klášter Božího Milosrdenství s kostelem sv. Petra a Pavla

V západním průčelí, s věží umístěnou vpravo, je gotický portál z roku 1510. Podobný portál je i v jižním průčelí – skrytý pozdně gotickou předsíní. Renesanční portálek se zachoval při vstupu do sakristie. Novější sakristie je součástí východního křídla konventu. Vybavení kostela pochází z konce 17. století. Mezi kostelem a konventem je volný prostor, který naznačuje, že řád uvažoval o výstavbě nového konventního chrámu. Na východě a jihu od budovy bývaly dříve zahrady. Konvent je čtyřkřídlá uzavřená stavba okolo dvora, do kterého se v přízemí otvíraly oblouky chodby – ty jsou dnes dole částečně vyzděné. Severní křídlo tvoří pouze ambit. Vstupní portál do konventu je na západě. Refektář je v jihovýchodním nároží konventu, čtvercová knihovna v jihozápadním.

K dalším přestavbám došlo v 17. století. Ke kostelu měli při založení kláštera podací právo cisterciáci z Vyššího Brodu a tak podle dohody z roku 1677 získali náhradou faru v Malšinách. V tomto roce byla také vydána zakládací listina kláštera, císařem Leopoldem schválená až v roce 1685. První čtyři servité ale přišli z kláštera Zvěstování Panny Marie v Rosavě u Vídně už v roce založení a začali s přípravou pro stavbu konventu. Jeho stavbou byl pověřen Bartholomeus Spee, ale v roce 1681 byl odvolán. Přesto stavba pokračovala dál a v září tohoto roku se řeholníci nastěhovali do částečně hotového konventu. K jeho uzavření do čtyřkřlídlé podoby došlo až v roce 1685. V roce 1886 byla zrušena česká řádová provincie a klášter připadl provincii tyrolské, v roce 1918 byl klášter opět z této provincie vyčleněn. Po roce 1945 byli odsunuti řeholníci německé národnosti, ostatní byly vyhnáni v roce 1950. Budovy pak sloužily pohraniční stráži. V roce 1991 byl konvent vrácen řádu servitů. Když v roce 2005 zemřel poslední řeholník řádu servitů, připadl klášter (patřící opět pod tyrolskou řádovou provincii) po dohodě společenství papežského práva "Rodina Panny Marie" a byl přejmenován na klášter Božího Milosrdenství..

Po krátkém zrušení byl obnoven v roce 1290. Na čas byli servité přičleněni k observantům, od kterých se v roce 1570 opět odloučili. Členové řádu se věnují duchovní správě, vyučují ve školách, pracují v nemocnicích a věnují se misijní činnosti. Ženská větev řádu (II. řád) byla založena ve 13. století. V roce 1305 založila sv. Juliana Flaconieri ve Florencii III. řád, zvaný také mantellati. Do Čech servity povolal císař Karel IV. a usadil je u kostel Panny Marie na Trávníčku (Nové Město). Mateřský konvent si servité vybudovali na Starém Městě u kostela sv. Michala. Další konventy vznikly v 17. a 18. století – v Rabštejně, v Jaroměřicích, ve Veselí na Moravě, v Konojedech, v Králíkách a v Nových Hradech. Nejdříve patřily kláštery k německé provincii řádu, v roce 1714 vznikla provincie česká. Ta zanikla za josefínských reforem a poslední český konvent v Nových Hradech byl připojen k tyrolské provincii. Řeholníci nosí černý hábit se škapulířem a koženým řemenem, ve znaku má řád malá písmena "ms"..