Žirovnice

Z toho se soudívá, že hrad vystavěl rod pánů z Hradce. Po Oldřichovi z Hradce (†1348) zdědil Žirovnici jeho stejnojmenný syn (1343–1383), který přijal za spolumajitele svého bratra Heřmana (1338–1404). V r. 1393 byl již majitelem Žirovnice Jan Kamarýt z Lukavce, který se psal „ze Živornice“, stejně jako jeho potomci. Jan Kamarýt stál v období husitských válek na táborské straně, později se hlásil k východočeskému Menšímu Táboru. Účastnil se bojů proti Oldřichu z Rožmberka a byl svědkem příměří mezi nepřátelskými stranami. Jeho syn Purkart je patrně oním slavným Kamarýtem, který se vyznamenal na turnaji uspořádaném v r. 1447 při korunovaci polského krále Kazimíra. Jeho nástupcem a majitelem tvořícího se živornického panství byl Diviš Kamarýt, jehož vdova Ofka z Vojslavic prodala v r. 1485 jménem svých nedospělých synů Zdešov, Jakubín, Cholumnou a pustý Krumvald Václavu Vencelíku z Vrchovišť. Nový majitel Žirovnice pocházel ze zbohatlé a do stavu vladyckého přijaté rodiny, usedlé v Kutné Hoře. Asi v l. 1485 až 1494 přestavěl a rozšířil hrad přibližně do dnešního rozsahu a podoby. Srovnání dnešní situace s pozdně gotickou přestavbou nám umožňuje nástěnná malba, objevená při restauračních pracích (v l. 1959–1962) v takzvaném Zeleném pokoji živornického hradu. Hradní kaple byla vyzdobena malovanými výjevy náboženského obsahu, pro historii je důležitý votivní obraz Vencelíkovy rodiny. Vencelíkův syn Petr, který při dělení otcovského majetku převzal žirovnické panství, se však zadlužil († před 1540), takže vdova po něm, Amelie z Toletu pojistila v r. 1544 půjčku svému věřiteli hraběti Albrechtu z Gutštejna na svém věnu na Žirovnici. Avšak ještě téhož roku byla nucena prodat Gutštejnovi živornické panství. Nový majitel zvětšil zakoupené panství o statek Štítné (1545) s Litkovicemi a zaniklou vsí Žďárkem. Albrechtovým dědicem se měl stát jeho syn Kryštof. Byl však v Žirovnici na záletech zavražděn (1545). Po smrti Albrechta z Gutštejna se stal (1550) dědicem jeho nezletilý vnuk Šebestián. Když dospěl, jeho někdejší poručník Jáchym z Hradce v r. 1564 žirovnické panství koupil. Za něho a hlavně za jeho syna a nástupce Adama z Hradce došlo (v l. 1576–1577 a 1583–1584) na žirovnickém hradě k menším stavebním úpravám, jež znamenaly počátek přeměny hradní pevnosti na pohodlnější renesanční zámek. Lépe než stavební vývoj známe další osudy hradu. Od r. 1602 užívala výnosu žirovnického panství matka posledního člena hradeckého rodu Jáchyma Oldřicha Kateřina z Montforu, skutečnou majitelkou panství se stala v r. 1604 její dcera Lucie Otýlie, manželka Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Po pražské defenestraci v r. 1618 bylo panství vzbouřenými evangelickými stavy zkonfiskováno, ale po Bílé hoře znovu vráceno manželům Slavatovým. Slavata dal v r. 1622 uvěznit odbojné jindřichohradecké měšťany v jižní věži žirovnického hradu a v jejím sousedství. Stěny tohoto vězení jsou podnes pokryty nápisy vyrytými do omítky nebo napsanými úlomkem cihlové dlaždice. Kritická doba nastala pro žirovnický hrad za třicetileté války po porážce císařského vojska u Jankova v r. 1645, kdy si Švédové udělali ze Žirovnice důležitý opěrný bod. Teprve koncem toho roku, po ostřelování hradu z děl se švédská posádka vzdala. Při dobývání byl ovšem hrad značně poškozen. Podle pozdějšího svědectví Bohuslava Balbína (1679) byl hrad skoro opuštěnou zříceninou. K obnově hradu došlo zřejmě až po r. 1693, kdy žirovnické panství získal hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka jako věno své manželky Anny Lucie Slavatovny. Nejjižnější část hradu, bývalý palác, byla snížena o jedno patro a z velkého rytířského sálu byla zachována jen kamenná sedátka u bývalých oken. Tyto stavební opravy jsou datovány letopočtem 1716 na ostění dveří v přízemí druhého nádvoří. Žirovnický hrad pozbýval stále víc na významu. Zůstaly v něm jen kanceláře a byty vrchnostenských úředníků. Další pokles významu žirovnického sídla přineslo zrušení dosavadních vrchnostenských práv v r. 1848. V r. 1910 koupilo město Žirovnice od hraběte Leopolda Šternberka žirovnický velkostatek s hradem. V té době bylo již částečně odhaleno bohatství pozdně gotických nástěnných maleb z období přestavby hradu v r. 1490. Celkový pohled hradu byl však značně porušen v r. 1917, kdy se zbourala hláska. Město využívalo hradního areálu pro své kanceláře a jako byty. Po r. 1945 byly postupně odhalovány a restaurovány další nástěnné malby v tzv. Zeleném pokoji bývalého paláce. V r. 1964 vznikl v půlválcové baště na prvním nádvoří oheň, který zachvátil celý hrad s výjimkou stavení u vstupní brány. Zdivo i malby byly poškozeny při hašení i potom, než byl hrad zastřešen. V r. 1974 začala obnova celého hradního areálu. Cestu k původnímu, nevelkému hradu a rozsah jednotlivých budov a jejich někdejší vzhled si můžeme dnes jen domýšlet. Z nejstarších dob pochází spodní část válcové věže a jádro sousedního zdiva v nejjižnější části ostrožny. Věž byla později zvýšena sedmibokou nástavbou. Vnitřní prostor tzv. Hladomorny, původně přístupný jen čtvercovým otvorem v podlaze prvního patra, byl později zpřístupněn proražením vchodu ze zahrady a vybudováním kupolovitého stropu změněn v altán. Přístup do vnitřního hradu chránil ještě druhý příkop, zasypaný při pozdějších úpravách. Přirozená obranná poloha hradu na skalnaté ostrožně mezi říčkou Žirovničkou a Počáteckým potokem byla dodatečně zesílena třemi rybníky. Přístup k hradu od města uzavírala branka, za kterou byl na předhradí volný prostor snadno střežený z hlásky, vystavěné na nejužším hřbetu ostrožny, a chráněný hluboký příkopem, dnes částečně zasypaným a překlenutým kamenným mostem. Obraz hradu na nástěnné malbě v tzv. Zeleném pokoji zpodobňuje severozápadní frontu zachovanou dodnes v základním zdivu. Je tu vidět již i kruhovou baštu a nižší stavení na severovýchod od věže k přednímu příkopu, stavby připisované dosud pozdějším renesančním úpravám. Nad baštou se spatřuje hláska, nad jižním stavením přečnívá vysoká sedlová střecha druhé věže, odlišná od dnešní podoby. Podobnou střechu má také kvádrová bašta v hradbě, zbouraná z velké části zároveň s hradbami ve druhé polovině 17. století. Tyto hradby sahaly od padacího mostu přes první příkop kolem východní a jižní strany až téměř do poloviny severozápadního křídla. Všechny tyto podrobnosti obrazu se plně shodují s pozůstatky, jen vysoké stavení vyčnívající na obraze za hláskou můžeme stěží srovnat s některou dnešní budovou. Na obraze chybí arkýř nad válcovou baštou. Vznikl zřejmě při úpravách za Gutštejnů nebo pánů z Hradce. Ještě jedna stavba v popředí obrazu je velmi zajímavá. Vencelík přenesl část svého podnikání z Kutné Hory na své žirovnické sídlo. Zřídil tu totiž huť na ságrování tzv. černé mědi (oddělování stříbra od mědi). Místo, kde stával huť, bylo později zabráno pro jiné stavby, její památka se však zachovala ve jménu rybníka Hutního, pod jehož hrází podnik pracoval..

Cesta vede k němu od náměstí okolo kostela a veliké sýpky zrovna před bývalým příkopem stojící. Před ní jest prázdné místo, kteréž nikdy zastveno nebylo; ani špejchar za dob starších nestál, neboť poněvadž zde nejslabší strana hradu byla, potřeba toho kázala, aby tu před ním na dostřel zůstalo prázdné místo bez stavení, za nimiž by se mohli nepřátelé skrývati. Jak posud zřetelně viděti jest, oddělen byl hrad od pláně širokým příkopem, který z veliké části zasypán a křovím posázen jest; v jeho středu napříč nachází se zbytek staré hradby, potřebné tu věci, neboť poněvadž příkop k blízkému rybníku spadá a tudíž od břehu k němu přístupu bylo, mohli podloudníci snadno do příkopu vlézti, zde se skrývati a když vrátný otevíral, skrze bránu do hradu se vetříti. Překlenut jest nyní příkop mostem kamenným, tak že se pohodlně do brány zámecké vjížděti a vcházeti může. Že tudy býval ve starých dobách most zvoditý, dokazuje brána, mající posud místo k zapadání mostu. Nynější zámek obsahuje v sobě některé části, jež pocházejí z doby založení hradu, jako na př. věž hláska na předhradí, věž zadní, okrouhlá bašta na straně západní části hradeb se střílnami starožitnými a hlavní zdi některých stavení. V 16-17.století veliká čásť hradu zastavena a vnitřní rozdělení také tou měrou proměněno jest, že jen stěží bývalé rozdělení poznati lze. Při posledním svém upravení obdržel zámek bílou obmítku s čarami červenými tu i tam taženými, jejichž zbytky posud viděti jest, kde však na zdi opadává, shledati lze rustiku 16.století či omítku z doby pánův Hradeckých. Hned za mostem jest stavení novější, v němž se nachází brána s průjezdem; brána jest sice starožitná, ale podlehla také působení nevkusu parukového. Má dvoje vrata, větší a menší, ale oboje jsou kulatě sklenuta, mezi oběma spatřuje se výklenek práce starožitné. Za stavením, v němž se nacházejí brána, byt vrátného a nájemníkův, jsou kůlny, v nichž se dotčená již polookrouhlá bašta nalézá; k nim pak přiléhá vlastní stavení zámecké. Z prvního dvora se jede do něho vjezdem klenutým a přichází se do dvora trojhranného, okolo něhož jdou v přízemí chodby klenuté a nad těmito dřevěné pavlače, z nichž se do místnosti v hořejším ponebí vcházeti může. Stavení to jest totiž jen jedno patrovysoké, obsahuje v horním ponebí množství pokojův nyní pustých, v přízemí byt ředitelův, konírny, studni a některé místnosti hospodářské. Nyní se přichází od mostu do nejzazších částí cestou nejkratší a rovnou, ale jak ze mnoho známek souditi lze, nebyla cesta prvotně přímá, než udělána jest v 16.století prolomením zdí a stavení, aby byl příjezd krátký a pohodlný. Ve středověku ani tak býti nemohlo; tuť se musila cesta vinouti a kroutiti všelijak, aby dotírajícímu nepříteli přístup stížili; cesta vedena bývala pod věžemi a hradbami, aby mohli nepřítele s hořejška dostati. Důležitý úkol vykázán byl tuto věži hlídce na předhradí stojící, která byla tak umístěna, že se s hořejška všechny části hradu a i okolí jeho bližší přehlédnouti mohlo.Hledí-li se na ni z prvního dvora, stojí výše na skále, hledí-li se na ni z druhé strany, stojí na rovině. Má nyní střechu podoby cibulovité a poněvadž tu nahoře hodiny umístěny jsou, prolámali při zemi do mohutných, asi 3 m. tlustých zdí dvéře, aby se nahoru choditi mohlo. Jak za doby staré vypadala, svědčí sama ještě posud; v prvním patře bývaly dvéře, jež jsou nyní zazděny, odkudž souditi lze, že se do věže v čas obléhání po řebřících, v čas míru po dřevěných schodech chodívalo. Nejhořeji na věži jsou kolem do kola mohutné kamenné krákorce, na nichž za starodávna lešení dřevěné spočívalo. Věž ta měla totiž ještě jedno ponebí dřevěné s otvory dolů vycházejícími a nad tímto ponebím teprve nacházela se dřevěná střecha. Vrchní krov měl asi vyhlídku, neb pověžný často tu obcházeti musil, aby viděl, co se na hradě a okolo něho děje; jestli že hrozilo nebezpečí, dával čeládce venku na poli pracující rohem neb troubou znamení, že mají domů pospíchati, pak asi si pospíšili a nějakou brankou do hradu vklouzli, nežli se toho kdo před branou stojící nadáli. Okolo věže této vedla do hradu cesta. Kdo totiž branou projel, přišel na nádvoří na všech stranách zavřené hradbami, k nimž přistavena byla stavení hospodářská; cesta se odtud zatočila na levo a šla příkře, vedla pak soutkou mezi věží a hradbou do druhého dvoru předhradí; chtěl-li se nepřítel valem hrnouti do tohoto dvora, jednak byl stěsnán v této soutce, že mohl postupovati jen krok co krok, jednak naň s věže tolik metáno, že mu bylo buď ustoupiti aneb si cestu ztrátou mnoha lidských životů proklestiti. Aby pronikání tuto ještě více stiženo bylo, nacházela se při věži brána, jak při bedlivém pozorování shledati lze. Dvůr tento také poskytoval dosti místa k umístnění prakův a totachův. Dvůr tento oddělen byl od vlastního hradu příkopem, jenž se posud (ačkoliv již mělký jest) spatřuje; ve stavení protějším byla kdesi brána se zvoditým mostem a vcházelo se tu do třetího dvora hradského. Tento býval asi větší nežli nynější dvůr vnitřní a zavřen byl palácem, hradbami a ještě nějakým stavením menším. Nás baví nejvíce palác a věže při něm stojící. Že byl palác na místě stavení při věži, lze již z toho souditi, že se pod ním veliké sklepy nacházejí, než dotvrzuje se to také starodávnou kaplí, která se v horním ponebí nalézá. Radostně překvapen budeš, milý čtenáři, vstoupíš-li do místnosti této čistě a úpravně sklenuté. Na stěnách shledáš malbu pocházející z rozhraní 17.a 18.století, jež představuje krajinky rázu tropického, ale obmítka tato oprýskala na mnohých místech a sem a tam vystupuje malba mnohem starší. Hned naproti dveřím spatřuje se paní něžné tvářnosti s dítkami svými klečící a k nějakému svatému, kterýž ještě novou obmítkou zakryt jest, se modlící. Při tom vymalován jest erb, dvě zlatých parohův. Na pravé zdi spatřuje se stětí sv. Jana Křtitele, na levé smetání padlých andělův. Naděje jest podstatná, že ještě více obrazův objeveno bude; až vrchní obmítka docela spadne, pak viděti bude všechny obrazy, ač místy porušené, poněvadž hospodářský ředitel p. Dvořáček nedovoluje, aby se omítka násilně odstraňovala. Z kaple se přichází do suchého sklepa, na jehož klenutí železný hák se spatřuje; snad to bývala mučírna, neb hned vedlé toho bylo vězení ve věži umístněné. Věž řečená, na skále stojící, na tři strany, totiž k venku jest okrouhlá, na čtvrté strany, kdež přistavena jest k bývalému paláci, rovná jako by usečená. Pod střechou jest čásť rovná v hranatou proměněna. Nejznamenitější částí věže jest její staré vězení; místnost tato nevzbuzuje pocit hrůzy, jako bývá obyčejně, myslíme-li na středověké vězení, ale jest mnohem úpravnější, nežli mnohá pěkná obílená sednice. Omítka jest bílá a čistě vyhlazená co sklo, jakož nacházíme na panských pokojích na počátku 17.století. Ti, kteří tu seděli, měli světlo a zdravý vzduch a aby si dlouhou chvíli ukrátili, popsali veškeré stěny nápisy červenými, ulomivše z podlahy kousek cihly; mnohé z těch nápisův jsou rozmazány, aneb přečísti se nemohou, avšak vycházhí z nich na jevo, že tu seděli vězňové v letech 1600 až 1634. Horší mnohem vězení nežli toto bývalo v přízemí věže, jest však od kolika let v nejpříjemnější altán zahradní přeměněno a vchod k němu ze zahrady pod palácem vylámán. Na podlaze horního vězení posud jest viděti otvor, jímž se zločincové do dolního tmavého vězení v koši spouštěli. Z toho vězení šla cesta obyčejně jen do mučírny nebo k šibenici; mnozí, kteří se dopustili nejhrubších zločinův, v místě tomto byli hladem umořeni. Věže jsouc z hradu trochu povydaná, neměla v dolních ponebích oken větších, aby se tudy nepřítel do hradu dostati nemohl; vrch její kryje nyní končitá střecha. Něco dále za věží spatřuje se klenutá místnosť se zdmi hrubě tlustými; něco dále dílem v paláci, dílem ve stavení na severozápadní straně stojícím viděti lze bývalé kanceláře vrchnostenské, pak pokoje a obydlí rodu Šternberského, v nichž se bývalá úprava z počátku 17.století spatřuje. Některé jsou z nich hrubě porouchány a potřebovaly by opravu výdatnou, u některých by se oprava v původním slohu dosti lacině poříditi mohla. V jednom pokoji spatřuje se na stropě veliká hvězda štukatérskou prací provedená na doklad toho, že poslední svou úpravu zámek rodu Šternberskému děkuje. Pod palácem bývalo prázdné místo nyní v zahradu proměněné, avšak posud starou hradbou na kraji se táhnoucí zavřené. Možná, že tu bývala zahrada již za dob středověkých, nebo z paláce se sem nemohlo jinak jíti než po schodech. Na severozápadním konci této zahrady jsou dvéře prosté dolů do městečka vedoucí; možná, že i tu za dob starších nějaká branka bývala. Hradby hradu jsou již z větší části pobořeny, tak že se jen spodní jich čásť spatřuje; o jejich bývalém vystrojení, zdali totiž měly cimbuří aneb zábradla, nic jistého pověděti nelze. Hrad Žirovnický mohl asi ve 13. Neb 14.století povstati, o čemž arci nemáme zpráv; také v násloví nějakého šlechtice nesetkáváme se s názvem Žirovnice, poněvadž tuším v nejstarších dobách okolí hradu pánům z Hradce patřilo. Prvním nám známým držitelem byl Oldřich z Hradce. Týž daroval (r. 1345 dne 21.října) se synem svým Jindřichem, mateří Mechtildou a manželkou Klárou klášteru ve Wilheringu platy ve vsi Stranné (Gross Ruodweins) na záduší paní Anéžky ze Šaumberka. Po něm držel syn jeho Oldřich Žirovnici s Kardašovou Řečicí. Oldřich mladý z Hradce podával sám roku 1358 ke kostelům ve Stranné a Žirovnici, ale přijal tuším potom bratra svého Heřmana na spolek, ani roku 1359 oba bratří ke svrchupsaným kostelům na panství podávali. Po Oldřichovi Hradeckém uvázal se v Žirovnici Oldřich z Ústí, jenž r. 1371, 6.října ke kostelu v Žirovnici podával. Zemřel ještě před rokem 1379, zůstaviv vdovu Bohuši, kteráž několik let na hradě zdejším panovala a zejména r. 1379 kněze ke kostelům v Žirovnici a ve Stranném podávala. Roku 1393 vládl na Žirovnici Kamarét z rodu pánův z Lukavce, jenž přijav příjmí ze Žirovnice, stal se předkem vladyk takto jmenovaných. Kamarét či Jan Kamarét, jemuž a otci Zbyňkovi Markvart z Pořešína r. 1418, 1.května sto kop Pr. na zboží svém Pořešínském zapsal, měl platné účastenství v tehdejších bouřích husitských jakožto válečník strany kališnické; jako stálý nepřítel katolického pána z Rožemberka byl s Tábory u Třeboně a potom, když města nemohli dobyti, jel sám třetí pryč a své lidi poslal s Tábory k Novému Hradu, i byli jeho lidé na páně na všech škodách; připomíná se však také ve mnohých soukromých jednáních. Roku 1424, 10.září zaručil se za veškerou stranu Táborskou, ana v příměří vstoupila s Oldřichem z Rožemberka, rovněž se r. 1425 zaručil za stranu Táborskou podvolující se pod mocný rozsudek ve své při s obcí Pražskou. Nicméně válčil později zase s Rožemberkem, maje po své straně pověstného válečníka Mikuláše Sokola z Lamberka, až půtkám konec učiněn r. 1428, 30.listopadu příměřím, jež přes celou zimu příští trvati mělo. I v pozdějším čase užíváno ho nejen v rukojemstvích, nýbrž i na poli. Roku 1431 sám čtvrtý s vojskem Táborským vypravil se do Rakous na víno, jež si loupeží opatřiti chtěli. Ale když se vraceli s plenem svým, zase podstoupeni jsou 14.října vojskem rakouským u Býdova a utrpěli úplnou porážku, tak že jich zůstalo na místě zabitých asi tisíc a k sedmi stům zajato. Císař Sigmund chtě jej přilákati na svou stranu, zapsal mu r. 1436 ves Tehov v Kouřimště. Zápis ten zdědil po něm strýc Zbyněk Kamarét „mladý“ ze Žirovnice, jenž Tehova postoupil Jetřichovi z Miletínka a list od Anny mateře své věnný na 10 kop roku 1445 dne 11.října Oldřichovi z Rožemberka. Svědčil ještě r. 1452 v kšaftu p. Oldřicha z Hradce. Furkart Kamarét ze Žirovnice, tuším syn Kamarétův, koupil roku 1437 od Hynka Tluksy z Vokova hrad manský Kamen, jejž roku 1456 prodal bratřím Trčkům z Lípy; přidal se potom ke straně Poděbradské, s níž r. 1448 Prahy dobýval, a odpověděl r. 1449 a 1450 knížeti Saskému i byl r. 1452 při volení v Praze. Nástupce jeho Diviš Kamarét ze Žirovnice splodil s manželkou svou Ofkou z Vojslavic tři syny: Prokopa, Zbyňka a Jana. Když otec zemřel, a nedospělé dítky bezpochyby panství udržeti nemohly, prodala máti jich přibravši syny, jimž léta doplněna, roku 1485 (vkl. 11.října) Žirovnici hrad, dvůr popl., městečko, ve Zdešově, Jakubině, Cholunné vesnice, Krumvald ves pustou s podacími v Žirovnici a Stranném Vácslavovi Vencelíkovi z Vrchovišť za 1500 kop gr.č. Vácslav, jenž učinil nyní Žirovnici hlavním sídlem rodu svého, přikoupil ves Vlčetín od Jana Vlčetínského ze Zásmuk, a poněvadž z té vsi vycházel plat ke klášteru sv. Jana v Hradci, zavázal se r. 1493 plat ten vydávati Vácslav náležel k mírným kališníkům, pročež r. 1505 s jinými pány, hlavně katolickými, učinil jednotu na 10 let proti pikhartům a pro zachování práv svých i veškerého zřízení zemského. Potomci Vácslavovi užívali pořád německého náslovu Vencelík, píšíce se jedni z Vrchovišť a jiní ze Serabic, nosíce však v erbu drahně let stejné znamení původní, totiž jednorožce bílého v poli modrém, ani Smíškové, erbovní jich strýcové, již užívali rozhojněného erbu. Po smrti Vácslavově zdědili zboží po něm zůstalé Žirovnici a Stráž synové jeho Jindřich, Petr, Sigmund, Kryštof a Jan (r. 1515), kteří však brzy po smrti otcově panství Strážského roku 1517 Vácslavovi Fráňkovi z Liběchova postoupili. Jindřich byl již před tím koupil zboží Osterské, kteréž však záhy prodal, Sigmund byl na Cholupicích, jež pro dluhy ztratil, a psal se také r. 1534 na Žirovnici, avšak skutečným pánem téhož panství byl Petr. Petr Vencelík z Vrchovišť pojal k manželství Omelii z Toletu, jíž (vkl.r. 1520 ve čtvrtek před sv. Petrem a Pavlem) na zámku a městečku Žirovnici a celém panství 3000 fl. rh. věnoval. Chtěl pak aby manželka po jeho smrti na Žirovnici byt měla až do stavu změnění a tak dlouho věna svého užívala; avšak poměry jinak usoudily. Ačkoliv byl Petr r. 1537 prokuratorem při dskách zemských a i z úřadu toho výhodu nějakou měl, přece mu ani to ani důchody panství Žirovnického nestačily, ano si proto drahně peněz vypůjčil. Rukojmí byli po jeho smrti upomínáni a práva na ně vedena, pročež soud zemský nalezl, že k vyvazení rukojmí statek ten manželkou a sirotky prodán býti musí, tak aby po prodání peníze u desk položeny a u každého věřitele podlé jeho spravedlnosti na soudě zemském konec spravedlivý učiněn byl. Zástupce věřitelův a rukojmí Vácslav Pouzar z Michnic a na Cuknšteině a Jeroným Božický z Božice uvázavše se v Žirovnici jménem týchž rukojmí prodali smlouvou učiněnou r. 1544 ve středu po sv. Havle Žirovnici hrad, 2 dvory popl. S městečkem, vsi Vlčetín, Zdejšov, Cholunnou, Jakubín Albrechtovi z Gutšteina za 6000 kop gr.č. Nyní i nemeškala Omelie a toho roku práva svého věnného na Žirovnici v 2500 fl.rh. témuž Albrechtovi postoupila. Tak záhy vyšla rodina Vencelíkův z držení Žirovnice, jen ještě Jan Vencelík z Vrchovišť držel dům svobodný v městečku, jejž byl r. 1543 (vkl. v pondělí před sv.Urbanem) od synův Petrových koupil. Albrecht z Gutšteina, jenž byl dříve královský hrad Kolín v zápise držel a jakožto nejv.mincmistr zajímavé boje s Horníky zažil, učinil zdejší hrad sídlem svým, staraje se tudíž o jeho zvelebení. Na opravených částech hradu dal vytesati znaky rodu svého, jež ještě Balbín viděl. Na hradě zdejším přijímal vzácné hosti, zvláště od toho času, co se stal jedním z poručníkův mladého Viléma z Rožemberka. Žirovnickým udělil r. 1547 dne 25.ledna právo, aby mohli o statcích svých říditi a volně se stěhovati. V rodině své měl však málo štěstí. Syn jeho Kryštof, jehož manželce Uršile z Veitmile Albrecht na Štítném věnoval, měl srozumění se ženou jakéhosi Brychce, řezníka v Žirovnici; rozlícený manžel přistihnuv oba zamilované, zabil téhož Kryštofa nožem řeznickým (r. 1545), začež arci byl sťat jako poddaný Albrechtův. Když se tedy Albrecht k smrti blížil, neměl synův neodbytých, nýbrž toliko vnuka Šebestiána. Kšaftem daným r. 1550 v neděli po na nebe vzetí p. Marie učinil poručníky témuž vnuku svému Viléma z Rožemberka, Jáchyma z Hradce, Viktoryna z Gutšteina, Voršilu z Veitmile dceru svou, Annu Holickou ze Šternberka choť svou. Také pořídil, kdyby Bůh Šebestiána vnuka jeho smrti neuchoval, aby všechen statek připadl na strýce Viktoryna a na strýce jiné společně, kteří těch časův zámek Ryžemberk drželi, a na děti jejich mužského pohlaví. Zemřel v pátek po sv. Bartoloměji ve dvě hodiny na noc. Panství rozmnožil přikoupiv Štítné. Vnuk jeho Šebestián dosáhnuv let svých postoupil (vkl.r. 1564, 15.června) panství Žirovnického v dluhu 10.000 kop Jáchymovi z Hradce na Hradci a Hluboké, J.m.C. tajné radě, komorníku a nejv. Uroz.p.p. Petrovi z Rozmberka a na Třeboni )(

Službu )(. Tytul paní jest Dorotha Girgerin na Lepochu, synuom jejím a švagruom mým: najstaršímu Kryštof Girger sedí na Perštaině, Honz sedí na Taletu, Hilbrant sedí na Brandeku. A za to Vmti. prosím, když ten list psáti poručiti ráčíte, že o tom taky ráčíte rozkázati, aby v témž listu jako já osoba z stavu panského jmenován byl, poněvadž já i předkové moji vždycky odbayvali jsme a odbayváme a za to držáni byli a jsme ve všech německých zemích za pány, o čemž nepochybuji, že tak učiniti ráčíte a mne tach zachovati. Než ten list německy, poněvadž Němci jsou, aby psán byl mateři a bratřím manželky mý. Petr Vencelík z Vrchovišť a na Žirovnici, krále JMti.prokurator v král. Českém. kancléři, a to zámku Žirovnice městečka s 2 mlýny, vsí Vlčetína, Zdešova, Jakubína, Cholunné, tvrze Štítného s dvorem popl., vsi pusté Žďárku a řeky řečené Panská. Páni z Hradce drželi v těch stranách také město Počátky s některými vesnicemi, jež potom k panství Žirovnickému přivtělili. Zbožný pán Jáchym pro pilná svá úřední zaměstnání málo se na panstvích zdržoval; správu jejich obstarávala choť jeho Anna z Rožemberka, jež někdy na Žirovnici bydlela. Zejména se sem odstěhovala v srpnu roku 1557 a zůstala tu asi do počátku měsíce září. Roku 1559 potvrdil pan Jáchym městu Počátkám držení některých rybníčkův u města a role zádušní Tůmou řezníkem ke kostelu odkázané. Téhož roku udělil městu právo dědičné, vytkna zároveň v něm rozdíly a dědění v případě náhlého úmrtí. Pán tento nabyv nevšedního vyznamenání králem Španělským Filipem II., zahynul roku 1565, 12.prosince ve vlnách Dunaje. Jediný jeho syn Adam z Hradce, horlivý katolík, zdědil po otci Hradec i Žirovnici, v němž se r. 1568 uvázal, neboť posud spravovala oboje máti jeho Anna. Počátečtí obdrželi od něho r. 1591 výsady. Po smrti Adamově vládl rodinným panstvím jediný syn a poslední starožitného rodu svého Jáchym Oldřich z Hradce. Nemaje dětí než jedinou sestru Lucii Otilii, ježto všechny statky po něm děditi měla, postoupil panství Žirovnického vkl. roku 1602, 10.října prý v dluhu 100 kop mateři své Kateřině Hradecké rozené hrabínce z Montfortu, s tou však výhradou, aby panství toho jen do své smrti užívati mohla, a zemřel r. 1604, 24.ledna v Hradci. Po jeho smrti učinila Kateřina smlouvu s dcerou svou Lucií, která dědila všechny statky bratrovy. Neboť měla za ní vedlé smluv svatebních a kšaftu n.Adamova 46.428 kop, mimo to vedlé jistoty syna svého Jáchyma 40.000 kop, na něž jí Lucie učinila jistotu. Kromě toho obdržela dvorec řečený Staré paní z Hradce na předměstí Nežárském (nyní Kuchynský), dvůr Drahýšku a právo, aby mohla v řece ryby loviti. Každý rok jí dávána jistá míra žita, pohanky, mouky, ovsa, slepice, kapry, štiky, okouny, drůbež rybí, pivo bílé, 2 jeleny, 20 srn, 2 kopy zajíců, dříví k pálení a ke stavení. Kateřina byla paní nevšední tělesné a duševní lepoty a pravá matka chudiny. Učinivši Hradec sídlem svým vdovským, žila z důchodův panství Žirovnického a zřídka asi zdejší zámek navštívila. Bydlela v Hradci v klášteříčku a tu roku 1631 dne 31.března zemřela. Ze Žirovnic brala důchody, ale vládu na panství měla Lucie Otilie z Hradce, manželka Viléma Slavaty z Chlumu a z Košumberka, která se byla hned po smrti bratra svého v Počátky uvázala. Roku 1606 paní Lucie městu Počátkům, „byvši nejednou, nežli několikráte v poníženosti hledána a prošena“, všechny staré výsady potvrdila a jejich platnosť na město, předměstí i toho mlynáře pod Vescem rozšířila. Manžel její Vilém vyprosil r. 1614 Žirovnickým obdarování na dva výroční trhy. Roku 1618 nastala pro Lucii Otilii a Viléma řada utrpení. Manžel byl po známém vyhození místodržících s oken hradu Pražského za nepřítele vyhlášen a panství obou manželův, Hradec, Bystřice, Žirovnice a Stráž, stavy pod obojí pobrána. Když se na sněmu generalním roku 1620 jednalo o to, jaká by se náhrada dáti měla obyvatelům krajův Bechyňského a Prachenského od nepřítele zplundrovaným, pomýšlelo se na to, aby jim dány byly statky pobrané. Proti tomu mluvil nejv. sudí řka, že Jindřichův Hradec a Bystřice není statek dědičný a vlastní Viléma Slavaty, ale paní staré z Hradce; a vezmou-li jí jej stavové, jak jí to na stará kolena vděk bude, že nechce mnoho o tom vypravovati. Naproti čemuž odpovídal nejv. kancléř, že k ušetření staré paní nevidí slušné příčiny. Takovou měrou že stavové budou musiti býti hospodáři jejími a ona potom, když se její zeť s jinými dosti jinde ven ze země naprakticíruje a toho, což míní, doveden, přijedouc na statky své jich zase snad dobře spravených v mocné držení vejde. Mínění toho prorazilo, a poškozeným svrchu řečených krajův usnešeno náhrady z panství Hradeckých dávati. Bělohorská bitva zamezila dokonalé provedení věci této, a Lucie Otilie vrátivši se do Čech s manželem svým, opět se uvázala ve svá panství, zvláště pak v Žirovnici. Roku 1622 soud držen byl nad Hradeckými sousedy, poněvadž se byli ke stavům pod obojí přidali. Obec Hradecká propadla tehda statky své i všechna práva, výsady a svobody. Jednotliví měšťané potrestáni na svých statcích, osm z nich dáno napřed do šatlavy a pak odvezeni časně z rána v průvodu čtyř mušketýrův a dvou jezdcův na zámek Žirovnický, kdež jim vykázány byly dva pokoje průchodité,aby k sobě choditi a společně jídati mohli. Chléb, ryby, maso a rozličné vařivo byly jim stravou; mimo to dostávali při každém jídle po dvou žejdlících piva. Dáno jim také několik knih českých a německých obsahu náboženského, aby v nich pilně čítali,a slíbeno jim, že dojdou milosti, stanou-li se katolíky. K ostříhání jich zůstávali na zámku dva mušketýři, jimž přísně nakázáno, by k nim nikoho nepouštěli a bydlivý pozor na to měli, by vězňové listů nepsali, ovšem pak i žádných nepřijímali.Jestli že jim ženy jejich něco vzkazovati chtěly, mohly to učiniti jediné skrze písaře Žirovnického. Lucie Otilie učinila r. 1629. 16.října Počáteckým milosť, proto „že v náboženství katolickém napraveni pilnější, horlivější jsou, ano i v tej ohavnej rebelii město to veliké škody a nouze pocítiti musilo,“ aby měšťané v ohradě města zůstávající piva vařili, a vydala řád, jímž se při vaření tom spravovati měli. Svým posledním pořízením (d.r.1632 dne 6.července) učinila z Hradce a Ži rovnice panství nápadní, v něž se syn Adam Pavel Slavata po smrti Vilémově měl uvázati. Vedlé smlouvy učiněné r. 1633, 22.září mezi Vilémem a syny jeho zůstal Vilém v držení všech panství neb. Své manželky. Od něho dostali Žirovničtí r. 1635, dne 23.května potvrzení všech výsad, a poněvadž sousedé žádnou pamětí dokázati nemohli, jaké roboty jim byly vyměřeny, učinil to Vilém sám, aby se při témž městečku tím raději lidé usazovali a obec k zrostu přijíti mohla. Chodili sousedé na hony a lovy, lovili rybníky Žirovnické, vydávali 4 fůry rybné na rybníky blíž Žirovnice, spravovali, dobývali a kladli trouby, skrze které se voda do pivováru vedla, skládkům takto napomáhajíce, hrabali, sušili a do kup skládali seno i otavu na zájezku, sekali a hrabali seno a otavu na Budyních, holili ovce, sázeli, kopali a sekali zelí, trhali len, drhli jej a do vody namáčeli, z vody metali, rozstavovali a třeli, a konečně pleli mrkev po dvakráte. Za něho Žirovničtí a sedláci na panství veliké útrapy zkoušeli. Neboť roku 1645, když Torstenson u Jankova vojsko císařské porazil a přímo do Moravy pustil, opanována od Švédův Jihlava. Odtud vysýlány tlupy silné, jichžto násilí zakusilo mezi jinými i blízké město Počátky. Odtud osadili také hrad Žirovnický a drželi celé okolí pod holdem. Roku 1646 císařští s nejvyšším Valterem oblehše Žirovnici, jí ve svou moc dostali, při čemž hrad na stavení velikou škodu vzal. Proto o něm urbář Hradecký roku 1654 sepsaný takto dokládá: Zámek místo dosti pevné, kteréž Švédové v té vojně po Jankovské bitvě v moc svou vzali, byvše potom od lidu JMC.zase dobýváno, přišlo k veliké zkáze, jak na zdech, tak na pokojích. Také město Počátky při vpádu Švédském nejen bylo vypleněno, nýbrž i všechna privilegia a svobody přišly k dokonalému zmaření. Když tedy po smrti Vilémově († r. 1652) starší syn jeho Adam Pavel Slavata z Chlumu otcovská panství zdědil, hned r. 1653, 4.prosince Počáteckým stará jejich práva obnovil a toliko ten článek změnil, jenž se týkal piva vaření, solního platu a skládání vína. Pozůstavil je při tom při robotě, jednou v roce aby na 2 dni na honění zvěři vycházeli. Zemřel bezdětek dne 2.července r. 1657, načež zboží jeho připadlo synům bratrovým: Ferdinandovi, Jáchymovi, Leopoldovi a Karlovi. Z těchto byl napřed pánem nejstarší Ferdinand, jenž r. 1660 dne 15.června Žirovnickým svobody jich stvrdil. S manželkou svou Marií Renatou z Náchoda jen dcery splodil. Po jeho smrti († r. 1673) nastoupil druhý bratr Jan Jáchym, jenž r. 1676, 11.listopadu Počáteckým privilegia Švédským pádem zašlá opět obnovil, připoje k tomu přenešení trhu výročního na pondělek po sv. Františku. Zemřel r. 1689, zanechav toliko tré dcer, načež se uvázal ve všechny statky třetí bratr Leopold, který také r. 1691 bezdětek zemřel. Nyní měl rodinné statky dostati nejmladší bratr Karel, generál řádu karmelitánského v Římě, ale že se nikterak nedal pohnouti, aby z řehole vystoupil, podělili se r. 1693 o všecky statky dědici po přeslici, totiž dvě sestry dotčených bratří, dvě dcery n.Ferdinandovy a 3 dcery Jáchymovy, tak že každá po jednom i po dvou panstvích dostala. Anna Lucie, provdaná Šternberková, sestra bratří zemřelých, obdržela Stráž a Žirovnici, ke kteréž konečně i Počátky trvale přiděleny. Posud málo se bydlelo na hradě zdejším, kterýž byl tudíž, jako všechna podobná sídla zanedbaná, na mnoze zřícenině podoben; po dělení r. 1693 arci nastal nový stav věcí, a držitelé potřebujíce sídla pohodlného zámek opět opravili, avšak tak , že mnoho svého starého rázu podržel. Manžel Anny Lucie Adolf Vratislav ze Šternberka (od r. 1662 říšský hrabě), praotec všech nynějších hrabat ze Šternberka, uvázal se v Žirovnici ještě před smrtí manželky své († r. 1702) a r. 1694, 14.října potvrdil Počáteckým jejich svobody a obnovil i ty, jež jim roku 1653 Adamem Slavatou dány byly. Jiným listem d. r. 1697, 19.června daroval jim vycházející roční plat z jarmarkův, mýt atd. v témž městě, všeho všudy 36 fl.13 kr. Žirovnickým potvrdil s manželkou výsady jejich (r. 1694, 15.října), začež oni slíbili, že dají 2 mše v kostele za vrchnosť sloužiti „pro snadší dosáhnutí zde časné, potom tam věčné milosti božské. „ Maje po otci Zásmuky a zdědiv Cerhenice, koupil ještě r. 1695 Častolovice a zemřel r. 1703, 4.září. Mimo několik dcer zůstavil 2 syny, Františka Damiana a Františka Leopolda, od nichž 2 větve rodu téhož pošly. Onen zdědil svěřenství rodinné a Cerhenice, tento Žirovnici a Stráž. Týž hrabě Leopold potvrdil roku 1707, 21.srpna městu Počátkám a toho roku dne 31.srpna Žirovnickým starobylé jich výsady. Zdědil také panství Zelenohorské, byl císařskou tajnou radou, kr. místodržícím a komory České presidentem. Jsa ženat s Marií Annou kněžnou ze Švarcenberka († r. 1757), zemřel dne 14.května roku 1745 a pohřben ve Šternberské kapli v kostele Pražském sv. Víta, kdež se náhrobek jeho posud nalézá. Ze dvou synův jeho, Františka Adama a Jana Nepom., stal se onen pánem na Žirovnici, byl sv.Vácslava rytířem, c.k. skutečným tajným radou, komorníkem, soudcem zemským a nejv.maršálkem království. Zemřel dne 19.září r. 1789, byv třikráte ženat. Jeho synové byli Adam a Leopold, kteří společně Žirovnici drželi. Onen byl cís.kr. skutečným komorníkem a zemřel ve Vídni dne 6.ledna r. 1811 svoboden; bratr jeho Leopold byl potom sám pánem na Žirovnici, koupil roku 1804 Malenovice a Pohořelice na Moravě a zdědil r. 1830 po starší linii Zásmuky a Častolovice. Zemřel jako c.k. komoří a sv.Vácslava rytíř ve Vídni dne 18.února roku 1858 nedlouho po manželce své Karolíně hraběnce z Valsega. Žirovnici a Malenovice zdědil po něm druhý syn jeho Leopold (narozen roku 1811), c.k. komoří a polní podmaršálek, druhý majetník kyrysnického pluku č. 8.