Quinburk

Ze skal se nabízí jedinečný rozhled do okolní krajiny. K hradu se nejlépe dostaneme od samoty Drakov, která leží uprostřed mezi Rejvízem a Vrbnem pod Pradědem. Od parkoviště v osadě Drakov se dáte lesní cestou k Sokolímu potoku. Až na něj po 1,5 km narazíte (potok je za křižovatkou ve tvaru +), máte dvě možnosti. 1. Buď potok přejdete a půjdete zkratkou nevýraznou lesní cestou nahoru 700 m ke štěrkové cestě, po které se dáte pak doleva. Cesta po pár stech metrů se stáčí prudce vpravo a odtud po 350 metrech (měřil jsem to na mapě) vede nahoru cesta, která je trochu vidět i na ortofotomapě (Mapy.cz). Těsně před tím než k odbočce k hradu dojdete, minete dva široké průseky po levé straně. Doprava nahoru se dejte po 80 až 100 metrech - je to hodně zahloubená cesta do svahu. Pak je to již jen cca 200 m vzhůru. 2. Jděte od rozcestí proti proudu Sokolího potoka (něco málo přes 1 km), poté se dejte cestou přes potok (betonový můstek se zábradlím). Výstup je náročností srovnatelný s výplazem po červené značce ke Koberštejnu..

Les ještě houstl, prozkoumával jsem každou záhybu, každou skálu. Vyčerpán jsem se po třech hodinách draní se houštinami a lesem tak hustým, že i v pravém poledne v něm bylo šero, sesunul do mechu...Po čtvrthodině jsem vystoupil na lesní cestu, která se tu klikatila, a po ní sestupoval mírně z kopce. Tu mně k smrti vyděsil nějaký vyplašený pták... ještě tak dravá zvěř...! Opět jen skály. Tady by to mohlo být! Nevypadalo to na hradní staveniště, ale šel jsem. Tu jsem letmo spatřil pár kamenů přilepených k ohromnému skalisku. Zeď. Tak tedy přece...!".

Na přední skále hradu stál nepravidelný palác, na zadním skalisku dodnes stojí torzo nárožní štíhlé hranolové věže. Obě skály na jihu spojovala silná hradba s malým dvorkem s cisternou, do níž se žlábky sváděla voda..

Zvláště měl oblíbeného sokola, který k němu přilétal na zahvízdání a zprostředkovával setkání mladým milencům. Knížeti byly výlety jeho dcery do pustiny podezřelé a nechal ji jednou tajně sledovat. Sokol útočil a pronásledovateli ztěžoval výstup do skal jak se jen dalo, ale ani mladí v mileneckém objetí neslyšeli jeho varování. Když byl vztah knížecí dcery s ovčákem prozrazen, dal kníže mladíka dovléct na svůj hrad a náležitě jej ztrestat, jak se na drzého chudáka slušelo. Na dvoře bylo již vše připraveno a mladík měl být před popravou ještě podroben trýznění. Bezmocně stál připoutaný za ruce k pranýři, když tu jeho věrný sokol, který svého pána doprovázel a viděl ho ze střechy paláce, drápy vyrval katu z ruky bič a odletěl. Hoch dostal milost a poněvadž se knížeti líbilo, jak jej sokol vysvobodil, i to, že nepoprosil o milost, svolil dokonce k sňatku. Protože byl ale ženich nízkého původu a toužil se svou chotí zůstat v místech jim nejmilejších, nedal mu vesnice a dvory, ale vykázal mu k obydlí skály v horách, aby byl pánem knížecích lesů a zvěře v nich. Tam si mladý muž vystavěl hrad a podle sokola, který mu zachránil život, pojmenoval ho Sokolí hrad, německy Quinburg. Na pověsti jsou alespoň dvě zrnka pravdy: Způsob trestání za mravnostní delikty, k nimiž patřilo i tajné setkávání mladých lidí, a název hradu. Jméno Quinburg má skutečně ten význam, jaký mu dává pověst, ovšem ne podle oddaného sokola, ale velkého množství těchto dravců, kteří ve skalách žili. V Jeseníkách je příznačné pojmenování vrchů podle zvěře – Medvědí vrch, Orlík, Jestřábí, Jelení vrch. Jsou ale i jiné, které možná ukrývají staré příběhy, jež už paměť lidí v horách nezachovala – Pytlák, Loupežník, Zbojnická stráň... Nezdá se, že by bylo v okolí Quinburku obvzlášť klidno. Na starých mapách z počátku 2. poloviny 18. století se zaznamenávají Sokolí skály – Quingstein a stejnojmenné údolí potoka. Hrad už ale zaznačen na nich není..