Baranská skála

Val je ve své střední části, na jihovýchodní straně, již dosti setřelý. Samotný vrch tvoří poměrně prudce k jihu se svažující terén, převyšující blízké sedlo, odkud byl vždy vrchol nejsnáze přístupný. Směrem k severu je kopec jakoby roztržen v půli smykovým terénním poklesem, který tak obnažil na této straně asi 40 – 50 m vysokou skalní stěnu zasypanou dnes téměř z poloviny suťovým kuželem. Příroda zde tak vytvořila pozoruhodně dominantní, strategicky výhodnou a přirozeně těžko dostupnou polohu. Dnes je z ní výhled do údolí Černé Ostravice, který je místy při pohledu z vrcholu zastíněn nevelkými vrchy a stromy v předpolí skalního masívu, je dobře opticky kontrolovatelné v délce více než sedmi kilometrů (včetně části údolí už spojené Ostravice, tedy soutok černé s Bílou Ostravicí, kde je ves Staré Hamry). V minulosti, kdy byl vrch odlesněn, z něj zároveň bylo možno přehlédnout zadní údolí, pozvolna stoupající k sedlu hlavního hřebene Beskyd, tvořícímu ve středověku hranici s Uhrami. Těžiště obrany tvořil prstencový, téměř půlkruhový příkop, který se kolem vrcholu přimykal ke skalnímu srázu. Příkop byl vysekán do skalního masívu a materiál vytěžený touto činností byl zjevně použit k navršení vnějšího valu před příkopem. Šířka příkopu, zvětšující se k jeho koncům, se pohybuje na dně mezi 2,2 až téměř 7 m a hloubka vůči koruně valu dosahuje maximálně 4 m. Konce příkopu nad skalnatým srázem byly původně zřejmě zahrazeny trámovými zátarasy, po nichž se dochovala do pískovce na obou ukončeních přisekaná lůžka a kapsy patrné na jihozápadním konci. Ve střední jihovýchodní části je předsazený val téměř v celé výši splaven ze strmého svahu a je nezřetelný. Příkop zde nebyl zasekán do podloží, ale jeho dno tvořil horizontální zásek napříč kolmo stoupajícím vrstvám skály. Vnější stěnu příkopu zde vytvářelo právě splavené těleso nasypaného valu. Charakter fortifikace lze bez velkého rizika označit za velmi prostý – byla postavena ze dřeva a hlíny, a další upřesnění může podmínečně přinést rozsáhlejší archeologický průzkum.

století..

Dlouhotrvající husitské války, které vzápětí rozbily celý do té doby existující systém správy a obchodu, měly pak patrně za následek i opuštění či násilnou likvidaci opevnění a jeho následné zapomenutí. Tomuto datování neodporují ani zatím získané archeologické nálezy. Vzhledem k tomu, že opevnění leželo hluboko ve hvozdech a daleko od stálého středověkého osídlení, keramiku zde s velkou pravděpodobností nezanechali obyvatelé běžného šlechtického sídla, ale posádka pevnůstky, která při hranici střežila a kontrolovala provoz na staré komunikaci. Ač to zní zdánlivě nelogicky, byla stanice s takovou funkcí zapotřebí právě v období intenzivních kontaktů mezi Moravou a Uhrami, a nikoliv v průběhu jejich konfliktů. Proto život na ní netrval nijak dlouho – patrně od poloviny 14. století až nejdéle do počátku 15. století. Poloha této lokality poblíž i dnes velmi frekventovaného horského přechodu mezi Moravou a Slovenskem, jednoznačně napovídá, že zdejší středověké opevnění vzniklo v souvislosti s ochanou středověké komunikace. Tuto komunikaci můžeme, se značnou mírou opatrnosti, pokládat za spojnici Moravy s Uhrami v jejím nejsevernějším bodu. Bližšímu poznání funkce opevnění, vlastnických poměrů a dalších skutečností brání naprostá absence písemných pramenů, a to nejen z období jeho existence, ale i z období pozdějších. Zajímavé je, že se o něm nedochovaly zmínky ani z doby, která musela být jeho existenci nepříliš vzdálená, z konce 15. a počátku 16. století. Díky dlouhým a urputným sporům mezi sousedícími panstvími o oblast tzv. „Zadních hor“ , v nichž se fortifikace nachází, dochovalo se značné množství svědků, kteří popisují pronikání valašských pastevců do Zadních hor. Kromě těchto výpovědí jsou k dispozici i náčrtky příslušného prostoru z pozdějšího období, zejména ze 17. století. Nikde však není sebemenší záznam či zmínka o třeba i již nefunkčním opevnění. Z absence informací lze mít za to, že tato fortifikace v té době již upadla do naprostého zapomenutí.