Brandlín

Po pánech z Brandlína patřilo panství od konce 15. století Olbramův ze Štěkře, kteří si v Brandlíně postavili novou renesanční tvrz. V 1. polovině 17. století patřila krátce i Hozlauerům z Hozlau a Černínům z Chudenic, později se tady majitelé střídali velmi rychle. Lze předpokládat, že každý si obydlí upravoval podle svých představ. V 18. století náležela tvrz ke zboží kláštera Zlatá Koruna a po roce 1785 ji vlastnil náboženský fond. V letech 1816 – 1845 ji spravoval Kryštof André a po něm do roku 1861 Jan Nádherný. I tito dva přispěli k přetvoření tvrze na současný zámek..

Vystaveny jsou i trofeje majitele ze sportovní kariéry. V dolní části zámku se nachází středověká krčma, kde můžete posedět v příjemném prostředí s pohledem na krásné klenby a erby všech původních majitelů. Z venku si můžete prohlédnout zachovalé renesanční sgrafita, zajímavě řešené je východní průčelí..

Za ně a místo nich prodal Beneš z Chotěmic louku a les Koberný u vsi Košic klášteru Ústskému. Roku 1400 byla v držení Albery z Těchobuze, jenž se také jednou r. 1404 Alberou z Branlína nazývá. Dotčený Albera přijal r. 1400 na své zboží Těchobuzské, pak Branlín dvůr popl. a ves, Kratosice dvůr popl., ves a ves Hlinici na spolek Jíchu z Prosinic a Jarohněva Vejháka z Křečovic, takovým tedy způsobem, že oba dědictví to jednou děditi měli. Později však měnil prý svůj úmysl a říkával, že dá Branlín svým strýcům ze Stajic a Těchobuz Mikulášovi Hořickému. Toto poslední skutečně Albera provedl, zapsav na zboží Těchobuzském Mikuláši 2000 kop dluhu, tak že asi společníkům jeho mnoho nezbývalo. Podlé svrchupsaného spolčení uvázali se v Branlín Jan Vejhák (syn svrchupsaného Jarohněva † r. 1408) a řečený Jícha, jenž zemřel, zůstaviv dceru Markétu, která r. 1454 také již mrtva byla. Jan Vejhák prodal (vkl. r. 1454, 15. května) Branlín dvůr popl. a ves a vsi Kratosice, Košice a Hlinice Jarohněvovi z Kouta, vnuku řečeného Jarohněva, za 60 kop, čemuž Jindřich ze Stajice, sám si právo k Branlínu pokládaje, nijak místa dáti nechtěl. Řečeného roku (1454) vyprosil si Soběslav z Miletínka na králi Ladislavovi vše právo odúmrtní, jež mu po bezdětné Markétě náleželo, jak na Těchobuzi, tak i na Branlíně, čemuž jak Jindřich tak i Jan Vejhák odporovali. Měla se pak věc ta tak, že v zápise r. 1400 položeno bylo toliko jméno Vejhák a že byl přijat na spolek bez dětí svých, pročež Jan podvodným způsobem tohoto Vejháka na sebe vztahoval řka, že ještě společník Alberův jest živ. Tomu odpíral Soběslav pravě, že jest přijal jméno mrtvého na se, a usvědčil jej také svědky na to přivedenými. Pře tato vznesena byla (r. 1456) napřed na soud zemský a potom měla před soud dvorský přijíti. Tuť bylo toho roku dáno svědomí u soudu dvorského, že ten Vejhák, jehož Albera přijal na spolek, ještě žije, a dáno tudíž Vejhákovi za právo. Ke konci tohoto století dostal se Branlín v držení Olbramův ze Štěkře, kteří se také odtud Branlínskými nazývali. Jindřich Olbram vyprosil si r. 1487 na králi Vladislavovi jakési odúmrtí v Těmicích, Horní Radouni a Kratosicích. Týž byl skorem po celý život svůj ve službách Rožemberských, jsa zejména r. 1499 až 1502 purkrabí na Choustníce (bratr jeho Volkéř byl roku 1502 hejtman na Soběslavi). Pro správnosť jeho učinila jej Dorota z Hobzí, dobrodějka kostela Soběslavského, jedním z poručníkův, kteří pořízení její ve skutek uvésti měli; když pak byli všichni ostatní poručníci zemřeli a Jindřich již ve stáří nedostatek zdraví na sobě znamenal, vznesl to poručenství (r. 1529, 5. března) na některé pány, mezi nimiž se i syn jeho Jan hejtman Soběslavský nacházel. Manželka jeho Olfka z Větřní přečkala ho a odkázala roku 1537 dne 19. května všecky své statky na svrších Anéžce z Nemyšle, vdané Sádlové. Jindřich měl dva syny, Jana a Oldřicha; onen byl r. 1528 až 1529 hejtmanem na Soběslavi a od r. 1530 a opět r. 1540 atd. purkrabí na Choustníce: r. 1536, když již byl otec mrtev, spravoval statek Branlínský. Oba bratří se r. 1538 na den sv. Jakuba a Filipa o dědictví své rozdělili; Janovi připadl podíl Branlínský s platy v Branlíně, Koutově, Kratosicích, Krtově, rybníky a lesy Habři a Lavičky, Oldřichovi se dostaly vsi Myskovice, Košice, Kratosice, Krtov, háj Myskovský a jiné lesy. I po oddělení tom zůstal Jan ve službách Rožemberských; r. 1557 na podzim zemřela mu manželka na mor, on pak v dubnu r. 1558 pro stáří službu svou složiti musil, zanechav po sobě jméno dobrého hospodáře. Nicméně žil ještě více než 10 let, zabývaje se hospodářstvím na Branlíně. Nejstarší syn jeho Jindřich nejednou ústně a také skrze některé přátely na otce žádosť vložil, aby prohlédaje na něj, manželku i dítky jeho otcovsky se k němu naklonil a nějakou živností jej opatřil; na přímluvu vážných sousedův oddělil jej otec r. 1568, 1. května, dav mu 7 dvorův sedlských v Myskovicích a 1 v Roudném. O ostatních dětech Janových jest málo známo; jedna dcera, Markéta, zemřela r. 1581 a pohřbena v Tučapech, kdež se posud náhrobek její spatřuje; syn asi byl Adam Olbram ze Štěkře, jenž se v tituláři r. 1589 jakožto pán Branlínský uvodí. S ním se tam připomíná také Jiřík Olbram, jenž býval ve službách pana Petra Voka z Rožemberka a později na Branlíně se svou sestrou nevybytou Johankou a dcerou Evou (později provdanou Hozlaurovou) hospodařil; potom proda r. 1602 dne 26. listopadu tvrz Branlín se všemi pokoji, dvůr popl. a jiný dvůr slove Křížanovský tudíž, ves, ves v nově vystavenou Habří, v Košicích c. t. m., Kratosice ves celou, v Chabrovicích, Dlouhé Lhotě, Krtově a Chmelišti c. t. m. s lesy řeč. Lavičky, Habří a Podělky Jindřichovi mladšímu Hozlaurovi z Hozlau za 12.950 kop míš. a zemřel ještě v zimě potom následující. Jindřich byl syn Kryštofa z Hozlau, pána na Dobronicích; jmenoval se napřed mladším proti strýci svému Štipoklaskému, později slul starším proti strýci Olešskému. Když otec jeho r. 1618 zemřel, podělil se s bratřími o Dobronicko a dostal za díl Rataje. Přidav se potom ke stavům odbojným a zemřev na Táboře, ani se nedočkal trestu, jenž nad ním vynešen byl r. 1622, tak že dědici jeho odsouzeni jsou jedné třetiny statku. Místodržitel Karel z Lichtenšteina prodal r. 1626, 29. dubna skrze kommissaře k tomu nařízené tvrz Branlín Štěpánovi Draghi za 10.060 k. 10 gr. míš. Poněvadž tento dětí neměl, následoval po něm v držení Branlína bratr jeho Drago Draghi, cís. nařízený nejvyšší ve vojště, který jej roku 1637 držel. Další dějiny tvrze jsou pro nepatrnosť držitelův velmi nechutné. Drago byl učinil poručníky ve svém posledním pořízení, kteří prodali Branlín roku 1650 dne 26. ledna Lorencovi Pergerovi z Rozenvertu za 6000 fl. rh. Tento měl s chotí Evou Sibylou Sluzskou z Chlumu syny Jana Jiří, Vácslava a dcery Alžbětu a Maximilianu, kteří všichni při smrti otcově ještě byli nezletilí, a poněvadž byl otec o nich pořízení neučinil, dáno jest poručenství soudem zemským dotčené Evě, jež se r. 1652 v březnu ve statek Branlínský uvázala. Když bratří dorostli, uvázali se společně ve statek, ale Vácslav Leopold r. 1674 dne 11. listopadu bratru svému a choti jeho díl svůj statku pustil. Nedlouho potom Jan Jiří zemřel a tudíž se Vácslav Leopold, učiniv přísahu věrnosti, opět r. 1676, 28. ledna v Branlín uvázal, ale jen aby jej zase prodal. Kupci byli: Jan Jiří starší Dohalský z Dohalic, císařský rytmistr v regimentu Kounickém, a manželka jeho Anna Kateřina Braninka z Orgenthalu, kteří r. 1677, 28. května vládu statku nastoupili; avšak hned roku následujícího (1678 dne 24. ledna) prodali oba manželé tvrz Branlín se dvorem a vsí, vsi Kratosice a Chabrovice Vácslavovi Vojtěchovi svob. p. z Eckersdorfu, cís. a soudův dvorského a komorního radě, za 8000 fl. rh. Tento držel Branlín kolik let až do smrti své, při tom však nezřízeným hospodářstvím do takových dluhův upadl, že nebylo již možno úroky platiti a při tom na statku hospodařiti. Za tou příčinou nařídili místodržící po smrti Vácslavově, aby statek k dobrému věřitelův prodán byl, a smlouvou dne 19. září roku 1695 učiněnou koupil jej Oktavius Karel hrabě Cavriani, svob. pán na Dolním Valtersdorfu, za 15.500. fl. rh. Nový tento držitel byl později správcí zeměpanských komorních důchodů v Horních Rakousích, držel také Pluhový Žďár a ke statku Branlínskému připojil ves Dvořec r. 1698 koupenou. Dvořec. Blíže Branlína jest nyní ve vsi Dvorci dvůr poplužný, ale ve starých dobách bývala tu při něm také tvrz, z níž již před stoletím jen něco zdí zbylo. Zde seděl r. 1371 Petr ze Dvorce, který téhož roku s bratrem svým Janem z Dírného a strýci svými štědře nadal klášter Ústský. Nástupce (snad syn) jeho též Petr řečený změnil r. 1404 dotčené nadání tak, že posavadní plat přenesen na ves Dvořec. Uchytiv se se zápalem nového učení Husova, spečetil r. 1415 stížný list, jenž byl poslán ke sboru Kostnickému. Přidal se na stranu Táborskou a jak se zdá, i k jejímu dobrému bojoval. Odjinud víme, že sliboval r. 1424, 1. června za Jana z Vražného, že se postaví na hradě Krumlovském, a že prodal r. 1433 (r. 1434 den po narození syna božího) 1 1/2 kopy platu ve vsi Dvorci konventu kláštera v Ústí nad Lužnicí. V jednáních soukromých připomíná se naposled r. 1437. Manželka jeho Vrata z Adlaru, s níž měl tuším jedinou dceru, žila ještě r. 1454, přijímajíc k věrné ruce listy nějaké od Alžběty z Dubného. Dcera její Markéta ze Dvorce pojala k manželství Kunše z Olbramovic, a tak se dostal Dvořec rodu, jenž se po něm psal Dvořeckými z Olbramovic. Kuneš byl r. 1414 teprve pět let stár, když ztratil otce svého Marše; dosáhnuv let svých, držel se věrně strany pod obojí a Poděbradské, r. 1448 byl ve vojště Jiřího z Poděbrad, když ztekl Prahu, roku 1452 postavil se pod prapor úřadu Choustnického, když páni z Rožemberka opověděli císaři Fridrichovi. V dobách pozdějších nacházíme jej v častých jednáních soukromých, an pan Kuneš pro svou mysl zbožnou a spravedlivou u sousedů svých veliké víry požíval; týmž duchem byla i choť jeho nadšena, což viděti z toho, že dostala s mateří svou důležité listy ke schování k věrné ruce. Když zemřela Vrata, vyprosil si r. 1460 Kuneš s chotí svou (ač již zápis nápadní maje) na králi Jiřím ves Zvěrotice s dvěma mlýny a lesy řečenými na Libuši. Roku 1462 usmyslil si Kuneš putovati k božímu hrobu; vyšel r. 1462 o středopostí (10. - 13. března ) z Čech a navrátil se téhož roku dne 4. listopadu. Jak dlouho ještě potom žil, není nám známo. Měl tři syny: Jana (nar. na Dvorci r. 1446 dne 30. října), Vácslava (nar. r. 1449) a Ondřeje (nar. roku 1461, 23. ledna). Nejstarší syn Jan již r. 1462 v nepřítomnosti otcově odpíral provolání dědin odumřelých v Komárově a Zvěroticích po Anně z Valu a Racce mateři její a mizí potom ze všech pamětí. Nejdéle z bratří připomíná se Vácslav; roku 1474 držel s bratrem svým Ondřejem zboží Hodkovské v Čáslavsku, od roku 1483 - 1508 nachází se v listech Soběslavských, jsa několikráte od stran za svědka dožádán. Jak se zdá, držel Dvorce dědictvím po bratru Janovi. Manželku jeho neznáme, za to však syny, jichž jména vypsal Paprocký ze starých matrik; byli to Kuneš (nar. r. 1479, 21. listop.), Petr (nar. r. 1482), Jan (nar. r. 1487, 10. června), Přech (nar. r. 1489, 26. července), Ondřej (nar. r. 1491 druhý týden v postě), Jindřich (nar. r. 1492, 27. října) a Beneš (nar. r. 1497, 8. března). Měl také tři dcery, jmenovitě Vratu, Helénu a Markétu. Jak se zdá, pomřelo několik dětí v mládí, jak často bývá, neboť jejich jména se v zápisech pozdějších nevyskytují. Jediné Přech a Jindřich se potom častěji připomínají, rozdělivše se s Kunšem bratrem svým asi r. 1520, při čemž se dostaly Přechovi za díl Hodkov a Olbramovice, kolébka rodinná, Jindřich pak zůstal na Dvorci. Tento se totiž r. 1525 ve starém seznamu kraje Bechyňského jakožto pán Dvořecký uvodí, a tak ho také zpomíná titulář r. 1534 vydaný. Manželka jeho byla Eliška rodu nám neznámého, synové jeho se nazývali Petr, Jiřík a Kuneš. Po smrti otcově rozdělili se dotčení bratří o dědictví otcovské, při čemž dostali Petr a Jiřík hotové peníze, zanechavše Dvořec v držení Kunšově. Jiřík si koupil z nich nějaké dědiny v Útěchovicích, kdež r. 1574 s chotí svou Polyxenou z Úšavy seděl. Nejznámějším členem rodiny tehda byl bez námitky Kuneš; r. 1564 sám několikátý vyslán byl do Vídně pro mrtvé tělo císaře Ferdinanda, za císaře Maximiliana byl v polním tažení v Uhřích, r. 1576 tolikéž byl vyslán do Lince vedlé jiných pánův pro mrtvé tělo císaře Maximiliana. Manželka jeho byla Anna z Polkovic, dědička kolika vesnic v okolí Táborském, která držela s manželem svým všelijaké šosovní grunty při Táboře; Kuneš sám tu měl r. 1569 dům Kohoutkovský sobě od Kryzeldy Berkové daný. Manželka tato porodila syna Jindřicha, dcery Marjanu později Přehořovskou, Elišku napotom Chřepickou a Alžbětu později Tučapovou, jimž dohromady po mateři připadlo zboží Měšické (asi r. 1577). Jelikož se později ještě jiní synové Kunšovi, totiž Vácslav, Jan a Prokop připomínají, vychází odtud na jevo, že se po r. 1577 znovu oženil; kterak by se byla však druhá choť jeho jmenovala, nemohli jsme nalézti. R. 1584 přikoupil Kuneš od zboží Kvasejovského rybník Kamenný. Ze synův Kunšových, jenž se tehda starším nazýval, oddělil se napřed syn jeho nejstarší Jindřich, vzav r. 1588 od otce jistou summu peněz. Jest to tuším týž Jindřich, jenž byl již dříve Lidmilu z Křekovic k manželství pojal a po smrti její (r. 1579) poručenství nad synem Kunšem s ní splozeným a též Alšem Vrbčanským z Velišova, synem jejím z prvního manželství, přijal. Druhou pojal manželku Kateřinu z Michalovic, s níž si r. 1589 vzájemně všechna práva zapisoval, jsa tehda sídlem v Dolankách. I z toho manželství pošel tuším druhý syn Bohuslav, jenž byl při smrti otcově nezletilý; již r. 1595 byl Jindřich mrtev, jsa od otce svého Kunše, tehdáž již nejstaršího zvaného, oželen. Od tohoto oddělili se r. 1590 (vkl. 25. června) i ostatní jeho synové, při čemž obdržel proslulý potom Prokop za díl tvrz Dvořec se vsí a příslušenstvím, vsi Zvěrotice, Myskovice a Roudné. Z ostatních, kteří peníze na díl svůj dostali, stal se Vácslav starostou komorničím při dskách zemských a držel dům v Táboře, jejž prodal roku 1619 Lidmile Kořenské z Olbramovic. Jan tuším byl šaltmistrem u pana Petra Voka z Rožemberka a zemřel r. 1596, po čemž Vácslav a Prokop mrtvolu v klášteře Krumlovském v kapli sv. Volfganga pochovati dali. Kuneš pak nejstarší, poděliv takto syny své, zemřel r. 1596 maje věku svého 74 let a dní 10, a pochován jest dne 18. března v kostele Tučapském vedlé těla n. Anny manželky své. Prokop Dvořecký pojal roku 1589 dne 13. února (v pondělí masopustní) Annu, dceru Jáchyma Vachtle z Pantenova, s níž se dostal v držení statku Konického. Manželka ta porodivši mu syna Kunše Jáchyma, v brzce i s dítětem zemřela. Léta 1592 v úterý po neděli devítníku pojal Prokop druhou manželku, Annu, dceru Viléma Ostrovce z Kralovic na Vlašimi. Usadiv se ve východních Čechách na statku Dvořeckém žádné zalíbení neměl a prodal proto r. 1594 dne 6. prosince tvrz Dvořec se dvorem popl., dědinami, vsí celou, ves Zvěrotice celou s 2 mlýny a dvorem poplužným, díly v Myskovicích a Roudném Janovi Opršálovi z Jetřichovic na dvoře Němčickém. Týž nezůstával dlouho v držení statku, neb ten se dostal brzo potom Břetislavovi Dvořeckému z Olbramovic, jenž zemřel roku 1601 dne 15. března. Náhrobek jeho se posud v Tučapech spatřuje. Zůstali po něm sirotci nezletilí Petr, Eliška, Johanka, Sibylla a Afra, v jejichž prospěch se statek dobře spravovati nemohl; nařízeni jsou tedy soudem zemským kommissaři, kteří statek shledše a odhadše, prodali tvrz Dvořeckou se dvorem popl., dědinami, lukami atd., 2 mlýny, pilou, vsí, krčmou r. 1601 dne 26. září Janovi Kábovi z Rybňan na Kvasejovicích za 5500 kop míš. Tak vyšel na vždy statek dotčený z držení Dvořeckých. Jan Kába přidržel se r. 1618 - 1620 stavův evangelických a slove proto ve zprávách přívržencův císařských „kacířem a pikhartem.“ Ztratil proto oba statky své, Dvořec i Kvasejovice; oboje koupil r. 1623 Jan Řepický ze Sudoměře a získal zároveň i statek Mezný, oboje za 14.000 fl. rh. Nový držitel přejal statek v dobách trudných, kdež byl valně popleněn, a neuměl na něm dobře hospodařiti, čímž sobě příliš mnoho dluhův nadělal. Maje jen jedinou dceru Judytu Kateřinu, nejprve provdanou Šrejnarovou z Rozeneka, pak Řisnickou, poněvadž mu r. 1633 dvě dcery Markéta a Saloména zemřely, odkázal statky své Dvorce a Mezný pořízením posledním d. r. 1637 dne 15. dubna bratru svému Karlovi Ladislavovi, při čemž i to ustanovil, kdyby tento bez dědicův mužského pohlaví zemříti měl, aby statky dotčené na strýce jeho Šebestiána a jeho potomky spadly. Zemřel ještě téhož roku, a řečený Karel Ladislav uvázav se ve Dvorce, držel je deset let; jak se zdá, nesnažil se dluhy zmenšovati, ba spíše jich přidělával. I on zemřel bez dědicův r. 1647, a ihned se Šebestián Hynek, syn shora dotčeného Šebestiána Chvála, jako pravý dědic ve Dvorce a Mezný uvázal. Ale tehda již věřitelé n. Janovi s takovým úsilím ke splacení peněz půjčených se hlásili, že nastala nutnosť všechny statky prodati a z peněz stržených věřitele uspokojiti. K tomu cíli nařízeni jsou soudem zemským jistí kommissaři, kteří prodali r. 1650, 22. dubna statek Mezný Vácslavovi Vratislavovi z Mitrovic na Zalší, a tvrz a ves Dvorce Judytě Kateřině Řisnické roz. Řepické ze Sudoměře na Mostcích za 4200 kop míš. Paní tato měla z prvního manželství jen jednu dceru, Maximilianu Alžbětu, jíž se později Stádov se Sedlem dostal; manžel její Jan Jiří z Řisnice psal se také pánem na Dvorci a Stradově a v držení onoho statku ještě za živobytí manželky své vešel. Manželky své (r. 1662) dlouho nepřečkal, an bez pořízení roku 1669 zemřel; dědiců po něm nezůstalo, a tudíž se dostaly statky jeho Dvorce a polovičný díl Hor Smilových bratru jeho Bohuslavu z Řisnice, jenž byl k tomu také pánem na rodinném statku Řisnici. Ale sotva se nový pán ve Dvorce uvázal, stihla jej smrť tak nenadále, že ani o statku svém pořízení učiniti nemohl, ale poněvadž zůstal po něm syn František, ohlásil se hned r. 1670, 31. května při úřadu desk zemských, že v dědictví po otci nastupuje. Týž prodal potom r. 1672, 31. března tvrz a ves Dvorce Kateřině Maximilianě Zeiberkové rozené Rackovně z Radkovic za 8000 fl. r. Nyní se počali držitelé Dvorce rychle střídati. Od Kateřiny koupil jej r. 1674 dne 3. srpna Pavel Trauenmüller z Ehrnsteina, měštěnín města Budějovic, ale hned jej prodal r. 1679 dne 26. dubna Janovi Augustinovi Miseronovi z Lissonu za 10.400 fl. Nový držitel byl měštěnín Menšího města Pražského, ale po předcích svých již stavu šlechtického Německé říše, před zakoupením Dvorce byl také s bratrem svým Norbertem Adolfem (r. 1674, 24. listopadu) do stavu rytířského starožitných rodů českých povýšen. Koupiv Dvorce, sepsal roku 1679 dne 22. listopadu poslední svou vůli, jíž odkázal všechen statek svůj mateři Anně Splendidě roz. z Gräfenberka a bratru svému Norbertovi Adolfovi, kteří se po smrti jeho v lednu r. 1682 ve statek Dvorce uvázali. Později připadl celý statek Norbertovi, jenž byl také r. 1681 statek Jemnišťský koupil. Po jeho smrti ukázalo se dosti závad na obou statcích, i žádala u soudu zemského ovdovělá jeho choť Anna Johanka, rozená Chanovská, za prodání statku Dvorce, aby raději statek Jemnišťský od dluhův očištěn byl; k tomu cíli nařízeni jsou soudem zemským hejtmané kraje Bechyňského, kteří prodali Dvorec roku 1686 dne 23. března Janovi Karlovi Mateřovskému z Mateřova za 11.000 fl. rh.; ale ještě téhož roku přešel statek ten v držení Lukáše Zikmunda Zahrádky Sovinského z Eulenfelsu. Nový tento držitel, jenž před tím v Budějovicích bydlel, byl muž ve věcech literních a válečných vzdělaný. K většímu jmění si tuším pomohl, jsa r. 1660 ve válce turecké vojenským kommissařem kraje Bechyňského, při čemž se i dal velmi dobře v radě městské v Budějovicích potřebovati. Pro své platné služby povýšen byl r. 1669 do stavu šlechtického a později, r. 1684 do stavu rytířského, při čemž i erb jeho přirozený byl rozhojněn. Když asi ke konci r. 1689 neb na počátku r. 1690 zemřel, zůstali po něm dva synové, Lukáš Severin a Havel Leopold, z nichž jen onen léta svá právní měl, učiniv již r. 1687 obyčejný slib věrnosti; ten také byv od otce svého poručníkem nad mladším bratrem učiněn, uvázal se v lednu r. 1690 ve statek Dvořec, ale již r. 1698 dne 1. března prodal jej Oktaviovi Karlovi hraběti Cavriani, držiteli statku Branlínského, za 18.000 fl. rh. a 100 dukátův klíčného. Od těch dob patřil Dvořec ke statku Branlínskému. Roku 1759 spatřil Světecký, archivář Třeboňský, ještě na půl zbořené zdi bývalé tvrze a poznamenal o tom: „Ten zámek bude již sveden, jsa v rukouch mrtvých“ (t. j. kláštera Korunského..