Město Albrechtice

První písemná zmínka o tvrzi je však až z roku 1474, kdy vojska Matyáše Korvína dobyla a vypálila tvrz. V té době byly Albrechtice v dědičném vlastnictví Jiřího Stoše z Kounic, který však spolu se synem Zikmundem stál na straně českých králů Jiřího z Poděbrad a později Vladislava Jagellonského proti uherskému králi Matyáši Korvínovi. To asi připravilo rod Štosů o tvrz a od roku 1492 patřily Albrechtice Adolfu Mrakotovi ze Studnic a po něm Arnoštu Mrákotovi. Tvrz byla nejspíše obnovena a Adolf Mrakota získal pro Albrechtice od krále Vladislava II. městská práva. Od roku 1503 se vlastníky Města Albrechtice stali Supové z Fulštejna. S největší pravděpodobností právě Supové z Fulštejna přestavěli albrechtickou tvrz ve druhé polovině 16. stol. na jednopatrový čtyřkřídlý renesanční zámek. Zámek byl dobře opevněn a chráněn prstenec vodního příkopu a valu kruhového půdorysu. Toto opevnění zesiloval ještě druhý okruh příkopu, v němž se uprostřed dvou stran nacházely vysunuté půlkruhové rondely, což je u nás považováno za unikátní. Po smrti Jiřího Supa z Fulštejna roku 1566, přešlo Město Albrechtice sňatkem Alžběty Supové z Fulštejna s Janem z Valdštejna do majetku Valdštejnů. Valdštejnové se však aktivně účastnili v letech 1618-20 protihabsburského povstání a Albrechtice byly v roce 1621 zkonfiskovány a převzaty královskou komorou. Císař Ferdinand II. je postoupil svému bratrovi arcivévodovi Karlovi. Původně je měl Karel předat řádu německých rytířů jako náhradu za odstoupený řádový dům v Brixenu. Přestože Karel roku 1623 panství postoupil jezuitské koleji v Nise, císař Ferdinand II. tento akt schválil a řád německých rytířů obdržel jako náhradu panství Sovinec. Když byla roku 1742 připojena větší část Slezska k Prusku směnili niští jezuité Albrechtické panství s opavskými jezuity za Šilhéřovice. Jezuité prováděli jen menší barokní úpravy spíše interiérů a charakter stavby zůstal zachován. V roce 1824 se vlastníkem albrechtického panství stal Karel Traugott Skrbenský z Hříště, který je po roce prodal opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi. Ti objekt pronajali a sami si postavili nový objekt, poblíž dnešních Hynčic a tak se zámku začalo říkat Starý zámek. Starý zámek ve třicátých letech 19. stol. sloužil jako vojenské skladiště, v letech 1873-89 zde byl Slezský zemský ústav pro choromyslné, v devadesátých letech 19. století Slezská zemská polepšovna, pak byty. Po roce 1945 byl využíván místním státním statkem a ČSAD. Chátral, byl neudržován a nakonec roku 1980 zbořen. Zbytky opevnění byly odstraněny již v roce 1956. Dnes již lze jen velmi těžko rozpoznat jaké terénní úpravy jsou nové a co jsou stopy po původních příkopech a valech..