Jindřichův Hradec

století. Renesanční, tzv. zelené pokoje s nástěnnou výzdobou, malovanými kazetovými stropy jsou vybaveny dobovým zařízením a portréty bývalých majitelů. V Rožmberské chodbě a dalších pokojích visí kromě fiktivního portrétu Bílé paní další obrazy, z nichž mnohé pocházejí ze slavné černínské sbírky. Mezi nimi dominuje rozměrné plátno českého barokního malíře Petra Brandla, „Josef Egyptský se dává poznat svým bratřím“. Z prvního patra arkád je nejhezčí pohled na celé třetí nádvoří. Trasa končí v hudebním pavilonu Rondelu, který upoutá bohatou plastickou zlacenou výzdobou. Délka trasy cca 50 min.
Trasa B – Středověký hrad - Přístupná od května do září. Uvádí návštěvníka do nejstaršího období existence hradu v Jindřichově Hradci, interiérů gotického paláce. Zahajuje v původně gotické kapli sv. Ducha, barokně upravené. Elegantní žebrová klenba kryje Královský sál s galerií fiktivních portrétů českých panovníků na stěnách. Unikátní je prostor s nástěnnými malbami svatojiřské legendy z r. 1338 i deskový obraz Jindřichohradecké Madony z doby kolem roku 1460. Závěr prohlídky je v Černé kuchyni, v níž se na Zelený čtvrtek připravovala známá sladká kaše pro chudé. Délka trasy cca 50 min.
Trasa C – Apartmány 18. a 19. století - Trasa je přístupná od června do srpna. Začíná na třetím nádvoří seznámením s exteriéry nejstarší hradní architektury, pokračuje v přízemí Adamova stavení, vybaveném klasicistním nábytkem a ostatním zařízením, pocházejícím z nedalekého loveckého zámečku Jemčina, kam Černínové přesídlili po katastrofálním požáru Jindřichova Hradce v r. 1773. Je tu k vidění i soubor portrétů slavné lovecké psí smečky Františka Josefa Černína, jednoho ze zakladatelů parforsních honů v Čechách. Prohlídka pokračuje soukromými pokoji Černínů, hracím salonem s kulečníkem a vrcholí v zahradním hudebním pavilonu Rondelu, který upoutá bohatou plastickou zlacenou výzdobou ze 16. století. Délka trasy cca 50 min.
Černá věž (hladomorna) - Věž je přístupná v květnu a září o sobotách a nedělích, v červnu až srpnu denně. Při špatném počasí (vítr, déšť) se věž uzavírá. Věž je jednou z nejstarších staveb areálu z doby po r. 1220. Je vysoká 32 metrů, zdi jsou silné místy až 3,5 metru. Během výstupu na věž lze nahlédnout do interiéru nejstarší hradní kuchyně, objevené při nedávných opravách. Na ochoz věže, z kterého se otevírá pohled na celé město a okolí, vede 149 schodů. Věž je přístupná samostatně, bez průvodce..

Díky tomu, že hrad byl postaven na místě hradiště (proto jméno Hradec), byla zastavěná plocha neobvykle rozsáhlá. Dispozice je trojdílná. Jako první byl postaven okrouhlý bergfrit přístupný románským portálkem v patře. Vzhledem k tomu, že opevnění hradiště bylo stále funkční, stavebníci pokračovali výstavbou obytných prostor – k věži byl připojen čtyřprostorový románsko-gotický palác. Poté bylo trojúhelníkové hradní jádro obehnáno masivní zdí, která sledovala průběh mladohradištního příkopu a za ním byla vystavěna menší hradba parkánová. V jižním cípu hradby stála další menší věž, k hradbě (hlavně na západě) pravděpodobně přiléhala další zástavba. Zatímco do parkánu se vcházelo branskou věží, jádro bylo přístupné prostým portálem. Zřejmě v době, kdy na přechodnou dobu vlastnil hrad Přemysl Otakar II., byla v patře paláce zřízena kaple. Ve východním nároží parkánu pak vyrostla čtverhranná obytná věž Hranatka. Hrad měl také už od 13. století dvě hradbou opevněná nádvoří před jádrem, druhé i s parkánem. Do obou se vstupovalo branskými věžemi – v první z nich se zachovaly raně gotické sedilie. Další změny prodělal hrad ve 14. století. Plocha paláce byla zdvojnásobena přístavbou dvorního traktu, kaple dostala nový presbyteriář a nová kaple vznikla i v přízemí, částečně se změnilo i vedení parkánové hradby v čele jádra. U brány do jádra přehradila parkán nová budova, další byla vystavěna u západní hradby v jádře hradu. V pozdní gotice proběhla na hradě intenzivní několikafázová přestavba, zasahující celý hrad. Palác byl modernizován a dostal nové východní křídlo s velkým sálem. V západní části jádra hradu vznikla další palácová budova, která zasáhla i původní parkán. Se starým palácem byla propojena akrádou. I na protilehlé straně nádvoří zřejmě stával v této době dvoutraktový palác se čtverhrannou věží vystupující vně jádra – jeho zbytky objevil archeologický průzkum. Z této stavební fáze je nejlépe dochovanou stavbou Červená věž (či Menhartka) postavená mezi čtvrtou a pátou branou. V jejím přízemí se dochovala černá kuchyně, považovaná za naši nejlépe dochovanou hradní kuchyň vůbec. Zastavěna byla i obě předsunutá nádvoří hospodářskými (první) i obytnými (druhé) budovami, příkopy získaly obezdívku. Díky těmto stavebních zásahům bylo nutné změnit opevnění hradu – vznikl tak nový hradební okruh, který navazoval na městské opevnění. Nový vysoký parkán se připojil k Hranatce, zpevněný byl dvěma polookrouhlými dovnitř otevřenými baštami a v prostoru dnešního Rondelu byl zřejmě mohutný torion. Dvě bašty byly přistavěny i k čelní hradbě prvního nádvoří. V 16. století se stavělo nejdříve v prostoru prvního a druhého nádvoří – vznikly tzv. Rožumberské pokoje s otevřenými arkádami v poschodí, z nichž byl výhled na město a ke kterým o pár let později přibylo další křídlo. V té době vzala za své gotická hranolová věž nad rybníkem. Dále byl postaven velký renesační zámecký palác na jihovýchodní straně jádra – šestiboká vížka v průčelí stojí na místě bývalé bašty zpevňující někdejší parkánovou zeď. Razatně přestavěno a dostavěno bylo původní gotické křídlo při západní straně jádra a nakonec renesančními úpravami prošla i nejstarší část hradu. Celé původní jádro hradu na jihu uzavřel tzv. rondel, který byl s novým palácem propojen arkádovou chodbou. Původní parkán byl zasypán a mezi paláci a rondelem vznikla zámecká zahrada s bazénem a vodotryskem ve tvaru delfína. Nedlouho po těchto přestavbách rod pánů z Hradce vymřel po meči a panství se dostalo do rukou Slavatům. Ti na zámku provedli jen několik dílčích změn, např. výstavbu další arkádové chodby od rondelu k poloválcové baště, kde byla umístěna fontána, vstup do zahrady pod Velkými arkádami dostal kovanou mříž a místo renesanční nádrže byla do země zapuštěna kašna s vodotryskem. Po vymření Slavatů přešel Hradec do držení Černínů. Počátkem 18. století František Maximilián Kaňka vypracoval návrh na přestavbu staré hradní kaple – byla prohloubena zbořením kleneb spodních komor a nový vchod v přízemí vedl přímo na nádvoří, později došlo i k barokní výmalbě a instalaci nového inventáře. V palácích byly zavěšovány nové stropy, v jednom menším sále u mariánské kaple vzniklo i divadlo. V roce 1773 zámek vyhořel a provizorně byla zastřešena jen část jižního paláce, vrchnost převážně bydlela v Jemčině. Teprve na počátku 20. století začaly rozsáhlé opravy..

Jindřich se připomíná v listinách od r. 1220 s přídomkem „de Nova Domo" nebo „de novo castro", to jsou také první zmínky o hradu. Za Jindřichová syna Vítka (1218–1259) se nejspíš na hradě a jeho opevnění dále pracovalo. Vítek je v listinách označován jako pán „de Gredis" (1232) nebo „dě Gradec" (1242). Tento raně gotický hrad zachovaný v jádře současného zámku dobudoval Vítkův syn Oldřich I. (1254–1282). Na přístupové cestě od severovýchodu, od rychle se rozvíjející tržní osady, na kterou pak přešlo jméno hradu, vznikla mohutná válcová věž, která střežila bránu. K věži těsně přiléhal dvoupatrový palác, k němuž vedlo z nádvoří schodiště a pavlač. Bohatě profilovaným portálem v prvním patře se vcházelo do prostřední síně, po její levé straně byla komnata s klenbou opřenou o masivní žebra sahající až k podlaze, vpravo od vstupní síně byla kaple s nízkým románským vchodem, zabudovaná do jihovýchodního nároží paláce, v pozdější gotické etapě prodloužená do parkánu. Nad těmito třemi reprezentačními místnostmi byly v druhém poschodí další dělené prostory kryté trámovými stropy. R. 1277 přitáhl král Přemysl Otakar II. k hradu, aby pokořil Oldřicha za jeho zrádné spojenectví s Rudolfem Habsburským. Po králově tragickém skonu v r. 1278 nalezli Vítkovci a s nimi také Oldřich z Hradce cestu ke smíru s Ottou Braniborským. Později (1284) jim ovdovělá královna Kunhuta zprostředkovala přístup ke dvoru. V odboji proti králi Václavu II. v l. 1289–1290, jemuž stál v čele Záviš z Falkenštejna, hradecký Oldřich II. (1281–1312) porušil tradiční rodovou politiku a stál stranou tohoto zápasu. Mladý král si dal potom (1294) předložit od Oldřicha písemný revers, podle něhož by panovník v případě, že by Oldřich zemřel bez mužského potomka, byl oprávněn ujmout se zápisníkova majetku, který by jinak, podle dřívější úmluvy mezi rodem hradeckým a Rožmberky, připadl těmto příbuzným. V boji s Albrechtem Rakouským v r. 1304 Oldřich z Hradce osvědčil věrnost králi, tentokrát se všemi Vítkovci. Oldřich platil za příznivce německých dvorních básníků. Z jeho manželství s Mechtildou ze Schaumburgu se narodil syn Oldřich. Tento Oldřich III. (1299–1348) byl vtažen do odboje proti králi Janu Lucemburskému r. 1318, který skončil pro krále nuceným smírem. Oldřich sice potom často pobýval u královského dvora, ale byl zastíněn vlivnějšími příbuznými, Petrem z Rožmberka a Vilémem z Landštejna, kteří byli pohotovější v poskytování úvěru vždy potřebnému králi. Zato se hradecký pán připojil ke králevici Karlovi hned při jeho návratu do Čech. Aniž pak mohl plněji využít královy přízně, zemřel v r. 1348. Nepochybně však uvedl svého syna Jindřicha do Karlovy družiny. Za Oldřichova života bylo také dokončeno vnější opevnění proti městu Hradci s (dnešní) vstupní branou. Pod ochranou mocného rodu se níže položená osada rychle vyvíjela v město, jehož postupně budované opevnění navazovalo na hradby hradu. Uvnitř hradu dal Oldřich z Hradce r. 1338 vyzdobit vstupní síň nástěnným cyklem výjevů ze života sv. Jiří, patrona rytířstva, jak jej podávalo v té době oblíbené legendární čtení. Pod tento dvojitý pás maleb byly připojeny znaky převážně jihočeských rodů, jejichž členové se (podle názoru Jana Erazima Vocela) zúčastnili výpravy vedené králem Janem r. 1337 proti pohanským Prusům. Místní boje v Čechách na počátku 50. let 14. století, jichž se účastnil také Jindřich z Hradce (1345–1363), stačila autorita i moc krále Karla IV. v zárodku likvidovat. Tento Jindřich z Hradce byl pravým synem své doby, typ neklidného a bojovného rytíře. R. 1349 jmenoval ho (spolu s Joštem z Rožmberka) Karel IV. popravcem Plzeňského kraje (s povinností pečovat o pokoj v přidělené oblasti a s pravomocí hrdelní). V odměnu za služby prokázané za tažení proti Ludvíku Bavorskému (1347) zastavil mu král město Domažlice. Tato zástava však byla zase zrušena v důsledku králova zásahu do Jindřichova krvavého sporu s jeho sousedem, nejvyšším purkrabím Vilémem z Landštejna. Míra královy trpělivosti byla konečně dovršena Jindřichovou účastí na vzpouře Rožmberků proti králi v r. 1352. Tehdy byl Jindřich z Hradce potrestán dvouletým vyhnanstvím, statky však mu byly ponechány. Uprostřed bojovného sporu s pány z Leuchtenburka na Bítově Jindřich v r. 1363 zemřel. Po něm převzal dědictví jeho nejstarší syn Jindřich „starší" z Hradce (1363–1398). Za krize feudálního řádu, kterou byla poznamenána vláda krále Václava IV. (1378–1419) a jež se projevovala též rozpory mezi králem a vyšší šlechtou, měl Jindřich podíl na spiknutí panské jednoty r. 1394, v němž hráli Vítkovci opět vůdčí roli. Na počátku husitského revolučního hnutí nestáli členové hradeckého rodu v jedné frontě. Mladší syn Jindřichův, Oldřich řečený Vavák a jeho strýc Jan „starší" velhartický (1384–1417) se připojili k protestu českých pánů proti Husovu upálení (1415). Zato Jan „mladší", Vavákův starší bratr, a Jindřich (bratr Jana „staršího"), strakonický velkopřevor (1385–1421), zůstali obhájci starého řádu. Po smrti Jana „mladšího" (padl v bitvě pod Vyšehradem r. 1420) a strakonického Jindřicha (zemřel r. 1421 na následky těžkého zranění v bitvě u Sudoměře) stal se představitelem hradeckého rodu Menhart. Menhart z Hradce (1398–1449) byl synem Jana „staršího" a Kateřiny z Velhartic. Zprvu vystupoval, nechtěje nejspíš riskovat pustošení svých statků z Tábora, jako mírný utrakvista. R. 1426 po porážce před Kamenicí nad Lipou byl nucen uzavřít mír s Prokopem Velikým. Od r. 1433 ovlivňoval postup šlechty a královských měst. Po bitvě u Lipan (1434) se otevřeně přihlásil ke králi Zikmundovi. Později (od r. 1436) vahou svého úřadu jako nejvyšší purkrabí a zemský hejtman (1437) prosazoval cizí zájmy nikoliv bez svého prospěchu. Dopomohl Zikmundovu zeti Albrechtu II. Habsburskému (1437–1439) na český trůn a potom hájil zájmy jeho syna Ladislava (1453–1457). Menhartovo hradecké sídlo se stalo místem důležitých porad a sjezdů (1439, 1441, 1447), na nichž se rozhodovalo o osudu Českého království. Prospěchářské zájmy sbližovaly Menharta s Oldřichem z Rožmberka tou měrou, že se jím dával v politice ovlivňovat na újmu své dosavadní popularity. Když se nakonec zřekl kalicha (1448), stala se jeho roztržka se stranou podobojí nevyhnutelnou. Rozhodné vystoupení Jiřího z Poděbrad vyřadilo Menharta z politického života. Menhartova náhlá smrt (1449) dala odpůrcům poděbradské strany záminku ke sjezdu ve Strakonicích. Účastnili se ho Menhartův syn Oldřich (1437–1453) a jeho strýc Jan (Telčský 1419–1451) a došlo na něm k vytvoření strakonické jednoty. Neodvratný Oldřichův smír s Jiřím z Poděbrad r. 1450 znamenal pro hradeckého pána prohru. Za Menharta a Oldřicha byly v jejich hradeckém sídle provedeny kolem r. 1450 některé změny. Starý palác byl rozšířen (směrem do dnešního třetího nádvoří) a zvýšen. Při hradbě na severozápadní straně, naproti válcové věži bylo vybudováno nové stavení (pozdější Zelené pokoje), k pohodlnému bydlení. Neklidné časy si vyžádaly zesílení vnějšího hradebního pásu vložením dvou půlkruhových bašt na východní a západní straně, mezi nimiž byla v jižním ohbí hradeb postavena větší válcová bašta. Po smrti bezdětného Oldřicha z Hradce dědili sirotci po Janu Telčském, Heřman a Jindřich. O Heřmanovi písemné prameny mlčí, zato o jeho bratru toho víme víc. Jindřich z Hradce (1458–1507) sledoval v politice Menhartovu linii. V r. 1466 se sjeli v Hradci příslušníci před rokem se ustavivší zelenohorské jednoty, vedené prospěchářským a proradným Zdeňkem ze Šternberka, k dvojí důvěrné schůzce, aby se poradili o společném postupu proti poděbradské straně. V odpověď na tyto pikle přitáhl koncem r. 1467 syn krále Jiřího, kníže Jindřich, ale po několikaměsíčním obléhání od Hradce ustoupil. Jindřich z Hradce se přidal na stranu uherského krále Matyáše Korvína. Zdá se, že kromě zásadního stanoviska katolického feudála ovlivňoval Jindřichův politický postup také ohled na rodinný majetek (panství telčské) na Moravě. I když se pak r. 1479 upevnila dohoda mezi králi Vladislavem II. a Matyášem, přihlásil se Jindřich k poslušnosti Vladislavovi. R. 1484 byl jmenován hejtmanem Bechyňského kraje, od r. 1485 zastával úřad nejvyššího komorníka a v r. 1502 se stal nejvyšším purkrabím v Praze. Náhlá smrt v r. 1507 dočasně zastavila nástup hradeckého rodu k významnějšímu postavení v českém státě. Za Jindřicha došlo ke změnám ve vnějším obrazu hradu a v jeho prostorách, které svědčí o jeho smyslu pro účelné a současně umělecké vytváření prostředí. Starý palác dostal nové spojení s protějším obytným křídlem přes vysokou pozdně gotickou arkádu, spočívající na sdružených sloupech v napodobeném románském slohu. Zde vznikla mariánská kaplička, na jejíchž stěnách nemohly chybět podobizny stavebníka oděného pláštěm člena rytířské družiny mariánských ctitelů (Jindřich byl do ní přijat r. 1475 králem Fridrichem Sicilským) a jeho tří manželek, Alžběty ze Šternberka (†1484?), Anežky z Cimburka (†1485) a Magdaleny z Gleichenu (†1492). Podle Jindřichova záměru byla také přestavěna hranolová věž před starou branou. V jejím přízemí byla veliká kuchyně, v níž se od Jindřichových dob vařívala pro lid sladká kaše. Každoročně na Zelený čtvrtek se v předhradí a v parkánu shromažďovaly tisícové zástupy, aby přijaly kaši s medem, buchtu a almužnu (tento starý obyčej zanikl v r. 1782, když došlo k vládní úpravě péče o chudé). Prostorná síň nad kuchyní byla vyzdobena nástěnnými malbami (okolo r. 1502) s výjevy z veřejného života (zemský sněm), z přírody (sněm ptáků, lovecká scéna aj.). Na předhradí (mezi dnešním prvním a druhým nádvořím) vzniklo menší stavení s místností sklenutou do středního pilíře (později zvané kancelář). Jindřichovu smyslu pro reprezentaci odpovídalo zahájení stavby v sousedství hradní kaple směrem k staré hranolové věži s velkým sálem (královský palác) s pozdně gotickou síťovou žebrovou klenbou. V tomto díle pokračoval Jindřichův syn Adam. Adam I. z Hradce (1494–1531) přispěl podstatně k nastolení habsburského kandidáta Ferdinanda I. na český trůn a tím si pojistil setrvání v důležitém úřadu nejvyššího kancléře Království českého. Styky s císařským dvorem, návštěvy členů panovnické rodiny, úředních představitelů a cizích diplomatů byly pro Adama zajisté silnou pobídkou, aby zajistil dostavbu velkého sálu se síťovou klenbou, v němž byly rozvěšeny podobizny českých knížat a králů. Mezi tento sál a hranolovou věž byl vložen v r. 1528 dvoupatrový článek, jímž se vjíždělo na nádvoří. Ve svém synu Jáchymovi a ve svém vnuku Adamovi měl Adam důstojné nástupce. Oba byli vyznavači nového uměleckého směru, projevujícího se v kultuře bydlení a náročnějším způsobu života, byli to lidé renesance. Jáchymovi z Hradce (1526–1565) byl rychlý postup na úřední dráze zaručen tím, že dospíval ve společnosti synů krále Ferdinanda I. jako jejich páže. Po návratu z cest po Itálii, Francii a Nizozemí byl jmenován r. 1546 (spolu s Oldřichem Španovským z Lisova) hejtmanem Bechyňského kraje. V r. 1551 se stal karlštejnským purkrabím a v r. 1554 nejvyšším kancléřem Českého království. V této významné funkci prokazoval Ferdinandu I. a jeho nástupci Maximiliánu II. platné služby, když na zemských sněmech připravoval cestu pro přijetí královských požadavků. Osvědčil se též jako diplomat při různých poselstvích (do Polska 1552, do Branibor 1561), účastnil se říšských sněmů (v Řezně 1556, v Augšpurku 1558, ve Frankfurtu 1562). Těsnější příbuzenské svazky s rožmberským rodem (Jáchymova manželka Anna byla dcerou Jošta z Rožmberka) a potřeba pohodlnějšího ubytování hostí z Krumlova, zejména Annina bratra Viléma, pohnuly Jáchyma z Hradce k rozhodnutí provést patrovou nástavbu na starším stavení uprostřed předhradí (nad tzv. kanceláří). Tak vznikly ony Rožmberské pokoje s otevřenými arkádami v poschodí, z nichž byl výhled na město. V hranolové věži (tzv. Menhartově, nad kuchyní) byl při vstupu do malované síně v poschodí zasazen žulový portál se znaky hradeckým a rožmberským a letopočtem 1552. Na zmíněné Rožmberské pokoje napojil počátkem 60. let vlašský stavitel Antonio Erizer nové dvoupatrové (v pohledu z předhradí jednopatrové) křídlo a tak vznikl uzavřený prostor pod středověkým hradem. Při této stavbě došlo ke zbourání staré hranolové věže nad rybníkem. Četné znaky stavebníka a jeho manželky vytesané v nadpraží vchodů prokazují časové zařazení tohoto traktu renesančního zámku do jeho stavebního vývoje. Významnější bylo zahájení výstavby tzv. Nového stavení, mohutného paláce na jižní straně třetího nádvoří, při vnějším průčelí s šestibokou vížkou spočívající na zbytcích starší gotické bašty. Po předčasné Jáchymově smrti byla stavba přerušena a dokončena vložením kleneb až v osmdesátých letech. Současně asi již vznikl úmysl vystavět sousední Velké arkády. Autorem projektu byl patrně Antonio Erizer. Jáchymova tragická smrt (utopil se v Dunaji na zpáteční cestě z Vídně koncem r. 1565) zastihla jeho jediného syna Adama II. (1546–1596) ještě nezletilého. R. 1568 byl s povolením císaře Maximiliána II. zplnoletněn a přijat do dvorské služby jako komorník císařových synů Rudolfa a Arnošta, což mu potom prospělo v jeho úřední kariéře. Začal stejně jako jeho otec funkcí krajského hejtmana Bechyňského kraje, r. 1585 byl jmenován nejvyšším kancléřem Českého království, v r. 1593 povýšen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského. V této významné funkci setrval Adam až do své smrti v roce 1596. Adam II. z Hradce rozvedl s pomocí stavebních poradců otcův nepochybně širší záměr. Dostatek příjmů, které poskytovaly zejména pivovary a rybniční hospodářství na českých (Jindřichův Hradec, Kardašova Řečice, Žirovnice, Hluboká a Protivín) i moravských (Telč) panstvích, umožnil hradeckému vladaři rozsáhlé stavební akce. Poslední dvě desetiletí 16. století byla v Jindřichově Hradci ve znamení velkého stavebního ruchu. Jako by se neduživý Adam II. z Hradce chtěl dožít uskutečnění svého plánu. V r. 1581 zahájil Baltazar Maggi z Arogna stavbu Nového stavení. R. 1586 byla zadána kameníku Antoniovi Melanimu práce na tzv. Velkých arkádách při novém paláci podle schválených nákresů. Rok poté začal Giovanni Maria Faconi stavět vedle arkád další trakt s velikým sálem, do něhož byl vhodně začleněn starší pozdně gotický útvar tzv. Zelených pokojů při staré bráně. R. 1590 předložil kameník Antonio Cometa plán Malých arkád, které měly prostředkovat spojení právě dostavovaného nového křídla s protějším starým Jindřichovým hradem. A ani tato nejstarší část zámku nezůstala nedotčena. V l. 1594–1595 dostala nástavbu a fasáda celé budovy byla opatřena renesanční rustikou. Zbývalo ještě uzavřít prostor za Velkými arkádami. Zde byla zčásti snesena válcová bašta a v r. 1591 začal Faconi podle plánu Baltazara Maggiho stavět rondel uzavřený vysokou kupolí. Na plastické výzdobě interiéru pracovali štukatér Giovanni Pietro Martinelli (1596) a Georg Bendel, který vytvářel terakotové ozdoby. Když pak skončil práci malíř Georg Widmann, byly položeny červené a bílé mramorové dlaždice. Jako spojovací článek mezi rondelem a Adamovým palácem byla sem vložena přízemní arkádová chodba. Nezbytným příslušenstvím renesančního zámku bývala okrasná zahrada. V Hradci bylo nutno se spokojit s omezeným prostranstvím mezi arkádami a rondelem. Hradní parkán byl zde zasypán a založena zahrada s bazénem a vodotryskem ve tvaru delfína. Po smrti Adamově se opakovala situace, jaká nastala po úmrtí jeho otce Jáchyma a děda Adama I. Jáchym Oldřich (1579 až 1604), jediný Adamův syn, byl rovněž nezletilý a nadto churavějící mladík, nesoucí v sobě patrné rysy degenerace svého rodu. Přízeň hradeckému rodu, jenž platil u rakouských Habsburků za spolehlivou oporu jejich zájmů v Čechách, vynesla Jáchymovi nejprve hodnost císařského rady a komorníka a r. 1602 ustanovení karlštejnským purkrabím. Působením dvou cizinek, matky

Kateřiny z rodu štýrských Montfortů, a manželky Marie Maximiliány z rodu švábských Hohenzollernů, projevovaly se v rodině posledního hradeckého pána germanizační vlivy. Po svém otci Adamovi převzal Jáchym Oldřich dost tíživé dědictví. Adam sice rozmnožil rodinný majetek přikoupením jednak sousedního panství Nové Bystřice s Chlumem od Viléma Krajíře z Krajku v r. 1584, jednak východní poloviny strážského panství v r. 1596 krátce před svou smrtí od Petra Voka z Rožmberka, ale zůstala zde řada věřitelů, jež bylo třeba uspokojit. A tak byla obětována vzdálená panství Polná, kterou koupil v r. 1597 jeden z Jáchymových poručníků, Hartvík Zejdlic ze Schonfeldu, a v r. 1598 Hluboká nad Vltavou s Protivínem, o něž měl zájem Bohuslav Malovec z Malovic na Dřítni. I tak ještě zůstali věřitelé, jež po smrti Jáchymově postupně vyplatil Jáchymův švagr Vilém Slavata. Po svém otci Adamovi převzal Jáchym Oldřich další závazek: zajistit dokončení stavebních prací a umělecké výzdoby interiérů, zejména rondelu. Bezdětný Jáchym Oldřich zemřel počátkem r. 1604, doživ se jen 25 let. Na prahu 17. století zmizel tak z českých dějin další starobylý rod, který se v nich uplatnil řadou výrazných postav. K odkazu hradeckého rodu patřila též pověst o Bílé paní. Přinesla ji s sebou do Hradce manželka Jáchyma Oldřicha Marie Maximiliána z Hohenzollernů jako tradici svého rodu. Pověst se v Hradci ujala a zdomácněla. Písemně ji poprvé zaznamenal na jezuitském gymnáziu působivší profesor Bohuslav Balbín. Sňatkem s Lucií Otýlií, sestrou Jáchyma Oldřicha z Hradce, v r. 1602, dostal se do Jindřichova Hradce Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652). Po smrti své matky Doroty, rozené Kurzbachové, žil většinou u příbuzných (jeho bába byla Alžběta z Hradce) v Hradci, vychováván spolu s dětmi Adama II. z Hradce pod dohledem Adamovy manželky Kateřiny, přísné katoličky. Pozdější pobyt v cizině, v Itálii, kde od r. 1593 studoval na útraty Adama z Hradce, zapůsobil na mladého Viléma natolik, že se r. 1597 rozhodl přes domluvy svého otce i vzdělaného příbuzného Petra Voka z Rožmberka přestoupit na katolickou víru. V r. 1599 se vydal do Francie a Anglie, v r. 1600 byl podruhé v Římě. V trojici mužů, kteří výchovou a vzděláním na jezuitských školách představovali novou, nekompromisně katolicky orientovanou generaci, jíž širší rozhled a zkušenosti získané na cestách v cizích zemích a styk s císařským dvorem pomáhaly odhadovat příští politický vývoj, stál Slavata uprostřed mezi starším a útočnějším Zdeňkem Vojtěchem z Lobkovic a mladším, patrně zištnějším Jaroslavem Bořitou z Martinic. Úřední kariéru započal Vilém Slavata r. 1600 jako královský maršálek, v r. 1604 byl jmenován karlštejnským purkrabím, sedm let nato dvorským sudím a v r. 1612 prezidentem české komory. Jestliže se již za jednání o uzákonění náboženské svobody (o Rudolfův majestát) v českých zemích v r. 1609 postavil vědomě do opozice proti většině nekatolických stavů, pak politické události z jara r. 1618 jej tím rozhodněji zatlačily do protivného, habsburského tábora. Vítězná reakce nastoupivší po Bílé hoře (1620) nalezla ve Vilému Slavatovi pohotového pomocníka, který pracoval pro upevnění absolutistické moci panovníkovy a pro programový postup protireformace. Takto si získal trvalou přízeň krále Ferdinanda II. i jeho syna Ferdinanda III. R. 1623 se stal Slavata nejvyšším komorníkem, o čtyři roky později nejvyšším hofmistrem a konečně r. 1628 nejvyšším kancléřem Království českého; v tomto důležitém úřadě, třebaže několikrát rezignoval, setrval až do své smrti r. 1652. Úprava politických a náboženských poměrů v českých zemích, k níž pomáhal klást základy, dosáhla rozsahu, jaký asi nepředvídal. Zejména od násilného odstranění Albrechta z Valdštejna (1634), kdy se u císařského dvora uplatňoval vliv cizinců na české záležitosti, také Slavata pociťoval chlad vůči všemu českému. V pochybnostech a konfliktech s vlastním svědomím hledal východisko v rozjímání a službě institucím katolické církve. Osobní vážnosti a vlivu, jakých požíval Vilém Slavata po celou dobu své veřejné činnosti u dvora jako důvěrný rádce císařův, u dvorských a zemských úřadů jako nejvyšší úřední představitel zemí české koruny, ve společnosti pro starobylý původ svého rodu, vyzdobený četnými hodnostmi a tituly, nedosáhli již jeho potomci. Po Vilémově smrti (1652) spravoval zděděný majetek pánů z Hradce, zvětšený o panství Novou Bystřici (zakoupenou v r. 1615 Lucií Otýlií Slavatovou) Vilémův nejstarší syn Adam Pavel (1604–1657). Po něm se vystřídali v držbě rodinného svěřenství postupně synové Adamova bratra Jáchyma Oldřicha, nejprve Ferdinand Vilém Slavata (1629–1673), který neměl mužských potomků, po něm jeho bratr Jan Jáchym Slavata (1637–1689), jenž měl jen dcery a nakonec František Leopold Slavata (1639–1691), bezdětný. Protože nejmladší syn Jáchyma Oldřicha Karel Felix byl členem řádu karmelitánů, nepřicházel v úvahu jako dědic, přestalo rodinné svěřenství právně existovat a poslední Slavata, Karel Felix, generál svého řádu, přijel z Říma do Čech, aby porovnal příbuzné svářející se o veliký, ale zadlužený majetek (zemřel v Římě v r. 1712). Od poloviny 17. století Hradec ztrácel svůj někdejší význam jako středisko bohatého života feudální společnosti, politických porad a piklů. Zámek sloužil jen ke krátkému pobytu vrchnosti nebo k občasnému ubytování vzácnějších osobností projíždějících Jindřichovým Hradcem. Slavatové výtvarnou podobu zámku však příliš nezměnili. Viléma Slavatu připomíná kamenná deska z r. 1644 zasazená nad vjezdem do zámku. Nad branou byla v r. 1619 vystavěna věž zakončená oplechovanou bání. Později za Jana Jáchyma Slavaty pracoval v r. 1676 štukatér Innocenc Cometa na plastické výzdobě kupole v zámeckém rondelu, kde pak r. 1680 Vavřinec Miller malbou vyplnil plochy orámované bohatou plastickou dekorací. V r. 1678 byly vyzděny základy pro přízemní arkádovou chodbu vpravo od rondelu, na jejímž konci pak Cometa a po jeho smrti v r. 1681 štukatér Santino Bossi přeměnili vnitřek staré poloválcové bašty v napodobenou jeskyni s fontánou. Vstup do zahrady pod Velkými arkádami dostal umělecky kovanou mříž a místo renesanční nádrže byla v r. 1688 zapuštěna do země kašna s vodotryskem. Po vymření Slavatů po meči přešlo jindřichohradecké panství do držení domácího, starobylého rodu. Sňatkem s Marií Josefou (1669–1708), jednou z dcer Jana Jáchyma Slavaty, získal hradecký zámek bohatý hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic (1659–1710). Na přání své manželky si vyžádal od pražského architekta Františka Maximiliána Kaňky návrh na přestavbu staré hradní kaple. Ta pak byla v l. 1709–1710 prohloubena zbořením kleneb spodních komor a nový vchod v přízemí vedl přímo na nádvoří. K malířské výzdobě stěn a instalaci nového barokního inventáře však došlo až za Heřmanova syna hraběte Františka Josefa Černína (1697–1733). V l. 1745–1748 byly za Františkova syna hraběte Prokopa Vojtěcha Černína (1726–1777) zavěšeny nové stropy nad velkým tzv. Španělským sálem v traktu mezi oběma sloupovými arkádami, který sloužil jako obrazárna, nad přilehlými pokoji v obou patrech a také nad menším sálem poněkud výše položeným (před mariánskou kaplí), kde bylo na Černínovo přání zřízeno divadlo podle plánu divadelního odborníka G. P. Gaspariho. Za sedmileté války byla v zámku (1757) vojenská nemocnice. Kromě bytu majitelovy rodiny a tzv. Zlatého sálu v druhém patře Adamova stavení byly tehdy zabrány všechny prostory. O jejich nájem pak projevil zájem vojenský erár, ale Černín odmítl. Požár v r. 1773 zachvátil všechny zámecké budovy na třetím nádvoří. V Adamově stavení bylo zcela zničeno nejvyšší patro se Zlatým sálem s přilehlými pokoji, dále vyhořelo protější křídlo se Španělským sálem a divadlem a také sousední Jindřichův hrad a vedlejší purkrabství v Jáchymově křídle. Prozatím bylo zastřešeno jen Adamovo stavení, ostatní budovy byly na dlouhou dobu vystaveny ničivým povětrnostním vlivům. Pro přechodné ubytování vrchnosti, která jinak bydlívala v jemčinském zámku, bylo upraveno a nově zařízeno několik pokojů v prvním patře Adamova stavení. Teprve na počátku 20. století romantický zájem vnukl hraběti Evženu Černínovi myšlenku zachránit, co se ještě zachránit dalo. Získal rakouského architekta Humberta Walchera z Mollheimu, jenž měl s obnovou historických objektů určité zkušenosti. V první etapě (1906–1917) byl především důkladně opraven starý Jindřichův hrad, určený k definitivnímu uložení archívu majitelských rodů a jejich statků, k obývání byla dále opravena střední část druhého patra Adamova stavení, renesanční lunety však již nebyly obnoveny. V r. 1914 přijel do Jindřichova Hradce Max Dvořák, známá autorita v oboru historie a umění, a vyjádřil se pochvalně o vykonané práci. V l. 1920–1923 bylo nejvyšší patro Velkých arkád opatřeno klenbou a započaly zednické práce v sousedním traktu se Španělským sálem, kde Černín zamýšlel instalovat svou vídeňskou obrazárnu. Zahájení první pozemkové reformy však způsobilo zastavení všech prací a plán na využití zmíněného křídla již nebyl uskutečněn. Černínům patřil zámek až do r. 1945. Vstup do zámku otvírá na konci krátkého mostu brána, kdysi součást vnějšího hradního opevnění z poloviny 14. století, s dvojicemi výklenků po obou stranách. Původní věžové stavení nad branou bylo po požáru v r. 1721 obnoveno, ale v r. 1789 sneseno. Pamětní deska s letopočtem 1644 zasazená nad vjezdem připomíná nepochybně nějakou úpravu z doby vladařství Viléma Slavaty. Ve své dnešní podobě je však průčelí brány výsledkem přestavby z r. 1789. Horní část prvního nádvoří (bývalého předhradí) uzavírá křídlo postavené na starším, pozdně gotickém klenutém přízemí (kolem r. 1480) s dvojitou renesanční arkádou při někdejších Rožmberských pokojích (dnes zazděnou). Ostatní patrové budovy na nádvoří namnoze užitkového rázu byly budovány postupně při hradbě od poloviny 17. do počátku 20. století. Po levé straně druhého nádvoří stojí východní křídlo Jáchymova renesančního stavení, vpravo se tyčí středověké jádro zámku, Jindřichův hrad. Na jeho konci stojí mohutná románská válcová věž a vedle ní palác s kaplí. K paláci přiléhají dva sály nad sebou, zabírající v půdorysu někdejší hradní dvůr. Panorama středověkého hradu vymezovala na druhém konci hranolová věž, snesená za Adama I. z Hradce při stavbě dvoupatrového křídla (1528) vedle zmíněného sálu, zbouraná pak docela při dobudování Jáchymova stavení (1568). Průjezdem pod Adamovým křídlem se vstupuje na třetí nádvoří, kde seskupení budov svědčí o důmyslu italských stavitelů, kteří při řešení zástavby na prostranství, ohraničeném na jihu a na západě středověkými hradbami, museli přihlížet k daným středověkým útvarům. Změny, které způsobil požár v r. 1773, se projevily v jednotlivých částech zámeckého areálu v nestejném rozsahu. Ve starém Jindřichově hradu byla půdorysná situace v nejvyšších dvou patrech při obnově budovy poněkud pozměněna, ve spodních místnostech zůstal původní rozvrh nedotčen. Ve velkém sálu byla ponechána příčka vestavěná tam při renesanční nástavbě. V sousedící kapli došlo jen ke změně původního zasvěcení (1505 apoštolů Šimona a Judy, nyní sv. Ducha); barokní úprava prostoru, inventář a nástěnné fresky od M. J. Resche z r. 1727 byly ve 40. letech našeho století podrobeny pečlivé konzervaci. V další síni došlo v l.1899–1900 k opravě svatojiřského nástěnného obrazového cyklu z r. 1338; na počátku 60. let 20. století byl objeven raně gotický portálek, kudy se patrně vstupovalo na emporu v kapli. Poslední goticky sklenutá síň s krbem, v jehož horní části jsou v cihlové liché arkádce malované znaky rodů kdysi spřízněných s hradeckým rodem, zůstala vcelku nedotčena. V mariánské kapličce z konce 15. století, zakryté Malými arkádami (1590–1592), byl při konzervaci pozdně gotických nástěnných maleb, provedené v 1. polovině 40. let 20. století, objeven další letopočet (1491) a tak bylo znovu potvrzeno dříve již známé vročení výzdoby tohoto intimního prostoru. V hořejší klenuté síni v hranolové věži před starou branou se zachovaly zbytky pozdně gotických maleb na stěnách a klenbě. V traktu se Španělským sálem, mezi Malými a Velkými arkádami, se zachoval pouze vlašský krb s hradeckým a montfortským znakem vytesaným ze žuly Antoniem Cometou. V Adamově Novém stavení (1561–1589) se zachovalo dost ukázek renesančního umění z konce 16. století, aby bylo možné vyvolat představu o bytové kultuře tehdejší doby. Před žulový portál s aliančním hradeckým a montfortským znakem, vytesaným v r. 1589 A. Cometou, byla v r. 1594 zasazena kovová mříž zhotovená hradeckým zámečníkem Jakubem Góringerem. V přízemních místnostech vlevo od předsíně byla původní dekorace stěn setřena při řemeslné opravě provedené koncem druhého desetiletí 20. století. Půdorysnému rozvrhu těchto prostorů odpovídá uspořádání Zelených pokojů v prvním patře. Zde malovali (od r. 1584) Raimund Paul, Georg Widmann a Lorenc stěny, špalety a vyřezávané stropy. Naproti těmto Zeleným pokojům, vpravo od schodiště, je široká chodba nazývaná rožmberská, s řadou pokojů, jež obývali poslední dva Rožmberkové, Vilém a Petr Vok, při občasných návštěvách. Na stěnách visívaly podobizny členů hradeckého a slavatovského rodu. Zhoubný požár v r. 1773 zničil v tomto křídle budovy bohatě zdobený Zlatý sál, jídelnu v druhém poschodí, i portréty českých knížat a králů počínajíc bájným Krokem až po Karla VI. Pohromy, které v průběhu staletí stíhaly zámek, se poměrně nejméně dotkly zahradního altánu (rondelu). Zanikly sice malby v kupoli (r. 1680 je přemaloval Vavřinec Miler), zmizely sochy z nik (zachována jen socha Herkulova od Innocence Comety z r. 1680), mramorová dlažba byla v r. 1790 vytrhána a odvezena do Černínského zámku v Krásném Dvoře, ale mnohotvará plastická výzdoba nebyla poškozena natolik, aby ji novodobý výtvarník nedokázal opravit (v l.1940–1944) a v současné době vrátit celému interiéru někdejší působivou krásu. Studna před starým hradem dostala před r. 1604 novou žulovou obrubu s vtesanými znaky posledního hradeckého vladaře Jáchyma Oldřicha, jeho matky (Kateřiny z Montfortu) a manželky (Marie Maximiliány) a umělecky vykovanou klec od hradeckého zámečníka Andresa, která byla omalována. V 2. polovině 20. století byl zámek mnohostranně využíván. V jeho nejstarší části byl od r. 1914 archív s bohatými písemnými památkami na dřívější držitelské rody a jejich statky a podstatně zvětšený o archívy ze širokého okolí (pracoviště Státního oblastního archívu v Třeboni). V severním křídle Jáchymova stavení byl okresní archív a na prvním nádvoří okresní lidová knihovna..

Pomáhali prý při té stavbě velmi vydatně i skřítkové, kteří opatrovali v podzemí popel zvěčnělých hradeckých pánů. Jednomu z nich sebral kterýsi dělník malinký kolec, na němž odvážel skřítek zem, a donesl jej domů, aby si s ním děti pohrály. Děti měly z kolce velikou radost, sotvaže však otevřely dveře chalupy, milý kolec frrr! – vyjel ze světnice a nikdo ho už nedohonil. Paní Markéta přicházela mezi pracující lid a pobízela jej:

„Pracujte, lidičky, své dobré vrchnosti k zalíbení! Až s Boží pomocí dokonáme dílo, dostanete sladkou kaši. A v týž den ji budete vy i vaše děti dostávati každoročně, pokud bude tento hrad zde státi.“

Dělníci se činili, seč jim stačily síly, a nežli nastala zima, skvěl se nový hrad Jindřichův v celé své kráse. Paní Markéta dodržela slib, který dala poddaným. Pozvala je na hrad, přichystala pro ně sladkou kaši. Sotvaže se shromáždili na nádvoří a pustili se do jídla, počaly poletovati sněhové vločky a padaly jim na mísy. To hostitelku velmi zamrzelo. Rozhodla, aby byla sladká kaše napříště rozdávána z jara, o velikonočních svátcích. Od té doby přicházelo na Zelený čtvrtek, když k tomu bylo dáno znamení zvonem na staré, okrouhlé věži, chudé obyvatelstvo v počtu sedmi až desíti tisíc na hradní nádvoří, aby pojedlo „sladké kaše“. Sedíce ve skupinách po dvanácti byli obsluhováni, sloužícími, úřednictvem i hradeckými měšťany. Dostávali tříliberní chléb, polévku z piva, ryby na dvojí způsob upravené, jáhelnou kaši slazenou medem, preclíky a řídké pivo. Kdo co nesnědl, mohl si vzíti s sebou domů. Tento starobylý obyčej byl v Hradci zachováván po několik století. Adam z Hradce, nevyšší kancléř českého krále, ustanovil, aby byl obyčej „sladké kaše“ zachován na věky. Svoje dědice zavazuje k tomu „aby toho nikterakž neodkládali, aniž toho jak a čím zaměňovali, než tak to před se podle starého způsobu každého roku vždy zachovávali. A kdo by toto nařízení rušiti chtěl, tomu aby panství králem bylo odňato.“

Poslední podělování „sladkou kaší“ dálo se roku 1783. Bylo zrušeno císařem Josefem II., který zakazoval udržování starých pověr a zvyků. Ze své povinnosti vykoupili se držitelé Hradce složením 570 zlatých do pokladny chudých..

Bílá paní hradecká zůstala po své smrti v jindřichohradeckém zámku a čas od času se tu zjevovala, věstíc tak nastávající význačné události v rodině hradeckých pánů. Mívala na sobě dlouhý bílý kabát a bílou zástěru, hlavu měla pokrytu čepcem, s něhož jí spadal přes bledý obličej hustý závoj. Za pasem nosila svazek klíčů, jímž hřmotně chřestila, jestliže se jí dotklo něco nemilého. Jednou jí spatřili lidé v pravé poledne u okna věže, k němuž nebylo odnikud přístupu. Pozdravili ji uctivě, Bílá paní jim poděkovala úklonem hlavy a pak se stále zmenšovala, až zmizela docela. Roku 1604 se zjevila rektorovi jesuitské koleje, který byl zpovědníkem Jáchyma Oldřicha z Hradce, a vyzvala ho, aby šel Jáchyma zaopatřiti, ježto se přiblížila poslední hodinka jeho života. Dovedla pak rektora Mikuláše Pistoria, svítíc mu na cestu, až k dveřím komnaty, kde ležel umírající, a zase tajuplně zmizela. Kromě „Bílé paní“ dlela v zámku v zakletí „Černá paní“, která strojila rodu pánů z Hradce všeliké úklady. Jednoho dne uloupila v zámku prvorozené dítě a prchla s ním skrze stěnu, která se před ní otevřela. Stihali ji, avšak stěna se za ní uzavřela. Bílá paní, která se v tu chvíli objevila na vnější straně věže v otvoru uzavřeném kamennou deskou, leknutím zkameněla. Od té doby zůstala tam státi jako mramorová socha. Po „Černé paní“ zůstaly na památku černé, nesmazatelné otisky prstů, jimiž se opřela o zeď, když prchala se svým vzácným lupem..

Při hodokvasech druh s druhem na dva rázy vypíjeli číši vína, poroučeli si znovu a znovu nalévati a brzy se rozjařili a v opilosti mezi sebou znešvařili, takže se hody místo utužením přátelství nezřídka končily krvavou rvačkou. Proto nábožný pan Oldřich z Hradce, královský číšník a podkomoří, zavedl při hostinách nový mrav. Když se dojedlo poslední jídlo, jímž býval zpravidla hrách, povstal, připomněl utrpení Páně a vypil polovinu vína z podané číše. Ten, kdo seděl vedle něho, víno dopil a vrátil prázdnou číši číšníkovi. Číše pak putovala kolem stolu, aniž se komu podruhé nalévalo. Hosté se rozcházeli s jasnými hlavami a zdravým rozumem, bez trhlin v šatě a krvavých šrámů v tvářích. Zvyk ten se zalíbil mnohým, takže jej po vzoru pana Oldřicha zavedli při svém stolování. Pan Oldřich, aby povzbudil i ostatní, kteří se nemohli zhostiti zakořeněného nešvaru, vyslal poselství k papeži do Říma a vymohl pro každého Čecha, který bude píti víno po novém způsobu, čtyřicetidenní odpustky. Okolní národové záviděli Čechům tuto výsadu a velmi na ně žehrali, že mají odpustky za pití vína..

Pravděpodobně byl založen řádem německých rytířů. Ve stejné době tu však působili i templáři, přičemž je sv. Jan Křtitel především jejich patronem, takže... Nejstarší jižní loď je z druhé poloviny 13. století. Postupem času tu vznikl mohutný komplex skládající se z kostela, kláštera a tří samostatných kaplí a špitálu. Nejzajímavější a také nejzáhadnější je fresková výzdoba kostela. Jedná se o pozoruhodné barevné pásy na vnitřní straně okenních výklenků a na obrubě vítězného oblouku před hlavním oltářem. V řadě pravidelných obdélníčků, připomínajících domino či karty, jsou zakresleny zrůdné kombinace lidských a zvířecích těl. Jednotlivé figurální obrazy jsou odděleny „kartami“ obsahujícími čistě geometrické linie z různě zalomených přímek. Účel těchto nástěnných maleb je neznámý. Aleš Česal a Otomar Dvořák (FF 4/2000) dávají tyto malby do souvislosti s heretickými sektami, které na jihu Čech působily. Obrazy nejsou vytvořeny náhodně a tají v sobě sdělení dostupné pouze tomu, kdo zná šifrovací klíč.

Dosud měli v živé paměti, že když jejich hrdinný otec opustil královskou službu u Přemysla Otakara I. a šel do penze, poklepal mu vděčný král na rameno a dal mu do užívání jihočeský kraj, který odjakživa k ničemu nebyl, protože kde zrovna netlely močály, bujely pralesy, v nichž ani loupežníkům ve snu nenapadlo přepadat královské konvoje. Vedla tu totiž jediná neudržovaná komunikace, směřující z Raabu do Němec přes stejně zarostlou Gabrétu, jak se tehdy vznešeně říkalo Šumavě a nepatrný cestovní ruch jim poskytoval jen pramálo příležitostí ke skromné obživě. „Já vím,“ pokračoval umírající pan Vítek, „že si všichni myslíte, že vám dávám danajský dar, ale uvědomte si, že dnes už máme XIII. století a postulát doby zní kde co zkolonizovat. Upozorňuji vás předem, že to nebude žádná legrace, ale jak je naopak známo, že když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří. K tomu je ovšem potřeba, abyste každý měl svůj erb. Uděluji vám tedy jednomu každému do erbu pětilistou růži, protože je vás pět a já jsem ten zlatý pestík. Každý ovšem nostež růži v jiné barvě, aby se vaše vojska od sebe jak náleží rozeznala, až se mezi sebou poperete. Nic mi neříkejte, já vím, jak to v rodinách chodí.“

„Růži, to je nápad,“ uchechtl se tiše pan Smil, prostřední z pěti ratolestí, které vyrostly na Vítkově pni. „Jako bychom byli nějací troubadouři, potulní rytíři s kšticemi, kytarami a záplatovanými spodky!“

„Ty bys spíš potřeboval do erbu kance, jako má pán z Rožmitálu,“ pomyslil si pan Sezima nejmladší, všemi přezíraný, protože byl levobočkem; trpěl proto vrozeným komplexem méněcennosti a po celý svůj útlý věk si sliboval, že si takové přezírání jednoho dne s bratry náležitě vypořádá. Pan Vítek si dal mezitím posloužit lokem vína a vzpružen pokračoval: „Je vás na to pět a když se udržíte ve svornosti jako tři synové Svatoplukovi, tak s vámi ani král nehne, spíš budete hýbat s králem vy. Je totiž svrchovaně zapotřebí občas s králi zahýbat, protože čím blbější král, tím chytřejší národ a naopak. K těm všem shora uvedeným účelům jsem každému nashromáždil ohromnou bednu zlata, jen tak pro začátek. Dál už je to na vás, jestli své poklady rozmnožíte anebo jestli ohlásíte bankrot. A teď k těm erbům. Ty, Jindřichu,“ obrátil pan Vítek svůj hasnoucí zrak na nejstaršího syna, „tvá duše je blankyt sám a tvůj charakter ryzí zlato.“

Pan Jindřich honem posloužil panu Vítkovi pohárem vína, zatímco ostatní synové významně pokašlávali. „Tobě dávám do znaku zlatou růži na blankytném poli.“

„Ta mu bude slušet jako praseti mašle,“ pomyslil si opět opovrhovaný pan Sezema a pohlédl úkosem na bratry. Tentokráte mu všichni pohledem dali za pravdu. Pan Vítek se zahleděl na druhého syna: „Ty pak, milený můj Voku,“ ujal se znovu slova stařičký Vítek, „byls odjakživa pravá krev mého rodu. U tebe mám naprostou jistotu, neboť – když jsem majoroval ve vojště Přemysla Otakara blahé paměti, nedovolil jsem matce opustiti hradní komnaty. Proto stává důvodné podezření, že u tebe o rodové čistotě nemohou být naprosto nijaké pochybnosti. Jakožto moje vlastní krev obdržíš rudou růži na bílém štítu rodové nevinnosti a bezúhonnosti.“

„To je rána,“ pomyslil si opět pan Sezema, jenž byl od své vlastní a pravé matky informován, že za onoho času si hradní paní držela při ruce sličnou děvečku, až prasklo, že ta děvečka byl přestrojený mládeneček a když byl z hradu vyhnán, pod věncem pušpánovým veliký pardus mu uštědřili, že mnozí pamětníci pravili, že takového pardusu ještě jaktěživi neviděli. Pan Jindřich podal opět pohár k ústům starého pana Vítka a jak se přálo, jeho čin byl praotcem pětilisté Růže vděčně kvitován. „Jen aby ho to, prokristapána, ještě nakonec nepostavilo na nohy,“ pomyslil si opět pan Sezema, „mohl by si to všechno ještě rozmyslit.“

Avšak pan Vítek se opět ujal kšaftu. Přitáhl si třetího syna, pana Viléma za rukáv a pravil: „Ty, můj militký Viléme, jsi byl vždycky rodinný mazlíček. Nikdy ses zbytečně nepral; i když ses dostal do krvavých šarvátek, vždycky jsi čestně zmizel. Byl jsi hotové lilium, dal bych ti tedy do erbu lilium, ale jednak už ho má francouzský král, a nevím proč, má k lilii hodně daleko, ten starej rošťák. A pak – náš erb má růži. Dávám ti tedy bílou růži v červeném poli, žij v tom moři krve jako lilium dál. Pak tu máme silného Smila. Tys byl vždycky pravý opak mého Jindřicha. Kdes mohl, tak ses serval a ještě jsi nadělal dost škod tím svým užvaněným jazykem, o ostatním ani nemluvě, jak už napovídá samo tvé jméno. Proto ti dávám opačné barvy erbu než Jindřichovi. Budeš nositelem modré růže ve zlatém poli, aby sis vštípil do mozku, že mlčeti zlato, nebo tě jednou zboulují, že zmodráš. Vezmi si příklad z Jindřicha. Ten mlčí, i když je tázán, proč si taky pálit ústa. Všichni si o něm myslí, že je ťululum, ale to je právě ta správná diplomacie. A o žádném diplomatovi třináctého století nesmí být naprosto jasné, je-li genius nebo ťululum, jinak ho každý hned prokoukne a je po kariéře. Tak, to snad je všechno.“

Sezema si velice významně odkašlal. „Jo, ještě Sezema, málem bych zapomněl.“

„Finis coronat opus,“ pomyslil si zamračený Sezema. „Erb dostat musím, jenomže to kázání k tomu – to snad nepřečkám.“

„Sezemo, Sezemo,“ pohlédl pan Vítek na delikventa Sezemu, „tys mi vždycky dělal jako naschvál samá alotria. Jak je dnes bohužel už všeobecně známo a ani já tajna tě nečiním, byls zrozen z neurozené ženy, tedy ženy nešlechtického původu. Pouze dík neutuchající energii tvé matky jsem tě musel adoptovat. Těch řečí, co z toho tehdy bylo! A v rodině jsem z toho měl jenom samé mrzutosti, protože jsi byl černou ovcí v našem rodovém stádě. Dostaneš tedy černou růži ve zlatém poli, abys věděl, že ti tvůj poklesek odpouštím.“

„Uctivě děkuji, velkomožný otče,“ šeptl oddaně pan Sezema a políbil Vítkovi ruku. Ostatní údajně legitimní synové jen povýšeně zvedli obočí. První se vzpamatoval pan Jindřich. Podal Sezemovi ruku a dojat pravil: „Od teďka jsi náš rodný bratr. Co se dá dělat.“

Poté jej všichni bratři způsobem v diplomacii obvyklým objali a dojatý pan Sezema si znovu v duchu umiňoval, že to těm holomkům nedaruje. „Tak, teď by to snad konečně bylo všechno,“ řekl tiše pan Vítek a umřel. Smutek veliký nastal na celém prčickém panství a pohřeb byl uchystán tak slavný, že kde kdo kde koho posílal do Prčic. Třetího dne po pohřbu si všech pět udatných synů rozebralo sakumpikum všechno, co panu Vítkovi blahé paměti zbylo a vydali se na svízelnou kolonizaci jihočeské země. Proti množství lidu pražského, kteří dnes v jižních Čechách kolonizují kdejakou kaluž, byla Vítkovců ovšem jen hrstka. Nicméně dík středověké houževnatosti dosáhli svého cíle i přes obrovské množství proslulých komárů, kteří tehdy ještě ušetřeni degeneračních procesů, propichovali snad i drátěné košile. Osud tomu chtěl, že prvý z této expedice odpadl legalizovaný levoboček pan Sezema s černou růží v erbu. Prohlásil, že byl celý život odstrkován od žlabu a že nemá nejmenší zájem, pokud jde o kolonizaci země, prosekávat se až někam do horoucích pekel, kde lišky uctivě dávají dobrou noc. „Já dál nejdu. Proč mám vždycky odskákat to nejhorší.“ A zabodl svou korouhev hned po několika desítkách mílí nad ústím řeky, protékající jihočeské luhy a proto nazvané Lužnicí, kde založil hrad a osadu, civitas seu oppidum, jak se tomu říkalo učeně a všechno to pojmenoval Ústím Sezimovým. Tak položil základní kámen k chatové kultuře dvacátého století, která tuto luznou krajinu rekreační devastací zkolonizovala až k hořkému konci. Pan Vok Vítkovec se dal směrem jižním. Po velikém úsilí a strázních se jeho obrnění a pancéřovaní jezdci dochrastili až před mocný skalní útes, porostlý planými růžemi. Když se prosekali až k vrcholku, nenašli sice Šípkovou Růženku, neboť o Andersenovi ještě neměli potuchy, ale zato tam založili hrad, který nazvali Rosenberg, neboližto, jak učenci tvrdí, Rožmberk. Pan Smil se s modrou Růží v erbu odebral směrem jihovýchodním a po dlouhém pochodu, na němž mu bylo přebřísti se četnými močály, dal svým oděncům pohov na malé vyvýšenince, aby třebali - t.j. napájeli koně a přidružený dobytek. Založili tu tvrz, která nesla a pozdější město nese dosud jméno na paměť onoho historického třebání. Je to Třeboň. Dnes má sice v erbu červenou rožmberskou růži, ale to jen potvrzuje státnickou předvídavost praotce Vítka, neboť s panstvíma se různě čachrovalo. Vypráví se, že masivní pan Smil prozkoumával na svém koni terén osobně. Jednou si také zajel na rašelinová třasoviska a vzal by málem za své, neboť se začal pozvolna propadávat; vytáhli ho v poslední chvíli za chochol na helmici a kdyby býval neměl brnění, přetrhli by ho jak žížalu. Svému koni, který na rozdíl od něho za své vzal, dal postaviti boží muka a dnes jsou v těchto místech rašelinné lázně. Že v nich málem umřel jako první pacient urozený pan Smil, si dnes uvědomuje málokdo. Tato příhoda odradila pana Smila od dalšího pochodu. Zapíchl svůj zlatý erb s modrou růží do skaliska jen několik mil odtud na ostrohu nad řekou Nežárkou, postavil si tam hrad a nazval jej Stráž. Statný a udatný pan Jindřich si klestil cestu pralesem a vydatně mu v tom pomáhal zbytek houfů pana Sezimy; nechtěli se smířit s tak neslavnou anabází Sezimovou, a tak prý si s těmi pohodlnějšími šmelili a vyměňovali erby. Kdo je vedl, není známo. Jindřich se svými oděnci se probil, prosekal a probrodil až k velikému bahnitému jezeru, které se malebně rozlévalo pod návrším, končícím skalnatým ostrohem. Bylo napájeno potokem, dnes nazvaným hamerským a jeho vody odtékaly z jezera skalním vodopádem. Z druhé strany ostroh chránila tehdy ještě dravá Nežárka, protékající rovněž tak skalním korytem. „Aj, to by bylo něco, něco,“ zazpíval si udatný Jindřich, poslal zbylé Sezimovy houfy dále východním směrem a postavil si tu přepevný hrad, jehož nejstarší části převzdorovaly sedm a půl století a vzdorují tu dosud. Pojmenoval jej Hradcem Jindřichovým. Poslední z nich, pan Vilém, došel nejdál. Znalť patrně dobře své bratry a tak jim chtěl být z dostřelu. Prodral se pralesy, jejichž degenerovaní potomci tu dosud vegetují a říká se jim „smutný lesy“ až na hranici ku zmíněné již Zlaté stezce, jež vedla z Rakous do Němec. Rozumí se samo sebou, že tehdy na hranicích nestály ani patníky, ani financové. To inspirovalo přemýšlivého pana Viléma, že přímo nad zemskou stezkou postavil mohutný románskogotický hrad, jehož trosky vévodí lesnatým chlumům v okolí dosud, hrad Landštejn, a uvázal se svévolně k celním a pasovým formalitám království českého. Páni pak žili v občas porušované vzácné shodě až do vymření svých rodů. Pětilisté růže vymřely poslední paní z Růže, paní Lucií Otýlií, Hradeckou manželkou Viléma Slavaty. Tuto zásluhu však přičítají Petru Vokovi, ale mají pravdu jen potud, pokud jde o ukončení rodu růže Rožmberské. Vítkovci tedy vymřeli – bereme-li rytířsky v úvahu dnešní emancipaci, r. 1611 Petrem Vokem z Rožmberka po meči, ale definitivně r. 1633 Lucií Otýlií z Hradce, ovšem po přeslici. Ale pětilisté Růže na branách i ostěních jihočeských hradů a zámků přežily: dodnes hlásají jejich moc a zašlou slávu. Docela pěkně se to poslouchá; dokonce nábožný pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka dal tomu vyprávění víru a dal ku poctě své mladé choti, Lucie Otýlie a jejímu starožitnému původu namalovat velký obraz znázorňující, jak stařičký Vítek expeduje svých pět synů na pět hradů. A tak pan Slavata do jisté míry přispěl k historické legalizaci pověsti, která se takto ujala. Jenže ono to tak nebylo. Jak přišel rod Vítkovců k erbu pětilisté růže, patří do oblasti historických pouze dohadů. Vítek jej mohl obdržet – a pravděpodobně asi obdržel od Přemysla Otakara I., avšak znak pětilisté růže se objevuje i v heraldice anglické i italské. Proto některý výklad se snaží najít původ ve spojení rodu s římským rodem Orsiniů. Tento výklad je nehistorický: jihočeský rozchod růže a původy hradních osídlení se datují přibližně kolem roku 1200–80; intrikán Oldřich z Rožmberka, který zemřel až roku 1462, tedy přes dvě stě let za údajným rozchodem pánů z Růže, byl ve své činnosti naprosto nezávislý na činnosti italských signorů i convolttiérů, ale nicméně se zabýval vážně restaurovat slávu svého erbu nějakým vznešeným příbuzenským svazkem; avšak Orsiniové byli krajně opatrní. A tak holandský básník Jakub Canter, žijící tou dobou na Krumlově, pořídil na zakázku latinské drama o původu Rožmberků z italských Orsiniů, a tudy i z Illia a dokonce od samotné Venuše. Současní literáti – pod silným vlivem humanismu tak sesmolili jakousi etymologickou semlbábu o Witegu Orsinim, možná Vítkovi a sotva z Prčic. Třeboň dokonce Němci pojmenovali na Wittingau (Witigův kraj), a pod tímto dojmem nepochybně vzniklo Vitorazsko; vymyslili si dokonce i německého praotce Wittiga a vděčně ho oslavují v různých landsmannschaftech, taky ovšem fiktivně. A velký rožmberský znak drží dvě medvědice, jimž se říká latinsky ursae (Orsini!) Dokonce pan Petr Vok z Rožmberka si medvědy choval v hradním příkopu na Krumlově – jednou mu sežrali, dle Březana, i ošetřovatele – a v krumlovském hradním příkopu se chovají dodnes, ale že by mohlo nebo mělo jít těmi medvědy o personifikaci (příhodněji animalfikaci) slavného rodu Orsiniů, tomu neuvěří zajisté ani nejdůvěřivější laik. Romantická pověst si však našla své řečiště a návštěvníci jihočeských hradů a zámků ji tím tokem přijímají ku své historické spokojenosti. Vůbec se ovšem neztotožňují s historiky, kteří se prozatím, pro nedostatek důkazů, zdržují závazného úsudku a neustále hledají nitky pramenů. Ale asi marně. Jsou prostě mezi nebem a zemí věci, o kterých už se nedozvíme nikdy nic..

Jednou, když dlel při ranní mši ve Vysokém farním kostele na modlitbách, usnul jako špalek. A aj, zjevil se mu anděl, celý v bílé říze, se skvostnými perutěmi, s liliovým stvolem v levici a plamenným mečem v ruce druhé. Kňour byl tak překvapen, že ve snách nemohl z lavice ani povstat, aby se poklonil. Učinil tak tedy v sedě, až jeho hlava vydala o modlitební pult takovou ránu, že protrhla ostatní zbožné věřící, kteří jinak zbožnému měšťanu zle vytýkali, že na svatém místě tluče špačky, z rozjímání. Anděl však nedbal. Pokynul mu pravicí s mečem a němě ukázal na kalich na oltáři. Přitom otvíral svá krásná, andělská ústa, jaká by nesvedl ani mistr třeboňský, ale nic nebylo slyšet, ať Kňour napínal uši, jak jen mohl. Nikdo ovšem doposud nezjistil, jakou řečí vlastně andělé mluví, zda sumerštinou, hebrejsky, latinsky, či zda prošli v zájmu šířícího se křesťanství různými jazykovými kursy včetně hovorové staročeštiny. Zjevení měšťana Kňoura po chvíli zalomilo rukama a zmizelo jako pára v tabernákulu. Kňour se hodnou chvíli ještě svatou bázní otřásal, ale když procitl, poznal, že mu ramenem netřese svatá bázeň, nýbrž kostelník. Tím dotčený Kňour ztropil v chrámu Páně výtržnost. Všem přítomným, kteří mu vyčítali, že na svatém místě tloukl špačky, tvrdil do očí, že měl rozhovor s andělem; bohužel, už nemohl říci o čem a tak do vzniklého tumultu zasáhl přispěchavší farář, který třepal Kňourem jak cechovní pokladnou, počal z něho vymítat ďábla způsobem, který byl s tímto posvěceným místem v naprostém rozporu. Avšak ďábel našel zřejmě v Kňourovi zalíbení a asi jen jeho návodem prohlásila Kňourova ústa, že farář je ignorant, který nic neví o milosti skrze anděl\y přicházející. Farář zase hrozil u svatém hněvu Kňourovi upálením a dokládal se všemi svatými, že nedopustí, aby si někdo z Vysokého farního kostela dělal kurník. Kňour naopak dokazoval faráři, že z prebend i ofěr ztučnělý teřich se mu přelil do mozku a že je veřejným nepřítelem církve svaté, co ipso kacířem, neboť nevěří v zázraky. Tak mnohejma řečmi se potejkali, že nebylo možno perem toho dosáhnouti, jak psávali notariové urbis do soudních zápisů, když pře dosáhla dramatického vrcholu. Vzniklo takto jakési církevní schizma, které hodlali náhle vtrhnuvší biřici uvést ve zbožný soulad; ale tomu všemu učinil přítrž přispěchavší pan primas, který se Kňoura jakožto řádného poplatníka křesťansky ujal. Vzal ho stranou a domlouval mu: „Kouknou, Kňour, nechají toho. Pan farář je muž posvěcený a oni ne. Ten si může zázraky vymýšlet, protože je ve služebním zařazení Pánubohu blíž a oni jsou jenom obyčejný věřící, oni jim můžou jenom věřit. Tak věřejí a nediskutujou.“

Kňour, jsa si naprosto jist pokynem milosti boží, prohlásil se mučedníkem a odešel z kostela přímo do chvalně známého šenkovního domu, aby řádně a náležitě věc v klidu rozvážil. Rozvažoval tak důkladně, že přišel k obědu až večer. Doma mu valně nechutnalo, ač mu manželka Rejna připravila kapra na modro v šafránové šalši, do níž se namáčely slaďounké šenpeky a žemličky, což bylo jinak jeho zamilované jídlo. Paní Rejna totiž vystála frontu na kapry v Rybnické bráně u Longina, o němž se šuškalo, že prodává obecní ryby z městského rybníka Stínavce, který nedávinko rybáci čistovanitě skradli. „Jářku, Kňoure, nějak ti nejede,“ oslovila starostlivá Rejna manžela, když s úzkostí pozorovala, že se Kňour jako obvykle dosud nedusí rybí kostí. „Měl jsem, matko, vidění,“ odpověděl Kňour a Rejna rychle odběhla k ohništi, aby v kotlíku připravila nějaký lektvar. „Tebe chytá fantas, Kňoure, udělám ti šalvěj s krakovcem, na prevétu se ti uleví a to vidění z tebe vyběhne.“

Kňour tloukl pěstí do stolu: „Jednou má nábožný křesťan vidění a už mu to lidi nepřejí. Poslyš! Víš, co je to v kostele vidět v dnešní době anděla? Byl to Cherubín nebo Gabriel, já se v nich moc nevyznám, v levé ruce měl lilii a v pravici meč.“

„Tak to byl od obojího kousek,“ podotkla paní Rejna, „insignie Cherubína je liliový stvol a Gabriela meč,“ dodala zasvěceně a nalévala ze džberu do kotlíku vodu. Kňour však vedl svou: „Místo aby lidi padli křesťansky na kolena, začali mi nadávat a zavolali faráře. Ve své vlasti není nikdo prorokem,“ povzdychl si Kňour a pokračoval: „Dokonce mi ten velebnej pán hrozil upálením a pořád breptal svou, že teď se musí kostel znovu vysvětit a podobné demagogie; místo, aby mi na tomto svatém místě vyložil smysl toho vidění, začal ze mne vymítat ďábla a otloukal mi hlavu kropáčem. Že mám hlavu samou bouli mu nevadí, ale zprohýbaný kropáč chce zaplatit. Ale já mu...“ a nyní vyřkl slovo nehodné křesťana, na kterého přišlo dopuštění zázraku, slovo tak nekřesťanské, že Rejně vypadl hrneček s páchnoucím lektvarem. „Když jsem později o tom vidění rozjímal,“ vedl Kňour neustále svou, „dostal jsem náhle vnuknutí. Proč myslíš, že anděl ukazoval na kalich, ha?“

„Tak já ti to teda řeknu, když ti to neřekl pan farář,“ pravila Rejna. „To proto, žes v pátek přišel z šenku co boží hovado a chtěl jsi v té ráži vypálit bratřím literátskou.“

„To že jsem chtěl učinit?“ zarazil se Kňour. „A proč by teda ten anjel držel v levé ruce lilium? Lilium, matko, je symbol nevinnosti.“

„Už jsi někdy viděl anjela bez lilium? Každý anjel je namalovaný s lilium, protože to je jeho odznak. Nebo jsi snad viděl anjela s klackem?“ ulevila si Rejna, kterou tento dialog, hodný pera Bartoloměje Paprockého z Hlahol, začal pomalu dopalovat. „Žádný klacek, ale hrom do toho,“ tloukl do stolu osvícený Kňour, „ten anděl měl v ruce meč. A teď ti řeknu proč meč a proč ukazoval na kalich. Herež, matko! Pomni, že jsou husitské války. Boří se kláštery, zámožný občan nepožívá právní jistoty. Jenomže já vím, co je mou povinností, když mi to anděl nakázal. Půjdu tedy a budu bojovat za našeho pána Menharta až do roztrhání těla. Tak. A teď jdu na rathauz.“ Sebral biret a vykročil krokem skromného hrdiny, který dostal andělský příkaz porazit husitské houfy. Na rathauze vládla sváteční nálada. Jejich Opatrnosti s rozechvěním očekávali bouřlivou interpelaci pana faráře v radě, z níž bude chtít duchovní správce vytřískat nějakou tu kopu stříbrných na nový oltář. Pan primas se poradí, pak odmítne. Replika bude stíhat repliku, nejdříve to začne laskavým captationem benevolentiae a pak se počnou posílat obě strany do horoucích pekel a to bude teprve ta pravá zábava: pan farář bude panu primasovi vyčítat prožraný špitál a pan primas zase naopak zašantročené peníze zádušní: buď jak buď, kouká z toho příjemné posezení, které se bude večer přetřásat ve všech šenkovních domech; knapi se mezi sebou poperou, ve městě vznikne panika; tu využije městská pohotovost a půjde s tenaty a sítěmi do městského rybníka, aby ulevila pověsti o obrovském jeho rybním bohatství. To všechno svým slavnostním příchodem pokazil Kňour. Když vešel, dal křesťanské pozdravení a požádal, aby dostal slovo, neboť jeho záležitost v rámci veřejného blaha nesnese odkladu. Pan farář zbrunátněl nevolí jako měděný kuthan, protože si myslel, že Kňour chce zase rozmazávat tu ranní nechutnou andělskou aféru, ale pak se upokojil, když zvěděl, že Kňour hodlá kšaftovat obecně ku prospěchu kostela i města. Zde nutno osvětliti, že slovo kšaft není nikterak odvozeno od slova kšeft. Ctihodný pan Kňour měl tedy na mysli kšaft neboli odkaz, což ovšem někdy pro stranu odkazovanou charakter kšeftu nesporně nese. „Vaše Opatrnosti,“ začal Kňour, „pomíjím křivdy, které na mně byly ráno v důsledku mého vidění spáchány,“ začal velkoryse Kňour. „No dobře, dobře, tak dál,“ snažil se rozšafně odklidit ranní incident pan primas, když viděl, že pod tlustým panem farářem začala těžká dubová lavice nebezpečně sténat. „To vidění jsem viděl,“ pokračoval sveřepě Kňour, „kdybych ho neviděl, tak bych se pro pravdu v kostele nepral:“

„Mluvte k věci,“ skočil mu do řeči primas. „Dejte něco na nový oltář, archanděl vám to odpustí a tuhle pan farář taky.“

Lavice pod panem farářem se utišila a duchovní učinil uražené, leč shovívavé gesto. „Na nový oltář nedám,“ prohlásil tvrdě Kňour a lavice pod panem farářem se opět nebezpečně ozvala. „Dám víc.“

Lavice se opět utišila. Byl to zajímavý dialog mezi lavicí a Kňourem. V radní síni se rozhostilo ticho, které léta letoucí nikdo nepamatoval. Kňourův hlas zněl slavnostně. „Vážený pane primasi, vážení otcové - a vážený pane faráři,“ dodal Kňour přezíravě, že lavice pod panem farářem staccato vrzla. „Chcete mi upřít mé vidění, ale to mi upřít nemůžete, protože jsem ho viděl já a ne vy, takže nejsou svědci a nemůžete mi nic dokázat. Proto odmítám takové nezodpovědné řeči o upálení a podobné heretické insinuace. Já, naopak, abych dokázal přesvědčení pravého katolíka, vyhlašuji tímto, že na počest tohoto dne dám ošacovati můj majetek; dům můj, drahé věci odkazuji ženě mé milé Rejně. Dále odkazuji 300 kop dobrých grošů českých na kapli, v níž jsem vidění měl - (lavice zapraskala) - v níž jsem vidění měl,“ proloženě pronesl pan Kňour, aby lavici utišil, „dále odkazuji dvě stě kop dobrých grošů českých na špitál u svatého Jana, o němž měla být, myslím, taky řeč.“ jeho zrak se s neskrývaným potěšením upřel na pana primase, takže tentokráte zavrzala lavice zase pod ním. „Ale to není všechno. Na počest tomuto městu pak, aby jeho sláva se šířila zjevně, dám ulít pro Vysoký kostel farní největší zvon, jaký kdy toto město mělo. Nechť jeho zvuk se šíří okolím a hlásá radosti i strasti tohoto slavného města Jindřichova. „Zvon!“ zavrzal tentokráte pan farář. „Zvon!“ vydechl pan primas, že radní písař ucítil milou reminiscenci na šenk u Orla. „Zvon!“ zavrzaly všechny lavice v radě, že sám sebou dojatý Kňour se zavřenýma očima slyšel šumění perutí všech andělů, kteří obývají nebeský areál. „Moment,“ vzpamatoval se Kňour, neboť jeho kupecký duch vždy v pravý čas nabyl převahy nad spirituálním somnambulem. „Mám však k tomu dvě podmínky: především: odejdu z tohoto města za účelem, který mi zjevil anděl a nemělo by valného smyslu to rozpitvávat. Budete čekat pět let. Nevrátím-li se do té doby, tedy počkáte dalších pět let. Jestliže ani v tento čas mne nespatříte, dejte ulít zvon, na který vám tu skládám hotovost. Druhá podmínka je taková, že zvon na mou věčnou paměť nazvete mým jménem.“

Kňoura se zmocnilo dojetí, které se přeneslo na celé shromáždění. Písaři kapaly slzy na foliant radního manuálu, pan primas si utíral oči rukávem, jejich Opatrnosti se rovněž rozslzely a štkal dokonce i pan farář, do kterého by to nikdo neřekl. Pak dal Kňour pokyn a dva jeho knapi vnesli do radní síně, zmodernizované z románského slohu do ranné gotiky, truhlici plnou peněz. Kňour se rozžehnal s purkmistrem i radou, pan farář jej objal a dal mu požehnání a Kňour odešel ze sezení. Od té doby ho nikdo nespatřil. Minula léta. Na andělské Kňourovo zjevení se už dávno zapomnělo. Na Kňoura však myslela celá městská rada. Pět let uplynulo a Kňour nikde. Čas plynul a Kňourovy peníze ležely v truhle v kostele v kapli, určené pro záduší. Minulo dalších pět let. Po Kňourovi nebylo stopy. Rada Opatrných pánů se sešla přesně na výroční den Kňourova odkazu. Dali ulít zvon, pak ho dali posvětit a vytáhli na věž. V ten den se sešlo na náměstí celé město i hojní osedlí z okolí. Bim, bam, zaduněl zvon. Velebné zvuky se slily v obrovský chorál, který se nesl do celého kraje. Venkovský lid v svaté bázni i hrůze i lítosti nad zmizevším Kňourem němě naslouchal dumavé písni zvonu. Zněla zároveň k slavné zádušní mši nebohého Kňoura. Mezi venkovským lidem se tísnili i chromí a slepí; věřili, že je zvuk zvonu uzdraví. Jeden z nich, vetchý již kmetík o berli poslouchal u vytržení. Byl pomatený. „Komu to zvoní?“ otázal se. „Ale, nějakému Kňourovi. Nikdo z nás už ho nezná.“

„Znal ho vůbec někdo?“ zeptal se jeden mládeneček. „Znal,“ odpověděl stařec a zhroutil se. Byl mrtev. V hloučku opodál stál bývalý purkmistr. Šedovlasý dědeček, opírající se o hůl. Pohlédl do starcovy tváře a jeho staré oči se mu rozšířily úžasem: „Kňour!“

Ano. Byl to Kňour. Přišel k vlastnímu rekviem, ale nedočkal se jeho konce. Zvon Kňour provázel osudy občanů jindřichohradeckých dlouhá léta. A měl i své zázračné vrtochy. V roce 1467 při obležení Hradce, kdy obležení se chtěli výpadem spojit s rakouskou pomocí, odmítl se dát rozhoupat, až když byli obléhající poraženi. V roce 1615 zvonil „vzdor“, ale té pověsti moc nevěřím: zvonil jím zvoník Kybal, který byl utrakvista a chtěl udělat panu Vilému Slavatovi, vladaři města, nepěknou schválnost. Tak co myslíte? Je na tom něco pravdy?

Je. Ale jenom něco. Především to, že měšťan Kňour opravdu existoval. Historik Teplý soudí, že jeho jméno vzniklo zkomoleninou jména Guttnauer, tedy z Hor Gutných, tedy Gnauer, vulgo Kňour. Bydlel v domě, označeném dnes číslem 84. Prý skutečně bojoval v husitských válkách, na čí straně se ovšem neví. Zvon ovšem opravdu ulít dal ze šedesáti metrických centů mědi a patnácti centů cínu. Zápisy praví, že jeho zvuk byl slyšet až na dvanáctikilometrovou vzdálenost. Měšťan Kňour kšaftoval 9. ledna 1461, zavřel dům, odkázal ženě drahé věci, v tom jsem vám nelhal; stejně tak je autentický jeho odkaz kapli i kostelu svatého Jana. Budiž odpuštěno fantazii, když jsem si k svatojanskému kostelu přimyslel špitál; byl tam sice, ale až o sto let později, původně býval za hradbami na vídeňské cestě. Ale prostě se mi to nehodilo do celé koncepce. Fundátor zemřel 10. ledna téhož roku, tedy druhý den po kšaftu. Ostatní už je právě jenom pověst. Našel jsem ji ve V.A.Svobodově záznamu z roku 1848 v Libussi. Ale už její koncepce, téměř s lugubrální fantazií zpracovaná, svou vážností dnešního čtenáře sotva zaujme. Odpusťte proto žertéři, že přetavil varyto. Učinil tak v dobré vůli, protože s pověrčivou bázní interpretovat zázračné ságy nepokládám v dnešní době za únosné. Tak tedy už jen zbývá odpovědět na otázku, co se stalo s proslulým zvonem Kňourem. Skončil smutně. Při hrozném požáru v roce 1801, kdy vyhořelo celé město, rozlil se na tisíce kapiček. Sic transit gloria mundi... A tak nám po obou zbyla jenom pověst, kterou jsem vám sdělil..