Český Šternberk

Hrad byl přestavován ve 14. století. Jako majetek Petra Konopišťského ze Šternberka byl v roce 1467 obležen a dobyt vojsky Jiřího z Poděbrad. Poté byl obnoven a další přestavba následovala okolo poloviny 16. století. Výrazných úprav se Český Šternberk dočkal po třicetileté válce, kdy byly přestavěny především interiéry. V roce 1753 se uvádí nová zámecká budova na předhradí. Poslední výrazná přestavba proběhla v polovině devadesátých let 18. století a do dnešní podoby hrad doformovaly menší zásahy v 19. a na počátku 20. století. Dispozice byla nejspíše od počátku dvojdílná. Protože se jádro nacházelo na hřebeni, mělo dvě čela. Severní proti předhradí zajišťoval okrouhlý bergfrit a jižní čtverhranná věž spolu se štítovou hradbou. Při východní straně stával dlouhý jednotraktový palác, jehož součástí byla i kaple s polygonálním závěrem. Z jejího portálu pochází kvalitní tympanon s reliéfem madony, vsazený dnes druhotně do portálu romantické kaple, zřízené v mladší jižní okrouhlé věži. Nejspíše již do 14. století je možno klást vznik čtverhranné vysunuté věže na skalce pod hradem, která byla s předhradím spojena dlouhou hradbou. Problémem doposud zůstává datování jižní okrouhlé věže volně stojící v samostatném ohrazení před jižním čelem jádra. Dosavadní literatura ji většinou kladla až do pozdní gotiky, nelze však vyloučit, že může být podstatně starší. Bolestné zkušenosti z dobytí hradu v roce 1467 přinutily majitele při obnově hradu po roce 1479 věnovat pozornost nejprve obranyschopnosti. Asi až v této době oběhl jádro, včetně jižní válcové věže a jejího opevnění, mimořádně úzký parkán. Nároží předhradí zajistily dvě malé podkovovité bašty. Největší nebezpečí pro hrad představoval nesporně dále stoupající hřeben na jižní straně. Proto ho zablokovala samostatná předsunutá bašta složitějšího stavebního vývoje. Za širokým příkopem stojí ve středu podkovovitého opevnění, původně dřevěného, poté obezděného a v další fázi rozšířeného, v plné výši masivní bateriová polygonální věž s mohutným břitem. Vcházelo se do ní šnekovým schodištěm na zadní straně. Přízemí obsahuje pouze válcovou temnou prostoru, přístupnou původně jen otvorem v kupoli. První patro bylo vyhrazeno těžkým dělům. Z ústřední klenuté místnosti se rozbíhají chodbičky, ukončené jednou nebo dvětna střílnami. Místo jedné z nich se nachází portál, z něhož bylo možno vysunout trám s kladkou. Její pomocí se nahoru vytahovala těžká děla. Druhé patro věže bylo zjevně roubené či hrázděné a bylo určeno pro střelce z ručnic. Za čelní zdí bašty stával srub vytápěný kachlovými kamny, jehož plochá střecha zřejmě sloužila jako palebné postavení dalších děl. Kromě opevnění se pochopitelně zlepšovaly i obytné kvality jádra. Jeho plocha byla na východní straně rozšířena před starou raně gotickou hradbu a nádvoří se postupně začalo zaplňovat stavbami. V rámci této činnosti zmizela jižní čtverhranná raně gotická věž, která byla zřejmě těžce poškozena při obléhání. V další fázi bylo jádro rozšiřeno severovýchodní přístavbou i krátkým křidélkem na jihu a celkově získalo značnou výšku. Goticko-renesanční úpravy okolo poloviny 16. století daly vzniknout především velkému hradnímu sálu. Český Šternberk nesporně náleží k našim nejhodnotnějším a zároveň i nejstarším šlechtickým hradům. Jeho prvá fáze představuje svéráznou modifikaci hradu bergfritového typu, vynucenou faktem, že hrad nebyl založen na ostrožně, ale na hřebeni. Vznik hradní kaple je nutno přičíst až dalšímu vývoji 13. století, i tak se však jedná o nejstarší známou gotickou kapli na šlechtickém hradě. Významný je i obranný systém hradu. Jeho fáze datovatelná nejspíše do 14. století si zaslouží ještě další detailní pozornost a zhodnocení. Jižní předsunutá bašta z doby po roce 1479 náleží k našim nejkvalitnějším a nejprogresivnějším stavbám svého druhu. V překvapivém rozporu s její pokrokovostí je úsporné a nenápadité řešení současných fortifikací vlastního hradu, s výjimkou dvou baštiček prakticky neobsahujících žádný prvek aktivní dělostřelecké obrany. Přestavba a rozšíření jádra v té době byly vedeny snahou doplnit jeho stísněné objekty tak, aby poskytovaly vybavení odpovídající dobovému standardu..

I před vlastním služebnictvem své peníze střežil, den co den je přepočítával a těšil se jejich cinkotem. Po čase musel odcestovati do Vídně, kam byl povolán v úřad k císařskému dvoru. Tu mu nezbylo nic jiného, nežli uspořádati své záležitosti a ponechati správu hradu i statků purkrabímu. Purkrabí Hynek byl člověk zkušený a duše poctivá do krajnosti. I mohl se pán hradu spolehnouti, že do pokladny správně poplynou daně poddaných i příjmy z lesů a dvorů. „Jak naložiti s pokladem?“ přemýšlel rytíř, jat starostí o své bohatství. Osnoval plány a zase je zavrhoval, až nakonec se rozhodl, že polovinu s sebou vezme do Vídně a druhou ponechá v opatrování purkrabímu. Purkrabí, vyslechnuv rytířovo rozhodnutí, pochmuřil líce a svraštil čelo, rozbrázděné vráskami. Uklonil se a pravil vážným, starostlivým hlasem: „Pane můj milostivý, věř, že jak milá jest mi důvěra, kterou jsi mě poctil, zrovna tak těžký jest úkol, na bedra moje vložený. Než, chci i povinnosti této dostáti a býti věrným strážcem tvého pokladu.“

Pán odpočítal polovinu peněz, uzamkl pokladnici, odevzdal klíče purkrabímu. Ubezpečen, že je o vše dobře postaráno, odcestoval se svým průvodcem do Vídně. Purkrabí Hynek se stal na hradě svrchovaným pánem, avšak starost o poklad mu nedala spáti. Nedůvěřoval hradní čeledi, obával se loupeživých tlup, které táhly krajinou, neboť – což jiného berou si především na mušku, nežli těžké, plné pokladnice. I přemýšlel purkrabí usilovně, kam by měl svěřený poklad uložiti. A když všecko řádně uvážil a našel příhodné místo, otevřel truhlu, vybral z ní peníze, vložil je do měchu a měch vsunul do kovové skříňky. V noci pak beze svědků, jako stín se plíže, vynesl poklad z komnaty a vložil jej v tajný, bezpečný úkryt. Od oné noci spával pan Hynek pokojně, jako by mu se srdce spadly tíživé balvany. Nejedna vráska v obličeji se mu vyhladila, ba i úsměv se mu opět objevil na lících. Leč, jak vrtkavé je štěstí, jež se na nás časem pousměje!

Jednoho dne si pan purkrabí vyjel do polí na své širokoplecí, statné brůně. Když se vracel, pocítil pojednou u srdce prudké bodnutí a v zápětí nezvyklou, smrtelnou mdlobu. Zastavil koně, sesedl s něho a v touž chvíli se zhroutil k jeho nohám. Když se probral z mdlob a rozhlédl se kolem, spatřil svého koně státi opodál. Chtěl k němu dojíti a usednouti v sedlo, avšak nemohl se země povstati. Nohy měl ochořelé, pravou paží nevládl. Chtěl volati o pomoc, avšak v hrůze zpozoroval, že i jeho jazyk zdřevěněl. Tak ho našli robotníci vracející se s pole a donesli ho polomrtvého na hrad. Přišel hradní kněz, aby ho vyzpovídal a útěchy mu dodal. Ptá se nemocného po hříších, ten však je vrtí hlavou a levicí cosi ukazuje, co plebán nemůže pochopiti. I mračí se páně Hynkovy strhané, pokřivené tváře a z jeho očí šlehají blesky hněvu, až plebána zachvacuje úzkost. Došel pro zámeckého písaře a nemocný se hned utišil a znovu posunky cosi naznačoval. Tu, jako by peníz k penízi kladl, tu zase jako by na prstech počítal a kamsi ukazoval. Písař sice také nerozuměl, avšak nechtěje rozčilovati nemocného purkrabího, horlivě ke všemu přisvědčoval. „Ech, bůhví“ – myslil si – „jaké hříchy ve svém životě spáchal, pro něž se teď strachuje jít k božímu soudu! Musíme tam všichni, není pomoci.“

I zemřel purkrabí klidně ještě téže noci, domnívaje se, že porozuměli jeho sdělení a že řádně vydal počet z úřadu, jejž mu pán svěřil, i z celého svého života. Rytíř, obdržev zprávu o smrti purkrabího, neměl ve Vídni stání. Rozjel se domů a pobledlý únavou i rozčilením vkročil do hradní brány. Neptal se po hrobu purkrabího, jen po klíčích se pídil, které odevzdal pan purkrabí svému zástupci. A s klíči ihned spěchal k pokladnici. Otevřel ji, shledal, že je prázdná. Počal zuřiti a rváti si vlasy, proklínal purkrabího, hrozil úřednictvu věží a hradní čeledi šibenicí – leč z nikoho groše nevymámil. Tu teprve si vzpomněl písař na poslední chvíle páně Hynkovy, na to, jak jim cosi naznačoval, čemu nepřičítali žádného významu. „Och,“ chytil se i plebán za hlavu, zabědoval a ruce sepjal k prosbě, „netrestej nevinných, můj pane! Jen se mnou nalož podle své vůle, uznáš-li, že jsem se provinil a zasluhuji trestu! Teprve nyní poznávám, že jako pan Hynek mrtvicí já sám byl jsem raněn slepotou a nepochopil jsem, co před smrtí chtěl říci…Och, nyní rozumím: tvůj poklad kamsi tajně zakopal, aby byl v bezpečí, a – aniž měl tušení – vzal s sebou tajemství do hrobu.“

Rytíř dal prohledati v zámku každý kout, dal překopati stráně a prozkoumati i dno Sázavy, neleží-li tam kdes ukryt v písku, leč jeho úsilí bylo marné. Pokladu svého nenašel a nenašli ho ani ti, kdož tu po něm zkusili štěstí. Ztracen odpočívá kdesi v skále nad řekou. Jen v den, kdy se poklady otvírají, skutálí se zlaté dukáty na dno Sázavy a třpytí se tam jako zrcátka…Či jsou to snad hvězdy, které s temné báně nebes spadnou do sázavských vln a vykoupajíc se vznesou se zpátky v modro věčných nebes?.

Tu také objevil jeden z pánů a ukryl zde rodový poklad. Bylo parné léto a místní sedlák se procházel zrovna po lese, když se přihnala bouřka. Sedlák nevěděl, kam se skrýt, až stanul před skálou a objevil puklinu. Ukryl se tedy v ní a čekal, až déšť přejde. Avšak dlouho pršelo a sedlák, znaven horkem, usnul. Tu však letěl kolem čert, a jak je známo, pekelníci nemají vodu rádi. Ukryl se proto do skály, a když spatřil sedláka, zaradoval se. Další hříšná duše. Jistě chtěl uloupit panský poklad, pomyslel si, vzal sedláka a odletěl s ním do pekla. Ozvala se při tom taková rána, že se až skála zavřela. Ohlušující rachot byl slyšet až do vsi. Zatím se na statku selka již dlouhou dobu strachovala o svého muže. Když se nevracel, poslala jednoho pacholka, aby se šel po něm podívat. Bouřka již ustala, a tak se mladík rád prošel po okolí. Již se blížil podvečer, když stanul před skálou. Připadala mu nějak podivná. Obešel ji a tu mu svitlo, ve skalisku bývala štěrbina a ta tu teď není. Mládenec se tomu převelice podivil a pojednou spatřil před sebou kus látky. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že je to látka ze sedlákovy vesty. A ještě něco podivného uviděl, ve skále byla otištěna podkova. Tu zde zanechal čert, kopyto se mu do skály otisklo, když sedláka odnášel. Sedláka již nikdy nikdo neviděl. Říká se, že v místě, kde sedlák tenkrát za bouřky usnul, se skála na Velký pátek otvírá a sypou se z ní dukáty přímo do řeky..

Občas v ní lze najít zlatý plíšek. O tom, že pověst měla reálné jádro, svědčí zpřístupněná expozice tzv. šternberského pokladu, nalezeného v odlehlém hradním prostoru v roce 1971..