sklářská osada Na Kácku

Kavalír od počátku svou výrobu orientoval na laboratorní a technické sklo. Zakladatelův syn Josef Kavalír postavil v sousedství Staré huti novou, nazvanou po jeho otci František (1882), která byla po prvních potížích přestavěna na vytápění dřevoplynem. Pro zajištění rostoucí poptávky po kavalírovském skle vznikla o dvacet let později poslední huť v prostoru Na Kácku (Josef, 1902). Díky tomuto rozvoji se rozrůstala celá osada, kterou doplňovaly nové objekty, situované směrem k jihu a východu od původní osady. Počátky kavalírovského působení na Sázavě zachycují proslulé "Paměti babičky Kavalírové", sepsané Antonií Adlerovou-Kavalírovou (1804–1879), Františkovou manželkou. Kvůli rozepřím mezi Josefovými dědici a poválečné ekonomické krizi se sklárny dostaly do majetku akciové společnosti, v níž hrála hlavní roli Legiobanka. Po zestátnění bylo rozhodnuto o stavbě velké moderní sklárny, která proběhla v 60.–70. letech 20. století. Přitom byla bohužel zdemolována nejstarší huť ("Babička"). Sklárny František a Josef se zachovaly, sloužily jako pomocné provozy do počátku 90. let 20. století. Huť Josef se ocitla přímo v areálu nové sklárny. Opuštěnou huť František se snaží zachránit Nadace Josefa Vievegha, ostatní budovy osady se staly z velké části obydlím sociálně slabší části sázavských obyvatel. Město se s pomocí evropských peněz snaží čtvrť revitalizovat..