Konopiště

Sbírka dřevořezeb, obrazů a různých artefaktů vztahujících se ke kultu sv. Jiří z období 15. stol. - poč. 20. stol. Střelnice - Herna s kuriózní střelnicí, zřízená na místě velké konírny na nádvoří zámku r. 1900. Jsou zde pohyblivé automatické terče (akustické hlášení zásahu), střelnice pro ostrou střelbu a kuželník. Soukromá panská střelnice sloužila arcivévodovi a jeho přátelům. Skleníky - na ploše 1200 m2 se rozkládají skleníky pro vzácné teplomilné rostliny, vybudované arcivévodou na místě bývalé barokní zahrady. V l. 1995 - 2000 zrekonstruovány, dále slouží svému pův. účelu. V bazénku se chovají okrasné rybičky. Výstava - sezónní výstava, přístupná z jižní terasy - "Skřítkové, lesní bytosti a pekelníci", pohádkové postavy výtvarnice Vítězslavy Klimtové..

Hrad byl vybudován po vzoru francouzských pevností, s kulatými věžemi, parkánem, padacím mostem a 4 bránami. Poté, co rod Benešoviců vymřel, přešel hrad roku 1337 na dlouhá léta do majetku rodu Šternberků. V letech 1467 - 1468 byl hrad za Jiřího z Poděbrad dlouhodobě obléhán - dobyt byl až po 18timěsíčním obležení (přestože měli obléhající mnohem modernější techniku), po vyhladovění hradní posádky. Koncem 15. století (počátkem 16. stol. - IEČZ) byl hrad stavebně upraven v pozdně gotickém stylu Jiřím ze Šternberka. V 17. - 19. století se v držení hradu vystřídala řada majitelů. Hodějovštví z Hodějova nechali hrad začátkem 17. století stavebně upravit v pozdně renesančním stylu - přestavbu zadala Dorota Hodějovská (dat. na portálu r. 1605). Po bitvě na Bílé Hoře (r. 1620) vlastnil Konopiště krátce také Albrecht z Valdštejna - dědic panství, Přech Hodějovský z Hodějova, se účastnil protihabsburského odboje a většina jeho majetku byla po potlačení povstání zabavena. Konopiště poté koupil Pavel Michna z Vacínova, sídlo ale nijak neudržoval. Od jeho dědiců koupil v 70. letech 17. století zadlužené panství Jiří Ludvík von Sinzendorf. Ve zprávě z té doby se hovoří o tom, že neudržovaná velká věž začala v té době padat. Roku 1701 přešlo panství na Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic, od kterého jej, opět zadlužené, koupil roku 1716 Jan Josef z Vrtby. Ten nechal hrad po roce 1725 rozsáhle přestavět v barokním stylu na pohodlné sídlo. Vrcholně barokní brána se přičítá významnému baroknímu architektovi Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi, její bohatá sochařská výzdoba pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Až roku 1746, za Františka Václava Vrtby, byla ubourána přesahující patra věží do výšky korunních říms. V té době byly také modernizovány interiéry, které vyzdobil dřevořezbami Lazar Widmann a freskami František Julius Lux. Roku 1887 koupil od Lobkoviců zámek s panstvím arcivévoda František Ferdinand d´Este, který dal zámek přestavět v historizujícím stylu a jeho okolí nechal upravit kolem roku 1900 na krajinářský park, doplněný oborou. Park zkrášlují sochy, které jsou většinou kopiemi italských soch (zahradní architekt Karel Mössmer). Během regotizanční opravy zámku (arch. Josef Mocker) v l. 1889 - 1894 byly některé věže upraveny do polygonální podoby. Na úpravách interiérů se podílel v l. 1894 - 1900 arch. František Schmoranz st. Na místě bývalé barokní zahrady nechal arcivévoda vybudovat Růžovou zahradu se skleníky. Do zámku, který byl rozšířen ještě roku 1914 přístavbou křídla knihovny (arch. Humbert Walcher von Moltheim), nechal František Ferdinand d´Este umístit své rozsáhlé sbírky. Atentátem na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu r. 1914 byla rozpoutána 1. světová válka. Roku 1921 převzal zámek od dědiců F. F. d´Este Československý stát a zámek i s parkem byl částečně zpřístupněn veřejnosti. Za 2. světové války byl na zámku hlavní štáb jednotek SS. Po skončení války byl zámek opět otevřen pro veřejnost. Od r. 1994 jsou veřejnosti přístupné i soukromé pokoje, obývané arcivévodou a jeho rodinou. Skleníky prošly v l. 1995 - 2000 rekonstrukcí, a složí svému původnímu účelu - pěstují se zde vzácné teplomilné rostliny..

Svatý Jiří, jak o něm legenda vypravuje, pustil se statečně v boj s drakem, jemuž měly býti přinášeny lidské oběti, a kopím ho prohnal. Odkud vznikla úcta arcivévodova k hrdinnému světci?

Arcivévoda byl sice znám jako pobožnůstkář, avšak vznik svatojiřského musea měl důvod zcela malicherný. Arcivévoda se nesmírně rád honosil před „velikým světem.“ Honosil se Konopištěm, honosil se sbírkou paroží a četnými jinými loveckými trofejemi. Chtěl míti ve všem prvenství. Na tisíce jelenů musilo složiti své „koruny“, aby navršilo rekordní počet. Na sta tokajících tetřevů musilo navždy zmlknouti, aby vějíře jejich per zdobily zámecké chodby. A stejně hynula jeho zbraní i zvěř v dálných krajích, by se mohl pochlubiti cizokrajným úlovkem. Z pošetilé ctižádosti vznikla i sbírka svatojiřská. Kdysi dověděl se arcivévoda, že anglický král Jiří chová ve veliké úctě svého patrona a že jeho podoby shromažďuje, takže bude míti největší sbírku na světě. I napadlo ho, aby se sám dal do sbírání a svou sbírkou ho předčil. Chtěl pak pozvati krále Jiřího na Konopiště na koroptví hony a přichystati mu zde překvapení. Od té doby kupoval a draze platil vše, na čem byla podoba světcova. Tak se dostaly do musea nesčetné sochy a náhrobní kameny, oltářní obrazy a korouhve, nádoby a peníze, dýmky, zbraně, popravní meče…Přes tisíc předmětů je zde uloženo, některé cenné, jiné bezvýznamné. Dvacet let byly sbírány, dvacet let ukládány a opatrovány v konopišťském museu – avšak úmysl, proč bylo pořízeno, nedošel vyplnění. Anglický král nepřijel na koroptví hon. Naopak, po násilné smrti arcivévodově vytáhl se svým vojskem proti Vilémovi II., spojenci Habsburků. A tak svatojiřské museum zůstalo tu jen jako upomínka na habsburskou ješitnost a domýšlivost a jako doklad, jak „velcí páni“, kteří vládli rakouským národům, byli při své urozenosti směšně nadutí, malicherní a pošetilí.

Nikdo se nepokusil proniknouti za konopišťské hradby, neboť byla až příliš dobře známa krutá povaha zámeckého pána, který ve zlosti býval nepříčetný tak, že sahal po šavli i karabáči. To, co se rozšířilo o konopišťských poradách, byly jen pouhé dohady. Nikdo však nevěřil, že se německý císař přijel pokochati krásou kvetoucích konopišťských růží. Svět tušil, že se za zdmi Konopiště smlouvá spolek na výboj, že se tu osnuje válka, že Německo – jsouc lépe vyzbrojeno než ostatní státy - chystá se uskutečniti své světoborné plány: zeslabiti Rusko, opanovati Balkán a otevříti si cestu dále k východu podle hesla „Drang nach Osten“ (proniknouti na východ!). Malý, avšak statečný národ srbský, který vítězstvím nad Tureckem rozšířil značně hranice svého království, stál v cestě těmto plánům. Bylo potřebí jej zdeptati, nežli by došlo na ostatní Slovany, jež císař Vilém II. z duše nenáviděl. Avšak v čele Rakousko-Uherska byl starý císař, který nebyl ochoten vyhověti Vilémovým přáním. Proto hleděl Vilém II. získati pro ně jeho následníka. Ani ten nebyl s počátku nadšen pro válečné dobrodružství, ačkoliv ho německý císař ujišťoval, že se nikdo neodváží brániti Rakousku v útoku na Srbsko, neboť má za spojence Německo, které se nebojí kromě Boha nikoho na světě. Vilém II. se dostal k svému cíli jinou cestou – prostřednictvím rodiny následníka trůnu. Arcivévodova manželka byla z hraběcí rodiny Chotků a proto neměli jeho synové, vzešlí z „nerovného“ sňatku, žádných nástupnických práv. Vilém II. se nabídl, že u dvora habsburského zprostředkuje, aby byl prohlášen sňatek za „rovnorodý“, čímž by se arcivévodovy děti staly jeho plnoprávnými dědici. Tím si získal srdce arcivévodovo i přízeň jeho choti Žofie. Nedlouho po schůzce na Konopišti se konaly veliké rakouské manévry v Bosně – na hranicích srbských – namířené proti Srbsku. Předcházely je nepřátelské činy proti příslušníkům srbské národnosti v Bosně a Hercegovině, které krajně vzrušily srbskou vlasteneckou mládež. Ferdinand, který se chystal se souhlasem císaře Viléma odjeti do Bosny, byl varován, aby upustil od své cesty. Ferdinand neuposlechl a jako naschvál vstoupil směle na sopečnou půdu, pod níž doutnal revoluční žár. V neděli dne 28. června 1914 projížděl se se svou chotí okázale sarajevskými ulicemi, sledován jsa revolucionáři, kteří se chystali k atentátu. Nejprve typograf Nedělko Gabrinovič vrhl pumu na následníkův vůz. Puma vybuchla, nikoho však nezranila. Zbledlí leknutím pokračovali manželé v cestě, ale smrt, jíž unikli, šla jim v patách. Na nároží ulice Františka Josefa vyskočil proti nim bělehradský student Gavrilo Prinčip a zastřelil oba třemi ranami z revolveru. Výstřely byly signálem k rozpoutání vášní a důvodem k válce, na nějž tak dlouho netrpělivě čekal císař Vilém i rakouská válečná rada. Militaristé zajásali, domnívajíce se, že konečně udeřila hodina, kdy budou splněny jejich naděje a plány. Podle dohadů a domněnek byl to plán na zřízení nových království závislých na říši německé, v nichž by vládli synové Ferdinanda d´Este. Od Baltu až po Středozemní a Černé moře se měla prostírati nová veliká říše, v níž by byli tísněni a na uzdě drženi Slované, ohrožující německé panství. Spravedlnost dějin rozhodla jinak, nežli bylo přáním mužů, kteří rýsovali na Konopišti novou mapu Evropy – Evropy pod germánským jhem. Plné pravdy ovšem sotva se už kdy svět dobere. Jeden z účastníků porady na Konopišti vzal s sebou tajemství do hrobu, druhý – žijící ve vyhnanství – nikomu ho nezjeví, aby nepřiznal tak svou vinu na smrti milionů. Ne, nelze se ubrániti pohnutí při vstupu do komnat konopišťského zámku. Krvavá tragedie, již prožil svět v letech 1914-1918, vrhá sem dodnes své stíny a halí luzný zámek stále ještě ve smuteční flór.

Zbyla z něho pouze část. Zbořeništěm vede nyní cesta do obory. Cesta do zámku vedla dříve kolem domku, nyní míří tím místem kde stával. Do tohoto domku, dokud ještě stával, nastěhoval se nový sloužící se svou rodinou. V noci byl však probuzen hlomozem a dupotem nad střechou. Vyhlédl na silnici i na cestu, ale nic nespatřil. To se opakovalo skoro každou noc. Proto se svěřil sousedům v Konopišti. Ti mu vyprávěli, že je to hluk a dupod od bílích lesních pannen, které se tam prohánějí na srncích. Hluk se opakoval neustále až do doby, kdy se majitel zámku Lobkovic, oženil. Jeho manželka byla zbožná a dobročinná a štědře udílela almužnu chudým a potřebným. Tu pozorovali prý obyvaleté zámku, že od té doby ustával dupod, až konečně přestal úplně..