Náměstí od východu
© Ivan Grisa 12/2009
Městská památková reservace zahrnuje kromě vnitřního města (tj. hrazené středověké Telče) i oba k němu přiléhající rybníky (Štěpnický a Ulický), zámecký park a starší část svatoanenského hřbitova. Formou městské památkové zóny a ochranného pásma jsou chráněna i předměstí Staré Město a Štěpnice. Ta nabízejí řadu velmi zajímavých míst, která v letní sezoně poskytnou oddech od turisty značně zatíženého vnitřního města (zejména areál mariánského kostela, Dlážka a parní mlýn na Starém Městě, jižní břeh Ulického rybníka, bývalá štěpnická náves, dnes Oldřichovo náměstí).
Městská památková reservace TelčKombinací několika sporých údajů a archeologických nálezů je zatím nejpravděpodobnější hypotéza existence opevněného dvorce (týna) ve východní části dnešního vnitřního města a několika osad v jeho okolí (zejména dnešní Staré Město a to jak u mariánského kostela, tak u jižního konce hráze dnešního Ulického rybníka). Oblast Telče byla až do poloviny 14. století zeměpanským majetkem, jen krátkodobě zastavovaným okolním šlechticům. Někdy kolem poloviny 14. století se Telč stala dědičným majetkem pánů z Hradce, kteří zde vybudovali nový hrad a vysadili opevněné město, které zaujalo prostor táhlé vyvýšeniny mezi údolím Telčského potoka a kotlinou, zaplavenou Štěpnickým rybníkem, z tohoto potoka uměle napájeným. Telč se stala druhou residencí jednoho z nejmocnějších panských rodů zemí Koruny české. Někdejší Stará Telč se změnila v jedno z několika jeho předměstí (dále Podolí na východě a Štěpnice na severu), mezi kterými si udržela výjimečné postavení, dané mimo jiné i existencí samostatné farnosti (až do 16. století). Telč utrpěla značné škody v průběhu II. poloviny 14. a celého 15. století (požáry 1386, 1499, válečná poškození 1423, 1442, 1458, před 1477). Po velkém ohni roku 1530 byla zahájena obnova města, velkoryse rozvinutá nejvýznamnějším majitelem města, Zachariášem z Hradce, který na Telči vládl v letech 1549–89. Tehdy získalo město a zámek, vzniklý přestavbou gotického hradu, svou dodnes do značné míry zachovalou renesanční podobu. Konsolidace poměrů v zemi po třicetileté válce umožnila pokračovat ve zvelebování města v novém barokním duchu. Nejvýznamnějším zásahem té doby byl vznik jesuitského areálu (viz heslo), úpravy se nevyhnuly ani měšťanským domům a dalším dominantám města (svatojakubský i mariánský kostel, věž u kostela sv. Ducha). Vlivem skromnějších možností nových vrchností (Slavatové, Podstatští-Liechtensteinové aj.) i upadajícího významu města z hlediska hospodářského však nebyly zásahy do podoby z 16. století nijak zásadní. Tento trend se nezměnil ani v 19.–20. století. Od roku 1900 (požár domů na severní straně náměstí) se datuje jednoznačná snaha představitelů města a státu o jeho památkovou ochranu, která se postupně prosadila i institucionálně..
|
Přihlášení |
