Lomnice nad Lužnicí

A tak konečně dojde na dlouhou historii a chudičký popis. Co tu bylo položeno, platí do slovně o Lomnici. Město leží na návrší nevysokém, ale má polohu docela rovnou, objato jsouc stokou, která z rybníkův Koclířova a Tisého vytéká a u Kletce do Lužnice spadá. Kolem Lomnice bývaly ještě před 30-40 lety močály takové, že se po nich v čas dešťů ani choditi nemohlo, a tak jel na př. mnohý, který se do Budějovic dostati chtěl, na Třeboň. Na Blatech či tom položení, které jest u Třeboňské silnice, se před 40 lety skákalo z pařezu na pařez a chybil-li kdo, spadl do bahna až po krk. Ještě před 20 lety se kobyla v těch místech utopila. Nyní, kde jsou suchá léta, může se všude choditi, ale zakopne-li někdo do hloubky, najde pařezy dubové,zbytky bývalých luhův. V Olší prý se zdržovali diví mužové. Jednou prý, když divou žínku tu chytili, křičeli za ní mužští: „Kmotra! kmotra! kdyby tě pálili, nepovídej, kčemu jeúporova voda dobrá.“

Tyto močály byly přední záštitou a pevností nejen městečka, nýbrž i hradu. Tento nestoje na výšině, ani od městečka příkopem oddělen nebyl, poněvadž přístup k němu z každé strany byl zabráněn. Oba, hrad i město, jsouce v jednom zavření nebo hradbě, tvořily celek; hrad jako jádro, městečko jako předhradí neb osada přihrazená. Hrad stával při kostelíku sv. Václava, čemuž nasvědčuje nejen stará tato památka, nýbrž i pojmenování „U hrádku,“ které se oboru při silnici Třeboňské dávalo, a jiná svědectví. Jakýsi Wagner, úředník obecní, sepsal před lety paměti Lomnické, kdež toto dokládá: „Ještě podnes místo, na kterém ten stál, na hradě se jmenuje, kde až posavad rozličné starobylosti u příležitosti nějakého kopání se nacházejí.“ Dále vypravuje, že byl u hradu klášter a z něho že šla chodba do kostela sv. Václava; jiní prý povídají, že byl klášter v domech č. 125 a126 a odtud že vycházela chodba. Až sem Wagner. Proslýchá se také, že šla chodba z dotčených domův až tam, kde se říkalo na Hrádku, což dobře se srovnává s tehdejším způsobem, dvě odlehlé části hradu chodbou spojovati. Hradiště jest dávno zastaveno a není památky po jeho staveních; jediný jeho zbytek jest kostelík sv. Václava, bývalá kaple hradská. Svatyně pěkně goticky sklenutá má ráz 14. století, a růže červená na svorníku vymalovaná (ač novější) upomíná na bývalé pány. Loď jest kryta jen stropem a střechou, která nad svatyni vyniká. Zvenčí spatřují se na bráně jižní starožitné dvéře z 15. století, ostatně jest kostel zvláště v oknech zohyzděn. Posvěcen byv původně (r. 1359) Božímu tělu a sv. Petru a Pavlu, nadán jest r. 1494 skrze obci Lomnickou tak, aby při něm nový oltářík byl. Roku 1645 dán sem nový veliký oltář sv. Václavu zasvěcený, po němž se i kostelík tak jmenoval. Za císaře Josefa zrušen jest kostelík a prodán potom zase opraven a původnímu svému ustanovení navrácen, čímž sobě obec Lomnická vděk všech starých památek ctitelův zasloužila. Jižně od Lomnice a západně ode vsi Lužnice blíže rybníka Tisého říká se pahrbku také hrad, ale co tu bývalo, není známo. Název městečka Lomnice skrývá asi upomínku na tu dobu, kdež čásť pomezného hvozdu vysekána a v ornou půdu proměněna byla; posud nazývá lid násilné vyvrácení lesa lomem, a jmen osad od téhož slova odvozených, jako jsou Lomy, Lomná a Lomnice, jest v Čechách hojnosť. Je-li tudíž snadno viděti, jak Lomnice povstala, zase jest nemožno vypátrati, kdo Lomnici postavil. Její sice nejstarší nám známí držitelé jsou Vítkovci a uvodí se v jejím držení poprvé roku 1281, ale dříve uvodí se Lomnice ve spojení s pánem, jenž nebyl Vítkovcem. Neb již 3. května r. 1259 vyskytuje se Oldřich z Landšteina jako ochránce vsi Kammern kláštera Světelského v Rakousích, jenž měl na štítě svém čtverhrany prodloužené. Teprve po něm drželi Vítkovci Landštein. A nežli obdrželi Lomnici, připomíná se také r. 1265 Oldřich z Lomnice též ve zdejší krajině, tak že na snadě možnost, oba Oldřichy za jednu osobu pokládati. V držení Lomnice následoval později Ojíř z Klokot Vítkovec, jenž se až do r. 1281 podlé jiných sídel ze Svin neb ze Třeboně nazýval, ale po roku 1281 stálé heslo z Lomnice přijal. Ojíř se proslavil jako bojovník v bavorské válce roku 1257 ) v bitvě u Mühldorfu byl zajat) a roku 1260 na výpravě uherské. Bezpochyby také později s ostatními Vítkovci od Přemysla krále odpadl a ke straně strýce svého Záviše se přidal, pročež i, když tento vrchní vlády se zmocnil, úřad nejv. komorníka (r.1284-1289) obdržel, avšak jak byl povýšen se strýcem svým, tak i padl r. 1289; nicméně asi v čas svého úřadování na prospěch rodu svého nezapomněl a bezpochyby synu svému k držení Nových Hradův pomohl. Nacházíme jej velmi často jako svědka v různých listinách, jak veřejných tak i klášterských, zvláště Vyšního Brodu a Světlé se týkajících. Žil prý ještě r. 1306. Manželka jeho nazývala Střízka, jak viděti je z listu aného r. 1287, 13. května, v němž Ojíř vyznal před králem a nejvyššími úředníky zemskými, že věno manželky své na vsích řečených Přeskaky a Chýnov klášteru Waldsasskému za 200 hřiven stříbra prodal. Ojíř splodil dva syny, Smila řeč. z Nových Hradův, jenž se roku 1281 po prvé připomíná, a Vítka, jenž po Sezemě z Landšteina v držení hradu Landšteina následoval. Kdo z obou těchto bratří zboží Lomnické za díl svůj obdržel, není nám známo, protože veškerá zboží obou bratří v držení synův Vítkových přešla. Jak se zdá, zemřel záhy Smil, ani dědicův nezůstaviv, možná ještě před otcem, tak že tím způsobem Vítek všechna Landšteinská zboží obdržel. Po Vítkově smrti zdědil syn jeho Vilém většinu těchto zboží, zejména Landštein, Třeboň a Nové Hrady, než zboží Lomnické a Sviny držel Vilémův bratr Smil z Lomnice. Smil Lomnický měl manželku Anéžku, jíž věno zapsal na zboží Lomnickém a Svinském. Z manželství toho pošla, pokud víme, jen jediná dcera Keruše (Gertrud), jež se vdala za Vítkovce Přibíka ze Stráže, ale před r. 1358 ovdověla. Kdy Smil, o němž se jen málo zpráv zachovalo, zemřel, není známo, a my jen neurčitě čas, kdy žil, udati umíme. Jisto jest, že Lomnice r. 1341 již Vilémovi z Landšteina náležela. Z listiny totiž krále m Janem roku 1341, 3. června vydané dovídáme se, že Vilem zboží svá zpupná město Třeboň a hrady Lomnici a Třeboň jakož i jiná zboží v Čechách králi Janovi v manství a pod léno podal, a jelikož již dříve hrad Landštein s Bystřicí pod léno držel, toho dosáhl, aby tato byla manskými jen až do smrti královy. Vilém, jenž byl nejbohatší pán v jižních Čechách a ke konci života svého úřad nejv. purkrabí zastával, zemřel na jaře roku 1356. Synové jeho Jan, Vilém, Ojíř, Litolt, Vítek a Petr rozdělivše mezi sebou zboží otcovská, dostali hezké díly, jež mimo některé zbytky vesměs prodali. Jak se bratří o dědictví otcovská rozdělili, o tom nás knihy dostatečně nepoučují. Vilém se uvodí posléze jako pán Lomnický. Když přišlo k dělení, povstaly tu také spory s Keruší ovdovělou, jež měla část zboží Lomnického a Svinského u věnném držení; ve příčině té vypověděli mezi spornými stranami Ondřej a Vaněk bratří z Dubé, Záviše ze Třeště a služebníci pánův Landšteinských Mikuláš Kosoř z Níhošovic a Vchyna z Březnice. Bratří Ojíř a Vítek vyznali dle toho r. 1358, 25. února, že jsou povinni paní Keruši ještě nad ves Borovany s 2 mlýny, již jí byl otec jejich Vilém v 300 kop gr. k věnné zástavě postoupil, třetí mlýn pod Borovany a ves Žďár přidati a že nesmějí Borovan za čas života Kerušina vypláceti (leč by ona stav svůj proměnila). O Žďáře vymíněno, že na bratří po smrti Kerušině připadne. Urovnání to týkalo se tudíž jen zboží Svinského, jež Ojíř a Vítek společně drželi. Vilém z Landšteina oddal se stavu duchovnímu a ještě za živobytí otce svého stal se proboštem Vyšehradským (r. 1353), ve kteréžto důstojnosti po 8 let setrval. Krátce před smrtí svou zřídil novou kapli ke cti Božího těla a sv. Petra a Pavla na hradě Lomnickém, a udělil téže kapli listem roku 1359, 16. května na hradě Lomnickém daným půl druhého lánu popluží a 4 lány poplatné ve vsi Sádku blíže Slověnic, z nichž vycházelo 5 kop méně 5 grošů platu, mimo to i 5 grošů platu na mlýně panském ve Slověnicích. Kaplan u téže kaple přisluhující povinnen byl sloužiti kromě jiných mše každou neděli, v úterý a ve čtvrtek; na den úmrtí dárcova měla se 1 k. gr. na vigilie, ofěru, světlo a mše v kostele Vyšehradském vydávati. Na světlo v kapli daroval dostatek medu z oulů panských v Kozlově vycházející, a kaplan mohl v lesích panských dříví ke své potřebě (palivu) sekati a v potoce skrze kaplanské dědiny tekoucím ryby lapati. Svědky darování toho byli Ojíř bratr Vilémův a Jan z Kosové Hory. Jakožto probošt Vyšehradský byl též kancléřem královským, zastávaje úřad ten až do r. 1359, kdež zemřel, otce svého dlouho nepřečkav. Za svého živobytí vešel ve spolek se strýcem svým Ješkem z Kosové Hory jehož z dvornosti bratrem nazývá, a proto se Ješkovi všecka jeho zboží dostala. Ješek, jenž byl také Vítkovec, vykonával po prvé r. 1360 práva panská na zdejším panství. S bratřími n. Vilémovými, kteřížto snad neradi viděli odcizení Lomnicka, porovnal se po dobrém, uspokojiv je; jeden z nich, Ojíř, jenž byl bratrem co nejvíce přátelsky obcoval, vyznal r. 1360, 4. prosince , že ke statkům Ješkovým a někdy Vilémovým práva žádného nemá a Ješka za pravého dědice a držitele uznává. Roku 1365 prodal snad nějaké zboží čtyřem bratřím z Rožemberka, an toho roku 6. dubna společně s Vítkem z Landšteina řečené pány z přijetí 121 kop grošů kvitoval. Toho roku 21. května ve Třeboni svědomí vydal Třeboňskému měštěnímu Henslinovi, že tento již za bytí Viléma z Valdšteina louku řeč. Mozel pode vsí Přesekou ležící, z kteréžto louky dříve neúrodné, teď již úrodné, má úroky vrchnosti platiti. Jako svědek v zápisech Rožemberských častěji se vyskytuje. Zvětšiv pak rybník svůj Dvořiště, blíže dvoru poplužného ve Smržově poddaným svým ve Smržově několik luk a rolí týmž rybníkem zatopil; za náhradu tedy odměnil je r. 1367 jinými grunty panskými. Nacházíme jej konečně jako patrona kostelův a kaplí na panství; ke kapli ve hradě zdejším se nalézající podal roku 1368, 4. května Buzka faráře ve Střízově, jenž si místo to s oltářníkem Vchynou vyměnil, po smrti Buzkově dosazen jest sem Vilém ze Stříbřec (r. 1370, 27. února), jenž roku 1373, 23. února místo své s Mikšíkem kaplanem ve Svinech si vyměnil. Oboje stalo se k podání Ješkově, jenž mimo to i k tomu přivolil, aby si místa vyměnili r. 1373 někteří faráři na panství. Až potud sahají zprávy o Ješkovi, jenž, jak se zdá, brzo potom zemřel. V držení Lomnice následoval Jindřich ze Stráže, jenž roku 1378 k faře zdejší nového kněze podával. Nástupcem jeho byl Kunrat Krajíř z Krajku, rada a hofmistr dvoru královského, jenž r. 1380 nového kaplana Mikuláše z Bukovska (an se Mikšík místa svého zřekl) dosadil. Král Vácslav povolil mu roku 1381, aby mohl hrad svůj Lomnici s příslušenstvím komukoliv (kromě však osob duchovních) darovati, zapsati a odkázati. Toho roku daroval Kunrat purkrabí svému na Lomnici, Zachaři z Třebecku, dědictví odumřelé po Ješkovi Špičkovi, totiž dvůr Přeseku s 1 1/2 lánu gruntův na takový způsob, aby byl povinnen chlapa s kuší na hrad Lomnici v čas nebezpečí poslati. Ještě téhož roku (1381, II. prosince) učinil Krajíř v Budějovicích směnu s králem Vácslavem a postoupiv mu panství Lomnického, obdržel za to hrad Landštein s městem Bystřicí, ale tak, kdyby chtěl jednou Landštein a Bystřici prodati, že má míti král právo je koupiti před jinými. Král Vácslav podržel Lomnici po celý čas panování svého a nikdy jí nazastavoval, poněvadž při nepřátelském k němu smýšlení Jindřicha z Rožemberka pevného místa v jižních Čechách dobře potřebovati mohl. Roku 1382 sám přijel do Lomnice, zde listem německým městečko na město povýšil a jemu svobody měst královských udělil, a to proto, poněvadž nejen požárem, nýbrž i častým střídáním se držitelův veliké škody utrpělo. Povolil také, aby město s pomocí královskou hradbami, věžemi, příkopy a jinými ohradami ohrazeno bylo. Toho roku také povolil Lomnickým listem latinským, aby mohli na dvou těžkých vozích víno, sůl a jiné kupectví z Cáhlova do Lomnice neb kamkoliv jinam v Čechách beze cla dovážeti a prodávati. Konečně téhož roku dvůr Kulíkovský v Lomnici ode všech daní osvobodil. Purkrabí tu byl Beneš r. 1387. Jakožto patrona kostelův na panství nacházíme krále Vácslava častěji. Roku 1389 podal ke kapli hradské po smrti Mikulášově Jetřicha, syna Ondřejova ze Lhoty, k jiným kostelům podával 1. 1391-1408. Držel tudíž král Vácslav zboží Lomnické bez přetžení i v těch bouřích na rozhraní obou století, ačkoliv od protivníkův králových a to usilováno, aby připraven byl o hrad svůj Lomnický. Podlé vyznání zločince jistého, při útrpném právě Rožemberském r. 1409 učiněného, chtěl Oldřich rychtář zdejší hrad v Lomnici panu Alšíkovi Bítovskému z Lichtemburka zraditi a k tomu měl míti pomocníky Jilmiše, Vítka, Žižku, Koloucha, Martina Bradu „ i jiné všecky lapky z Jevišovic a odjinad.“ Také tvrz královská Slověnice měla býti zrazena. Mikuláš purkrabě Lomnický, jenž byl ve srozumění s panem Alšíkem, chtěl mu zlézti Třeboň. Okolo roku 1409 bylo purkrabství zdejší s jistými požitky zastaveno Janovi z Vrchotic, o čemž se dovídáme náhodou. Když totiž mezi Protivou farářem Lomnickým a obcí města rozepře po vstala, přišly (roku 1409, I. ledna) obě strany mocně na Jana řečeného, jenž vypověděl, že má farář obdržeti od obce všecky platy koupené a hotové peníze, jež zbyly, a držeti ještě jednoho kněze. Pozdější zpráva z r. 1412 nám způsob té zástavy blíže vy světluje; purkrabí totiž měl jisté užit ky a platy, jak to bývávalo také na hradech Rožem berských, než ryb níky zůstaly všech ny králi a do jeho komory. Mimo to arci vykonával král vrchní práva panská a držel opravu nad koste ly; zejména podá val roku 1413 dne 22. května do Li šova faráře a to ho roku 1413 dne 29. září ke kapli hradské oltářníka Jana z Jinec, an byl posavadní ka plan Jetřich ze mřel. R. 1412 byl dovolil král Vác slav Albrechtovi z Kolenec, aby mohl manský sta tek Lomnici kou piti, r. 1414 potvr dil prodání dvoru manského v Pře sece se 3 1/2 lánu rolí, jejž byl pur krabí Lomnický Buzek osadníkům v Přesece prodal za 30 kop gr. tak, aby ročně 1 kopu 8 gr. do důchodův Lomnických odvá děli. Konečně roku 1418 potvrdil odměnu, již byl někdy Ješek z Kosové Hory učinil, dada osadníkům Smržovským náhradu za grunty rybníkem Dvořiště zatopené. Vácslavův nástupce Sigmund byl poslední král, jenž měl Lomnici ve svém držení. Neb po jalovém korunování jeho (r. 1420, 28. července) osuli páni čeští krále svého žádostmi o vyplacení aneb pojištění žoldu a záškodného za služby, jež byli posud králi činili. Sigmund pobrav již dříve klenoty všecky, cokoli se jich na hradech královských našlo, rozdal je mezi své bojovníky, a když se jich k tomu cíli nedostávalo, počal loupati oltáře a obrazy kostelní a kázal stlouci také všecko zlato a stříbro, kterým ostatky svatých ozdobeny byly.Když však ani to nepostačilo k upokojení všech věřitelův, zastavoval království, t. j. práva, důchody a statky královské v Čechách. První toho příklad nám známý stal se v týž den korunování králova, kdež Sigmund zapsal Lomnici hrad v 1450 kop gr. Janovi z Hradce. Týž byl totiž, jak listina dí, v ten čas, když král pro dobré své a koruny České, jakož i čest víry křesťanské proti Viklefům, kteří hrubě na víru doráželi, mnoho knížat, rytířův a panoší ke svým službám povolával, králi svými službami se zakázal, po 12 neděl se 180 koňmi sloužil (což činilo služby 1080 kop), potom také pro věrnost ke králi chovanou mnohé škody zakusil, mimo to na rozkaz králův Papákovi (z Návětří?) 100 k. gr. zapůjčil. Pro ty tedy zásluhy král ho odměnil panstvím Lomnickým, než vymínil se, že mu má hrad k jeho potřebám otevřen býti. Pán tento přísně katolicky smýšlející, jehož byl koncil kostnický za nejkřesťanštějšího pána českého vyhlásil, zemřel r. 1423 v Telči na Moravě, když již dávno Lomnice nedržel. Syn jeho Jan se později na Lomnici táhl. Ke sklonku r. 1420 začali Táboři pod Žižkou boje mnohonásobné v jižních Čechách, kdež se nacházelo nemálo nepřátel pravdy boží. Žižka k žádosti pana Oldřicha Vaváka z Hradce (mladšího bratra Janova, jenž horlivě kališníkům stranil) přitáhl s ním v pátek k městu a hradu Lomnici; tu leže až do pondělka, učinil s posádkou smlouvu, tak že se mu poddali. Po 3 dni tu pobyv, učinil hejtmanem zdejšího hradu Jana Roháče z Dubé a přes most odtáhl k Bystřici k novým bojům. Roháč opatřiv se dobře na hradě, hleděl se vystříhati proti sousedu svému Oldřichovi z Rožemberka, zuřivému nepříteli kalicha. Proto jemu poslal list, „ napomínaje jej z lásky, jako chudý přítel přirozený, aby se neprotivil pánu Bohu a jeho svatým pravdám a chtě rád viděti, aby tudy i na duši i na zboží dále nehynul.“ Když pak odpovědi na to nedostal, poslal z Lomnice r. 1421, 3. února list opovědný vedlé bratří Táborských. Oldřichovi vytýkaje, že zanedbává pravdy boží šířiti a hájiti mečem, jak na křesťanského rytíře sluší. Od těch dob nastaly z Lomnice veliké svízele nejen panu Oldřichovi, nýbrž i celé straně královské, jejíž zboží okolní pleněna. Hleděliť se také Lomničtí zmocniti některých sídel páně zradou, ale nikde se jim nepodařilo; jakýsi švec Vít z Ledrtále (Niederthal) byl v Lomnici a chtěl jim zraditi Nový Hrad. Jiní škůdcové též na Lomnici se zdržovali a na nepřátele své strahovali. Straně katolické tudíž velmi na tom záleželo, aby se zbavila posádky jí velmi nepohodlné. Pročež pan Lipolt Krajíř z Krajku, královský hejtman na Budějovicích a urputný nepřítel kalicha, byv ještě více roznícen loňského roku zajetím rodiny své a vypálením Bystřice, přilehl r. 1421 s měšťany Budějovskými ke hradu Lomnickému a jal se ho dobývati. Přidal se k němu také pan Oldřich z Rožemberka, zrušiv tudíž své posavadní spojení se stranou pod obojí. To když bylo doneseno bratru Žižkovi,jenž se zdržoval v kraji Čáslavském, ihned s pomocníky svými, ač byl slep na obě oči, k Lomnici svým ku pomoci pospíchal. To uslyšev Krajíř ani ho neočekával,nýbrž městečko vypáliv z pole odtrhl; Žižka pak přikvapiv hrad dobře opevnil a potom odtáhl ke Stráži, aby tu vyhladil hnusnou sektu Adamitův. Jistá zpráva nám ještě událosť za jednoho pobytu Žižkova v Lomnici vypravuje; pamětník totiž vypravovav události kolem Třeboně r. 1425, přidává k tomu, že „před tím druhého roku Žižka též na Lomnici kněze faráře Řečického, nechtěv ho nikterak na milosť přijíti, an sliboval, že chce jejich náboženství býti, byl rozkázal upáliti.“6)

Z jiné zprávy bez udání léta a dne jde na jevo, že se spikli proti Roháči někteří služebníci, zejména Kubík, Jan a Dolista, sehnali Vaňka purkrabě Roháčova s hradu a Roháče samého na hrad nepustili, poněvadž jim službu a škody jich zaplatiti nechtěli. Uslyšev Roháč o tom a přijev na Stráž, prosil pana Jindřicha, aby jel k těm tovaryšům a jim domluvil, proč mu úředníka sehnali a jeho na horu pustiti nechtěli. I přijev Jindřich na Lomnici, rozmlouval tu s Kubíkem a Janem, kteří poroučeli, a Vackem, kterýž „přivládal“ i zjednal to, že Roháče pustili nahoru, a ten jim slíbil, že jich má odbyti, což jim jest povinnovat. Hejtmanem na hradě byl r. 1433 Jan z Bernartic. Po porážce Táborův u Lipan páni „jako na nohy povstali,“ jak Březan dí. Oldřich z Rožemberka také nelenil a spolčil se s Budějovskými, aby se Lomnice zmocnil, dokud by se Táboři z prvního zmatku nevzpamatovali. Obléhání hradu a města, na němž velel Jan Řezník, trvalo 9 měsícův, t.j. od února r.1435 až do listopadu. Táboři chtěli Lomnici špihovati a posádku vybaviti, pročež 28 vozův se špíží a potřebami válečnými vypravivše, s nimi 1000 jízdních i pěších k Lomnici poslali a poněvadž obléhající se o ně nepokoušeli, buď se jich síly bojíce aneb sílu jejich přeceňujíce, všechny zásoby na hrad vypravily. Odtud se vracejíce, brali se na počátku měsíce září na Deštnou a příštího rána na Černovice, chtějíce sebrati pole u Nymburka; tu však u Křeče od vojska Rožemberského a jiných pánův zemských bojem podstoupeni a na hlavu poraženi jsou. Ještě nějaký čas se posádka zdejší bránila; vidouc však, že není s to obléhání se zbaviti, naklonila se k dobrovolnému oddání; obec pak Táborská utrpěvši bez toho již pohrom dosti, ráda přistoupila ke smlouvě, jež jí také poskytovala skutečných prospěchův. Učinil tedy r. 1435, 12.listopadu kněz Bedřich Strážnický a obec Táborská smlouvu s Oldřichem, a to takovou, že mu za 500 kop gr. „tvrze Lomnice“ i s příslušenstvím postoupili, při tom si však to vymínili, by mohli rybník Dublevský sloviti. Obě strany jež podrží duchovní statky kromě těch statkův, jež kněžím na panstvích Rožemberských dědičně náležely, a to až do obnovení starodávného řádu zemského. Co byl Oldřich neb jeho služebníci Táborským na statcích buď zapsaných králem buď nezapsaných odňali,to jim navráceno budiž; pan Oldřich nechť zásoby, pušky a děla Táborův na Tábor sám převeze a o bezpečnosť zajatých, již měli z obou stran vyměněni býti, se stará. Obyvatelům města zůstaveno, buď aby tu zůstali, požívajíce úplné bezpečnosti, že nebudou pronásledováni, neb aby statek svůj prodavše, kamkoliv by se jim líbilo se vystěhovali. Smlouvu tu spečetili se strany Oldřichovy Mikuláš z Krchleb purkrabě Zvíkovský, Matěj Višně z Větřní, Bušek z Rovného a Beneš z Chotěnic. Dostav pak Oldřich hradu zdejšího, ihned jej kázal pobořiti a rozmetati, aby mu s něho více škoděno nebylo. Císař Sigmund o dobytí Lomnice uslyšev, počínání Oldřichovo listem k němu toho roku 4. prosince vydaným schválil a potvrdil,3) arci ne tak, aby podržel Lomnici Oldřich, který již celé zboží k panství Třeboňskému připojil. Avšak udržeti Lomnici nebylo tak snadné. Neboť Jan z Hradce uslyšev, že se Lomnice vzdáti má, ihned psal Oldřichovi, žádaje ho, aby Lomnici neobořil, nýbrž jemu, jenž ji, jsa sirotkem po otci Janovi, beze své viny ztratil, vrátil, dokládaje se listu císařského (r. 1420, 28. července ) otci jeho svědčícího. K tomu odpověděl Oldřich (r. 1435 dne 13. listopadu ze svého hradu Třeboňského), že tak učiniti nemůže, neboť se mu prý „z Lomnice mnoho zlého dálo a jí dobývaje nákladův mnoho učinil.“ A doložil více: „a také ví dobře pan Menhart, kterak jsem s ním z prvu počátku mluvil, aby mi pomohl, chtě jemu toho dopomoci; toho sem na něm nemohl mieti.“5) na ten způsob arci byl Oldřich práv, jenž mnoho peněz na dobytí hradu naložil, an Jan příležitosti Lomnice zase nabyti málo nebo nic si nevážil. V královské kanceláři zatím zcela zapomněli na zápis r. 1420 daný jakož i na dobytí Lomnice Oldřichem. Císař Sigmund totiž vyzdvih Hradiště hory Tábor na město královské, jinak hleděl odměniti pány z Ústí, peníze i statky jim zapisuje; tak i roku 1437, 23. března (sob. po sv. Benediktu) zapsal Janovi maldšímu z Ústí jménem zástavy „tvrz Lomnici s vesnicemi, poplužími, úroky, poplatky, rybníky, řekami, lesy, likami, pastvišti, s podacím kostelním neb kaplanským“ v 3160 kop. gr.,6) a když Ústský Lomnici od Oldřicha obdržeti nemohl, císař Sigmund dovolávaje se jakési úmluvy s oldřichem, rozkázal mu (r.1437, 25. června), aby ihned Lomnici kromě velikého rybníka Janovi Ústskému vydal a jej delším meškáním nezaprazdňoval. Jestliže dosavadní příběhy podivení naše vzbuzují, tím více se musíme následujícímu diviti. Neb ještě téhož roku (škoda, že datum schází !) zapsal týž císař „Oldřichovi z Rožemberka věrnému svému milému, ne z omylu, nýbrž ze svobodné vůle“ tvrz Lomnici se vším příslušenstvím k zpupnému dědictví, a to proto, že Oldřich „kázáním královským z jistých příčin tvrze té velikým nákladem a nasazením práce dobyl.“8) Král pak se již do záležitosti Lomnické nemíchaje, zůstavil nápadníkům třem, aby se srovnali, jak budou moci. Nejprve urovnána jest pře s Janem Hradeckým, ač teprve po 6 letech. Roku 1441 dne 10. května vypověděli totož mocní opravce od obou stran zvolení Menhart z Hradce, Mikuláš z Lamberka a Jakub z Vřesovic, hejtman kraje Žateckého, aby Jan Oldřichovi majestát na Lomnici vydal a za to od Oldřicha 1450 kop. gr. náhrady obdržel. Téhož dne ještě Jan právo své na Lomnici Oldřichovi pustil pod pečeťmi Menharta z Hradce a Jindřicha ze Stráže. Co pak práv Jana Ústského se dotýče, ta přešla později všechna i slistem r. 1437, 23. března daným v držení Jindřicha ze Stráže, jenž r. 1454 právo své k nim před komissí k tomu nařízenou dovozoval. Jakým způsobem spokojen byl, není nám známo, jisto jest, že zůstal Oldřich v pokojném držení Lomnice. Ke zboží Lomnickému patřily: Přeseka, Slověnice, obojí, Sádek, Smržov, Ševetín, Vitín, Lužnice, Lestnice, Štěpánovice, Lišov, v 15. století snad také přibyly Radonice a Kostelec. Platy v Lužnici zastaveny jsou r. 1444 Janovi z Tiché. O hradě se děje již jen dvakráte zmínka: r. 1459 připomíná sa jako „tvrz zbořená,“ a r.1541, když Petr z Rožemberka panství Třeboňské znovu ve dsky zemské vložil, jako zámek zbořený. Vok z Rožemberka dal Lomnickým (r. 1491) za to, že jim něco dědin rybníkem Kocléřovským zatopil, dědinu Kozlov a „Bláto naše pod Lomnicí.“.