Libouň

Je to románská rotunda, již lze zařadit do první třetiny 13. století. Ves asi odedávna patřila k statku premonstrátského kláštera v sousedních Louňovicích. Kromě farního kostela tu byla i náprava s tvrzí, jejíž držitelé byli povinni určitými službami klášteru. V r. 1382 seděl na Libouni Ondřej Roháč z Dubé a jeho bratr Beneš Libún, kteří snad měli tvrz od kláštera v nájmu. V r. 1411 držel nápravu Jan Strýček z Libouně. Posledním držitelem tvrze byl Boreš, který po vypálení louňovického kláštera na počátku husitských válek odešel do Vlašimi. Později se na Libouň vrátil, ale zahynul při vypálení zdejší tvrze oddílem táborů. Libouň pak připadla táborským držitelům louňovického statku. Tvrz už obnovena nebyla. Po r. 1690 si tehdejší majitel Libouně Václav Malovec z Malovic postavil u poplužního dvora, snad na místě bývalé tvrze, nové sídlo, nynější raně barokní zámek. V r. 1767 za Marie Josefy z Auersperku, majitelky vlašimského panství, k němuž se Libouň dostala, se uvádí, že zámek je kamenný a je v něm sedm pokojů; při zámku byla velká zahrada obehnaná zdí. V r. 1801 zámek vyhořel a už nebyl obnoven v původní velikosti; z části zámku byla zřízena sýpka. K vlašimskému velkostatku patřil libouňský zámek až do pozemkové reformy v r. 1924. Do konce 70. let sloužil hospodářským potřebám JZD. Nyní je prázdný a bez uživatele. Je to jednoduchá patrová budova o dvou křídlech, která na sebe navazují v pravém úhlu; do nádvoří bývaly arkády, které jsou dnes zazděné.