Třeboň

Třeboň nevzbuzuje my šlének a upomínek romantických; neb jako jest pravda střízliva a neobalena, tak hledí na nás tato stará stavení beze všeho líčení a klamných obalův. Tak se to i má s okolní krajinou. Před našimi zraky otevře se rovina, v níž se spatří nepatrné vyvýšeniny na způsob nějakých vln. Byla by velice nudná, kdyby neměla svých hladin rybičných, jimž rovných v Čechách nenajdeš, a toho krásného bujného stromoví, těch staletých dubův, které jsouce obrazem národa našeho s ním také všechny útrapy dvou set let přečkaly a nyní k nejstarším stromům v Čechách patří. Připojíme-li k tomu, že nemalá čásť této roviny od jara až do zimy zelené barvy se nezřekne, obsahujíc pěkné louky s rozesetými na nich senníky, uvedli jsme v krátkosti všechny zvláštnosti této krajiny a okolí zámeckého. Přicházejíce k městu, mníme jíti do nějaké pevnosti. Ať si jdeme ze kterékoliv strany, všude jest nám projíti branou a všude spatříme ještě památky bývalého zpevnění, hradby se střílnami a bašty. Tyto byly dobrou ohradou, ale ještě bezpečnější, ačkoliv nezdrvou pevností byly močály, kteréž před věky město na všech stranách obkličovaly. Vcházíme-li do města Břilickou branou, spatříme v levo rozsáhlé místnosti bývalého kláštera, nyní též k zámeckéme okršku patřící a se zámkem spojené tak zvanou dlouhou chodbou, pod níž se dotčená brána nachází. Přijdouce pak na náměstí, uvidíme již, kterak se skládá zámek z kolika sta vení, na nichž se vesměs spatřuje sloh renesanční a úprava, kte rou jim dali poslední páni od Růže. U vidíme tuto dvé vchodů k zámku. Brá na na jižní straně námě stí stojící jest štukovím po způsobu doby Rudolfinské obložena a ne se rozšířený znak Rožem berský, ani jej drží dva medvědi; o kolo se čte nápis: Pun ger, sed non laedor (bodou mě, ale neu blíží mi). Ve dlé brány v levo i v pravo jdou nízká stavení. Dvůr za branou jest promě něn v rozkoš ný sad a na všech stra nách obklo pen Režem berskými do my; v pravo jest knížecí residence, v levo jsou by ty úředníkův a v zadu před námi kance láře knížecí, právní, ředi telské, inže nýrské a dů chodenské. V rohu tohoto a druhého do mu úředni ckého nachá zí se brána třetí, která vede do ulici Svinské; jest okrášlena sloupovím, o bloukem a o zdobami ve slohu rene sančním a krásnější stra na obrácena jest k zámku. Na jihozápad ní stranu roz šířen jest ten to dvůr o kus; ve středu je ho jest kašna zámecká, na ní krkavec, pod nímž tři hlavy turecké z úst vodu vy chrlují. Ozdo ba tato ze zna ku knížecí ro diny vzatá u kazuje, že se blížíme k těm částem, kte réž vyzdvihli knížata ze Švarcenber ka. Domy od nich postave né na jižní a západní stra ně obsahují puchhalterii a pod ní konírny a byty úředníkův. Na západní straně tohoto dvora spatřuje se malé stavení, kteréž někdy pivovárem bývalo. Co se posud popsalo, to bylo původně předhradím a místem hradbami zavřeným, v němž se všelijaká hospodářská stavení, kamenná i dřevěná, nacházela. Později říkalo se této části dolejší zámek. Vlastní zámek neb knížecí residence má celkem tu způsobu, kterou mu dal staveb milovný pán Vilém z Rožemberka. Uprostřed průčelí jeho k jihu obráceného vypíná se věž čtverhranná (s bicími hodinami), v níž se brána ozdobená dvojím erbem Rožemberským (jedním z kamene tesaným, druhým z kovu ulitým) nachází. Zvláštností u jednoho z těch znakův jest, že jsou medvědi štít držící fafrnochy zahaleni. Nádvoří má kromě strany severní (avšak také z Rožemberské doby pocházející) rustiku a úpravu vlaskou. Nepravidelnosť střech, nerovnosť stran a různosť v oknech ukazují, že nepochází zámek z jedné doby, nýbrž že ke starým domům přistavováni noví domové. Nad branou v prvním patře jest obyčejná arkáda s kamenným zábradlím a štíhlými sloupy (nyní zasklená), kteráž z doby Vilémovy pochází. Hned za branou v levo jest vchod k pokojům knížecím, a sice z jedné strany 9, z druhé 6 schodův; sloupy, znak Rožemberský a ozdoby na venkovské straně (3 muži bradatí knihy držíce) svědčí též o době Rožemberské. Do nedávna byla na dvoře i dlažba, pocházející z dob Rožemberských (veliké placaté kameny), ale zaměněna již jinou pohodlnější, totiž kostkami kamennými. Na severní straně zámku jsou sluneční hodiny z r. 1795. Světnice uvnitř zámku mají vesměs moderní způsobu a neobsahují památek důležitějších, poněvadž se všechny ty a takové věci v Krumlově a na Hluboké soustřeďují. V místnostech v přízemí od věže ke straně východní na rohu bývala někdy veliká síň sloužících Rožemberských, kter ré se říkalo erbovna, poněvadž tu nejen er by pánův, nýbrž i jich služebníkův vymalo vány byly. Spatřo valy se tu erb Švam berský (růže a labuť), Rožemberský, Lu danský, Říčanský, Vyntířovský a mnoho jiných, všech 40. Ro ku 1761 zabíleny tyto erby. Jak vyhlížel Tře boňský hrad před pa nem Vilémem, od ně hož obdržel nynější svou tvářnosť, nedo vedla by nejbujnější fantasie, ovšem věrně a pravdivě, popsati, poněvadž se nám má lo pamětí, neřku-li obrazův o starém hra dě dochovalo. Nic méně máme před ru kama tolik, abychom mohli aspoň vylíčiti nedostatečný popis toho, co se v něm cho valo. Kromě těch ně kolika starších zpráv, kteréž se připomínají níže v dějinách, po skytuje kolikero za jímavých podrobností inventář r. 1546 uči něný. Z něho doví dáme se, že byly na předhradí obročnice a na nich nasypáno hojně ovsa, žita, ječ mene, hrachu a prosa. Poněvadž jest ryb ničné hospodářství na Třeboňsku znameni té, nachází se v jedné kůlně přístrojů vše lijakých k lapání ryb a vodních ptákův drahně. Je tu devět nevadův velkých a malých (známých ve likých sítí k zalovení), dva vaky žizlíkovy (?), 11 kesarův (sítí ručních na dlouhých násadách), dva džbery k měření ryb, 3 sítě na husy a 5 sítí kačicích. Také tenat rozličných tu jest dostatek. Šestero jich jest na velikou zvěř; jedno se nazývá Krabáč, druhé Beránek, třetí Nové, čtvrté Karníř a ostatní Bašty (tyto také na srny). Holomci či chasa předhradská umějí každé pojmenovati a přinesou je dobře, kdykoliv jim hejtman poručí. Čtyři kusy tenat jsou na srny a kromě toho 20 zaječích tenat. K těmto všem prostředkům kratochvíle panské druží se potahy, z nichž některé slouží k vožení ryb, jiné k vožení tenat. K prvnímu potaku s orudím patří dva vozy, jeden lesní, jeden s řebřinami, dva řetězy lesní a plouh. K druhému patří šest koní se čtverým orudím, dva vozy, dva řetězy a plouh, ke třetímu 4 herky s týmž příslušenstvím. Ještě jsou tu čtyři koně, z nichž dva určení pro písaře a fišmistra, 4 lancouchy (řetězy s nedlouhými kroužky), 3 fasuňky k tenatům, dva fasuňky k vezení obilí ssutého na obročnice, vůz nový přikrytí k vezení páně a dvoje rychtinky (bidla k fasuňku, ve kterýchž mečíky zadlabány jsou). Ve vlastním zámku byl tak řečený veliký dům (v levo od věže), proti němu zřízen nedlouho před tím tak zvaný nový fraucimor a při něm panenská komora. V komorách obou stavení, ve sklípku nad vraty, v hostěnici a jiných toho způsobu komorách a konočně v pekárně bylo 40 loží, z nichž nejúpravnější, panino, mělo 2 spodnice, polštář, podušku, svrchnici a kmentové prostěradlo, a nejskrovnější duchnu, peřinu a polštář. Zbroje tu nebylo ovšem tolik, jako jsme řekli v popisu Krumlova, ale vždy tolik, že se jí mohl pán i před starým a zkušeným rotmistrem pochlubiti. Také kuchyně se vším příslu šenstvím od nejhrubšího kotle až do zlámané kozy byla po pansku zřízena, a poněvadž tu byla kuchyně Třeboňská, nescházel merhák k sekání ryb a mříže dvoje na jich smažení. Čtrnácte soudkův medu, každý 31 pintu drže, bylo k tomu sladkým přídavkem. Sestoupíme do sklepa a pivnice pivné; pohleďme na ty konve, měděnice, nalévadla a to množství (poměrné ovšem) rozličných talířův a mis, a podívejme se do pivnice vinné, kdež se mimo rozličné štandle, konve, flaše a svícny také kotel, jako studí v létě pití, a mohutná vědra všelijakých vin nacházejí. Za pana Viléma rozeznával se zámek hořejší (t. j. vnitřní) a zámek dolejší, kterýžto měl tehda jen některá vedlejší stavení, v nichž úředník i služebníci bydleli a kancelář bývala. Hořejším "placem" vyrozumívalo se nádvoří zámecké kamennými deskami vydlážděné, dolejším se nazýval plac mimo zámek. V hořejším zámku byla "světnice dvořanka" pro zdržování se tu dvořanů, kaple, komora sekretářova, ložnice regenta Benýdka (ten a sekretář, tuším po roku 1590, do dolejšího zámku přestěhováni), komora kuchmistrova, stará kuchyně s mnohými pokoji a světnicemi a klenutá stříbrnice. Obydlí Vilémovo v prostředních pokojích nacházelo se asi v té části, která hledí k Lipovce; skládalo se ze 3 světnic se sínkou, ložnice s okny na dvůr zámecký jdoucími a světnice komorníkovy. Také stála již věž zámecká, neb se mluví o pokojích, které při ní byly. Z ložnice pacholat byla vyhlídka na dvůr zámecký. Byla také v zámku tabulnice velká, v níž pan Vilém s chotí svou jídal. Pokoje paniny bývaly bezpochyby v západní části zámku v tu stranu zahrady zámecké, jíž s tehda "na blátech" říkalo; při těchto pokojích byly pavlače a altan. Před pokoji paninými nacházela se nová síň, p. Vilémem vystavená. Mimo to se nalézaly klenuté komory při dolní bráně, kudy se za starodávna do města jezdilo; jest to nynější vchod sklenutý z Lipovky do zámecké zahrady. Fraucimor čili obydlí dívek paniných obsahovalo ložnici s 6 postelemi a několik světnic. Pokoje nad branou horní (proti býv. pivováru) vykázány bývaly hostem: aspoň tu bydlel pověstný šejdíř a alchemista Edvard Kelley. V dolejším zámku, jenž z části vlastní zámek obkličoval, dílem již na valech stál, bylo drahně všelijakých světnic, komor a kancelářův, byla tu také hospodářská stavení, kolna ke schování potřeb rybničných, bašta Veselská, pivovár, obročnice, mlýn zámecký, kutlof či jatky a konečně zahrada s "lusthauzem."

Skrze dotřený dům úřenický od Švarcenberkův postavený přichází se do nádvoří zadního, v němž se rozličná stavení hospodářská nacházejí. K jižní straně končí se čásť tato hradbami, o něž se tři starodávné bašty ve příkopu stojíce opírají. Něco dále od nich k východu nachází se starožitná dvojatá brána, řečená Svinská neb i Svinenská. Venkovská brána (při níž se zazděná branka a vyhlídka pro vrátného zřetelně spatřují) obdržela nynější svou úpravu na počátku 16. věku. Není v rovné čáře s hradbami, nýbrž stojí o kousek dále k severu, tak že se k ní hradby z obou stran zatáčejí, zavírajíce výhodné pro obrance předbraní. (U západních národův slulo barbakan, odtudž naše parkán, ale slovo to v českém má jiný význam. ) Neb byl tu před branou příkop, přes nějž se nepřátelé snadno nedostali, ano přiblížiti se k příkopu, bylo s velikou škodou, poněvadž se na dorážející ze třech stran střely metati mohly. Ačkoliv brána k ohradě zámecké nepatřila, byla přece důležitou pro zámek obranou, poněvadž neměl zámek na městskou stranu samostatného opevnění a pánu bez toho péče o opatření hradeb městských náležela, tak že bychom starou Třeboň jen podhradím zámeckým nazývati mohli. Dotčenou branou vstupuje se v nádvoří, při němž stojí chvalně známý pivovár knížecí; na severním konci tohoto městiště jest zadní brána, jež dostala poslední svou úpravu, zejména štít svůj s ozdobami obloukovitými, asi r. 1540, kdež se renaissanční motivy na staré gotické stavby nevkusným způsobem lepily asi tak, jako se činí nyní renaissančním a jiným, stavbám přílepky tak zvaného slohu normanského; avšak z pěkně klenutého portálu a štítu Rožemberského nakloněného seznává se, že jest spodek této brány (kromě krásného ambitu klášterského) nejstarší památkou Třeboňskou. Původně měla brána tato dvoje oddělení, a v severní části její posud jsou žlaby kamenné, v nichž se spouštěl železný hřeben, a zdá se, že byla ve 14. a 15. věku již ve venkovské a jediné ohradě, až pak udělána na počátku 16. věku nynější venkovská ohrada. Byla však kromě těchto dvou (v 16. věku) ještě třetí ohrada a mezi nimi nacházela se divná sklepení a rozličné chodby, z nichž některé posud se udržely. Jak již z počátku řečeno, jde se z náměstí do zámku dvěma branami, avšak ta, kteráž jest k západu, jen nevlastně branou se nazývati může, poněvadž tu okres zámecký od městského železnou mřeží a takovými dveřmi oddělen jest. Na severní straně toho městiště, kteréž jest za mřeží, či tak řečené Lipovky, stojí lékárna (bývalá bibliothéka Rožemberská), ještě zvenčí úpravu svou z počátku 17. věku prozrazujíc; k jihu jest jedna strana zámku vlastního velmi stará, jak svědčí rozličná odna a místy i nerovný směr zdí, k západu pak jest dole průchod a nad ním schody. Po schodech přichází se do dlouhé chodby, kteráž spojuje zámek s bývalým klášterem a tudíž i s hlavním kostelem. Tato chodba jest, pokud se pamatujeme, vzácností a takořka jedinou svého způsobu ve starých zámcích. Ve dne příjemno se dívati na tuto dlouhou klenbu, jejíž konec se v rysech neurčitých ztrácí, večer při osvětlení jest pohled na ni pro rozličné povahy i rozličným, tak že se některým i příšernou býti zdá. Ticho hrobové, které tu panuje, a ozvěna způsobená kroky jdoucího nemálo přispěly ke vznikání pověsti, že se tu ukazuje bílá paní. V chodbě nachází se mnoho světnic k ubytování knížecího dvoru, též byty knížecích úředníkův a kanceláře archivní. Světu známý archiv Třeboňský, jejž řídí nyní laskavý příznivec našeho díla, p. Theodor Wagner, nachází se v přízemí dlouhé chodby. Starodávné a tížné železné dvéře zakrývají a ostříhají tuto zlatou studnici, posud a ani po stu letech ještě nevyčerpanou. Ve 22 světnicích (z nichž ovšem hlavně jen dvě památky historické chovají) nahromaděno zdola až nahoru drahně rozmanitých písemností a svědomitě o to jest postaráno, aby nejen zkázy nevzaly, nýbrž i aby uspořádání jich oku lahodilo. Nejkrásnější, které buď umělým provedením, buď krásnými pečetmi aneb jakoukoliv zvláštností vynikají, vyloženy jsou ve skříních za sklem. Znamenitá jest také sbírka autografův, listův takových, na nichž podpisy osob histo rických se nacházejí. Pod schody ke dlouhé chodbě vedoucími nalézá se, jak řečeno již, průchod klenutý do zahrady zámecké. Za starých dob bývala v těch místech brána Břilická, a kde se nyní rozkládají krásné zahrady, byly močály a místa nepříjemná přerušena jen náspem, po němž se ku bráně jelo. Nad průchodem avšak na tu stranu k zahradě vydlabán jest v omítce rok 1600, avšak z pouhého domyslu, tak že ten nápis k ničemu není. V zahradě zámecké spatřuje se krásně vyrostlého a vysokého, též vzácného a úpravného stromoví, kvítí zářícího a stkvoucího, zvláště pak růží rozmanitých takové množství, že by o tom podrobně psáti dlouhé bylo. Přítel krásné přírody pobaví se tu rozkošným zelením, a poněvadž se zahrada až ke hrázi rybníka Světského táhne, může se z konce jejího pěkně rozhlížeti po staveních zámeckých, starých baštách a hladině rybníka Světského s krásným svým pozadím..

1220), nelze již udati. Jakési však zboží u Třeboně dostalo se v dávné době klášteru Světelskému v Rakousích a bylo, tuším, v těch místech, kdež stojí nynější Opa tovice. Asi r. 1270 prodali mniši \"rozličné statky v Čechách darované knížaty a králi českými,\" zejména Třeboň (Witigenawe) a Záhoř. Vítkovci vyzdvihli se u Třeboně tvrz vodami obklíčenou, jež však později přistavováním ve hrad vzrostla. Jako první nám známí držitelé Třeboně vyskytují se bratří Vítek, Pelhřim a Ojíř, předkové pánův potom z Landšteina řečených. Třetí z bratří, Ojíř, měnil častěji názvy své po rozličných sídlech, kde se zdržoval; krátký čas se psal po Třeboni, ale od r. 1281 přijal stálé heslo z Lomnice; druhý však bratr Pelhřim míval ve Třeboni stále své sídlo. Byl již r. 1261 na boží pravdě a pozůstalá po něm vdova Anna, \"dívka Kristova\" (jak sama se nazývá), darovala tehdáž podací kostelní v Rychnově Německém (blíže Nových Hradův) klášteru Vyšebrodskému, a to se svolením synů svých Voka a Sezemy. Spečetila pak list darovací pečetí n. manžela svého, touž, které také Ojíř užíval. Z bratří mladší, Sezema, se ještě r. 1265 jako pán Třeboňský uvodí a tak se píše, ale v pozdějších dobách nabyl hradu Landšteina, od něhož on i nástupcové stálé heslo sobě obrali. Třebas od té doby oba bratří dílni nebyli, přece se nyní sídly svými přísně lišili. Starší totiž bratr Vok dlouho hesla \"z Třeboně\" užíval. Týž byl od r. 1265 přítomen jednáním rodinným a jako svědek vyskytuje se v různých zápisech, posledně roku 1300. A \"Voko de Borovia\" (z Borovan), jenž r. 1291 na soudě zemském zasedal, není asi nikdo jiný, nežli náš Vok, po němž jeden ze synův Borovany držel. V pozdějším totiž listě (daném na Třeboni r. 1339, 4. března) vyznává \"Lidmila dívka Kristova, Vokova někdy ze Svin dcera,\" že s přivolením bratří svých Viléma z Landšteina a Jaroslava z Borovan darovala kostelu 10 tisíc rytířův v kostele Borovanském, jeden lán rolí tamže ležící; jinde se dí, že otec její také z Landšteina se psal; konečně se dovídáme odjinud, že byl r. 1327 Ojíř syn Vokův již mrtev a že měl ještě jdnoho bratra řečeného Sezemu. Bratří tito neměli však již nic svého v Třeboni, sedíce na Borovanech a Svinech, kdež se o nich též zmínka najde. Panství Třeboňské jsouc tehda v nedílu všech pánův větve Landšteinské, náleželo již za živobytí Vokova také Vítkovi bratranci jeho a synu Ojířovu. Roku 1300 čte se mezi svědky také Vítek z Třeboně; týž pak potom stále po hradě Landšteině se nazývaje, vykázal tuším strýcům svým k užívání dílnému panství Svinské, kteréž později syn jeho po dílech skoupil. Náš Vítek připomíná se naposled roku 1312 a zemřel ve čtyřech letech potom následujících. Z jeho dvou synův měl Smil toliko Lomnici a snad i Ledenice, starší syn Vilém dědil Landštein, Třeboň a Nové Hrady. Za tohoto pána stalo se na žádosť vévody Albrechta II. rakouského vyměření hranic mezi panstvím Třeboňským a Vítorazským; Vilém sám s Ludvíkem z Otynku jel po hranicích, jak se ještě nyní spatřují, a roku 1339, 7. listopadu jízdu tu pro věčnou paměť sepsali. Maje týž Vilém panství Landšteinské k ušlechtilému manství, podvolil se králi (r. 1341, 3. června) také městem Třeboní a panstvími Lomnickým a Novohradským k témuž manství, což král Jan od něho přijav ustanovil, že má z těch zboží jen do smrti královy sloužiti. Byv ke sklonku života svého nejv. purkrabí, zemřel Vilém r. 1356 na jaře. Vilém měl šest synův, z nichžto dva, Vilém a Petr, byli stavu duchovního a snad záhy zemřeli, o otcovské dědictví dělili se tudíž ostatní čtyři: Jan, Ojíř, Litolt a Vítek. Co Třeboně se dotýče, dostala se jedna polovice Janovi, druhá Litoltovi. Tento obdržel mimo polovici Třeboně a vsi Suchdol a Šalmanovice také na svůj díl hrad Landštein s městem Bystřicí, spolu s řečeným bratrem svým podával r. 1359 kněží k oltáři Všech svatých a faře v Třeboni; při faře podával nám z příčin neznámých také pan Vítek. Polovice Litoltova kromě vsí Suchdola a Šalmanovic, jež prodal r. 1362 bratřím z Rožemberka, dostala se v době neznámé pánům jiným, on pak prodav nad to i Landštein seděl potom jen na malých statcích. Nám se zdá, že se dostala po lovice tato Ješkovi z Kosové Hory, také Vítkovci. Tento zajisté listem r. 1365, 21. května ve Třeboni daným potvrdil Henslinovi Lenderovi louku Mozel řečenou pod Přísekou, kterouž byli předkové jeho ještě za dob pana Viléma Landšteinského zúrodnili. Pan Jan oddal se také stavu duchovnímu; r. 1353 byl kanov níkem Pražským, později se stal kanovníkem Mělnickým a zemřel asi r. 1389. Za svého proboštování přebývaje v Praze v domě svém na Újezdě, nepořádným živobytím způsobil pohoršení. V domě tomto oddávali se živobytí nemravnému nejen Jan, nýbrž i bratří jeho Vítek a Litolt, dopouštějíce sem choditi mnichům, ženatým mužům a jiným rozličným; když pak farář sv. Jana Ev. jednoho dne dal střídníkem na kázání napomínati lidi v kostele povšechně, aby netrpěli pode zřelých ženštin v domích, a hrozil sice klatbou, byl tím pan Vítek uražen a poslal na faráře jakéhosi panoše s domovníkem, aby mu učinili důtku pro to. Spojené s tím a takovým živobytím náklady veliké byly asi toho příčinou, že páni statky své znamenité udržeti nemohli; i Jan musel Třeboň pustiti. Roku 1366, 23. září učinil na Třeboni smlouvu trhovou s Petrem, Jodokem, Oldři chem a Janem bratřími z Rožemberka a u přítom nosti bratří svých Ojíře a Vítka, Oldřicha mladšího z Hradce a Jana z Kosové Hory; prodal pánům polovici města Třeboně, vsí Břilic, Branné a Ludně, vsi celé Hrachoviště, Kramolín, Jilovici větší a menší s 50 lány lesův a 10 lány rolí, za to obdržel 700 kop rozdílně ve lhůtách a vsi Radovesice a Bludy, vše i s dotčenými penězi v obnosu 3127 kop 14 gr. Třeboň zůstala odtud v držení rodu Ro žemberského až do jeho vymření. Když bratří získali neznámým způsobem i druhou polovici, měli ve svém držení již několik statkův okolních, jako Soběslav, Veselé, Bukovsko, Ponědraž, Bošilec, Zalší, Sviny, Suchdol a j., kteréžto srostly se zbožím Třeboňským v pozdější jeho ohromnou rozsáhlosť. K tomu i bratří dědin drahně přikupovali; tak koupili r. 1367 plat v Domaníně u Třeboně od Franka ze Zalyně, za to prodali právem zákupným dvůr Opatovský s mlýnem a půl lánu lesa Žďáru Třeboňskému měštěnínu Merklínovi. Téhož roku za ložili v městě Třeboni klášter kanovníkův řádu sv. Augustina a nadali jej tak, že tu mohlo 8 mnichův podlé řehole své, však bez nedostatku žíti a také faru zdejší spravovati. Roku 1376 ustanovili bratří řečení, aby byl počet kanovníkův na 16 zvýšen, a k vydr žování těch osmi přidaných darovali klášteru vsi Dunajovice, Do manín, díly ve Dvorci, Hrachovišti a Opatovicích, a jisté dědiny. Co se dotýče kláštera, byli všichni bratří pospolu patrony jeho, jinak se byli r. 1374 oddělili; Třeboň přejali jedině bratří Petr a Jan; viděti to odtud, nejen že se vyskytují samojední jako pa tronové v Suchdole, nýbrž i jediní práva vrchní v městě vyko návali. Oni zajisté r. 1376, 8. září obdařili město právem králov ským, je i s 17 1/2 lánu k němu od starodávna patřícími osvobodili a jim právo udělili, aby o statcích svých volně říditi mohli; právo toto poslední byli již dříve (17. března) Třeboňským udělili a nyní je jen znovu potvrdili. Panství za těch dob bylo neveliké, ob sahujíc kromě města a hradu vsi Hvozdec, Suchdol, Šalmanovice, mlýn Opatovský, Břidlici, Dunajovice, Brannou, Kramolín, Hracho viště, Kojakovice, Jilovici, Jilovičku (Vésku), Dvořec a Plavsko. Petr oblíbiv si stav du chovní, byl proboštem ka ply královské Všech Sva tých na hradě Pražském (r. 1358-1384), \"kdež nábožně léta svá ztráviv běh svého života dokonal l. 1384 na den sv. Edmunda.\" Mnohé štědré almužny činil vedlé bratří svých, jak již svrchu dotčeno. Koupivše r. 1377 půl lánu rolí v Branné od Alberta a Mikuláše z Branné a Oldřicha z Jedovar, získali k tomu r. 1379 ještě jiné platy tudíž, kterýchž jim Matěj farář Kostelecký směnou za platy v Drahotěšicích postoupil, a to k účelům následujícím: Roku 1380 darovali oba bratří klášteru zdejšímu 66 kop a 4 gr. platu ročního na vsích Břilici a Branné, aby si mohli kanovníci ještě osmnáctého bratra více přibrati a potřebné víno rakouské a bílý chléb kupovati. Mimo jiné ustanovil tu také Petr, kdyby za jeho živobytí kostel klášterský ještě sklenut nebyl, aby po smrti jeho buď bratr Jan buď ten jemuž by Třeboň připadla, povinen byl ročně 100 kop na dostavení klenutí a ostatní stavby po 3 léta vydávati. Mimo to přidali bratří roku 1380 témuž klášteru dědiny okolo vsi Branné, větší čásť vsi Spole a celou ves Miletín, začež byli mniši povinni jisté služby boží vykonávati. Roku 1382 prodali oba bratří zákupně za 22 kop 1 1/2 lánu na lukách blatných Ruda řečených osadníkům Klečatským, mimo plat žádné jiné povin nosti ani roboty si nevymiňujíce. Roku 1384 dne 28. září založili bratří špitál blíže města (na místě nynějšího rybníka Světa), aby tudíž 17 chudých chorých osob a 1 neb 2 děvečky k jejich obsluze chovány byly; k vydržení téhož špitálu ukázali platy na Neplachově, Svinech, Stropničce Stojčíně, jež se správci či prokuratoru špitálu odváděti měly. O Petrovi poznamenal mimo to Březan, že pro chudé sešté kněží dům, jde-li se ke klášteru Třeboňskému, na levé straně, s ka pličkou vystavěti dal. Šlechetným skutkem dotčeným naposled se připomíná jméno Petrovo mezi živými; od těch dob držel bratr jeho Jan Třeboň sám. Roku 1385 koupil platy v Radosticích od Licka ze Dvorec; toho roku 4. prosince daroval obci Třeboňské 2 kopy platu na 2 lánech ve Kramolíně na takovou výminku, aby po smrti Janově, když by zaň zádušní mše slouženy byly, platy ty se srozuměním probošta kláštera mezi chudé se rozdávaly. Nebylo však i Janovi popřáno dlouho mezi živými pozůstávati, r. 1389 hostil ještě u sebe arcibiskupa Pražského Jana, jenž zde dne 2. února proboštství Třeboňského kláštera, v němž již 20 mnichův bydlelo, na opatství povýšil; tehda jsa ještě zdráv, pocítil v létě již nedostatek zdraví, pro nějž 20. srpna poslední vůli svou sepsati kázal, jak šíře čisti lze v dějinách Rožemberka. Dne 1. září zemřel a pohřben v Třeboni. Manželku měl Elišku hrabínku z Halsu (jež umřela roku 1394, 5. prosince a k manželu svému ve Třeboni přiložena). Podlé výsady Karlem IV. rodu Rožemberskému dané, aby statky zemřelých nespadly na krále, nýbrž na bratří jejich a potomky, ujal Třeboň bratr Oldřich spolu se synem svým již zrostlým Jindřichem; prvním skutkem vlády jich na Třeboni to bylo, že darovali r. 1389 špitálu zdejšímu 8 kop a 12 gr. úroku ročního z města Třeboně vycházejícího a téhož dne jiným listem také nadání jinými osobami témuž špitálu učiněná potvrdili. Než na počátku příštího roku počal také Oldřich chřadnouti a 16. února napsal poslední své pořízení, jímž pamatoval na chudé a služebníky své. Třeboň skému klášteru odkázal peníze na víno a všecky perle a drahé kameny na hradě Krumlově; štědřejší ještě byl k poddaným na panstvích, jež již dříve byl držel; potom život dokonal téhož léta (r. 1390) a v klášteře Vyšebrodském pohřben. Jako mnozí jiní páni tak i Jindřich těžce snášel, že jich král Vácslav pomíjel v nejtajnějších radách svých a měl za přednější důvěrníky v řízení věcí větším dílem lidi jiné, méně vznešené. Devíti pánům, z nichž nejpřednější byl Jindřich, bylo tudíž zcela po chuti, když se k nim přidal markrabě Jošt, bažící po vládě v Čechách; spolek s ním roku 1394, dne 5. května učiněný \"ke zlepšení správy zemské a konání spravedlnosti\" nese název jednoty panské. Jindřich krále ve dvoře u Berouna jav na svá panství vezl a jej nějaký prý čas na hradě svém ve Třeboni v opatření měv, do Rakous na hrad Vildperk dodal. Propuštění krále z vazby stalo se pod úmluvou, aby čtyři neb šest pánův učinili výrok o stížnostech jednoty panské, ač tak, aby při tom i král i stavové byli zůstaveni při starodávných právech svých. Král sice slíbil tak učiniti, ale do Prahy přišed shledal, že páni žádali věci, kterým podrobiti se nemínil. Tu pak přišlo dne 17. prosince (r. 1394) k zavření nového spolku proti králi mezi markrabí Joštem s sklamanými pány se strany jedné a vévodami rakouskými s druhé strany; potom pak dne 10. ledna r. 1395 sešli se páni v počtu o něco větším u Jindřicha ve Třeboni, a obnovili spolu s markrabí spolek svůj ku předešlému účelu, ve kterýžto spolek vstoupil s nimi nyní také Jan biskup Litomyšlský. Vzešlé z toho půtky mezi králem a jednotou konečně smlouvou urovnány. Mezi tím Jindřich, zanesen jsa věcmi veřejnými, pamatoval také na řízení panství svých. Roku 1395 daroval klášteru zdejšímu dům někdy strýcem jeho Petrem pro chudé sešlé kněží vystavený; toho roku prodal obci Třeboňské 14 1/2 lánův a 5 podsedků ve vsi Břilici a sad mimo hradby městské blíže hradu (in respectu castri) ležící za 16 kop; na sadě dotčeném dovolil jim 8 dvorů vystavěti, z nichž se měl budoucně úrok do důchodův panských platiti; r. 1399 prodal dvůr pustý Chlum za 28 kop špitálu zdejšímu, kdež byla tehda hospodyní \"poctivá matrona\" Peltrata, roku 1397 a 1400 daroval 4 kopy platu ročního poustevníku Vácslavovi řečenému Čepice, v lesích blíže Třeboně bydlícímu, a jiným bratřím, kteří s ním kapli v poušti na místě řečeném Stará pila vyzdvihli. Plat ten ukázán byl na městě Třeboni. Konečně prodal r. 1407 platy v Drahotěšicích faráři Matěji a kostelu Kosteleckému, načež vydal list na hradě Přiběnickém. Ač byl Krumlov hlavním jeho sídlem, přece někdy též do Třeboně přicházel, jak také viděti z událostí léta 1395; roku 1405 přebýval zde nějaký čas s druhou svou chotí Eliškou z Kravař, jež mu zde dcerku Kateřinu porodila. Znamenav na sobě Jindřich nemoc, poručil syna, dceru i manželku se vším svým jměním panu Čeňkovi z Vartemberka a r. 1412, 28. července zemřel. Za něho byl purkrabí na Třeboni Jindřich z Radostovic (r. 1395), jenž toho roku ve Třeboni poslední své pořízení učinil. Při smrti páně byl zde purkrabí jakýsi Jan rodu neznámého. Jindřichův syn Oldřich z Rožemberka let svých došel r. 1418. Ačkoliv byl ve víře pod obojí vychován, brzy skrze legaty papežské od toho zase odveden a ve válkách potom následujících věrně císaře Sigmunda se přidržel, válče proti husitům a Žižkovi. Odměnou za to udělil mu týž císař r. 1421 městečko Veselí a lidem a penězi ho hojně podporoval. Kdežto naň Táboři s krutým záštím zanevřeli, povstal u ještě jiný nepřítel z katolické strany, Lipolt z Krajku, jenž se nemohl s pánem srovnati, tak že vespolek sobě vojska škodila. Do záští toho zapletl se také Vavřinec z Cepův, jenž psal roku 1420, 25. února Jindřichovi purkrabí Třeboňskému, že mu na příměří s Krajířem nic nezáleží. Mnoho času však oběma pánům k hádkám jich nenecháno, neb když na podzim toho roku Táboři do okolí Lomnice a Bystřice vtrhli, posádky Lipoltovy se neubránily a pan Oldřich utrpěl také škodu, zejména dobytím Svin. Na cestě této obléhali Táboři také Třeboň, kdež s nimi sám svým životem Kamaret ze Žirovnice, úhlavní páně nepřítel, byl; potom když města nemohli dobyti, jel sám třetí pryč a své lidi poslal s Tábory k Novému Hradu. Jeho lidé byli na páně na všech škodách. Podobný útok opakován po dvou letech (r. 1425). V pátek před nedělí křížovou (11. května) přitáhl Jan Bzdinka s velikým vojskem Sirotkův a Táborův ke hradu a městu, chtě jich dobývati, ale pro bahna nemaje k nim přístupu, pokoušel se z té strany, kde sucho bylo. Jemuž od lidí Rožemberských střelbou se zdí a bašt silně odpíráno, tak že vyskočivše na ně z hradu, odbili a odehnali je od něho, pobivše jich nějaý počet. To bylo nazejtří v sobotu ráno (12. května). Odtáhše pak nepřátelé s hněvem až k Novému Hradu, veliké škody zdělali. Pán jsa takto kolikráte stísněn, veliké výlohy míval a často závadami trpěl, pročež i r. 1430 něco zboží klášterských pozastavil. Tísně jeho se rozmnožily r. 1433; tuť vojsko sirotčí s hejtmanem svým Janem Čapkou ze San táhnouc po panství Třeboňském pálením zájmem a zkopáním některých rybníkův velice poškodilo a přibravši se až k Velešínu, tu teprve v úmluvu s pánem vstoupilo. Když však Táboři r. 1434 u Lipan poraženi byli, pan Oldřich prý jako na nohy povstal a pokusiv se o hrad Lomnický, Tábory osazený, jeho dosáhl. Marně chtěli Táboři hrad sevřený vybaviti, špihovali jej sice, ale vracejíce se odtud k Černovicům, utrpěli velikou porážku od Rožemberských u Křeče. Po tomto vítězství kázal pán zajaté, kteříž na jeho díl připadli, na hradech svých Soběslavi, Třeboni a Choustníce vězením opatrovati. Lomnice připojena jest k panství Třeboňskému, jež nyní dosáhlo přímého spojení se Soběslavskem, drženým posud k Přiběnicům. Patřilyť k panství Třeboňskému v letech 1423-1433 vsi Hlinná, Suchdol, Suchdolec, Šalmanovice, Kojakovice, Kramolín, Malá a Velká Jílovice, Branná, Miletín, Ledenice, díl Štěpánovic (pokud Tožicům nepatřily), Bukovsko městečko, Dynín, Neplachov, Sedlíkovice, Bošilec, Drahotěšice, Lhota Krejčova (sartorum, nyní česká?), Ponědraž, Ponědražek, Pelejovice, Stojčín, Skrbkov, Zalší, Sviny, Svinky, Vlastiboř, Borkovice, Mažice, Klečaty, Chroustov, Veselé (ač zápisně jen) a Lomnické zboží. Mezi tím byl i mír v zemi zjednán; císař sice byl zemi k upokojení přivedl, ale s Táborskými jednání se prodloužilo. Proto podal věci Táborské na rozsudek pánův Oldřicha a Přibíka z Klenového, kteřížto po mnohém jednání učinili r. 1436, 16. října smlouvu mezi císařem a obcí Táborskou. Neníť tu na místě šíře rozváděti, jak smír mezi pánem a Tábory před tím učiněný jen krátce potrval a jak záští vznikše po smrti Sigmundově opět rozdmýchala půtky ustavičné mezi pánem a Tábory, trvající až do konečného zlomení moci Táborské. Za těch dob byli hejtmany na Třeboni r. 1426 Mikuláš z Krchleb, proslulý válečník, od roku 1433 Jan Brus ze Zahrádky, kterýžto v úřadě tom ještě roku 1441, po něm hejtmanoval v letech 1453-1454 Jan Holub z Rakova. Všichni tito hejtmané nejen s pilností přihlíželi ke správě panství, nýbrž i ostražiti byli pro blízkosť mnohých nepřátel rodu Rožemberského; zřídka se tehda stávalo, že sem pán sám přišel, jen jednou, když se stranou svou katolickou v jednotu Strakonickou se zapsal (roku 1449), odejel na Třeboň, kdež očekával pana Jana Hradeckého a Bedřicha ze Strážnice, někdejšího úhlavního odpůrce svého, na ten čas pak spojence. K této schůzi zval také jiné účastníky jednoty listy dne 16. března rozeslanými, a ke schůzi, jež 4 dni potom býti měla, se chystal. Také r. 1452 na hradě zdejším přebýval a odtud dne 6. června Lazarovi Puchpergerovi se zakazoval, že mu chce k urovnání jakési pře pomáhati. Pan Oldřich proto také na Třeboni stavěl a opravoval. Dostav r. 1456 od Matěje písaře zprávu, že domové na hradě již dokryti, velice se tomu těšil a nařizoval, aby přikryli prkny věž v koutě, na níž srub a hlásný býval, aby trámy nehnily a zdi nemokly, a jinou věž proti staré lázni aby také pokryli. Jsa mnohými válkami a velikými zaneprázdněními zpracovalý, Oldřich chtěl sobě odpo činouti a správu panství synu svému Jindřichovi na jistou úmluvu postoupil a ostatek života svého na některých zámcích, zejména Maidšteině a Krumlově, trávil (+ r. 1462). Po vykročení ze světa Jindřichově (r. 1450) Jan mladší Oldřichův syn vladařství ujal. Závady rodu ve válkách husitských vzniklé svíraly dosti vladaře, pročež mu bylo často platy zastavovati. Jan se držel strany krále Jiří, ač byl katolíkem a před tím měl jednotu panskou dvakráte u sebe, na Krumlově a Třeboni; na veliká do mlouvání le gata papež ského odtrhl roku 1467 od Hradce, kte rýž obléhal, ačkoliv proto přece v ne přátelství se Zdeňkem ze Šternberka setrval. Když pak tento zra dou opanoval Nové Hrady a také tak s Krumlovem činiti obmý šlel, při čemž chasa jeho z Vitoraze pan stvím Rožem berským ne málo škodila, stal se hrad Třeboňský přední zášti tou v těchto končinách. Podlé rozká zání páně slo ženy ornáty a mešné věci (z celého okolí?) ve sklepích městských a městskou pe četí zapečetě ny, jako tom rada Třeboň ská r. 1468, dne 8. června zprávu dala. Kněží klá šterští mněli tehda u veli kém nebezpe čenství býti a jen se obávali, aby se jim škoda nestala na jich hospo dářství; na hrad se utekli faráři Štěpá novský, Lu tovský, Bu kovský, Še vetínský, Slo věnický, Bo šilecký, Lom nický a Vesel ský prosíce, aby tu býti mohli. Ne dlouho po těch věcech Jan byv klat bami dohnán, krále Jiříka docela se spu stil a učiniv s králem U herským ú mluvu, jej za pána podnikl. Obtížen jsa všelijakými těžkými starostmi, kteréž z tehdejších roztržek pocházely, v nemoc upadl, z kteréžto nepovstav zemřel r. 1472. Za něho byl hejtmanem na Třeboni Jarohněv z Úsuší v l. 1456-1474. Po Janově smrti stal se vladařem Jindřich syn jeho ještě mladý, ačkoliv z bratří nejstarší, kterýž poručníkův od otce ustanovených nad sebou nemaje, zření své měl k některým přátelům svým, jmenovitě Bohuslavovi ze Švamberka. Společně s bratřími svými roku 1474 opatření učinil tetě své Anéžce (sestře otcově), jež se nebyla vdala. Bratří jí vykázali doživotně užitek ze dvora Haškovského i s robotami statku Lomnického. Anéžka tato obývala v Třeboni v domě panském nedaleko kláštera a měla sama jiný dům, v němž někdy špitálnice chovány bývaly. Zemřela roku 1480 a v Třeboni pohřbena. Roku 1475 Jindřich v nedostatku zdraví a rozumu postavený vladařství bratru svému Vokovi v jisté smlouvě sstoupil a odebrav se na Rožemberk r. 1489 zemřel. I za pana Voka nepřestával pan Bohuslav ze Švamberka panství spravovati, a poněvadž ještě vždy nevole i vojny jakž v Čechách tak s Němci trvaly a škodní vpádové do Čech dáli se, zvláště po panství Třeboňském a Novohradském, pan Bohuslav nejednou s lidem svým a přátel svých na pomoc rodu Rožemberskému přitahoval, nepřátele plašil a do Rakous na mnoho mil protahoval. Na takové výpravě jsa, napomínal (r. 1476 dne 19. září) hejtmana Třeboňského, aby lid okolo Rožemberka a Krumlova ležící aneb jakýkoliv jiný lid k ochraně Třeboně stahoval; také zajal tehda mnoho vězňův, kteří se po dvou nedělích na Třeboni stavěli a jestliže se penězi vyručiti nechtěli, na hradě vsazeni jsou. Bylť totiž roku 1467 jako purkrabě Řehoř z Klaryc následoval, kterýž několik let hrad choval; vedlé něho byli hejtmany r. 1469-1471 Zdebor z Kozího, roku 1471 Markvart z Kamenice, r. 1473 Mikuláš z Petrovic, r. 1476 a potom Jošt Fremdar z Pruku, vladyka statečný. Když r. 1477 v březnu Němci na úsvitě brali míli od Třeboně a vesnice okolo Svinův zapálili, táhl po nich Jošt maje několik a třiceti koní a přibrav k sobě několik lidí do 50 koní, i přistihl je na poli mezi Novým Hradem a Vitorazí, a ačkoliv silnější byli, přece je na útěk obrátil. Zajali 17 služebných a koní asi 13 přivedl, vězňův sedlských bylo 49, na poli zůstalo 100; také nepřátelům odňato 500 dobytka zajatého a koní drahně. Radostně se vrátil Jošt do Třeboně a odtud dne 1. dubna o vítězství panu Bohuslavovi zprávu dal. Ale v zápětí po těchto událostech následovala příhoda rodu Rožemberskému velice škodlivá. Roku 1478 byl Bohuslav jednáním schytralým a obmyslným krále Matyáše Uherského jat a do Uher zavezen, po čemž týž pán Rožemberských důtklivě napomínal, aby hradův páně Vokových pilni byli a podezřelých osob na ně nepouštěli. Bylť tehda Řehoř z Klaryc úředníkem panství a Linhart Markvart z Hrádku hejtmanem na hradě. Pro osiření panství ujal nyní pan Vok vladařství a po učiněném míru ke králi Vladislavovi docela se přikázal. Nicméně byl však pilen dobrého opatření zámku; r. 1479, 12. března psali mu Vyza lovčí a rychtář Třeboňský o novinách dokládajíce, co se zámku opatření dotýče vedlé rozkázání páně, že všichni pilnosť mají a míti chtějí na zdech, u bran, i pouštěním až do dalšího páně opatření. Vok jsa také pečliv o blaho poddaných, vyprosil Třeboňským výroční trh (r. 1480, 22. srpna) A poněvadž před tím různice byla mezi obcí Třeboňskou a lidmi předměstskými že měšťané těmto bránili piva vařiti, a také v řemeslech a obchodech, aby totiž piva jen ke své potřebě, ale ne na prodej vařili, pán je výpovědí svou (r. 1480, 23. února) uspokojil. Oblíbiv si bydlo ve Třeboni, hrad zdejší r. 1482 s mnohými sklepy suchými a podzemními dobře vystavěl, neb prý dříve hrad ani stavení pěkného neměl, než podobal se více velikému dvoru plaňkami otýněnému, v němž se také konírny, sýpky a pivovár nacházely. Ačkoliv při tom dobře hospodařil, přece pro starší závady kolikráte nedostatek trpěl; proto prodal r. 1482 s bratrem svým Petrem úroky ve Svinkách a Lastiboři, toho roku prodal pastviště nějaká v blatech pod místem řečeným Rakusa osadníkům v Zalší a Klečatech a jiná pastviště v blatech nad Mažici Mažickým. Za to asi v těch dobách přikoupil zboží Bidovské a r. 1484 od Jindřicha Dráchovského plat v Řipci za 1/2 lánu v Cerazi vyměnil; konečně nabyl od krále roku 1491 dědičné držení městečka Veselí a vsi Oslova. Znamenav později některé nedostatky zdraví svého a nechtě práce vladařství dále na sobě nésti, nýbrž sobě ke svému zdraví uhověti a v pokojném běhu byt svůj vésti, vešel r. 1493, 4. prosince v jistou úmluvu s bratrem svým Petrem, jemuž vladařství i se všemi statky postoupil; vymínil si však k užívání svému město Třeboň s plným panstvím, k tomu opravu kláštera Borovanského, tvrz Vidov, ves Homoli a všecky roboty příslušející ke hradu sbořenému Maškovci. K těm zbožím přikoupil r. 1500 ves Mazalov od Beneše z Babové a Jana Harovníka z Petrovic. Třeboňským povolil r. 1505, 4. března, aby mohli bílé pivo k obci vařiti, téhož dne jim dva rybníčky (na Vysokém Boru a na Zářebí u Lutové) osvobodil, avšak je zavázal, že mají za to trubače pověžného na věži klášterské chovati. Po dvanácte let přebývav na hradě zdejším, r. 1505 dne 1. září okolo půlnoci dokonal. Mrtvola do kláštera Vyšebrodského ku pohřbu dovezena a tam k otcům svým přiložena. \"Byl pán chudým lidem milostivý, nehrdý, v rozmlouvání k bohatému i chudému přívětivý a veselý.\" Rybníky větší na panství udělati dal Tisý, Kocleřov a Rudu. Za něho byli hejtmany mimo již dotčené roku 1471-1486 Jan z Trnové, roku 1491-1493 Ctibor Kočka z Milenovic, r. 1496-1499 Jiří z Okotok, r. 1501-1507 Volf Cinišpan z Heršláku. Petr z Rožemberka po smrti Vokově panství Třeboňské ujav, je jakož i jiná v pěkném řádu a v sladkosti pokoje dobře spravoval. Za vladařství jeho počaly vážné změny na panství Třeboňském, jež stav skvělejší, nežli byl dříve, připravovaly. Pán tento město na jižní straně, kdež jest Svineneská brána, hlubokými příkopy, valy a baštami mohutnými zpevniti dal, kteréhožto díla nejvyšší správce byl pan Jindřich z Rožemberka. Tento totiž (nar. r. 1496) dán byl od strýce svého Petra na učení do kláštera Třeboňského a odtud pro naučení německému jazyku odeslán do kláštera Drkolenského; když pak odrostl, jsa mládenec dobrého vtipu, poslán na studia do Bononie. Ale studia nebyla mu k mysli, nežli vojna, na kterouž s dráby obrátiv se, mnoho nepohodlí a nouze zkusil; pak navrátiv se k Petru, dal se potřebovati ke zpevňování Třeboně a to dílo řídil; divných sklepů pod zemí k odpírání nepřátelům nadělal, kteréž rybníkem Světem na větším díle zkaženy. Pan Petr kázal ke 200 cent. sanitru a což více potřeba bylo skoupiti a prach střelný dělati, více i železné koule a střelbu větší i menší se svými erby, kteráž se ještě r. 1610 spatřoval, slévati; jeden takový hrubý kus zaplacen jest r. 1522. Za těch časův také hospodářství rybničné na panství zvelebeno,a později dokonáno tak, že vzorem se stalo všem ostatním panstvím v Čechách; dílo to řídil Štěpánek (+ r. 1538), fišmistr panství, rodilý z Netokuc, člověk činný a důvtipný. Tento shledávaje, že jest panství na větším díle rovinaté a vody spádu velikého nemají, sušil místa blativá, a rybníky s vodou stojatou, v nichž zimního času ryby pod ledy dusily se aneb k prohlubním se zdvihaly, přiváděním vody tekuté občerstviti se snažil; proto vyměřil také strouhu Zlatou neb stoku, kterouž po panství tom až po dnes voda živá na rybníky od Třeboně až blízko města Veselí se vede a za mnoho se vážiti může. Pro vykonání tohoto pracného a dlouhého díla, při nemž sousedé všemožně překáželi, Štěpánek od pana Petra velikými milostmi dařen; předně osvobozen a k tomu rolemi, lukami, zahradami, rybníky a j. obdařen. Co pak se více panství dotýče, nabyl pan Petr vsi Cepu s lesy, dav za ně zboží Lutovské (r. 1508), prodal r. 1509 zákupně dvůr Mysletínský, koupil r. 1513 rybník Záblatský od pana Albrechta ze Šternberka, a poněvadž r. 1518 při zvětšení rybníka Opatovského opatu Třeboňskému nejvíce gruntův zatopeno a mimo to potřebováním jednoho dvoru na předměstí Svinenském (k opevnění?) škoda způsobena, odměnil Petr klášter platy ve vsích Branné, Břilicích a Slavošovicích a jistými grunty. Roku 1519 přijal Petr od Markéty z Metlína platy ve Vrcově tak, aby je dětem jejím, když by let došly, zase navrátil; také toho roku statky, které někdy Oldrich z Rožemberka ve svou moc vzal, aby jich proti nepřátelům bránil (lány v Benešově u Choustníka, Dyníně, Bošilci, Svinech, Svinkách, Homoli, Pláni, Žabovřeskách, Třebelicích a Dudově), opět klášteru Krumlovskému, ale k užívání toliko, navrátil, konečně r, 1522 od bratří z Todně platy v Hlinné přikoupil. Laskav jsa na poddané své, obyvatele některých vesnic, jako r. 1511 Kunratic, Slavošovic, Vlkovic, r. 1519 Žišova, Záblatí a Pelejic ode všech odúmrtí osvobodil (+ r. 1513, 4. listopadu), jenž panu Petrovi věrně při správě domu Rožemberského pomáhal, některé staré výsady listem r. 1513 dne 27. ledna daným potvrdil. Na Třeboni na rynku v domě posud hvězdou znamenaném bydlela u něho sestra Kateřina Holická, jež tu r. 1521 v čas morového nakažení zemřela. Hejtmany na Třeboni byli za pana Petra a Jindřicha r. 1509 Litvín z Todně a Rynart z Kužan, r. 1511 Markvart z Doubravice, r. 1521 Alexander z Buzic, r. 1523-1526 Ctibor z Drachova. Naveden byv Petr některými radami svými (r. 1519), se syny bratra svého Voka smlouvu učinil a rozdíl, podlé něhož jim polovici panství rodinných postoupiv, sám pro sebe druhou polovici podržel, tak aby po své stránce říditi mohl, jak by mu se líbilo; zvoliv pak si sídlo na Krumlově, zemřel tu l. 1523 dne 9. října a pohřeb mu v klášteře Vyšebrodském vykonán. Když pak poslední vůle jeho (d. 10. června r. 1521) ke dskám zemským se dodala, našlo se, že odkázal všechna svá panství zamilovanému svému strýci Janovi mistru Strakonickému do života. Druhou polovici statkův obdrželi tudíž strýci Jan (mistr Strakonický), Jošt, Petr a Jindřich, kteřížto bratra nejmladšího Jindřicha, že byl vtipnější, za vladaře vystavili; k dílu jejich patřilo také panství Třeboňské, na němž Jindřich sídlo své si vyvolil a tu až do r. 1524 zůstával; toho roku však smířiv se s bratrem svým Janem, na nějž byl zanevřel, že přijal k sobě dědictví po někdy Petrovi, s chotí svou a vším dvorem na Krumlov (30. září) se přestěhoval. S bratrem Janem pro příčinu řečenou Jindřich dobře nevařil. Kdysi poslal k němu prose jej, aby k němu do Třeboně přišel, aby spolu u veselí pobyli. Jan věře jemu, jako bratru, přijel a tu spolu ve veselí pobyli. Provodiv Jana ke spaní, služebníkům jeho s hradu jíti rozkázal. Když již Jan spal, tu Jindřich a Petr, bratr jeho, do sklepa přišli a mocnou rukou násilně naň sáhnuvše, jej ukrutně dusili a přinutili, že jest jim zámku Krumlova s penězi, klénoty, zámky atd. postoupili musil. K utvrzení práva vynuceného byl si již dříve vyprosil na králi Ludvíkovi vše právo odúmrtní po strýci Peterovi, což listem r. 1523 dne 1. listopadu daným povoleno. Pan Jindřich kázal také střelbu Třeboňskou rozmnožiti; roku 1524 přivezen jest veliký kus z Bechyně, jehož doprava 35 1/2 kopy stála, r. 1525-1526 pracováno pilně na valech městských. Pro kšaft strýce Petra měl Jindřich veliká zaneprázdnění, až i krvavé nepřátelství. Zdeněk Lev, jenž měl po Janovi Krumlov a zboží sousedící děditi, dal se r. 1525, 7. dubna na panství Jindřichovo Třeboňské a Soběslavské zvésti po stanném právě, snad proto, že Krumlova násilně se zmocniv, právům dědiců předážel; tudíž i Jindřich, když roku 1526 holomci s obrannými listy na Krumlov přišli, je vězením a jiným způsobem vymořil a konečně s hradu psy vyštval. Téhož roku Jindřich maje úmysl za králem do Uher táhnouti, roznemohl se a v klášteře Světelském dne 18. srpna zemřel. Nový vladař Jan (Jindřichův bratr nejstarší) pomáhav dříve panu Petrovi proti svým bratřím a držev s panem Lvem a jinými odporníky rodu, nyní s velikou těžkostí panství jim odkázaná vyvazoval a mnoho starostí pro kšaft Petrův pociťoval. Ujav panství Třeboňské, zdědil také po bratru kyselosť jeho s Janem ze Šternberka, jenž sobě škody n. Jindřichem způsobené za 10000 kop počítal. Jelikož vladař tomu odpíral, aby summa ta na panství Třeboňském odhádána byla, vyneseno jest úřadem desk zemských na pana Lva nejvyššího purkrabí (roku 1528), aby Šternberka v držení Třeboně, poddané pak mu v poslušenství uvedl a jej v právě jeho mocně chránil. Dne 23. února roku 1528 zprávu dával hejtman zdejší Jan Cinišpan z Heršláku, že sem přišli poslové s obrannými listy, kterým sice neodpíral, ale promluvil, že od spravování panství neupustí. Později se strany srovnaly. Také Vácslavem Chlumeckým z Lobkovic na Třeboň saháno; r. 1528 vyzván jest Jan místokomorníkem Burjanem Medem z Valdeka, aby byl dne 18. září v Třeboni, až bude panství to dotčenému Vácslavovi odhádáno. Pozoruhodno jest, že Jan, Jošt a Petr vstoupili r. 1528 dne 9. ledna ve smlouvu nápadní s Adamem ze Hradce, pamětlivi jsouce, že jsou obojí z jednoho rodu; též pro přátelství a blízkosť společného sousedství zavázali se nejen k přátelství stálému, nýbrž i k tomu, kdyby Hradečtí rod Rožemberský přetrvali, aby dědili panství Třeboňské, a kdyby dříve Hradečtví vymřeli, aby spadlo na Rožemberské panství Hradecké. Za těch dob byl tu hejtmanem mimo již dotčeného Cinišpana (r. 1528-1531) r. 1528 Vácslav Špulíř z Jiter, purkrabími ¨r. 1529 Jan Mladějovský a r. 1532-1539 Petr z Doudleb. Roku 1529 dne 10. září jednáno bylo mezi Janem vladařem a bratřími jeho Joštem a Petrem skrze Volfa staršího z Krajku na Bystřici, kdyby Petr požádal, aby jemu Třeboň se vším příslušenstvím postoupena byla, tu aby on bytem svým býti mohl, však což by mu mimo potřebu jeho k vychování ze všech důchodův přibíhalo, o tom se ostatní bratří k němu Petrovi jako bratru spouštěli (t. j. jemu dověřili); po smrti Janově měly se Petru ještě Nové Hrady dostati. Jak se zdá, dostal Petr Třeboň ke svému držení; r. 1526, 6. srpna ve zdejší kra jině platy v Rankově, Jedovařích a Újezdci prodal, za to koupil r. 1534 zboží Dvoře cké, které však brzo od panství Třeboňské ho odloučeno, a r. 1539 ves Zvíkov (bez dvora) a díl vsi Ště pánova. Když téhož roku bratr jeho Jošt zemřel (15. října), Petr po něm vladařství pře jal a z Třeboně, jak se zdá, do Krumlova se přestěhoval. Léta 1541 pomohl naříditi a vyzdvihnouti desk nových po shoření hradu Pražského, k nimž se po králi jako přední pán zemský při znal a dědičná panství rodu svého do nich vložiti dáti chtěl, což však z příčin nezná mých se nestalo. Ne jsa pan Petr čacký na zdraví, nikam nejezdil, ani do Prahy ani do Teplice, až se na Tře bini složiv život do konal roku 1545 v pá tek po Všech Svatých; odtud do kláštera Vy šebrodského ku pohřbu poctivě vyprovoděn a k předkům svým při ložen. Podlé poslední vůle Petrovy (d. r. 1544 dne 8. července) měly se všecky statky jeho strýcům Vilémovi a Pe trovi Vokovi (synům n. Joštovým) dostati, a poněvadž tito ještě let svých neměli, nařízeni jim poručníky tři páni: Albrecht z Gutšteina, Jeronym Šlik z Holiče a Oldřich Holický ze Šternberka. Za po ručníkův ničím na pan ství hýbáno nebylo, jen ves Mazelov za stavena r. 1550 Bazi liovi z Bunzonu. Když pak poručenství roku 1551 se skončilo, po stoupeno jest poruč níky panství Třeboň ské s 1337 osedlými panu Vilémovi jakožto vladaři. V prvních le tech vladař někdy Tře boň ponavštívil, ale nikdy zde dlouho dvo rem nebýval; mnoho hostí zde přivítal r. 1554. Jsa totiž v nedorozumění s Budějovskými, ani jeho lidi po silnicích stavovali, přistoupil ke smlouvě smírné, kteréž na třeboni ve středu po sv. třech králích u pří tomnosti vzácnějších pánův ze sousedství sprostředkována jest. Roku 1555 zastavena jest od panství ves Doubravice Mikuláši Humpolci z Tuchoraze, bezpochyby odměnou za služby pánu konané. Roku 1556 přikoupen jest statek Ponědražský od pánův ze Švamberka s vesnicemi Frahelčem, Německou Lhotou (nyní dvorem), dílem České Lhoty, rybníkem Ponědražským s baštou a jinými ještě rybníky, a poněvadž později opat Třeboňský svým i jiných mnichův a klášterní čeládky nepříkladným obcováním i mnohých dluhův na týž klášter uvedením k tomu příčinu dal, že Vilém mnichy v tom klášteře trpěti nechtěl, tedy r. 1566 mnichy vybyv, faráře a kaplana k obstarání služeb božích uvésti dal a konvent ku dřevnímu způsobu, totiž faře obrátiv, statek ke klášteru náležející k panství připojil. Takovým způsobem rozšířeno o platy v Třeboni, Dvorec, Brannou, Hrachovi ště, Lipnice, Šalma novice, Vrcov, Ohra žení, Petrovice, Mla došovice, Domanín, Spoli, Libín, Slavo šovice, Miletín, Ne plachov, Mažice, Bo skovice, Doňov, Du najice, Břilice, dvory Nový, Opatovský, Pulkovský a dvor ček v Mladošovicích. Chtěl sice Vilém, jednav o tom s arci biskupem a císařem, klášter Jezovity osa diti a tu školy vy zdvihnouti, než po zději vidělo se Je zovitům příležitěj ším býti místo v Krumlově, kdež jim kollej vystavena a nadána. Toho roku 2. prosince Vilém na Třeboni dvorem byl, maje tu vzácné hosti z Vlach, \"pány strey ce své\" knížata Ur sini, kteří chudi jsou ce, hladovi byli po dědictví bohatého domnělého strýce svého; ale ač na pan stvích náležitě uctě ni, přece později nic pro sebe nevyzískali. Pan Vilém přikoupil roku 1567 Lutovou, r. 1575, 23. dubna vsi Radostice a Dou dleby s krčmami; Radostice však Eliš ce Kořenské z Dlou hé Vsi k doživotní mu užívání ponechá ny. Pán sice r. 1577 zase Lutovou k pan ství Bystřickému od prodal, přikoupil však toho roku pan ství Strážské, od ně hož západní vesnice odtrhl a k panství Třeboňskému při pojil. K poddaným svým se choval la skavě; měšťanům Třeboňským r. 1565 dne 22. září jménem svým a bratra Petra Voka listy všechny a výsady staré po tvrdil, než zrušil ne užitečnou apelací do Budějovic, tak aby se budoucně jen před osobu pánovu odvo lávali, r. 1577 dne 30. listopadu potvr dil jim zejména listy na lány ve vsi Bři lici, zahradu proti zámku (dané r. 1395, 18. dubna), svobodu vaření bílého piva a nápady, konečně jim r. 1580, 12. dubna užívání a držení rybníkův obecních, jak již dříve jim osvobozeny byly, potvrdil a za některé rybníčky, obce orné i lučné, panskými rybníky zatopené, odměnu učinil. Ve příčině správy panství staly se za Viléma veliké změny. Roku 1560 vystaveny jsou vlaskými mistry pivováry v Lomnici a Třeboni i počalo se na podzim téhož roku vařiti, načež arci měšťané velmi těžce hleděli. Příštího roku dělal purkrabě Kašpar Ebner rybník \"na Modřicích\" řečený Vdovec, požádav k tomu dílu po 100 osobách ze třech sousedních panství, kterým slušná mzda na den se platila; dělán i druhého roku pod dohlídkou Mikuláše Rutharta z Malešova a hejtmana Kekule, a poněvadž nejedny grunty městské do téhož rybníka Vdovce pojaty, obci učiněna slušná odměna, jak svrchu vypravováno. Dne 30. května r. 1562 skrze oheň, jenž vyšel od domu jednoho postřihače, 48 domů v městě vyhořelo, na zámku knacelář všecka a nad pokojem hejtmanovým strop prohořel a před týmž pokojem pavlače dolů spadly a obročnic těžce se obhájilo; hejtman Jan Kekule ze Stradonic na zejtří dotčeného postřihače před sebe obeslal a pro škodu neopatrností jeho způsobenou pod 500 kopami na závazek vzal. Týž Kekule byl teprve 7. července za hejtmana na panství vyhlášen a lidé obesláni byvše teprve mu poručeni. Po Kekulovi stal se hejtmanem Origenes Roh z Vlkanova, jemuž r. 1565, 30. dubna odpuštění z úřadu dáno, při čemž přišel na Třeboň Rožemberský kancléř Albin, přijímaje postoupení správy s inventářem; hejtmanství svěřeno zatím Kašparovi Ebnerovi z Vosule, duchovnímu písaři. Nově přijatý (29. září) hejtman Mikuláš Ruthart z Malešova dal nemálo lesu ke vsi Dvorci svésti, oboru tu novou pro bažanty dokonal téhož léta a také na rybníku Káňově podvoz dělati kázal. Vilém sám chtě se přesvědčiti o pokrocích nových na panství na podzim téhož roku na Třeboni přebýval a odtud k hospodářství v Lomnici a Borovanech dohlídal. Roku 1566 počali dělati rybník Hrádeček a projednáváno na provázce dílo na Blátě. Dotčený hejtman Ruthart a Tobiáš Valatka z Klenče purkrabě Třeboňský dali stavěti r. 1569 dvůr poplužní Dvořec, tu kdež ves klášterská svedena, davše staré stavení bořiti v měsíci prosinci. Při novém létě začíti mínili stavení nové, čerství, chtěvše okolo hromnic s ním hotovi býti; ale v tom představen jest všem úředníkům panství Rožemberských jako vrchní regent Jaku Krčín z Jelčan, muž ve věcech hospodářských správný a opatrný, kterýž na panství Třeboňské přijev ve Dvorci dvůr prostrannější a větší stavěti kázal. Poněvadž nebyl Ruthart (jenž dodělával rybník Hrádeček r. 1570) Krčínovi po chuti, složen jest s hejtmanství a na jeho místě r. 1571 Jan Černý z Vinoře posazen. Ve příčině zámku podotýkáme, že Vilém v něm v letech 1565, 1568, 1570 a 1571 veliké stavby prováděl a jak se zdá starý hrad dokonale přestavěl, o čemž arci pro nedostatek pamětí nic podobného říce nelze. Ke konci měsíce září r. 1565 psal hejtman Třeboňský panu Vilémovi, že již brzo potáhnou krov na nové stavení a makovice naň nasazovati budou. V srpnu r. 1568 psal pánovi týž hejtman, že stavitel Anton druhý neb třetí den po odjezdu páně ze Třeboně odjel, aby více tovaryšův najal, poněvadž se na stavbě málo pracovalo pro nepřítomnosť páně. Jsou prý okna nad branou již hotova, a rámy a okenice truhláři dělají, vápna a staviva jest dosti a v zámku leží několik tisíc zbytečných cihel, však prken jest málo; mistr Martin prý pracuje o krovech nad branou a udělá je ve 3 nedělích. Ptal se také, má-li býti stavení přikryto cihlami a naň makovice posazeny. Více se dovídáme z těch zpráv, že byla vyměřena kuchyně v zahrádce za špižírnou tak, aby z ní kouř do pokojů nešel. Povídá pak purkrabě, že zámek nebude brzo hotov, naiž pavlače ani krovy na stavení dodělány budou, neb před Břilickou branou (v nynější zahradě) tolik prý dříví leží, že sotva do města jeti se může. Roku 1569, 1. července prosil purkrabě Tobiáš Valatka z Klenče kancléře Albina, aby poslal z Krumlovamakovice a také zlato k jich pozlacení, jakož i soudeček potřebných hřebíkův. Podlé jiného psaní hejtmana Rutharta (r. 1570, 11. října) slíbil malíř pokoj ležící nad branou, kdež pán jídal, za 14 dní vymalovati, jestliže truhláři s prací svou hotovi budou; v řečiném pokoji postavena zelená kamna. O kteréžto bráně Březan takto povídá: Roku 1570 brána do vnitřního zámku ke straně polední aneb ke Svinům dělána i podlé s tím stavením a pokoji skrze mistra Antonína Vlacha; než potom k ní k východu dům nový od Petra Voka, jak níže oznámeno bude, připojen. Ustanovením Krčína za regenta připravovány jsou důležité změny. Mohutné hráze rybničné s velebnými duby posud paměť Krčínovu hlásají; jeho dílem jest také Nová řeka. Roku 1571 způsobem násilným zrušeno jest přeměstí Svinenské, poněvadž Krčín mínil rybník nad městem udělati, a přeloženo pře bránu Břilickou toho roku vystavěnou; Březan, jenž \"takové města a pevnosti snížení\" nechválil, dokládá, že měl Krčín k tomu dílu dobrého tovaryše Černého, aby černé, co se lidem škození dotýkalo, dělati dovedl. Na místě předměstí sbořeného Černý na jaře téhož roku rybnikáři grunty vybíral a ze země vysypané hráz dělal pro rybník nový Nevděk, později Svět nezvaný, jenž byv r. 1573 dohotoven, vodou napuštěn a plodem k lovení osazen jest. Dotčený hejtman také les u Vranína mýtiti a za něho nemálo země připravovati dao, aby se tu dvůr nový a ovčín vystaviti mohly. Když byl Krčín hráz rybníka Světa dodělal, ke kostelíčku novému sv. Jiljí v témž rybníce vápno, cihly i jiné všelijaké potřeby (r. 1574) svážeti kázal a s tím stavením, poněvadž skrovné bylo, nedlouho meškal; také dělána toho času obora na velkou zvěř a srny při Třeboni. Kostelík řečený jakož i jiný sv. Alžběta ze Svinenského na Břilické předměstí přenesený r. 1576 arcibiskup Pražský Antonín Brus na dožádání Vilémovo posvětil a pro věc tu přijev na Třeboň, tu na zámku přebýval. V následujích letech Krčín ještě mimo mnohé rybníky přidělané také mlýn v zámku Třeboňském v jedné věži všecek nový postavil. Také povstal na panství nový zámeček lovecký Dobrámysl (jehož památky u vsi Klece viděti lze), na nějž Vilém po r. 1583 často a rád dojížděl. V těch dobách pracováno také o ohromném rybníku Rožemberském, jenž rozsahem svým všechny posavadní rybníky na panství převyšoval, na podzimí pak r. 1584 pilně a mnohým lidem na hrázi děláno, při čemž Krčín na zámku zdejším přebývaje, často na práci dohlížel; roku příštího rybník ten vodou napuštěn jest. Hejtmanem byl tu v ty časy Tomáš Vintrberský, jenž \"na rybníky laskav byl\" a r. 1585 na zámku zdejším zemřel. Ke konci živobytí Vilémova zdržovali se na Třeboni dva znamenití pokladači alchymisté, Edvard Kelley a Jan Dee. Tento byv pro čáry od legata papežského pronásledován a v nemilosti císaře Rudolfa, přece jakýmsi způsobem se k panu Vilémovi dotřel a s Kelleyem r. 1588 na zámku Třboňském bydlel. Toho roku dne 26. července dívali se oba pokladači na dílo nového rybníka Rožemberského; přijedše na kočáru do obory, veselili se nějakou chvíli lovením ryb, když pak kočímu napilému kázali, aby na hrázi rybníka obrátil, stalo se to tak nedovedně, že tento i s kočárem do haltéře se zvrátil,než přítomní rybáři kočár a koně i s kočím beze větí pohromy vytáhli. K tomu poznamenal Březan: Umělci! škoda, že se neutopili. Když byl pan Vilém r. 1592 dne 31. srpna život svůj dokonal, bratr jeho Petr Vok, již poslední svého rodu, u vladařství a velikánská panství s ním spojená se uvázal a hejtmanem na Třeboni jakéhosi Šimona Žabku nařídil, jenž r. 1594 o hospodářství na panství takovou zprávau dával, že mlýn nový Veselský ne jako mlýn, ale jako zámek vystavěti dal, kdo mele, že každý sobě chválí, a u Hlíny že most nový se dělá. O dvě léta později byl tu hejtmanem Vácslav Špulíř z Jiter. Petr Vok udělil také Třeboňským některé výsady; jakož oni pivováru svého byli panu Vilémovi postoupili do času, to právo jim r. 1596, 4. ledna navrátil tak, aby již mohli piva vařiti, také sousedy propouštěti a dříví v lesích panských sekati. Roku 1603, 13. května jim ze škody způsovené děláním hráze rybníka Rožemberského podlé přípovědi n. Vilémovy daroval poušť a kostelík sv. Maří Majdalény s grunty ornými i loučnými, pak ještě jisté lesy a porostliny Lomnické roku 1596, 25. ledna ode všech robot kromě výpomoci při opravování rybníkův osvobodil. Jestliže se nehledí ke starým dědičným smluvám, kteréž měl rod Rožemberský s rodem Švam berským, patřil nápad na všech panstvích Petrových komoře královské, an byl Petr Vok svého rodu poslední. Nicméně byl císař Rudolf volen Petrovi proti postoupení nějaké části panství jeho právo uděliti, aby o statku volně říditi mohl. Císař přál si míti starodávné sídlo Rožemberské, hrad Krumlovský s panstvím jeho rozsáhlým, a počalo se v příčině té již r. 1600 mezi oběma stranama jednati; poněvadž však Petr Vok úmyslu byl císaři Krumlova postoupiti, dal s pilností starý hrad Třeboňský přestavovati, aby tu na ostatek života dvorem býti mohl. Již r. 1599 psal hejtman Špulíř, že Vlaši při stavení zámku pilně pracují; příštího roku zavřeno jest vnitřní městiště (plac) zámku a co tak truhlářského díla i jinde zapotřebí bylo, mistra Oldřicha z Krumlova v tom, aby čersvě děláno, i mistra Tomáše Třebechovského k malování stropův užíval. Koncem r. 1600 bylo již toto nové stavení vyzdviženo \"a v proporcí uvedeno,\" pročež počato se stěhováním věcí z Krumlova, napřed však archivu. Na zámku Třeboňském nacházely se bibliothéka a archiv kláštera, a mimo to jen některé listy (ostatek byl na Krumlově); r. 1599, 19. února byl sem dojel pilný a svědomitý Vácslav Březan spatřit, co tu na zámku bylo, a také vyhledat genealogie, jíž se potřebovalo ke při proti pánům ze Švamberka. Roku 1601, 29. ledna týž Březan s truhlami, v nichž přední listové složeni byli, při pánu na Třeboň se stěhoval a potom všelijaké věci po celý rok z Krumlova na Třeboň převáženy. Toho roku 16. listopadu počal Březan knihy bibliothéky panské na Krumlově do truhel sklízeti a skládati, přes 2 neděle s nimi práci veda. Nakladl 23 truhly plné a papírem a slamou po stranách, aby se nestlačily, opatřil; zimním časem, když dobrá sanice byla, na Třeboň voženy. Ležely v truhlách až do 1604. léta, potom v zimě nošeny do nárožní světnice k rynku k vysušení. Než listové kromě privilegií ještě na Krumlově v kapli sv. Jirské staré ještě pozůstali, v lednu a únoru měsících r. 1602 jsouce do sudův složeni a pobiti i v truhlách opatřeni; ti také potom na Třeboň doveženi a sklepové na hradě Krumlovském do čista vyprázdněni. Na konec r. 1601 přemýšlel Petr Vok, poněvadž rozkošné a veliké obory při Netolicích s panstvím Krumlovským opykati musil, aby si obůrku na Třeboňsku nad rybníkem Káňovem při Rožemberském rybníce způsobil, pročež nařídil, aby k ní dříví chystáno bylo a Kapřík k vyměření a vykolkování jí potřebován. Roku pak 1602 dne 3. dubna, to jest ve středu po neděli květné, opustil Petr Vok v tichosti Krumlov, jako by ještě jednou přijeti měl, a hod velikonoční na Třeboni slavil. Pro tu proměnu sídla mnoho nábytku a svrchkův, ježto za práci a fůru nestály a potřebovati se nemohly, na Třeboň přestěhováno na sta vozů a co pak ustraněno, že mnohý sobě dobře k živnosti pomohl. Největší práci a užitek, může se říci, přineslo a zavalilo Honzovi Hagenovi komorníku panskému. Dokládá pak Březan, že potom byl veliký prospěch z Hor Ratiborských, \"takže Bůh, ač dopusti, že stařečka toho pana vladaře dosti úlisně a pochlebně a chybně přivedli k tomu, že svou dědickou a od mnoha set let Rožemberskou residencí dobrovolně bez nějaké potřebnosti opustil, tuto hojným požehnáním mu zase za to snížení a poněkud zlehčení proti vůli všem nepřátelům toho vynahradil.\"

Za pana Petra Voka obdržel zámek zdejší novou tvářnosť. Roku 1603 zde vystaven z gruntu nový dům od Ruthartovského domu při rynku až k hejtmanovskému, kdež kdysi Krčín bydlíval a kde potom buchhalterie a dole koncelář bývaly (nyní byt ředitelův); na druhý rok \"v hromadu sformován,\" spojen a dospraven dům Ruthartovský skrze Dominika Kométu Vlacha z Budějovic. Dáno mu od něho 750 kop a Michalovi Paitovi tesaři od krovu 115 kop. Roku 1604, když dne 10. srpna hejtman Adam Kroupa odstoupil a Vilém Koutský z Koutu k tomu úřadu přistoupil, dal pán věž kostelní obnoviti a ozdobiti, a příštího roku (1605) počali zedníci pracovati o nové bráně při zámku k rynku (15. března). Tomáš Třebechovský malíř pracoval o erbu na téže bráně posud zachovaném a na lazurovém poli titul páně zlatými písmeny vymaloval (ua 5 kop 20 gr.). Maloval též věž kostelní. Téhož roku lusthauz v zahradě při zámku plechem přikrýván a pěknými řezbami a malováním ozdobován, až pak roku 1607 táž zahrada ohradou a pavlačí okrášlena a vyvezena na blátech i tudíž lusthauz krásný stavěn. Pán skoupiv domy Donátovský a Bednářovský (nyní lékárnu) a v ulici do gruntu je sbořiti rozkázav (r. 1605), zdi z gruntu na díle na kolích zakládati, dům nový a ve prostřed plac se 2 pivnicemi klenutými a nad nimi šesterými příbytky se síněmi neb mázhauzy nad nimi nahoře ze dvou stran prostrannými a bezpečnými pro bibliothéku a třetí úzkou průchoditou pro figury a všelijaké malování vyzdvihnouti a postaviti dal. Dne 21. března začali grunty vybírati, dne 1. dubna grunty zakládali a dne 23. června počali tesaři krov táhnouti. Roku 1606 to dílo dokonáno. Truhláři Ulrichovi stropové projednáni, na kterých pilně pracovali tesaři, tesy též pod krovy kladli. Roku 1608, 6. dubna Šimon Věrník, kaplan páně, na zámku prní kázání učinil, a toho roku 1. října z rozkazu páně knihy do nové bibliothéky počaly se nositi, nejprve svatá písma, a tak v měsíci do polic vloženy a mázhauz ten naplněn jest k ulici; potom roku 1609, 27. října počaly se knihy jiné nositi a 6. listopadu odneseny. Veliké nebezpečenství hrozilo novému zámku roku 1608, 15. prosince, an oheň vyšel z komína fraucimorskéhov zámku, než ten jest \"pěkně uhašen z daru božího.\" Roku 1609, 14. března zemřel Oldřich z Kalenic někdejší lovčí a 20. června Jan Blahouš z Březovíku purkrabě, jenž byl r. 1606, 18. ledna po Koutském i jako hejman následoval. Toho roku pán pavlač, jež od zámku po zdi městské k Břilické bráně se táhne, až k té bráně nově založené (nynější Břilické) dovedl i také pokoje dole klenuté spraviti a tak zámek pořádně tím novým domem rozšířiti dal, kterýž dům sice l. 1601, s použitím hradeb po obou stranách, přiveden byl zároveň s domem bibliothékovým. V červnu r. 1610 stavěna brána nová při buchhalterii k východu slunce do zámku, a k tomu díl stavení nového v zahradě k parkánům vyzdvižen a stará brá na s jiným stavením starodávným se vybo řila pro udělání většího místa a souměrnosti. Šlo to řízením Jano vým Lukánovým. Roku 1611 val veliký neb násep před branou Břilickou pro vystře lování velikých kusův dle obrany zámku a města dělán, též krás né předbraní od tesa ného kamene a slou pův okrouhlých, jakož i druhý val v oboře v úhlu proti jatkám při stoce; na ty 2 plochau zy mnoho práce a ná kladu šlo. Dal dělati také Jan Lukan od lo viště rybníka Světa ohradu dřevěnou s hrá zí dosti oblažní z drnů pořádně složenou až k rohu zahrady pod zámkem, kdež také bašta nízká pro střel bu od dřeva postavena. V zámku na věži Ve selské nad mlýnem a světnicí písaře obroč ního dal spraviti místo vysoké pro falkonety; i jinde okolo města děláno. Co se střelby dotýče, byl pan Petr Vok, přestěhovav se na Třeboň (an v Krum lově nákladnou zbroj nici zanechal se střel bou znamenitou a vše lijakou municí, však nemálo jí sobě ještě na Třeboni shromáž div), řízením Kašpara Endera ze Sechov na valech Svinské brány dal postaviti (\"neb ra ději zplácati\") nejvíce od dřeva a cihlami pro dělávanou zbrojnici od léta 1606, jež dosta vena roku 1608. (Na tom místě jest nyní knížecí pivovár.) Sice nákladná od zbroje, ručnic a jiných braní, nástrojův a potřeb vá lečných a rejthar ských; rystkamer neb komora zbrojní pod krovy v zámku vnitřním prve vyzdvižena a svěřena Matesovi Moderovi. Přibytím pana Petra Voka nastal na Třeboni život nový, posud nebývalý. Třebas nejsou některé věci níže položené pravdivé, svědčí necméně o tom, co lidé dlouhá léta o živobytí na zámku si vypravovati. O dobrotivosti jeho - dí Březan - by se mnoho mohlo vypravovati, kteréž druhdy někteří poddaní zle užívati chtěli a příliš, kdyby od věrných služebníkův pán pamatován nebyl. Kterak služebníky své mnohé obohatil, dlouho by bylo o tom vypravovati. Když se o desíti hodinách na zámku k obědu jakož i v 6 hodin spoledne k večeři zvonilo, lidé z města i z okolních vesnic valem do zámku šli, pána do okna popozdravili, dobrého a dlouhého panování, zdraví a štěstí přáli, což on s vděčností rád přijímaje jim děkoval. Tu jeden každý kus masa neb kus ryby, chleba řízek a půl pinty piva dostal. Dávalo se každého dne pro chudé lidi do kuchyně 200 lib. hovězího masa, 30 kaprův a drobu co potřeba pro pátek a sobotu. \"Byl pán postavy spanilé, nižší než Vilém bratr jeho, vzezření libého, způsobův vážných, právě knížecích, promlouvání rozumného, milosrdný, přívětivý a ač se hněval, však žádnému nelál a nezlořečil, než mírnými slovy domlouval.\" Po smrti manželky své Kateřiny z Ludanic (+ r. 1601) stal se prý velmi prchlým, tak že několik svých věrných služebniků v hněvu o hlavu připraviti dal. Když ho hněv pominul, ptal se, kam se ten neb onen poděl? Dověděv se pak toho, že jest života zbaven, litoval své prchlivosti a ihned nařídil, aby mistr popravný z Třeboně do Soběslavě se odstěhoval, tak kdyby někdy na někoho se unáhlil, dříve nežli by mistr přišel, aby jej hněv pominul. V mládí svém býval velikým přítelem pohlaví ženského, jak s vypravuje v dějinách Bechyně; ještě po smrti choti své choval prý 16 dívek na Třeboňském zámku rozličného národu, z Indie prý, Španěl, Francie, Vlach, Turek, Židů, Němec, Polska. Mezi nimi přední místo obdržela Češka Zuzanka, jednoho mlynáře dcera velmi krásná, která jak kšaftem tak za živobytí pána darem za mnoho tisíc klénotův a v Soběslavi dům dostala. O veselosti Petrově mnoho si vypravovali. O masopustě aneb sice jindy, když se mu zlíbilo, pozval se prý k některému sousedu do Třeboně a poručil, kteří měšťané s manželkami a dcerami k tomu přijíti mají. Tu dal ze zámku jídla, víno nositi a byl s nimi vesel. Časem hudba při tom byla a tancovalo se, čemuž se pán s rozkoší díval, a kdo co na pánu požádal, všecko obdržel. \"Byl ráj v Třeboni, všeho dobrého dosti z božího požehnání.\"

V sešlosti věku oddal se Petr všecken na pobožnosť, a aby křesťansky živ byl a na smrť pamatoval, hlavu umrlčí nad svým stolečkem v pokoji míval. Náboženství byl bratrského a bratří štědře podporoval. Ačkoli zřídka do kostela chodil, rád po božné knihy čítal a slova bo žího poslouchal. Roku 1602 dne 1. prosince examen kněží na svém panství takové na řídil, že před osobou páně na zámku Třeboni kázání či nívali. První neděli adventní kázal farář Soběslavský Ja kub, druhou Ondřej farář Tře boňský, na den sv. Štěpána Martin Veselský a tak potom jiní Čechové a Němci. Málo z nich který se našel, aby nebyl pius lector, t. j. nábož ný čtenář, pročež i domlou vání hořké od pána mívali. Jiní položili se za nemocné, když na ně pořádek přišel, a že bez nebezpečenství smrti takovým pánem kázání vy konati. Později si vzal pán kaplana zámeckého Šimona Věrníka, jenž roku 1608 dne 6. dubna první kázání na zám ku učinil. Byl také pán no vých věcí žádostivý a všelija kých umění milovný, zvláštně libosť měl v stavení, v čemž se s bratrem svým srovnal, při tom udatný, smělý a po někud opovážlivý v tom, že k divokým šelmám šel beze strachu. Choval na Třeboni medvěda, jenž měl boudu udělanou z dubového dříví a na silný řetěz byl k té boudě přikován. Když však týž medvěd roku 1609 vrátného Caltu, který mu jísti dával, udávil, od toho času žádnéo medvěda při zámk nechoval. Měl také velké zalíbení v koňstvu, tak že mimo konírnu stádných klisen uherských v oboře mnoho choval; ty měly kolnu pod rybníkem Světem, kde se jim seno zakládalo a obrok dával. Obyčej byl páně více státi, než seděti, a procházeti se, tak že i mladým s pánem setrvati bylo obtížné. Dokládá k tomu Březan: \"A sumou nevím, co by se nedostávalo při takové heroické osobě, nežli načež sám na smrtelné posteli naříkal, že v literním umění nedal se lépe cvičiti.\"

Připomeneme ještě několik příběhův z dob p. Petra Voka. Roku 1603 dne 10. února strojil veselí svatební na zámku ve veliké světnici malíři svému dvorskému Tomáši Třebechovskému s Aničkou malou, služebnicí někdy paní. Byly drženy tři tabule, při nichž sedělo 53 osob. A poněvadž nevěsta nebožce paní od maličkosti sloužila, vydávala a vypravovala ji hraběnka Zrinská na místě páně. Podobných veselí v letech následujících několi vykonáno. Téhož roku 18. srpna byl tu legat anglický Štěpán Lesieur na banketu; r. 1605, 7. listopadu poselství krále Polského, zjednavši pánu svému arcikněžnu za choť, leželo v městě přes noc a též asi 250 koní. Nebyli na zámek puštěni, neb pán odjel v tu stranu k Dobré vodě. Dne 9. listopadu arcikníže Maximilian ze Štyrského Hradce s mateří svou Marií a 2 sestrami Konstancií zasnoubenou králi Polskému a tou paní, která měla Sibínského, provázevše do Polska touž arcikněžnu na Třeboň zámek přijeli a tu přes noc zůstali, dobře jsouce chováni. Roku 1606 dne 13. října navštívil pána Karel ze Žerotína, roku 1607, 2. listopadu přijel kardinál Fellerarius legat papežský s bratrem svým na 4 vozích po 6 koních na Třeboň, kde slavně od pána chováni. Nazejtří jeli ke Koruně a ke Krumlovu. Dne 21. února r. 1608 měli panoše a vladyky ve službě páně jsoucí kolbu na zámku. Toho roku 3. července Karel ze Žerotína a jiní navracejíce se z Prahy po zavřených smluvách na Třeboň přijeli. Roku 1610, 23. dubna arcikníže Maximilián pána na Třeboni navštívil a tu noclehoval; měl vozů do 11, sám na nosidlech mezky nesen. Vzal cestu před sebe z Tyrolska ku Praze. Dne 5. říjan zavítali sem arcikníže Leopold biskup Pasovský s Vilémem Slavatou, odkudž se dali na Krumlov. Dne 5. října přijeli k pánu Hertvík Vratislav, Vojtěch Kaplíř a jeden Němec za příčinou vojákův Pasovských a chtěli míti střelbu zapůjčenou, potom 16. lisopadu arcikníže Leopold navrátil na Třeboň stěžně ve 4 kočích. Pojed drobet, ku Praze pospíchal, a pán ho dal až na Tábor dovézti. Na jaře r. 1611 Pasovští Budějovice opanovavše přemýšleli o to, jak by se města Třeboně úkladně zmociti a škodu u Prahy na loupeži své vzatou sobě vynahraditi mohli. O čemž pán zvěděv, hleděl se opa třovati jak municí tak i li dem svým vlastním a lidi z vůkolí postrašené ochotně ve zdech pevné Třeboně pod ochranu svou přijímal. Aby pak Pasovští v Budějovicích věděli, že je připraven, kázal stříleti velikou i malou střel bou s ohnivými nástroji tak silně, že od té chvíle neměli žádné více chuti po Rožem berské kořisti. Nicméně usi lovali se pomstiti nad pánem jiným způsobem, totiž aby ryb ník velký prokopali a vodou z něho spuštěnou grunty jeho zatopili. Ale tato zrádná rada jejich donesla se pánu, pročež on pro přetržení jim toho úmy slu škodlivého vzkázal rychle stavům do Prahy, aby pro obhájení téhož rybníka od slali mu 2000 lidu jízdného a pěšího, což stavové v skok velmi rádi učinili jemu k li bosti. Konečně pán, aby se jich zbyl, jim zaplatiti slíbil a peníze na dvoře Dvorci jim skrze úředníky své spláceti poručil. Přednější oficírové byli pouštěni na zámek a tu náležitě častováni. Na to obě tován poklad rodinný a kru hův stříbrných tolik, že je ne mohli v Praze za peníze vy měniti. K tomu poznamenal Březan: \"Milá růže, již máš pokoj, nebudou tě více šku bati.\" Na podzim toho roku pán onemocněl, nicméně dal vykonati svatební veselí sekretáři Německému Theobaldovi Hokovi a Anéžce z Kolchraitu, ačkoliv sám pro nemoc přítomen nebyl. Ke konci října nemoc páně se zhoršila, a dne 6. listopadu ve čtvrť hodiny na pátou polovičného orloje z půlnoci k jitru život svůj dokonal, ležev okolo 10 neděl nemocen. \"Velmi trpělivě tu kázeň Boží snášel, rád slovo Boží slyšel, věčným životem těšil se.\" Předcházející noci bylo pečetění všech pokojův a nařízeni sousedé, aby nedali ze zámku nic nositi, když již prve ptáci vyletěli. Březan, jakž pán skonal, od bibliothéky a privilegií klíče odevzdal buchhalterovi a on panu Janu Jiřímu ze Švamberka, nebo mu nebylo zapečetěno. Slavný pohřeb zemřelého rozepsán ke dni 3. února r. 1612. Okolo 8 hodin na půl orloje zvoněno všemi zvony, hosté, měšťané i poddaní u vilikém počtu na zámek se sešli a tělo do kostela odnesti. Jeden kazatel bratří Boleslavských pokázav růži pěknou dřevěnou pozlacenou na kazatelnici, rozlámal a dolů shodil s pláčem a kvílením lidu na znamení, že erb červené růže již zanikl. Po vykonání služeb božích zavezeno tělo do Vyššího Brodu. Naposled se tu objevila nádhera rodu Rožemberského a když poslední z nich k věčnému spánku uložen, ukrouceny kruhy na kameni, který vchod ke hrobce ukrýval, poněvadž se tam již nikdo dostati neměl. V příčině nástupnictví byl Petr Vok r. 1600 (vkl. 16. května) zápis učinil Janovi hraběti ze Serena, že mu po smrti své sstupuje zámku a města Třeboně s celým panstvím a Sereň měl za to 100.000 f. dluhův na sebe vzíti. Jelikož však tomu páni ze Švamberka, dokládajíce se starou dědičnou smlouvou r. 1484 mehi oběma rody učiněnou, odpírali, Petr Vok zápis ten r. 1609 zase propustil a když se byl s pány Švamberskými roku 1609 v měsíci dubnu umluvil, učiněna r. 1610, 4. ledna smlouva s Janem Jiřím a Janem Bartolomějem ze Švamberka; podlé ní připadly po smrti páně Třeboň, Soběslav, Borovany a Nové Hrady s příslušenstvím Janovi Jiřímu, naproti čemuž tento všecky dluhy rodu Rožemberského (které však summu 400 000 kop převyšovati neměl&) na sebe vzal; Rožemberk a Libějovice měly se dostati hraběti ze Serenu, aby všecky statky Rožemberské stavům pod obojí připadly. Po smrti Petrově ujal tedy svrchu psaný Jan Jiří panství se zámkem Třeboní, na němž se hlavně zdržoval, a nemoha úroků z dluhův, kterých na 709 000 kop se sečetlo, práv býti, postoupil smlouvou dne 16. října r. 1615 učiněnou statky Rožemberské Petrovi synu svému, jenž přejal 472 400 kop dluhův a otci roční plat odváděti slíbil. Dkyž přišel osudný rok 1618, přidržel se pan Petr stavův pod obojí a ochotně vojsko stavovské na Třeboň pouštěl, jakož i to se nachází, že se tu velitel jeho hrabě za Thurnu nějaký čas zdržoval. Po duhé týž hrabě meškal ve zdejší krajině v měsíci listopadu a dostih císařského vůdce Bukvoje mezi Veselím a Lomnici jej v tuhé polní bitvě na hlavu porazil a k Budějovicům zatlačil. Zatím se byl i Petr v nemalé míře v povstání súčastnil; stavové jej zvolili roku 1618 za jednoho z 30 direkterův ze stavu panského a nově zvolený král Fridrich učinil jej r. 1619 dvorským sudí. Ale r. 1620 Petr byv v Praze nenadále mrtvicí poražen a do domu jednoho vnesen, tam v rukou choti své a jiných vzácných lidí obojího pohlaví po malé c.

Proslulé třeboňské rybníky jsou dílem smělého, odvážného ducha regenta (vrchního správce) rožmberského Jakuba Krčína. K nejrozsáhlejším patří rybník Svět, přilehlý k Třeboni. Krčín, pojav myšlenku jej založiti, dal zbourati předměstí, které se v těch místech rozkládalo, a počal na bahnité půdě budovati hráz nového rybníka. Bylo mnoho pochybovačů, kteří pokládali toto dílo za příliš odvážné a marné, a Krčín sám prožil mnoho trudných chvil, když se počaly trhati hráze, sotvaže byl rybník napuštěn. Neustal však v jejich zpevňování, dokud se nepřestaly bortiti a propadati. Místo, kudy probíhala hráz, musilo býti nejprve vytlučeno silným kolím, mezi kolí bylo napěchováno chrastí, aby navážená země měla dostatečnou oporu, dříve nežli se slehne a nežli na ní vzrostou duby, jež činí hráz svými kořeny nerozbornou. Na sta povozů tu bylo denně zaměstnáno, pracoval zde lid poddaný i najatí dělníci, čeští „rybnikáři“ i Vlaši, jimž byla vyplácena mzda denně. Kouřily tu kuchyně i pekárny, panoval tu ruch jako v mraveništi. Krčínova neoblomná vůle zvítězila nad nepřízní přírody i nad osočováním nepřátel, kteří mu vyčítali, že zničil darmo část města a vybudoval dílo, jež nebude lidem ku prospěchu, nýbrž ke škodě. Rybník byl osazen hojnou násadou, a když se konal první výlov, překonal jeho výsledek všecko očekávání. Potěšený Krčín psal o tom panu Vilémovi z Rožmberka takto:

„Chválím milého Pánaboha, že není po vůli zlých a neupřímných lidí, nebo když uslyší, že se Vaší Milosti na rybnících dobře podařilo, a zvlášť na těch, které jsme nově udělali, budou je uši boleti. Přál bych jim, aby je i jazykové boleli a ústa aby jim otekla, aby po druhé toho nemluvili.“

Neméně významným dílem Krčínovým bylo vytvoření rybníka Rožmberského. Krčín uskutečnil plán svého předchůdce Štěpánka z Netolic a počal roku 1584 budovati hráz nového rybníka, jímž měla protékati „Zlatá stoka“. Po neúmorné pětileté práci dokonal dílo, které budí dosud obdiv a je chloubou Třeboňska i celé země. Jeho rozloha činí 720 ha, výlov, konaný vždy po třech letech, dává na 1 000 q ryb – většinou proslulých „třeboňských“ kaprů.

Ač se hněval, však žádnému nelál a nezlořečil, než mírnými slovy domlouval. Pán veselý rád však i pobožné knihy četl. Byl nových věcí žádostivý a všelijakých uměn milovný, libost měl v stavění. Přitom byl velmi udatným a smělým. Bez bázně blížil se nejen k psům a koním, nýbrž i k medvědům a jiným šelmám.-

Pokud bydlel na Bechyni, žil pan Vok lehkomyslně a nevázaně, avšak když se oženil s Kateřinou z Ludanic, chudou šlechtičnou z českobratrské rodiny, zanechal dosavadního způsobu života. Přestoupil k víře českobratrské, byl však k jinověrcům snášenlivý. Zůstal věrným Čechem, stejně však byl ctěn i milován šumavskými Němci, kteří mu vycházeli na hony vstříc, radostně bubnujíce a pištíce na píšťaly. Když byl pro dluhy, jimiž obtížil panství rožmberské zejména jeho bratr Vilém, nucen prodati Krumlov císaři Rudolfovi II., přestěhoval se roku 1602 trvale na Třeboň. - Dne 3. dubna po neděli Květné – poznamenává Březan – pán Krumlovu dal odpuštění a hod velikonoční na Třeboni slavil. A tak z Krumlova pěkně, jak by zase přijeti měl, jakž říkají, se vykradl. Nebo bez velikého pláče a kvílení věrných poddaných a lidí potulných, kteréž rovněž co otec živil, nebyl by moci vyjeti ráčil. –

I v Třeboni žil pan Petr Vok velmi okázale. Na 200 osob, jež tvořily jeho dvůr, zasedalo denně k bohaté tabuli. Když se na zámku zvonilo k večeři, přicházeli chudí z města i okolí, pozdravovali pana Voka do oken, přáli mu dobrého a dlouhého panování, zdraví a štěstí. Děkoval jim za to, poručil je pohostiti. Rád s lidmi promluvil a zažertoval. Když jednoho dne spatřil hodináře, spěchajícího natáhnouti hodiny na zámecké věži, zavolal na něho: „Čím to je, že se hodiny dnes předešly?“

„Vaše milosti,“ odpověděl hodinář pohotově, „hodiny jdou dobře, ale slunce se dnes poněkud opozdilo.“

„Copak ty řídíš hodiny lépe nežli Pánbůh slunce?“ zasmál se srdečně pan Vok. Rád trávil volný čas ve veselé společnosti. Často zavítal i k měšťanům a pobyl u nich. Po smrti své manželky se však stal zádumčivým a popudlivým. Často odsuzoval pro nepatrné provinění svoje sluhy k smrti. Aby nemohla býti poprava ihned vykonána, dal přestěhovati popravčího z Třeboně do Soběslavě. Nežli se kat dostavil na Třeboň, pana Voka zlost přešla a provinilec byl vzat na milost. Za vpádu Pasovských, kteří obsadili České Budějovice a ohrožovali i Třeboň, dal stříleti pan Vok pro postrach z těžkých houfnic. „Starý pes štěká, nepůjdeme tam,“ říkali žoldáci, když slyšeli od Třeboně mohutné rány, a neodvážili se Třeboň napadnouti. Aby zbavil jižní Čechy této trýzně, obětoval pan Vok zbytek rožmberského pokladu a zapůjčil arciknížeti Matyášovi sto tisíc zlatých na vyplacení pasovských žoldnéřů. Z mnohých nemocí, jimiž byl pan Vok stižen ke konci svého života, vysvobodila ho smrt dne 6. listopadu r. 1611. Na Třeboni mu byl vystrojen slavný pohřeb, při němž promluvil nad rakví mrtvého bratrský kněz Matěj Cyrus. Zahájil své kázání za pohnutí a pláče lidu slovy: „Není těžšího umění nad umění živu býti.“ Vylíčil život pana Voka, ocenil jeho lidumilnost i hrdinské skutky jeho i všech pánů z Růže, kteří odcházejí panem Vokem navždy z českých dějin. Kronikář Březan učinil o závěru pohřební řeči tento záznam:

- Naposledy, poněvadž ten obyčej jest, když poslední veliký pán svůj rod dokoná, s žalostivou a pronikavou řečí a s oželením a oplakáním té poslední „růže červené“ štít s erbem rožmberským přelomil a dolů na zem shodil. Tělo to mrtvé v kůru postaveno zůstalo tu až do jitra, velice od chudých věrných poddaných oplakáno, neboť jim ne pán, než otec odešel…

Za truchlení lidu byla rakev vyprovozena do rožmberské hrobky ve Vyšším Brodě, kamž uložena, načež byla hrobka pro věčný mír a pokoj vymřelých Rožmberků zazděna.