Černá Voda

Pak často střídal majitele, z nichž asi nejznámější byli Šternberkové..

Tam, kde jsou nyní pokojné obce, žila dříve jen lovná zvěř či dokonce vlci a medvědi. V tu dobu tedy, když kraj kolem Vidnavy byl ještě málo obydlený a většinou pokrytý hustým lesem, postavil jeden slezský vévoda v nynější Černé Vodě lovecký zámek, který později přešel na soukromé majitele. Mezi nimi byla také jednou žena, která v každém vztahu byla hanbou pro celé ženské pokolení. Její srdce se zdálo být vysekané sekáčem z tvrdé žuly, bez stopy soucitu, jemnosti a lásky k bližním. Její manžel, s kterým více let žila v bezdětném manželství, odešel do věčnosti ve svých čtyřiceti letch. I když četné služebnictvo ze zámku na pohřbu mlčelo, každý měl v tajných koutech svého srdce myšlenky, které si netroufal hlasitě vyslovit: zámecký pane, své toužebné přání jsi si vymodlil a všemohoucí tě tak zbavil strašného utrpení, osvobodil tě od zlé ženy. Byla-li pro svého manžela skutečným zlým duchem, tak tím spíše dávala pocíťovat služebnictvu na každém kroku, že jejich paní není pouhou zaměstnavatelkou a živitelkou, ale spíše otrokářkou a tyranem. Nadevše milovala sebe a pro splnění svých přání byla ochotna obětovat nejenom pot a krev svých poddaných, ale i jejich život. Tato bohatá dáma si z toho nedělala žádné výčitky. Nikdo nikdy nezpozoroval v jejím obličeji přátelský nebo veselý výraz. U kořene nosu měla na čele dvě hluboké příčné vrásky, které svědčily o železné energii a vzdorné povaze, její temné oči se dívaly vždy výhrůžně před sebe, bezkrevné rty málomluvných úst bývaly pevně stisknuté k sobě a dodávaly tak obličeji výraz zahořklosti. Dokonce i chůze připomínala spíše muže než ženskou bytost. Nikdy nevycházela bez hole a při vycházkách do polí si brávala sebou silný kožený bič, aby jím účinně připomínala unaveným dělníkům jejich pracovní povinnost. Při vší své tvrdosti a přísnosti si obávaná a nenáviděná mužatka zachovala alespoň stopu náklonnosti a lásky ve svém srdci. Žel nevěnovala přízeň svým spoluobčanům, ale svým dvěma velkým psům, kteří ji nerozlučně doprovázeli v domě, na dvoře a v hospodářství. Kde ona stála nebo šla, byly u jejich pat i ony dvě bestie; dělila se s nimi o všechny dobroty a její ložnice byla i jejich ložnicí. Těmto svým zuby cenícím přátelům věnovala mimořádnou pozornost, přátelství a lásku. I když jinak neřekla nikomu milé slovo, tak u psů jimi nikdy nešetřila. Jednou stála majitelka zámku v době sklizně brzo ráno na poli a svým ostrým zrakem pozorovala dělníky při práci. Její srdce tlouklo radostí rychleji a silněji. Ti všichni jsou mí poddaní a musí se v potu tváře snažit, aby si vydělali na tu trochu jídla pro ten svůj bídný život, pomyslela si a luskla prsty. Vím také, že tyto otrocké duše pracují tak pilně ne pro lásku ke mně, ale ze strachu před tímto bičem. Záleží však na tom? Láska? - Nenávist? - Ha! Já jejich lásku nepotřebuji, ale musí se bát, bát,bát......!

A tak kráčela mezi řadami a skupinami pracujících mužů a žen, aniž pronesla jediné slovo nebo náznak uznání. Trápit tak své okolí ji činilo velké potěšení. V blízkosti skupinky zubožených žen, které vázaly povřísla, se ten drak v lidské podobě zastavil a začal počítal dělnice. Počítala jednou, dvakrát, třikrát a pomyslela si, že se snad mýlí. Podle jejího nařízení z včerejška zde mělo být dělnic více. Ještě jednou přehlédla pracující a pak si jednu z žen zavolala. "Včera jsem přísně nařídila, že dnes zde budou pracovat všechny sloužící bez výjimky, " řekla skřípavým hlasem. "Která z žen se odvážila neuposlechnout můj příkaz?"

Oslovená se začala chvět na celém těle, ale nepromluvila ani slovo. "Co? Ty nebudeš mluvit? Prokletá pakáži!" křičela v záchvatu vzteku. "Držíte spolu proti mně, proklatí ubožáci. Řekni mi, kdo nesplnil svou povinnost, která proklatá se tak hrubě zachovala! Mluv - nebo..." A bič se zasvištěním dopadl na ženinu tvář, na které se objevil krvavý pruh. "Paní," s pláčem promluvila týraná, "já nevím nic o nějakém nesplnění povinnosti. Žena jednoho sekáče je však vážně nemocná a nemohla přijít."

"Nemohla přijít? Když poručím, tak musí vstát z hrobu i mrtví. Dobře, jdi a pracuj dále."

Po těchto slovech se otočila zády ke zbité dělnici a šla ke zmíněnému sekáči. Ten se velmi lekl, když uslyšel zcela nečekaně vedle sebe křik zámecké paní. "Tvá žena je doma?" křikla na něho. "Ano, paní," odpověděl klidně. "Měla dnes pracovat zde na poli."

"Nemůže,paní."

"Protože je líná!"

"Není líná, je nemocná."

"Táááák? Má nařízení platí i pro nemocné."

"Bůh nám před třemi dny daroval dítě. Nemocná matka nemůže poslechnout."

"Proč porodila a to ještě v čase žní? A bez mého povolení?"

"Ó paní, paní! Nehřešte....."

Více nedovolila bezcitná ženci říct a nařídila mu dále pracovat. A pak přinutila ta žena s kamenným srdcem matku s dítětem přivést na pole. Po příchodu musela matka dítě položit na okraj pole a přes svou tělesnou slabost bez přestávky celý den těžce pracovat. Na dítě se nesměla jít ani jednou podívat. Všichni na poli byli otřeseni do hloubi duše neslýchaným chováním majitelky, ale nikdo se již neozval, protože se všichni báli biče a zvláště obou psů, kteří již mnohého z jejich řad usmrtili, aniž se někdo jen opovážil zeptat na důvod ženské zlosti. Přišel večer. Pronikavé písknutí zámecké paní bylo znamením, že unavení dělníci smí pro dnešek skončit s prací. Umořená mladá matka se toho okamžiku již nemohla dočkat. Přestala pracovat a chtěla spěchat za svým dítětem. Její mateřská láska byly silnější než její tělo. Únavou padla na zem a teprve po krátkém odpočinku se pokusila znovu v cestě pokračovat. Několik soucitných žen jí pomohlo vstát a podpíralo ji na cestě ke jejímu dítěti. Zámecká paní s vítězným výrazem a bezstarostně odcházela do zámku. Jak strašný úlek však prožila matka, která dopoledne položila na kraj pole dítě. Místo zdravého dítěte našla znetvořené dětské tělíčko, ve kterém ztěží poznala své novorozeně. Ubohá matka byla zoufalá. Proklínala zámeckou paní: "Ničemnice! Sama nemáš děti a proto se mstíš. Bůh zná tvoji černou duši lépe než my a proto jsi bezdětná. O své psy se staráš s láskou, ale mé dítě je ti lhostejnější než dobytče. Ty sama jsi příčinou toho, že mi bylo vzato mé milé dítě, ale je-li nebeská spravedlnost nebudeš mít pokoj ani po smrti tak dlouho, než nalezneš lásku k lidem a dětem ve svém srdci."

Smrtelně nemocná matka dítěte se díky pečlivé starostlivosti jejího manžela a spolupracovnic po čase opět uzdravila. Její kletba však zámeckou paní pronásleduje dodnes. Kdykoliv přejde černovodský zámek do rukou nových majitelů objevuje se v oknech bíle oděná postava zámecké paní s nešťastným výrazem ve tváři a dítětem v náručí..