
Výšinné slovanské hradiště na Svatovavřineckém vrchu bylo největším svého druhu v západních Čechách. V jeho areálu stojí raně gotický kostel z 2. poloviny 14. století, sousední hřbitov je ještě starší, pohřbívalo se na něm už v 11. století.
Prostor hradiště je volně přístupný odbočkou z modře značené turistické trasy z Tasnovic do Mířkova.
Vavřince na levém břehu Radbuzy naproti vesnici Štítary. Spolu se zmíněným kostelem je hradiště chráněno jako kulturní památka ČR. Pravděpodobně byla lokalita osídlena již v pravěku, ale konkrétní období nelze na základě dostupných nálezů přesněji určit. Skutečně prokázané je až raně středověké osídlení počínaje 8. stoletím. Výstavba hradiště souvisela s významnou Řezenskou stezkou, která spojovala Čechy s bavorským Řeznem. Pravděpodobně v průběhu 12. století byl v areálu hradiště postaven tehdy nejspíše románský kostel sv. Vavřince. Trojdílné hradiště o rozloze asi 13 ha stávalo na vrchu obtékaném ze dvou stran řekou Radbuzou. Nejvyšší část vrchu zaujala přibližně kruhová akropole, jejíž opevnění se v podobě valu dochovalo nejlépe. Ve východní části akropole stojí v jádru raně gotický kostel. Na přístupnější východní straně pak hradiště chránily další dvě hradby. Z vnější se dochovala pouze terénní hrana, zatímco z prostřední zůstal alespoň místy výrazný val. V místech se strmými svahy bylo hradiště nejspíše opevněno jen lehkým opevněním typu palisády. Celková délka všech hradeb dosahovala téměř tří kilometrů. Archeologický výzkum, který v letech 1984–1988 provedli Jaroslav Bašta a Dara Baštová v místech příkopu za druhým valem, odhalil, že hradba vznikla ve dvou fázích. Kromě toho při něm byla nalezena keramika z počátku 9. až druhé poloviny 10. století. V některých pramenech je hradiště nesprávně označováno jako Štítarské podle protější vsi Štítary na opačném břehu Radbuzy..