Purkhybl

Nesnadno jest polohu jeho vyhledati. Neb. Ant. Malochovi povídáno od jedněch, že je to tvrziště mezi Švarctálem a Maršovem, od jiných, že jest to skála na hoře lesem porostlá asi půl čtvrti hodiny od kostela Švarctálského; lidé prý tomu místu říkají Burghübl a povídají, že tu hrad stával. Jméno samo svědčí o tom, že se již v 16. věku pravé jméno této tvrze zapomenulo. Možná, že tu bylo sídlo statku, který Jan Krupý z Probluze Janu Kordulovi ze Sloupna prodal..

Jedním z prvních, kdo se o Purkhyblu zmiňoval, byl roku 1830 Johann Lamb. Ale ani on ve svém popise vrchlabského panství neměl jistotu přesné polohy. Jen se vyjadřoval v tom smyslu, že hrádek stával u Černého Dolu na vrchu nebo na úbočí návrší zvaného Burghübel "po němž ale ani místo není víc k rozeznání, kde stál." Mnohem později (1867) se činí zmínka ještě v Riegrově naučném slovníku, která jeho polohu ještě víc zobecněla na bývalé zboží vrchlabské a k samotné lokalitě jen dodává, že se "poloha naprosto určiti nedá". Člověk znalý místních poměrů věděl, že se jednomu místu mezi Černým Dolem a Čistou říká "hradní návrší", ale spíše to bývala podvědomá znalost, než samozřejmost jasně daná. Na tom místě již totiž nic neupomínalo na to, že by tam co kdysi stálo. Takže se i nadále mohla debata odvíjet v rovině spíše teoretické. V letech 1968–1970 byly dokonce provedeny drobné povrchové sběry keramiky na hradišti, potvrzující existenci domnělé lokality. Ale bohužel ani toto nebylo přes atypičnost nálezů důvodem k odbornému archeologickému výzkumu. V následujících dvou desetiletích se sice publikovalo několik hodnotných článků okrajově se týkajících také zdejšího hradu, přesto větší zájem v odborné veřejnosti již nevzbudily. Novější zmínky o Purkhyblu se drží přepisování starších dat a nic nového do svého obsahu nevnášejí. Kdy zanikl Purkhybl? Bez archeologického výzkumu lze zánik Purkhyblu zasadit nejen do období těžební stagnace za husitských válek, ale byly také snahy odůvodnit jeho zánik konkurenčními boji v druhé polovině 15. století. Druhou variantu by vylučovala možnost držení hrádku královskou mocí. Jiné teorie spekulují nad možností sídla té části rozděleného vrchlabského panství, které se dostalo do držení Krupého z Probluze, které by pak zákonitě zaniklo po sloučení. Tomu odporuje ještě více věcí. Především, Purkhybl se nenacházel na samostatném zboží, neměl vlastní hospodářské a ekonomické (tržní) zázemí a nemáme nejmenší náznak toho, že by kdy mohl mít nějakou správní funkci. Poprvé byl tento hrádek nazýván opuštěným v kupní smlouvě z roku 1534. Bohužel není z tohoto záznamu zřejmé, jak dlouho předtím byl opuštěn. Z jiných případů víme, že časový posun takového záznamu mohl být i dost značný. U Rotštejna, opuštěného za husitských válek, se první zmínka o pustém hradu činí teprve roku 1514, tedy o téměř století později. Jestliže se ale v 16. století několikrát uváděl jako pustý v úředních záznamech, logicky zde musely být nějaké zříceniny hradu a těžko po delší dobu dřevěné konstrukce. Proto působí dost podivně, že na dvou podrobných ("Hüttelových") mapách z rozmezí let 1569–1585 není ani náznakem zmíněno purkhybelské hradiště, zatímco jiný krkonošský fantom – domnělý hrad Helfenstein na Harfě u Jánských Lázní, je zřetelně zakreslen. O Purkhyblu totiž není ani zmínka v soudobé kronice trutnovského kronikáře. Opravdu tak celá věc působí dost zmatečně, jakoby se celý hrad do země propadl. Dokonce to opravdu může působit, jakoby se jednalo o starou opuštěnou tvrz ve Vrchlabí, poblíž které byl někdy v té době vystavěn dnešní vrchlabský renesanční zámek, jak se domníval prof. Sedláček. Ale i tomu odporují další detaily. V černodolské kronice je pak dokonce zaznamenána nejspíše pozdní pověst o tom, že byl zdejší hrádek za třicetileté války vypálen Švédy. V té době byl ale jedno století již oficiálně označován jako opuštěný..

Tomuto údolí se proto začalo říkat Paví údolí – Pfauenzahl, Pfauenthall. V erbovní symbolice páv představoval symbol přepychu, bohatství a nadřazenosti. Paví chvost býval často dosazován do klenotu erbovního znamení. Poklad v zemi

Existuje několik desítek pověstí o otevírajícím se podzemí v určitý den křesťanského svátku. I na zdejším Purkhyblu se prý kdysi na svátek Božího těla otevřel vchod do podzemí jedné ženě, která tudy šla se svým dítětem. Matku navedla zvědavost do podzemí plného pokladů a dítě nechala stát u vchodu. Na dítě zapomněla a našla jej na tomtéž místě až přesně za rok. V ruce drželo totéž jablko, stejně jako před rokem. Bílá paní a zlaté jablko

O Purkhyblu ale také existuje tatáž pověst v mnohem rozvinutější formě. Odehrávala se v tentýž svátek za zvonění k procesí. Podle pověstí se měly „otvírat poklady“. Chudá žena se svým dítětem proto šla takovýto otevřený vchod hledat. Na Purkhyblu jej ke svému úžasu opravdu objevila. Dítě tam posadila na stůl a do zástěry si něco z pokladů nabrala, pak spěšně utíkala pryč, aniž si na dítě vzpomněla. Když se vrátila nenašla ani vchod, natož své dítě. Zoufalé matce poradil zdejší farář, aby se tam v ten samý den příštího roku vrátila. Své dítě opravdu v pořádku nalezla. V ruce drželo zlaté jablko a matce vyprávělo o bílé paní. V mnohých pověstech, stejně jako v této, se mísí prvky pohanských bájí s křesťanskou tématikou. Podobné pověsti o zapomenutém dítěti a bílé paní s poklady nacházíme i na nedaleké dominantní hoře Žalý nebo na Harfě u Jánských Lázní. Druhý Purkhybl

Podle známého černodolského sensibila (který zná každý kámen ve svém okolí a ví kde která květina v okolí roste) se však Purkhybl nenalézá nad oním soutokem, kam je umisťován. Stával prý ještě výše na zvedajícím se kopci, na místě dnes zarostlém vysokým lesem. Tento hrad býval mohutnější a míval dvojdílné jádro se zastavěnou věží. A cože tedy stávalo nad tím soutokem? Inu, jen jakési strážní stanovistě, předsunuté opevnění. Archeologie nám dluží ještě mnoho co do objasnění. A do té doby také zůstane druhý hrádek námětem pověstí a ten první i nadále téměř neznámý..