kostel sv. Martina

Nachází se v severní části obce, na návrší severovýchodně od centra obce. Kolem kostela se nachází zdí obehnaný hřbitov. Součástí vlastního kostela je i hrobka hraběcího rodu Serényiů pod jižní boční kaplí..

Na severu a jihu k bokům lodi přiléhají rozměrné boční kaple. Pod jižní z nich je rodová hrobka hrabat Serényiů. V ose stavby je k presbytáři přistavěna přízemní sakristie. Boční stěny lodi, bočních kaplí i presbyterium prosvětlují v patře půlkruhově ukončená obdélná okna. Kostel kryje měděná sedlová střecha. Věž je ukončena štíhlou jehlancovou střechou. Hlavní oltářní obraz představuje sv. Martina, patrona kostela. V bočních kaplích se nacházejí sochy Pieta a sv. Anna s dítětem sv. Marií. Kostelní interiér byl obnoven v r. 1966 podle liturgických dekretů 2. Vatikánského koncilu dle návrhu akademického malíře Františka Peňáze..

Od roku 1641 jsou dochovány nejstarší pozlovické matriky. Původní kostel byl dřevěnou stavbou, která byla v roce 1642 nahrazena stavbou z kamene. Ta byla opravována již roku 1663, kdy utrpěla za nájezduTurků a Tatarů. Další pohromou byl rok 1704, kdy Pozlovice shořely po nájezdu Kuruců z Maďarska. Při opravě kostela v letech 1790–98 byly pořízeny nové varhany. Obrazy s výjevy života sv. Antonína Paduánského pocházejí z počátku 20. století. Hlavní obraz ukazuje sv. Martina, patrona zdejšího kostela. Interiéry byly renovovány v roce 1966..

Existence kostela v Pozlovicích je písemně doložena k roku 1449, kdy je zmínka v Zemských deskách moravských o „vsi Pozlovicích s kostelním podacím“. Z tohoto dokumentu je zřejmé, že kostel stával již v rušných dobách pohusitských. Z toho lze usuzovat na dobu založení kostela jistě v době před vypuknutím husitských bojů. V době válek a po ní nebyla ke stavbě kostela ani vůle ani prostředky. V průběhu husitských válek se kostel i fara dostaly do rukou kališnických kněží. V průběhu 16. století byla fara v Pozlovicích novoutrakvistická s tendencí k luteránství. Až v r. 1633 byla obnovena katolická duchovní správa v čele s farářem p. Danielem Stranoviusem. V roce 1642 byl na místě starého dřevěného kostela vybudován nákladem majitele panství Pavlem Serenyim nový kamenný kostel. Za faráře p. Jiřího Nigra byl kostel i fara r. 1663 vypáleny nájezdy Turků. Již roku 1664 byly obě stavby obnoveny za faráře p. Ondřeje Helmesinyho. Za stejného faráře byl roku 1672 nákladem Serenyiů kostel rozšířen o boční kaple i delší presbyterium. Pod pravou boční kaplí byla vybudována hrobka Serenyiů. Pod levou kaplí byli pohřbíváni význační obyvatelé a kněží. Roku 1704 byl kostel i s vesnicí vypálen nájezdem Kuruců. Stavby byla opravena, ale farní knihy musely být od Kuruců vykoupeny. Během let 1790–98 byl kostel celkově renovován, byly pořízeny nové varhany, chrámový kůr i několik nových obrazů. Ostatní předměty interiéru jsou povětšinou dílem až z počátku 20. století.