba i hospodyně. Každý dělal tu část výrobního postupu, na kterou fyzicky a zručně stačil. Jak už bylo zmíněno, hlavním zdrojem materiálu byly držkovské hory. Stromy si většinou vybíral každý výrobce sám, protože ze zkušeností, které se dědily z otce na syna, už poznal dřevo i „nastojáka“ (tj. přímo na rostoucím stromu), zda bude na výrobu vhodné a zda půjde lehce opracovat a štípat. Nejčastěji bylo používané dřevo bukové (na lopaty, lopatky šustáky, dénca), smrkové (na šindely a v bednářství), lipové (na troky, kadlby), jasanové (na výrobu vidlí, lepáků), ale i jiné. Důležité byly také samozřejmě nástroje na opracování dřeva. Před průmyslovou výrobou některých nástrojů všechno potřebné nářadí vyráběl místní kovář. Přesto zůstalo mnoho typů nástrojů, které strojově nikdy vyráběny nebyly. Podle způsobu, jak na nástroje lidská ruka působí, je můžeme rozdělat do několika skupin: nástroje, na které působí člověk úderem (různé sekery, dláta, také motyčka kopačka, krňa), tahem (nejrůznější pily a pilky, pořízy různých tvarů a velikostí, škobly, škrabky, šindelářské výstruhy, hoblíky), rotací (točáky, nebozezy, soustružnické nože). Kromě kovaných železných nástrojů se používaly dřevěné šablony, kružidla, přichycovadla a za vůbec nejdokonalejší a dosud stále nenahraditelný nástroj/pomůcku, používanou téměř při každém výrobním postupu, je považována dřevěná stolice zvaná také strýc. Tato „stolica“ sloužila k přidržování a upevňování obráběného výrobku. V muzeu jsou k vidění téměř všechny nástroje, které se používaly k výrobě dřevěniny, a i hotové výrobky, které svědčí o důmyslnosti a zručnosti podomáckých výrobců v Držkové..

2009 kopii roubené zvoničky, stojící v obci Vlčková. Při stavbě se držel tradičních postupů. Když přestala zvonice postačovat, postavil v l. 2010–2011 na kopci nad obcí salašnickou kolibu. V kolibě bylo muzeum slavnostně otevřeno 25.6.2011. Dřevěným výrobkům se říkalo dřevěniny nebo dřevěný porculán. V expozici jsou např. dřevěné vidle, lopaty, mísy, troky (necky), struhadlo nebo kadluby (sudy z jednoho kusu kmene) a mnoho zajímavého nářadí, které – mimo dřevěné části – řemeslníkům vyráběl většinou místní kovář..