Čertova brázda

Po Čertově brázdě z Chotouně do Sázavy Naše Hlasy – rok 1903 Nápadná rýha vyrytá v zemi někde jako cesta mělčí, někde jako hluboký úvoz spojující rodiště sv. Prokopa s jeho slavným působištěm, dala podnět k legendě o sv. Prokopu jako oráči a o čertovi jako porobeném tahounovi. Bezmezná víra v kouzla a zázraky zachovala nám legendu v ústech lidu, a třeba bychom my, v době telegrafu a rozkvětu tisku vyrostlí nevěřili v čerty orajíc nesmíme se tak vypínati nad své předky a házeti jejich romantické legendy do starého haraburdí. Bez ceny historické není toto podání. Mně odpočátku, co tu brázdu znám a na různých místech přecházívám, zdála se být starou hranicí. Nejnápadnější je krásně rovná linie brázdy s Lipské k Chotouni. Jako když střelí sbíhá tu s vrcholu k Chotouni zrovna pod mohylu. Ale staré zprávy nepodporují tohoto směru. Nejstarší zpráva Kosmasova sahá dále od západu až ku Hradešínu. Je-li to tedy hranice, je starší nežli vědomosti naše dějepisné, či jinými slovy: je praehistorická. To rozluštiti bude snad vůbec nemožno, snad obtížno. Zůstaví-li pozdější badatelé ve svých hypothesách (domněnkách) prvnímu opatu kláštera sázavského nějaké místo, nemůžeme dnes říci. Čerti to jistě nebudou, avšak bez významu nezdá se býti okolnost, že brázda táhne se zrovna od kláštera k Chotouni. Snad opat dal pracovati poddanými svého kláštera na té linii mýcením lesů a zřízením súmnice (silnice), jakž se to za starodávna dělávalo. Naším úkolem zatím jest popsati brázdu a zachovati ji v paměti i v místech, kde novodobý pluh rozrušuje její stopy. Proto jsme se 8 července t. r (1903) vydali s přítelem Hanušem Kuffnerem, redaktorem „Politik“ a mým synem Božetěchem po brázdě z Chotouně do Sázavy. Cesta trvala půl druhého dne, protože jsme se zastavovali na obecních úřadech a odbočili do Olešky na nocleh do Kostelce. Na úřadech prohlíželi jsme…  číst dále