Velké Meziříčí

Na hradě měl také zemřít devátý moravský král Hormidor, který pak byl pohřben na brněnském Špilberku. Ve skutečnosti vybudoval meziříčský hrad v první polovině 13. století rod, mající v erbu křídlo, jako sídlo vznikajícího panství a strategický bod na křižovatce obchodních cest vedou cích z Brna do Jihlavy. Z tohoto rodu se jako první připomínají Budislav (1236), Znata(1281) a Jindřich (1286) z Meziříčí. Nepřetržitou posloupnost držitelů hradu lze však sledovat teprve od Jana z Meziříčí (1330 1333). K meziříčskému panství náleželo v r. 1377 městečko Meziříčí a vsi Cikov, Březka, Rohy, Olší, Lhota (zanikla), Jestřábí, Zhořec (dnes Zadní Zhořec), Lavičky, Hrbov, Radslavičky, Bochovičky (zanikly), Pohořílky, Budeč a Veselí (dnes Nové Veselí). Od pánů z Meziříčí získal hrad a panství na přelomu 14. a 15. století Lacek z Kravař, jenž dovedl hrad uhájit proti útokům stoupenců markraběte Prokopa a který později náležel k předním Husovým stoupencům na Moravě. V únoru 1415 se sešla na meziříčském hradě vysoká moravská šlechta, aby se přihlásila k Husovu učení, a tím podpořila jeho při na kostnickém koncilu. Lacek z Kravař hrad přebudoval, aby zvýšil jeho odolnost proti útokům; z tohoto období se dochoval palác na skále s malým nádvořím a hradní opevnění, v jižní části pak vřetenové schodiště s gotickou křížovou klenbou. Po smrti Lacka z Kravař v r. 1416 přešlo panství na plumlovskou a pak na strážnickou větev rodu a kolem r. 1424 náležel meziříčský hrad k nejvýznamnějším husitským opěrným bodům na Moravě. Po smrti Petra Strážnického z Kravař v r. 1425 se meziříčské panství opět vrátilo do rukou pánů z Meziříčí a Lomnice, a to Jana staršího. Dne 11. srpna 1440 se na meziříčském hradě konal sjezd stavů, který měl urovnat nepřátelství mezi některými českými a moravskými šlechtici a nastolit na Moravě zemský mír. Po Janově smrti v r. 1434 spravoval panství poručník jeho sirotků Bohuš z Lomnice, který však měl na zřeteli spíš vlastní zájmy než jejich prospěch. Proto král Jiří z Poděbrad pověřil svého syna Viktorína, aby panství Bohušovi odňal. Trestnou výpravu podporovali i meziříčští měšťané a Bohuš byl zajat. Po dosažení plnoletosti se panství ujal syn Jana staršího z Lom nice Jan mladší. Byl3o vynikající politik a jeho význam zůstává dosud nedoceněn. Zastával nejvyšší úřady v markrabství, v I. 1496 — 1515 byl i zemským hejtmanem. Často pobýval na uherském královském dvoře v Budíně a Vladislav II. rád užíval jeho služeb a dbal jeho rad. Jan mladší z Lomnice přebudoval hrad v duchu tehdejších fortifikačních zásad, zejména jeho východní křídlo; z té doby pocházejí i arkády se schodištěm a malba stěn. Předhradí bylo zpevněno pásy hradeb se třemi věžovými branami, několika válcovými nárožními věžemi i bastiony a obehnáno příkopy. Jan mladší z Lomnice zemřel ve Vídni 20. března 1515 a jako katolík byl pohřben u brněnských dominikánek. Meziříčské panství zdědili jeho synové, kteří je však neudrželi a prodali je v 1. 1528 — 1529 Janu z Pernštejna. Janovi synové je ještě před r. 1545 postoupili Zikmundu Heltovi z Kementu. Helt pocházel z Uher a byl význačnou osobností u dvora krále Ferdinanda I., jehož brzy hostii na meziříčském hradě jako „chudý a nový hospodář“. Byl přísný katolík, obratně získal velký majetek a stal se místokancléřem Království českého. Zemřel v r. 1564 a pohřben byl v kostelíku městského špitálu. Naproti tornu jeho manželka Alena Meziříčská z Lomnice horlivou luteránkou a zasloužila se o zřízení lutetického gymnázia ve městě a o sjezd luterské šlechty, který přijal augšpurskou konfesi a na jejím podkladě dal vypracovat církevní řád. Alena také přebudovala dosavadní hrad v renesanční z chráněný předhradím; nákladná přestavba skončila v r. 1578, jak o tom svědčí nápis o vystavění brány z prvého do druhého nádvoří v sousedství kulaté bašty. Zámek dostal čtyřkřídlou dispozici kolem obdélníkového nádvoří, zdobeného arkádami Ze zámecké kaple pak Alena odstranila vše, co připomínalo její dosavadní katolický ráz. Zámek s panstvím získal po smrti Aleny ( 1585) Zdena Berka z Dubé, který jev r. 1594 odkázal svému bratru Ladislavu Berkovi; ten se těšil zvláštní přízni Rudolfa II. a byl v r. jmenován zemským hejtmanem. V r. 1649 koupil ‚ s panstvím Rudolf z Kounic, ale již v r. 1676 je získali Ugartově pocházející původně ze Spanělska. Ugartové bezohledně zvyšovali povinnosti poddaných a vedli četné spory i s městem které skončily teprve v r. 1710. V r. 1729 přikoupili k meziříčskému panství i statek Stráneckou Zhoř. V r. 1723 zničil velký požár nejen značnou část města, tak i zámek, který pak byl v 1. 1724 — 1730 přestavěn v barokním stylu. Z barokní přestavby vyniká vstupní křídlo se sloupovím a reprezentační místnosti prvního patra. Velmi působivé jsou barokní nástropní malby z druhé poloviny 18. století; to znamená, že zámek upravovali i další držitelé. V r. 1735 získal zámek a panství šlesvicko-holštýnský vévoda Leopold; po jeho smrtí v r. 1742 zdědila zámek dcera Marie Eleonora, provdaná za vévodu z Quastally, a po ní dcery její sestry. Jedna z nich, Eleonora, manželka zakladatele lichtenštejnské moravskokrumlovské sekundogenitury knížete Kark Josefa Lichtenštejna, vlastnila od r. 1764 zámek s panstvím Sama; po její smrti v r. 1812 patřily jejímu synu Mořici a od r. 1834 jedné z jeho tří dcer, Leopoldě, později choti knížete Ludvíka z Lobkovic. Leopolda odkázala zámek s panstvím svému synu Rudolfovi, jemuž patřily v 1. 1898 — 1908, kdy je zdědil hrabě František Harrach (1870 — 1937). Po něm vlastník zámek až do r. 1948 jeho nejstarší dcera Josefa, provdaní Podstatská - Lichtenštejnová. Koncem 19. a počátkem 20. století byl zámek v duchu tehdejšího módního romantismu regotizován; brána i patrové stavby byly zbaveny charakteristických střech, které vystřídaly nízké atiky se zubořezem cimbuří. Protože se v drsném klimatu Vysočiny neosvědčily, byly pořízeny střechy šindelové. Také interiér se přizpůsobil dobovému vkusu. Část předhradí byla odstraněna, část regotizována; z původní stavby se dochovala spodní věžová brána s gotickými prutovými okny a vnitřní brána s renesančním portálem. Upraven byl i park vybudovaný v 18. století.