Landštejn

Landštejn jako královský hrad spadal pod správu moravských Přemyslovců. Kdy a jak získali hrad a panství Vítkovci není známo. Víme však, že asi od roku 1259 byl pánem Landštejna Oldřich, pocházející nejspíše z třeboňské větve Vítkovců, po něm Sezema a Vítek, syn Ojíře z Lomnice. Vítkovci, píšící se podle hradu jako páni z Landštejna, si získávali osobní statečností stále větší politický vliv. Vítek z Landštejna (+ 1312) se vyznamenal při obraně města Znojma a mimořádnou statečnost projevil v zápase s míšeňskou posádkou Pražského hradu za krále Jindřicha Korutanského, kdy stranil Elišce Přemyslovně. Za Viléma z Landštejna (+ 1356) obnášelo landštejnské panství mimo hradu a Nové Bystřice ještě Třeboň, Lomnici a Nové Hrady. Po počátečních neshodách přijal Vilém z Landštejna roku 1317 lenní závazek a stal se rádcem krále Jana Lucemburského. Přátelství si udržel i s jeho synem Karlem IV., který se stal Vilémovým zastáncem v krvavém sporu s bojovným příbuzným Jindřichem z Hradce. Z Vilémových šesti synů zdědil Landštejn Litold, který však zemřel bez dětí a hrad připadl královské koruně. Roku 1381 získal landštejnské panství od krále Václava IV. Konrád Krajíř z Krajku, který zastával úřad nejvyššího hofmistra. Jmenování zemským hejtmanem v Korutanech v roce 1385 odvedlo Konráda od pražského dvora, jeho synové však v Čechách zůstali. Landštejn zdědil Lipolt a jeho syn Wolfgang pak hrad rozšířil a velmi nákladně přestavěl v pozdněgotickém slohu. Krajířové vládli Landštejnu téměř dvě století a jejich panování bylo poznamenáno velkým stavebním ruchem. Za tu dobu podstatně zesílili opevnění a vybudovali kolem pětiúhlého nádvoří výstavné renesanční paláce. Stavební činnost Krajíře však vyčerpala natolik, že po smrti Zdeňka II. prodala roku 1579 jeho dcera Anna, provdaná Roupovská, hrad i panství Rakušanu Štěpánovi z Eicinku. Vzápětí však hrad koupil jihlavský měšťan David Neumaier. Davidův syn Gottfried se postavil na stranu odbojných stavů a po jejich porážce na Bílé hoře mu byl majetek konfiskován. Panství pak rychle měnilo majitele. V roce 1621 se zde vystřídali Baltazar Marradas a Kristián Hübner, následujícího roku byl hrad prodán slavatovskému hejtmanovi Jakubu Keclovi z Rottendorfu, v dalším roce se Landštejn dostal do držení bratřím Maxmiliánovi a Ferdinandovi Mohrům z Leichteneggu. Od roku 1639 vlastnil panství Jakub Khuen z Belasy, v roce 1668 převzal vládu Humprecht Jan Černín z Chudenic a jeho syn Tomáš Zacheus. Roku 1685 koupil panství císařský generál Ferdinand Arnošt z Herbersteina. Landštejn, okleštěný o okolní vesnice, vydržel v majetku tohoto rodu až do roku 1816, kdy smrtí hraběte Josefa rod vymřel. To však byl hrad od roku 1771, kdy po úderu blesku do jedné z věží zcela vyhořel, pustý a sloužil jen jako sýpka. Zřícenina poskytovala stavební materiál širokému okolí. Dlouhý spor o dědictví po hraběti Josefu z Herbersteina skončil roku 1846, kdy panství zdědil baron Ferdinand Sternbach, v jehož rodu zůstala zřícenina hradu až do roku 1945. Dnešní Landštejn je jednou z nejzachovalejších ukázek středověkého fortifikačního systému. Nejstarší románská část hradu s palácem vestavěným mezi dvě obranné věže je v Čechách ojedinělá. Pozdější dostavba gotického opevnění s obytnou věží donjonem rozšířila hrad o další nádvoří. Vznosný čtyřpatrový palác Krajířů z Krajku s renesančním opevněním a barokní dělostřelecké bašty pak uzavírají průřez stavebními styly čtyř vývojových etap. Návštěvníci se mohou po areálu hradu volně procházet nebo sledovat stavební vývoj hradu z přístupné vyhlídkové věže.

1232), kteří si v té době vystavěli k ochraně a správě osídlovaného území hrad, pod nímž brzy vzniklo městečko Pomezí. O tuto zabranou část Vitorazska se vedly v l. 1226 – 1241 spory a boje. Vzájemným přepadům a plenění z obou stran česko-rakouské hranice, přerušovaným občasnými smíry, učinil konec sňatek krále Přemysla Otakara II. s Markétou z Babenberka (1252), po němž byl hrad Landštejn s okolím natrvalo připojen k Čechám. Jakým způsobem získali hrad a panství Vítkovci, o tom prameny mlčí. Víme však, že asi od r. 1259 byl pánem Landštejna Oldřich, pocházející nejspíše z třeboňské větve (z Lomnice) Vítkovců, po něm Sezema (1261 – 1282) a Vítek, syn Ojíře z Lomnice (1302 – 1311). Za politických zápasů v Čechách po smrti posledního Přemyslovce Václava III. (1306), kdy vzrostlo sebevědomí české šlechty, ani nejbližší Sezemovi nástupci, syn Vítek a vnuk Vilém, nezůstali stranou velkých událostí. Vítek z Landštejna (1300 – 1311) se vyznamenal při obhajobě města Znojma (1307) a mimořádnou statečnost projevil v zápasu s míšeňskou posádkou Pražského hradu za krále Jindřicha Korutanského (1310). Stranil Elišce Přemyslovně. Vilém z Landštejna (1315 – 1356) se zařadil r. 1317 mezi pány nespokojené s vládou krále Jana Lucemburského. Kromě Landštejna tehdy držel ještě Třeboň, Lomnici a Nové Hrady a byl purkrabím na královské Hluboké. Král nemohl tak vlivného odpůrce pominout a koncem roku 1317 se vypravil proti Landštejnu. Románského hradu se však nezmocnil. Následujícího roku se Vilém poddal králi a přijal lenní závazek na Landštejn a (dnešní) Novou Bystřici. Lenní závazek, později (1341) rozšířený také na Vilémovo třeboňské a novohradské panství a město Lomnici nad Lužnicí, měl však zůstat v platnosti jen do konce Vilémova života. Od té doby dlel Vilém velmi často při králi a konal mu platné služby při válečných výpravách (1319 do Slezska a Dolní Lužice, 1329 proti Prusům a na Litvu) a v diplomatických jednáních (1323 v Hodoníně o vyrovnání s Habsburky, 1327 s Jindřichem Korutanským o odstupné za zřeknutí se práva na české země, 1339 s Ludvíkem Bavorem o ukončení nepřátelství), patřil ke královým rádcům. Také u moravského markraběte a pozdějšího českého krále Karla IV. si Vilém z Landštejna získal a udržel dost vlivné postavení. Seznámil se s ním r. 1333 v tyrolském Meranu za vyjednávání s bývalým českým králem Jindřichem Korutanským, odkud pak Karla doprovázel na cestě do Čech. Úřad zemského hejtmana na Moravě (od r. 1342) vystřídal důležitější úřad nejvyššího pražského purkrabí (1351 – 1353). V králi také nalezl Vilém zastánce ve svém sporu s bojovným vzdáleným příbuzným Jindřichem z Hradce. Zasahování hradeckého pána do Vilémovy pravomoci moravského zemského hejtmana a hlavně změna směru staré obchodní stezky z Rakous od Slavonic přes Kunžak do Jindřichova Hradce s pominutím dosavadní stanice v Pomezí zostřily nevlídný poměr mezi Landštejnem a Jindřichovým Hradcem v krvavé nepřátelství, do něhož musel zasáhnout r. 1354 sám král Karel. Z Vilémových šesti synů zdědil Landštejn s polovinou třeboňského panství Litold (1356 – 1369). V dějinách nezanechal žádnou výraznou stopu. Po něm získal Landštejn r. 1381 od krále Václava IV. Konrád z Krajku původem ze Štýrska, který postoupil králi svůj hrad a statek Lomnici nad Lužnicí a přijal Landštejn a (Novou) Bystřici jako léno. Tak se dostal na hrad Landštejn cizí rod, který během téměř dvou století trvající držby zde provedl významné přestavby. Konrád z Krajku zastával v l. 1380 – 1385 úřad nejvyššího hofmistra. R. 1381 byl členem českého poselstva do Anglie, kde se jednalo o sňatek Anny, dcery Karla IV., s anglickým králem Richardem II. Jmenování zemským hejtmanem v Korutanech (1385) odvedlo Konráda od pražského dvora. Jeho synové však zůstali v Čechách. Z nich Lipolt převzal Landštejn, Jiří Bystřici s příslušenstvím, Konrád a Jiří zástavu v Budějovicích. Tito Krajířové se s českým prostředím nezžili, třebaže jejich manželky pocházely z domácích rodů v blízkém okolí (Lipoltova Anna byla rozená z Meziříčí, Jiřího Klára byla dcerou Jindřicha staršího z Hradce). Bez ohledu na příbuzenské svazky vyvolávali Lipolt a Konrád spory s hradeckými sousedy Oldřichem, Janem starším a Janem mladším. R. 1405 vystoupil v roli smírčího Markvart z Pořešína a po něm sám král Václav IV. Lipolt byl úhlavním nepřítelem Tábora. R. 1420 spolu s rakouským vévodou Albrechtem oblehl bezúspěšně město, načež mu Jan Žižka na oplátku při náhlém výpadu vypálil hrad Landštejn a město Bystřici a zajal tam jeho manželku Annu s dětmi. Jako zástavní držitel Budějovic Lipolt ovládal pevně tuto protihusitskou baštu jako králem Zikmundem ustanovený hejtman. Za Lipolta bylo vnější opevnění Landštejna posíleno výstavbou brány zasazené do severozápadního nároží hradby. V třetím pokolení se krajířovský rod zařadil mezi významné českomoravské rody. Po Lipoltově smrti (1446) zdědil hrad Landštejn a bystřické panství jeho syn Volfgang (1459 – 1490), který měl za manželku Elišku z Boskovic. R. 1459 podstatně zvětšil svůj majetek koupí bílkovského a dačického panství na sousedním moravském území od Zdeňka ze Šternberka, poručníka nezletilého Jindřicha z Hradce. Za domácí války v Čechách v šedesátých letech stranil podobojím. Za Volfganga byl starý hrad přestavěn v pozdně gotickém slohu a na jihozápadní straně zvětšeného nádvoří byl při hradbě vybudován nový palác, do něhož se vcházelo branou zasazenou do prolomené hradby. Před tímto novým traktem byla postavena nová hradba zakončená cimbuřím, s třemi poloválcovými věžemi a na jižním konci nové hradby byla pak vybudována hranolová věž. R. 1489 rozdělil Volfgang své statky mezi syny, z nichž Jiří (+1492) a Konrád (1487 – 1507) dostali panství landštejnské a bílkovské do společného užívání. Po dvou letech jim otec ještě přidal bystřické panství. Po smrti Volfganga dohodli se jeho dědicové tak, že Jiří si ponechal Landštejn a přibral Bílkov, Konrád se spokojil s bystřickým panstvím. Po smrti Jiřího majetek osiřelých synovců spravoval jejich strýc Konrád. R. 1518 se synové Jiřího dohodli o rozdělení otcovského dědictví: Zdeněk (1513 – 1540) si vzal Landštejn a jeho bratr Volf (1513 – 1554) bílkovského panství. Pravděpodobně za Zdeňka (I.) Krajíře, před polovinou 16. století, byla ve velikém oblouku od severu na jih vybudována na místě předsunutého valu na kraji širokého parkánu hradba se střílnami a do ní vloženy dvě půlválcové bašty. Zdeňkův syn Zdeněk II. (1542 – 1577) zanechal po sobě zadlužené panství. Mezi vdovou Annou, rozenou z Bibrštejna, a její nevlastní dcerou Annou (ze Zdeňkova prvního manželství se Sibylou Šlikovou) brzy nastaly neshody pro splácení otcových dluhů. V takové situaci byl jediným východiskem prodej panství. A tak r. 1579 prodala Zdeňkova dcera Anna, provdaná Roupovská, hrad Landštejn s dvorem, městečkem Starým Městem pod Landštejnem a 12 vesnic Rakušanu Štěpánu z Eincingu. Od toho pak koupil Landštej v r. 1599 jihlavský měšťan David Neumaier z Vinterberka. Davidův syn Gottfried se v r. 1618 postavil na stranu odbojných stavů a ti vložili na hrad Landštejn posádku. Císařský velitel hrabě Henri Duval Dampierre se koncem téhož roku pokusil o dobytí hradu, ale úspěšnější byl následujícího roku císařský generál hrabě Karel Bonaventura Buquoy, který vyhladovělou posádku donutil, aby se vzdala. Landštejnské panství bylo po Bílé hoře zkonfiskováno a r. 1623 prodáno slavatovskému hejtmanu Jakubu Keclovi z Rotendorfu v Jindřichově Hradci. Z rozkazu krále Ferdinanda II. však byl prodej zrušen a Landštejn v témže roce prodán bratrům Maximiliánu a Ferdinandu Mohrům z Lichtenegga. V l. 1639 – 1683 se postupně vystřídali v držbě Landštejna další tři majitelé (1639 Jakub Khuen z Belasy, 1668 hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic a po něm r. 1683 jeho mladší syn Tomáš Zacheus). R. 1685 koupil panství císařský generál Ferdinand Arnošt z Herbersteina. V jeho rodu se Landštejn uchoval, byť koncem 18. století značně ztenčený, až do r. 1816, kdy zemřel poslední člen rodu hrabě Josef Herberstein. Dlouhý spor o herbersteinské dědictví se skončil teprve r. 1846, kdy panství zdědil baron Ferdinand Sternbach. V majetku jeho nástupců zůstalo panství až do r. 1945. Hrad Landštej stihla dvakrát pohroma, která přispěla k jeho pozdější neodvratně zkáze. Podle svědectví Bohuslava Balbína udeřil na počátku 60. let 17. století blesk do hradní věže a srazil jedno její nároží. Tato zpráva se patrně týká kaplové věže starého románského hradu. Podruhé blesk zapálil hrad r. 1771 a objekt zcela vyhořel. Neobývaný hrad se změnil ve zříceninu, která poskytovala obyvatelům v blízkém okolí stavební materiál. Ani vrchnost nezůstala pozadu a dochovaný gotický krb byl odvezen do sternbašského sídla v Třešti. Přístup k rozsáhlému hradnímu areálu, zabírajícímu temeno zalesněného hřebenu, je od severní strany. Dvěma branami v novodobém nízkém stavení se vchází do předhradí. Vlevo je vnější zeď západního krajířovského paláce. Dochované zbytky rustikované omítky a ostění oken svědčí o polovině 16. století. Vpravo je zeď ohraničující předhradí a za ní níže na svahu hradba s třemi půlkruhovými věžemi. Za třetí branou chráněnou z boku věží je prostor původní hradní brány a nádvoří půdorysu nepravidelného pětiúhelníka. Po levé straně se tyčí zbytky zdí pozdně gotického krajířovského paláce, vpravo jádro románského hradu, paláce uprostřed dvou hranolových věží, jehož stěna obrácená do nádvoří není původní. Východně od hradu obíhá úzký parkán s dvěma dovnitř otevřenými baštami na obou koncích. Od severu na jih vně hradu je široký parkán uzavřený hradbou se střílnami a dvěma půlkruhovými baštami. Před jižním křídlem hradby je valový výběžek ohrazený kdysi palisádou. V třicátých letech 20. století byl vypracován plán na opravu vysoké hranolově věže starého hradu a její úpravu na vyhlídkový bod. Uskutečnění však zabránila druhá světová válka. Až opět v r. 1972 se přikročilo k postupné konzervaci hradu.

Pod samým hradem k západu jest osada Markel odtud řečená, že tu jednou bývalo rozhraní Čech a Rakous. Opevnění, které se tu spatřuje, zajisté jest starší než Landštein a pochází z dob dávnověkých. Landštein jest pamětihodný pro své mnohonásobné opevnění. Nebyl ovšem původně tak rozsáhlý, jak se spatřuje nyní. Pro bezpečnosť a panské živobytí, jak se mu rozumělo ve 14. věku, stačil menší hrad nežli jest Landštein, ale v pozdějších dobách, když se zbraně zdokonalovaly a zvláště když se střelného prachu užívalo, dostal každý hrad, který měl býti pevností zemskou, rozsáhlá opevnění. V té příčině lze přirovnati Landštein ke Kunětické Hoře, která však Landštein rozsáhlostí svou, jakožto majetek nejbohatšího tehda rodu, překonala. Ještě více se podobá Landštein Potšteinu. Jádrem Landšteina a původní hrad jest to, co nazývati budeme horním hradem, totiž palác s oběma věžemi, hrubá zeď, která od nich vybíhá do čtverhranu, a parkán s hradbami vnitřními, ale i na této části nejednou měněno a stavěno, tak že i v této vnitřní části se známky oprav v předešlém století spatřují. Ostatní čásť či dolní ohrada pochází z doby Krajířovské a založena bezpochyby ve druhé polovici 15. věku. K Landšteinu přichází se ze strany Kunžacké podlé dvora poplužného, ležícího v sedlovité prohbi, která dělí hradiště od ostatního dlouhého lesnatého ostrohu. Jí se přichází napřed k jedinému stavení Landšteina, na němž se posud obývá. Stavení toto základův nepravidelných stavěno bylo v novějších dobách do hradeb a dvojích bran, jimiž se do hradu vcházelo. Před tímto stavením a před první branou býval příkop, po němž zůstaly na západní stráni známky; ostatek již dávno zasypali, aby měli pohodlný příjezd. První brána goticky sklenutá, kteráž se na severní straně dotčeného stavení nachází, pochází patrně z doby pozdější. Průjezdem klenutým vchází se do nepravidelného prostranného dvora, kterýž jest řečeným stavením na třech stranách zavřen. Co na něm jest viděti, upomíná na 16. a 17. věk, o čemž svědčí vlaské rýsování na zdech a pravidelnosť oken, které jsou po způsobu tehdejších věkův kamennými veníři obloženy. Ze dvora dotčeného vychází se dlouhým průjezdem a druhou, též goticky sklenutou branou do příhrádku čili cesty mezi hradbami a branami schvalně tak založené, aby vnikající nepřítel jíti musil pod hradbou horního hradu, odkudž se mu předměty s výšky metanými velice škoditi mohlo. Nyní ovšem spatřuje se to jinak nežli bývalo původně; okna do tohoto přihrádku obrácená a způsoba jich svědčí o tom zajisté, že stavení toto dostalo své upravení v 16. věku, když Landštein bránily hradby ven za původní hrad pošinuté. Na konci tohoto přihrádku jest třetí brána ostříhaná v pravo čtverhrannou věží. Okna v této věži umístěná, chatrné zdivo věže i brány, neméně pak způsoba jich obou svědčí o tom, že postaveny v 17. věku. Průjezd této třetí brány jest šíje, v jejížto východní zdi se čtvrtá brána pěkným gotickým obloukem ozdobená nachází. Způsob tento, že se v samé bráně cesta zatáčela, předkům našim velice líbil, poněvadž měl mnohé výhody pro obrance a velice překážel nepříteli. Byloť tak potřeba opatření takové učiniti, poněvadž se touto čtvrtou branou do vnitřního hradu vcházelo a potom již jiná brána přístupu nepřekážela. Pětihranné nádvoří, jemuž předkové plac říkávali, zavřeno jest na všech stranách stavbami dvouaž třípatrovými, kteréž postaveny vesměs v 16. věku. Svědčí o tom nejen okna pravidelně umístěná a kamennými veníři obložená, nýbrž i rýsování, které pod novější obmítkou se objevuje. Platí to zejména o vyšších částech, totiž prvním patře, kteréž má veliká jednoduchá okna, druhém poschodí s okny kuplovanými nebo dvojatými a třetím, kteréž má toliko okénka. Spodní čásť, kteráž pochází bezpochyby z 15. věku, má okolo dveří ozdobně tesané veníře a obsahuje pevné sklepy. Vše ostatní jest pustá rozvalina. V pravo od brány na jižní straně dvora jest neveliká, okrouhlými oblouky klenutá podsíň, ze které se vchází k podzemním sklepům dosud zachovaným. Na západní straně dvoru uvidíš bývalý krb a nad ním až do nejvyššího patra jdoucí, nahoře ozdobně krytý komín. V severovýchodním rohu dvoru bývala hluboká, ve skále vytesaná studně, kteráž jest nyní zasuta, tak že jen místo podlé prohloubení znáti. Na východní straně horního hradu jest palác čili prvotní obydlí pánův Landšteinských. Skládaje se ze dvou věží se stavením, kteréž je spojuje, shoduje se s nejedním palácem, kterýž se nám udržel, tak na příklad s palácem na Vysokém Chlumci a jinde. Překvapuje palác Landšteinský nejen pevností svou a důkladností, nýbrž i výškou, ano prostřední stavení třetího poschodí dosahuje. Co se týče pevnosti, patří veliká věž na jižní straně paláce stojící k nejpevnějším stavbám; hrubosť zdí činí tu přes 4 metry, tedy více, než obyčejná míra u věží obnáší. Zdi tohoto obra jsou lity, jako u všech starých staveb. Nebo poněvadž bylo potřeba rychle a pevně stavěti, vyzděny jsou pečlivě jen oba líce zdí velikými kameny, a rohy svírány hrubým tesným kamením křížem na sebe kladeným, mezi to pak házeno drobné kamení a zaléváno maltou, v níž se hodně vápna a čisté vody, ale málo písku (totiž tolik, kolik bylo potřebí) nacházelo. Během kolika věkův stvrdla malta tato tak, že se vyrovnává tvrdému kamení. S úžasem spatřujeme na Přindě a Dubé kusy zdí, které spadly s veliké výšky a přece se nerozbily. Na Michalovcích svezla se horní čásť věže a nezrušená a pevná stojí doposud. Na Dražicích ulomíš spíše kámen nežli maltu; ano tu se pozoruje druhdy, že se vrátký, nedobrý kámen již dávno vydrolil, a malta jej obkličující přece posud povětří vzdoruje. Způsob tento stavení měl svou dobrou, ale i zlou stránku. Jestliže se užilo dobrého vápna, a líce dobře a pečlivě vyzděny, založeno bylo to a takové stavení na staletí; bylo-li tomu naopak, držely stěny jen dotud, pokud držely lícní zdi. Jakmile se tyto prolomily, stávalo se nezřídka, že se celá zeď sesula. Druhá věž má zdi něco slabší a jako všechny věže tak stavené, že při každé podlaze hrubosti zdi ubývá, tak že jest nejhořejší zeď jen polovici tak tlustá jako spodní. Prostřední stavení mezi věžema nemá v přízemí oken, což jest u starého hradu pravidelná věc a seznává se z toho, že pozdější držitelé tu nic neměnili. Místností těchto užíváno jako skladišť. Nad tím jsou větší a menší čtverhranná okénka, ve druhém poschodí úzká okénka. V třetím poschodí bývala veliká síň, o čemž svědčí veliká okna. O stáří tohoto stavení svědčí nepravidelné rozsazení oken, z nichž některá bezpochyby již po vystavění zdí podlé potřeby sem a tam prolámána. Stavení toto velmi staré nejednou cvikováno cihlami a opravováno, nejhořejší čásť k němu snad teprve v 15.věku přidána. Vedlé tohoto stavení k jihovýchodu stojí ssutiny veliké věže do obdélného čtverhranu založené, kteráž byla bez podkroví a krovu 34 m. vysoká. Dříve se k ní chodívalo jediné brankou do okrouhla sklenutou, kteráž se asi 10 metrů nad zemí nachází. Přicházelo se k ní z podsebití, které šlo po hrubé jihovýchodní hradbě, neboť branka tato obrácena jest k západu slunce. Ze zvídavosti, jak to ve vnitřku vyhlíží, a ještě více ze chtivosti po pokladech prolámali v nově vchod při zemi, ovšem s velikým namáháním. Přízemí a hezky veliký kus nad tím bylo tmavé, a také v hořejších poschodích byla malá okna a propouštěla jen tolik světla, kolik ho nevyhnutelně potřebí bylo; jen nejvýše, kde býval hlásný, bylo několik oken vedlé sebe. Čásť tato jest teprve v 16.století znova vystavena, neb před tím bývalo tu dřevěné podsebití. Před lety bývaly z dolejška až nahoru schody založené tehda, když prokopán vchod v přízemí; obnovovány opět v tomto století, ale nejsou tu již několik let, tak že nemožno jest dostati se až po vrch věže. Jen z dolejška lze spatřiti bývalou její způsobu, zejména i previt na mohutných krákorcích položený, který jest při bytu hlásného. Roku 1771 v létě uhodil hrom do této věže, srazil její jihozápadní roh a zapálil břevnoví v ní, tak že věž za krátký čas vyhořela a jen holé zdi po ní zůstaly. Severní konec paláce tvoří čtverhranné věžovaté stavení zvýší 23 m, k němuž jest jediný vchod úzká branka, taktéž nad zemí ve výšce asi 6 m. K této brance lze nyní jen po žebříku přijíti, ale za starých dob chodívalo se k ní z I.poschodí z vedlejšího stavení. Poněvadž obě věže měly býti posledním útulkem obležených, proto se branky k nim z vnitřku dubovými závorami zavíraly (u naší branky jest posud díra k zastrčení závory); možná, že byly také u obou věží zvodité mosty. Místnosť, do kteréž se vchází brankou, byla jindy mnohem vyšší nežli nyní, poněvadž ji jednou překlenuli a tak na dvě místnosti rozdělili. Heber měl za to, že tu bývala kaple; tomu nasvědčuje vyzdění oltáře s kamenným stupněm kolem něho, v levo výklenek pro konvičky, v pravo prostranný sanktuář, který býval tlustou mřeží železnou zavřen, absida klenutá za oltářem, kteráž jest osvětlena úzkým, před časy zamřežovaným oknem. Proti tomu svědčí vězení, které se pod samou touto kaplí nachází, ale sluší při tom povážiti, že se v takovém sousedství dříve nic neslušného nespatřovalo, poněvadž se trestání zločinců vždy za věc slušnou a spravedlivou pokládalo. Možná dosti, že tu bývala původně mučírna, která teprve mnohem později za kapli přeměněna, čemuž i rozdělení místnosti na dvě nasvědčuje. Ostatně bylo soci podobného i v Léštně u Bystřice. Kaple a vězení byly v sousedství, a pod kaplí našli kosti zazděné ženy. (Viz díl I. na str. 78.) Otvor do vězení čtverhranný (zdélí a zšíří 32 cm.) a kamením tesným obložený, který se nachází blízko západní stěny kaple, zavírán býval spadacími dvířkami, a viděti ještě dobře na kamení, jak zapadaly. Pod ním jest místnosť klenutá asi 6 m. vysoká, k níž není přístupu leč jen po žebříku; nacházejí se v ní prý rozházené zetlelé kosti, které o tom svědectví vydávají že tu zločinci a škůdci hladem umořeni bývali. Nad domnělou kaplí jest vrchní ponebí této místnosti, jak již dotčeno, novějším překlenutím oddělené. Mohlo se k němu přicházeti z druhého poschodí vedlejšího stavení skrze dvéře, které se tu ještě spatřují. Místnosť tato měla jediné okno k severu obrácené. Nad ní byla ve třetím poschodí místnosť do půlkruhu sklenutá. Přicházelo se k ní buď z dolejší místnosti po 23 hrubě otesaných schodech, které byly v hrubosti zdi, aneb z půdy západního stavení po žebříku. Nad ní byla ve 4.poschodí opět místnosť, k níž se po točitých, nyní na polo sesutých schodech chodívalo a nyní jen s nebezpečenstvím života přistoupiti může. Ke konci ještě promluvíme o opevnění Landšteina a o jeho dolní ohradě. Severní a východní stranu horního hradu objímal parkán a hradba, kteráž na dvou rozích dvěma štíhlými hranatými věžemi sesílena byla. Věžky tyto nad hradbu vyčnívající jsou základů velice nepravidelných a mají okna tesným kamením obložená, která snad později prolomena, ale střílny v nich a hradbách pocházejí ze staré doby. V prvotních dobách zavíral Landštein na této straně pouhý násep se sruby, ale v 15.století v těch místech, kudy šel násep, postavena nová hradba s polookrouhlými baštami téhož způsobu a téže úpravy, jak se stavěly v prvních dobách střelné zbraně, s ochozí vyzděnou a střílnami pro střílení z ručnic přizpůsobenými. Tak povstal mezi vnitřním a venkovským hrazením velmi široký parkán, kteréhož v prvních dobách Landštein Hrad. Landšteina nijak potřebovati nemohli. Hradba tato jde v polokruhu okolo severní, východní a jižní strany hradu a nad to jest hrad otočen na celé východní straně příkopem a náspem. Zajímavo jest ještě bývalé opevnění na jihovýchodní straně hradu. Poněvadž byla strana tato slabá, nejsouc chráněna stráněmi jako strana východní a západní, vybíhalo od náspu, který původně hrad zavíral, anebo od dotčené venkovské hradby, která teprve ke sklonku 15. neb na počátku 16. věku postavena, čtverhranné opevnění, vysokými a mohutnými valy zavřené, na nichž se silné dřevěné sruby nacházely. Mezi těmito sruby mohl také prak neb velký samostříl aneb totach státi. Na jihozápadní straně jest ještě zajímavější opevnění, neb tu jsou troje hradby za sebou stupňovitě se vypínající a kromě toho ještě násep s příkopem. První venkovská hradba sesílena jest třemi polookrouhlými baštami a pochází z téže doby, jako východní venkovská hradba. Nad tím jest rovná hradba, kteráž jde rovnoběžně s předešlou, konečně pak jest třetí hradba zavírající přihrádek ode druhé k třetí bráně. Mezi těmito hradbami jsou široké parkány. Nyní lze vejíti do všech parkánů se svrchu psaného obydlí mezi první a druhou branou, pouze do dolního parkánu na západní straně přichází se přímo z venkova velikou širokou branou, prolomenou v hradbách již tehda, když již prvotnímu svému účelu sloužiti nemohly. Podlé popisu panství r. 1665 dne 11. května sepsaného byl „zámek Landštein z hrubých zdí dobře vystaven a ohrazen, v němžto mnoho pokojův, sklepův, komnat a jiných k obydlí náležejících příležitostí, jakož i kaple, krásné sklepy podzemní a konírny. To vše šindelem kryto bylo a šacovalo se s hodinami bicími, studní na dvoře se nacházející, také malým kusem, 18 tuplháky, 40 mušketami a 6 halapartnami na 2000 kop míš.“ Několik století pracovalo se na tomto tvrdém a pyšném hradě, nežli byl v té podstatě a způsobě, jak se tuto popisuje a jak nyní zříceniny jeho spatřujeme, a ke zničení a zrušení tohoto skupení několika mohutných stavení postačil jediný okamžik. Nejbližší okolí hradu Landšteina patřilo za dávných dob k zemi Vitorazské a bylo proto ještě ve 14.věku částí biskupství Pasovského; i zdá se, že patřilo pozdější panství Landšteinské k Rakousům, od nichž se dostalo neznámým způsobem k Moravě a potom k Čechám. Na místě pyšného hradu Landšteina postaven jest ve 13.věku neveliký hrádek, jehož první nám známý majetník Oldřich z Landšteina se jmenoval. Vyskytuje se jednou (r. 1259) jako opravce statku, kterýž klášteru Světelskému ve vsi Kammern patříval. Od něho neb budoucích jeho koupil Landštein pan Sezima z Třeboně rodem Vítkovec, znaku růže stříbrné na červeném štítě, který proto r. 1283-1293 stále heslo z Landšteina nosil. On a nástupcové jeho rozšířili a zpevnili hrad Landštein tak, že patřil k nejtvrdším hradům v Čechách, a ačkoliv měli v okolí drahně zboží dobrých a výnosných, přece přijali za stálé heslo rodu svého příjmí „z Landšteina.“ O potomcích Sezimových není nám nic známo. Avšak pozoruhodno jest, že po něm nedrželi Landšteina synové bratra jeho Voka, nýbrž synové Ojíře Lomnického. Stalo se to asi tak, že na konci téhož století Vítkovci Třeboňští rozpustili spolek svůj a Vítek Ojířovic na svůj díl Landštein obdržel. Vítek z Landšteina připomíná se po prvé r. 1300 a potom zhusta ve mnohých listech a smlouvách, k nimž páni zemští početi své věšívali. Hrdina také byl R. 1309 bránil udatně měst Pražských proti Mišňanům, při čemž obstoupen byl od měšťanův k Mišňanům příchylných, kteří přepjali okolní ulice řetězy a svedli boj krvavý. Mnoho koní bylo pod jezdci zabito, i pod Vítkovým ořem vlekla se střeva; sklíčeným zdála se nastávati jistá záhuba. V tom Sudek přeťal řetěz a zjednal všem příležitosť k útěku; Vítek utekl na hrad Pražský a příštího roku vyznamenal se chvalně v bojích, za kterých byl král Jindřich vypuzen ze země. Naposled se připomíná r. 1311, kdež přijal od kláštera Korunského do života svého ves Dobruš, mezi Netolici a Chvalšiny ležící. Syn jeho Vilém, pán na Landšteině, Třeboni, Lomnici a Nových Hradech, též na Hluboké, podobně vyznával r. 1315, že drží od dotčeného kláštera ves Dobruš, a neznámého roku obdržel prý od krále Jana majestát, kterýmž on a Petr z Rožemberka představeni jsou všem pánům zemským. Roku 1316 nacházíme jej mezi přáteli Jindřicha z Lipého a nedlouho potom mezi pány, kteří se králi Janovi protivovali. Bylť asi Vilém jeden z nejúčinlivějších, pročež se král v prosinci r. 1317 osobně proti němu vypravil; ale štěstí válečné mu nepřálo a nemoha žádného jeho hradu dobyti, kázal ne po královsku jen pleniti zboží jeho, tudíž hubiti své vlastní poddané. Ježto však pleněním takovým utrpěly také sousední statky pana Petra z Rožemberka mnohonásobně, pán tento přišed do králova ležení, prosil o ušetření svých lidí, nabízeje se také ku sprostředkování pokoje. Ale král ukládal jemu výminky tak těžké, že uražený takovým jednáním mocný pán přestoupil raději na stranu strýce svého. A tak král nazuřiv se proti oběma Vítkovcům, odtáhl zase. Roku 1318 smířil se Vilém s králem a byl mu od té doby poddaným věrným, provázeje jej na výpravách jeho (roku 1319 do Slezí a Lužice, r. 1328 proti Prusům a Litvanům, r. 1335 do Bavor. Z důležitých příčin podal Vilém hrad svůj Landštein s městem Bystřicí králi Janovi v léno, což i učinil roku 1341 s panstvím svým Třeboňským, Lomnickým a Novohradským tak, aby ke službám manským jen do života svého povinen byl. Císař Karel jsa naň laskav pro veliké jeho zásluhy, potvrdil r. 1348 dne 26.července veškeré svobody a výsady rodu Landšteinského. Tehda byl Vilém hejtmanem na Moravě (r. 1345-1351), ale od roku 1351 byl purkrabí Pražským, byv roku 1350 pro klénoty a svátosti Římské do Bavor poslán. Poslední dni života jeho ztrpčeny tuhou pří, kterouž měl se sousedem a strýcem svým Jindřichem Hradeckým. Zemřel r. 1356 okolo hodu sv.Jiří. Po Vilémovi zůstalo šest synův, a to : Jan, Vilém, Ojíř, Litolt, Vítek a Petr, z nichž byli poslední dva při smrti otcově ještě nezletilí. Petr byl tehda mnichem, ale jak se zdá, brzo zemřel. Také dva nejstarší oddali se stavu duchovnímu. Jan stav se již před r. 1353 kanovníkem Pražským a před r. 1367 proboštem Mělnickým, zemřel asi r. 1389. Vilém byl již r. 1353 proboštem na Vyšehradě a jako takový kancléř království, ve kteréžto hodnosti až do své brzké smrti setrvával. Zemřel dne 30.listopadu r. 1360. Asi před r. 1358 došlo k dělení velikého dědictví otcovského, při čemž větší panství na polovice rozdělena. Jan obdržel polovice panství Třeboňského, Vilémovi dostaly se bezpochyby peníze hotové, Ojíř byl pánem na polovici Svin, Lomnici, Bystřici a Lutové, Litolt vzal na svůj díl Landštein a druhou polovici Třeboně, Vítek měl Novéhrady, Borovany a polovici Svin. Panství Landšteinské dostalo se tudíž Ojířovi a Litoldovi, z nichž držel onen čásť západní, tento východní. Neboť r. 1359 dne 13.července učinil Ojíř s panem Heřmanem ze Hradce smlouvu o rybník velký, ležící na vodě Hostici při silnici z Bystřice do Třeboně (Stankovský); Heřman postoupil mu dílu svého na rybníce, ale vyhradil si nápad naň po Ojířovi docela, kdyby bez dědicův zemřel, a z polovice, kdyby dědice zanechal. Roku 1360 byli oba bratří při dvoře císařském v Praze, kdež dán Ojířovi dne 22.září majestát, že převzavšímu jemu nedávno se zbožím služby manské povinné Čeňkovi z Lipého ani jeho osobě ani jeho rodu na újmu cti býti nemá. Když brzo potom bratr jeho Vilém zemřel, odřekl se Ojíř všeho práva, kteréž mu na zboží jeho příslušeti mohlo, poněvadž zboží n.Vilémovo buď podlé hromadnictví, buď podlé posledního pořádku zemřelého na Ješka z Kosové Hory bylo spadlo. Litolt držel v zástavě od pánů z Rožemberka Borovany ve 300 hřivnách stříbra, a když mu r. 1365 čásť této summy zaplatili, vydal jim na to kvitanci na hradě Landšteině, k níž také purkrabě jeho Přibík pečeť svou přivěsil. Neznámým způsobem, avšak bezpochyby podlé práva manského spadly Landštein a Bystřice na krále Vácslava. Roku 1381 listem ve středu před sv. Lucií v Budějovicích daným král Vácslav hradu Landšteina a panství Bystřického se vším příslušenstvím postoupil štyrskému pánovi Kunrátovi z Krajku, obdržev za to směnou hrad a panství Lomnické. Kunrát se tehda králi zavázal, že hrad Landštein musí býti vždy otevřen králům Českým, a kdyby jej s městem Bystřicí chtěli prodati, že se má králi především ke koupi nabídnouti. Řečený Kunrát požívaje přízně královy od něho povýšen byl roku 1380 na nejv. Hofmistra království a v lednu r. 1381 s knížetem Přemkem Těšínským a nejv. purkrabím Petrem z Kosti poslán jest do Anglie ke králi Richardovi, aby s ním smlouval o sňatku zamýšleném s českou kněžnou Annou. V poselství tomto nacházel se také Kunrátův syn Lipolt Krajíř z Krajku, který byl od krále anglického obdařen doživotním úrokem 500 hřiven stříbra. 16ú Když se vrátil Kunrát, osvobodil mu král za jeho služby dům jeho v Menším městě Pražském ležící. 17) Zdržoval se potom při dvoře až k r. 1385, kteréhož prý úřad hofmistra ze sebe složil, byv prý psem královým nebezpečně pokousán. Před tím (roku 1384, 23. dubna) byl syna svého Jiříka s Klárou z Hradce, dcerou Jindřicha III., zasnoubil a věno její 750 kop na zboží svém Bystřickém pojistil. 18) Potom daroval r. 1387, 8.června kapli sv.Michala pod Vyšehradem ležící klášteru Ojvínskému, aby za jeho duši denně mše, někdy i velká sloužena byla. 19) Brzo potom zemřel zůstaviv 4 syny: Lipolta, Kunráta II., Jana a Jiří I., kteří se o dědictví otcovské tak podělili, že Lipolt obdržel hrad Landštein, Kunrát a Jan zástavu na Budějovicích, Jiří však zboží Bystřické. Lipolt Krajíř z Krajku se sousedy svými Vítkovci časté pře míval, v nichž mu bratr jeho Kunrát statečně pomáhal. Teprve r. 1405, 6.ledna podařilo se Markvartovi z Pořešína obě strany smířiti a mezi bratry jmenovanými a Jindřichem z Rožemberka, Oldřichem, Janem starším a Janem mladším z Hradce smlouvu učiniti, tak aby ten, kdož by mír zrušil, základ 3000 kop propadl. Konečnou výpověď učinil mezi Lipoltem a Janem mladším král Vácslav. Potom tři bratří Lipolt, Kunrát a Jan před králem r. 1417, 31.ledna vyznali, že jim není král ničím povinen, leč dluhem 1000 kop a zástavou Budějovskou. Město toto zůstalo ještě za husitských válek pod správou Krajířův, a Lipolt tu byl hejtmanem Zikmundovým. Potom bojoval urputně proti kališníkům; roku 1420 v červnu přilehl s rakouskou posilou k Táboru, za to Jan Žižka téhož roku hrad a město Bystřici spálil, zajav tam Lipoltovu manželku a děti jeho. Nicméně on roku následujícího od boje neupustil; pokoušel se o tvrz Lomnickou a s Žižkou stále bojoval. Podobněž bojoval statně v Rakousích r. 1427 proti Táborům a Sirotkům, porazil roku 1431, 14. Října Táborské hejtmany u města Býdova nad Dyjí, kdež Táboři utrpěli takovou porážku, že jich zůstalo na místě zabitých asi tisíc. Tak i r. 1432 nedaleko Znojma přepadl Tábory, ani se z Rakouské jízdy vraceli. Od r. 1426 býval Lipolt hejtmanem markrabství Moravského. Manželka jeho byla Anna, dcera Jana z Meziříčí. Kdy Lipolt zemřel, není známo. Víme toliko, že hrad Landštein a panství Bystřické po něm syn jeho Volfgang I. dědil, a že v bojích potom v Čechách zuřících se stranou pod oboji držel. Rod Krajířovský totiž, ač původně německý, záhy tak se spřátelil s jazykem a duchem českým, že měl účastenství ve všem co tehda národ český zdobilo. Roku 1459 koupil od poručníkův Jindřicha z Hradce panství Bílkovské a Dačické na Moravě a spojil je se svým zbožím v Čechách v jedno ohromné panství. Roku 1465 nabyl dvoru v Cepu a roku 1482 dal klášteru Třeboňskému bláta u téže vsi pod Cepským mostem a od něho až do hranic Branských a do polí a luk Hrachovických. Za to si vymínil, kdyby dělal rybník za Cepem, že může topiti grunty klášterské na Jestřebí. Roku 1487 byl již v letech pokročilý a měl čtvero synův, kteří byli let plných dosáhli. Pročež jal se 5.března na Bystřici zboží své mezi syny děliti, zůstaviv sobě k živnosti hrad a město Bystřici a městečko Dačice. Lipolt II. a Jindřich obdrželi v Moravě „hrad Corštýn a hrad zbořený Franštýn s městečky atd.“ Jiří II. a Kunrát III. dostali hrad Landštýn a hrad zbořený Bílkov s městečky a jiným příslušenstvím. Mimo syny tyto měl též tři dcery nedorostlé: Aničku, Zbynku a Anéžku. Bylť takto Volfgang syny své podělil a od nich zápis obdržel, že ho z ničeho nebudou více naříkati, po dvou letech však vida nedostatek zdraví, postoupil jim roku 1489, 22.dne měsíce října statku, který si byl ponechal; Lipolt a Jindřich dostali k Coršteinu Dačice městečko, vsi Stram, Tužím, Veliš, Péčinec, Bačkovský dvůr, ves Lipolec a Hostkovice a pusté vsi Rajchéřov, Robnavu a Gebharce, Jiří s Kunrátem obdrželi k panství svému Landšteinu ještě Bystřici s vesnicemi. Bezpochyby, že starý Volfgang brzy potom zemřel. Sotva byl starý Volfgang zemřel, povstala mezi Jiříkem a Kunrátem různice o svršky a klénoty na Bystřici a Landšteině, o kteroužto různici jsou smluveni. Potom se také rozdělili o svůj díl tak, že Jiří podržel Landštein s panstvím Bílkovským, Kunrát pak přijal panství Bystřické; po tom rozdíle Jiří koupil Jakubov od Půty z Lichtenburka švakra svého, též dvůr Švehlovský v Němčicích od Jindřicha z Hradce. Manželku měl Apolonii z Puchheimu, Rakušenku, s níž splodil syny Volfganga II. a Zdeňka a zemřel 20.listopadu r. 1492. Tedy Apolonie byla poručnicí dětí svých, ale v tom postavení pro brzkou smrť, která ji ř. 1495 překvapila, dlouho nezůstávala. Poslední svou volí r. 1495, 28.října napsanou věno své 1000 uh.zlatých, které měla zapsané na panství Landšteinském, poručila k založení věčné mše u oltáře panny Marie v kostele Bystřickém. Od r. 1495-1513 měl poručnictví nad sirotky ujec jich Kunrát Krajíř; tu pak sirotci majíce léta svá statek a díl svůj po otci hrad Landštein se svršky na něm se nacházejícími od Kunráta na den sv.Jana evang. Přijali a přijavše, poděkovali strýci z poručenství, po čemž on jim zámek čistý, jak jej otec držel, postoupil. Potom se bratří r. 1518, 14.dubna rozdělili; Zdeněk obdržel hrad Landštein s příslušenstvím, a Volf hrad zbořený Bílkov. O Zdeňkovi nemáme zpráv žádných, jediné to, že byl již r. 1540 mrtev a že panství jeho po něm syn jeho Zdeněk II. zdědil. Ten neměl ještě tehda plných let a byl tudíž pod poručenstvím strýce svého Volfa staršího z Krajku na Bystřici, který také panství Landšteinské spravoval. Když byl Zdeněk let svých dosáhl, nechtělo se mu hospodařiti i zastavil r. 1542, 4.ledna hrad a panství Landšteinské poručníku svému na 3 léta pořád zběhlá s tou výminkou, aby Volf panství spravoval, zámek choval a opatroval. Zdeňkovi dával ročně 100 kop a při postoupení téhož zboží zaplatil 300 kop míšeňských. Po uplynutí těch tří let (roku 1545) Zdeněk sám se v panství uvázal, na Landšteině bydlel a stal se hejtmanem kraje Bechyňského. Když byla první jeho choť zemřela, zasnoubil se po druhé s Annou z Bibršteina, bohatou nevěstou, a věnoval jí (r. 1568 ve středu po sv. Trojici) 2500 kop gr. Č. na zámku Landšteině, městečku Starém Landšteině (či Starém městě), vsích Vitiněvsi, Markel, Peršláku, Eberkerc atd. Zvětšil jmění rodu svého, přikoupiv statky Urbaneč a Hořejší Němčice, vdal r. 1574 nejstarší dceru svou Annu za Viléma z Roupova a dal po ní statek Němčický a zemřel konečně na podzim r. 1577. Ana vdova Zdeňkova na Landšteině bydlela a od soudu zemského poručenství nad sirotky zůstalými obdržela, povstaly brzo mezi mateří a dcerou Annou pře o to, jak by se dluhy n. Zdeňkovy zaplatily, pročež soud zemský musil naříditi pány Jana staršího z Lobkovic na Točníce, Adama z Hradce na Hradci a Telči, Adama Krajíře z Krajku na Mladé Boleslavi a Jindřicha z Krajku, aby obě strany porovnali. Poněvadž se však „pro mnohé závady a dluhy nebožtíkovy“ statek Landšteinský sirůtkům jeho nikoliv obdržeti nemohl, nařízeni jsou kommissaři k prodeji téhož statku Adam z Hradce, Jindřich Vencelík z Vrchovišť na Včelnici, Kuneš Dvořecký z Olbramovic na Dvorci a Jan Malovec z Malovic. Ti prodali r. 1579, 19.prosince u přítomnosti Anny Roupovské jakožto nejstarší dědičky mezi sirotky zámek Landštein se dvorem, městečko řeč. Staré Město pod zámkem ležící, vsi Markel, Košťálkov, Pernarec, Košlák, Kun, Veclav, Eberkerc se dvorem popl., Dytrejch, Dobrotín, Pernšláček, Vitinov a pustou ves Frydrejch s příslušenstvím Štěpánovi svob. pánu z Einciku, nejvyššímu dědičnému komorníku v Rakousích, za 9750 kop gr. č., a tak Landštein navždy vyšel z držení rodu Krajířského. Štěpán z Einciku byl se zasnoubil s Annou z Bibršteina, pozůstalou vdovou po Zdeňkovi Krajířovi, kteráž mu roku 1586, 9.června věno své na zboží Landšteinském pojištěné z desk propustila. Rozšířiv panství přikoupením vsí Navar, Arnolce a Kyntřova a seděv tu 20 let, prodal r. 1599, 10.března panství Landšteinské, totiž Landštein zámek s dvorem a pivovárem, městys Staré město, vsi Ebergarc s dvorem popl. Navary, Pernarec, Posláček, Dytrejch, Dobrotín, Košťálkov, Kun, Košlák, Markel, Veclov, Vitinov, též vsi pusté Frydrejch, Arnolec a Kyntřov měštěnínu Jihlavskému Davidovi Nejmarovi z Vintrberka. Tento brzo po trhu učiněném zemřel, a císař Rudolf II. jmenoval poručnicí dětí (Gotfryda, Judity, Anny a Rozíny) a statku pozůstalého vdovu jeho Barboru z Kynygšteina (r. 1603, 23.června) a přidal jí k radě Ondřeje Lidla z Lidlova na Přimdě a Matěje Štubíka z Kynygšteina. Pro nepořádné splácení trhové summy zdálo se kolikráte, že nebude moci panství Landšteinské zdržeti; držela statek ještě r. 1615, jak rozvržení sbírek a berní tehda učiněné jasně o tom svědčí. Syn Golfryd Nejmar dosáhnuv zletilosti, potom se v panství uvázal. Když vypukly r. 1618 známé bouře stavovské, přidal se Gotfryd na stranu stavův evangelických, jim skutečně sloužil a také dopustil, že byl hrad vojskem stavovským osazen. Když hrabě Dampír 30.července r. 1618 s 6000 muži vybraného lidu válečného ke hradu našemu přilehl, nejvyšší zde s posádkou ležící tak udatně se bránil, že musili Rakušané odtáhnouti, ačkoliv obléhající hrozili, nevzdají-li se na hradě dobrovolně, že ho mocí dobývati budou a žádného v něm živiti nechtějí. Ale když Dampírův zkušený nástupce Karel Bonaventura hrabě z Bukvy v zimě po tom příští Landštein lidem svým těsně sevřel, musila se posádka, byvši napřed hladem umořena, vzdáti a hradu dlouho bráněného v lednu r. 1619 vítězi postoupiti. Don Baltazar de Marradas odevzdal jej potom jakožto statek moci vzatý bývalému cís.hejtmanu Krystyanovi Hybnerovi k užívání. Po bitvě Bělohorské odsouzeni jsou dědici Nejmarovi, kterýž byl mezi tím se světa sešel, všeho jmění svého. Plnomocný místodržitel Karel z Lichtenšteina zastavil Landštein roku 1622 dne 3.července v 10.000 fl. Jakubovi Keclovi z Rottendorfu, hejtmanu Hradeckému, a doprodal mu jej r. 1623 dne 18.února za 21.618 kop míš. Avšak smlouva tato císařem zrušena, a prodán roku 1623 v sobotu po vstoupení páně zámek Landštein s městysem řečeným Staré město, se všemi vesnicemi atd. Maximilianovi Morovi z Lichteneka a Sedmikostela, JMC. radě, a Ferdinandovi bratru jeho za 24.500 fl. (tak, aby Keclovi peníze složené nahradili), a poněvadž ti ještě inkolatu v Čechách neměli, vloženo jim ve zvláštní pro cizozemce založený kvatern. Maximilian však nechtě si žádné spravedlnosti na Landšteině podržeti, postoupil r. 1624 na den stětí sv. Jana práva svého bratru svému Ferdinandovi, tehda rytíři hrobu Božího a vojenskému hejtmanu. Ferdinand se stal brzo nejvyšším lejtenantem v pluku Šauenburkském, koupil roku 1627 statek Nové Mezeříčko na Moravě ležící od svého nejvyššího Hanibala ze Šauenburka a zemřel v Alexandrii ve vojvodství Milanském roku 1630 první dni v březnu. Poslední svou volí (dne 18.února roku 1630) odkázal bratru svému Maximilianovi panství Landšteinské, však s takovými výminkami, aby legaty vyplatil kostelu Paulanskému mezi Landšteinem a Bystřicí, kdež chtěl býti pochován, kapucínskému klášteru ve Špýře nad Rýnem, kostelu ve Starém Městě, špitálu chudých ve Vídni a příbuzným svým. Také nařídil o Novém Mezeříčku, aby statek ten na syny druhého bratra Jana Dětřicha Mora z Lichteneka připadl (totiž Maximiliana, Jana Jakuba a Ferdinanda), jimž také všechny klénoty své poručil. Maximilian Mor z Lichteneka a z Greifen zasnouben byl s Majdalénou Belovou z Belfortu a ze Soneka, která 3.února r. 1627 na Landšteině zemřela a ve farním kostele Starého Města pohřbena byla. Byl JMC. tajnou radou, poručníkem dědicův po zemřelém arciknížeti Lipoltovi Rakouském a prodal r. 1639, 20.června panství Landšteinské Jakubovi Khuenovi z Belasy, říš.hrabí z Lichtenberka a Gaudeka, cís. komorníku a radě dvorské komory a pánu panství Teutschofen, Floss a Paumgarten, za 50.000 fl. rh. Tento zůstavil koupené panství synu svému Matěji, který se s Annou Zuzanou Apolonií hrabínkou z Megova zasnoubil a v krátkém čase dědictví své takovými dluhy obtížil, že konečně musila choť jeho, jen aby věno své uchránila, panství hájiti. Roku 1665 dne 11.května odhádal panství a hrad Albrecht Kryštof Hložek ze Žampachu s komorníkem od desk zemských Arnoštem Chladnovským a přiřkl je Anně Zuzaně. Ta pak uvázavši se v panství, prodala je r. 1668, 28.února, a to „zámek Landštein se vším k němu patřícím a při něm ležícím stavením, s pivovárem od kamene vystaveným pod zámkem ležícím, se sladovnou a spilkou“ Humprechtovi Janovi, říš.hrabí z Chudenic, JMC.skutečné tejné radě, komorníku, královskému místodržícímu a soudci zemskému, za 54.500 fl.r. Asi toho času se stalo, že roh věže hradské hromem sražen byl. Nový držitel měl tehda panství Peteršpurk, Kysyble, Neudek, Krásný Dvůr, Sedčice, Milčeves, Velechov, Vinoř, Žďár, Kost, Kosmonosy, Kostomlaty, Schmiedeberg a hrad zápisný Mělník s panstvím. Jelikož zemřel roku 1682, 13.března bez poslední vůle, synové po něm pozůstalí, již léta mající Heřman Jakub a Tomáš Zacheus r. 1683, 12.února o dědictví otcovské se podělili, při čemž mladší Tomáš obdržel panství Landštein, Lnáře, Kostomlaty a statky Tyniště, Pluhový Žďár, Radonice a tři domy v Praze. Držev Landštein jen tři léta, prodal jej dne 23.ledna roku 1685 říšskému hraběti Ferdinandovi Arnoštovi z Herberšteina, JMC. skutečnému komoří, tajné radě dvorské rady, generalu, fml.lejtenantovi a nařízenému nejvyššímu nad pěšími za 54.000 fl.r., jakož i za jistý klénot z diamantův jakožto klíčné a dva krásné plavé koně s bílými hřívami. Ferdinand Arnošt byl tehda majetníkem třináctého pěšího pluku Rajského, teprve roku 1810 rozpuštěného; již r. 1667 koupil panství Ottenschlag a Grafenschlag od Maximiliana Gundakara svob. pána z Polheimu, r. 1669 Třešť na Moravě od Frant. Kryštofa z Herberšteina, r. 1671 Ilmenau od Anny Isabelly z Heissberka, roku 1673 Brunn na Křemži, Lichtenau a Altengschwendt od Adama Maximiliana hraběte z Trautmansdorfu, r. 1676 opět Dobersberg panství, kterážto všechny zboží závětí svou r. 1691, 13.února podepsanou učinil majoratem a věčným svěřenstvím pro všechny potomky po meči rodu svého. Dvakráte byl ženat; jednou s Kateřinou Eliškou hrab.von Saurau, ovdovělou svob.paní z Radmansdorfu, která mu porodila syna Karla Zikmunda († r. 1687) a tři dcery (Annu Marii, Kateřinu Klaru a Marii Barboru), po druhé s Julianou Eliškou svob.paní ze Starchenberka, ovdovělou svob.paní von Teufel, od níž obdržel zase dva syny a dceru Elišku Helénu. Zemřel ve Vídni v březnu r. 1691. Syn z jeho druhého lože pošlý Maximilian Jindřich jakožto majoratní dědic nastoupil v držení panství a pojal k manželství Johanku Annu svob.paní ze Steinu, zemřel však již roku 1700, dědicův nepozůstaviv, načež po něm následoval mladší jeho bratr Vácslav Ebrhart (r. 1671 narozený). Tento byl cís.skutečnou tajnou radou, rodinu svou pokleslou opět povnesl a pojal k manželství Marii Josefinu (dceru Jiří Kryštofa z Globic, cís.generala a dvorského válečného rady), jež mu porodila syny Leopolda Karla a Ferdinanda Leopolda. Zasnoubiv se po druhé s Ernestinou Kateřinou hraběnkou de Lannoy, od níž dědicův neobdržel, zemřel r. 1729 ve Vídni. Dědicem panství stal se starší syn Leopold Karel (r. 1694 narozený), na ten čas cís.komoří a zemský rada na Moravě; než jen 5 let těšiv se panství svému, zemřel r. 1734 zůstaviv dva syny a tři dcery, které mu choť jeho Ernestina svob.paní von Wend byla porodila. Starší syn Karel Josef (roku 1728 narozený), jakmile zletilosti své dosáhl, ujal panství, zasnoubil se s Marií Josefinou hrabínkou von Khevenhüller, povýšen jest od králové Marie Teresie na kr.komoří a radu vlády dolnorakouské, zemřel však již v pětmecítmém roku věku svého ve Vídni (r. 1753), dědicův po sobě nepozůstaviv. Jelikož bratr jeho mladší (r. 1731 narozený) František Antonín, rytmistr v Serbellonském pluku kyrysnickém, téhož času zemřel svoboden a neženat, přešla veškera panství svěřenská v držení Josefa Jana Nep., druhého syna hraběte Ferdinanda Leopolda z Herberšteina, za něhož však lesk rodiny této velice zatměl. Josef Jan narodil se roku 1727 a držel mimo svrchu dotčená zboží rodinná ještě statky po otci zděděné Raspch, Neideck, Eppenberg, Lankovice a Křemži. Ledva měl léta mladická za sebou, zastával již úřad rady vlády dolnorakouské, stal se roku 1773 místodržícím arciknížectví pod Enží a nejv.sudí zemským, naposled i dědičným nejv.komorníkem a truksasem ve vojvodství Korutanském a starším rodu Herberšteinského. Sňatek jeho sice s Marií Filipinou, dceří jedinou c.k. polního maršálka Filipa Josefa svob.p. von Moltke, zvýšil vážnosť jeho, a přece právě v ten čas vážnosť rodiny tak velice poklesla. Josef Jan dada se sváděti nevěrným přátelům mnoho peněz vyhazoval na zřízení dolův stříbrných na panství Třešťském ležících a statky své tím tak zadlužil, že konečně následkem nálezu císaře Josefa II. celý majorat Herberšteinský až na jediný Třešť a Lendštein rozkouskován a proto, aby věřitelé k svému přišli, rozprodán jest. Tento převrat neblahý působil rovněž i zhoubně na osud starověkého hradu posud obydleného, v němž se na ten čas ještě kanceláře úřední nacházely. V létě r. 1771 uhodil hrom do hradu, spálil hlídku a učinil velikou škodu na budovách hradských, čehož následkem bylo všeobecné spuštění Neboť pro sekvestraci, jíž panství tehda stíženo bylo, nikdo nechtěl oprav na hrad vynaložiti; úředníci nemohli ve stavení částečně střech postrádajícím déle bydliti a vzavše tedy s sebou, co potřebného bylo, přestěhovali se do blízkého obydlí forstmistrova; když pak takovým převratem starý hrad spustl, vylámali okna a dvéře, vytáhli každý hřeb, rozmetali podlahy a kryty a veškerého dříví upotřebili k pálení. Co lidská ruka nemohla dodělati, o to se pokoušelo povětří, a od těch časův hlodá zub jeho nemilosrdný na starověkých stavbách, až je konečně zúplna vyvrátí. 2. Krajířovské věci. Jak již dotčeno, byli Krajířové rod původně německý, který se za sto let docela počeštil a s národem naším až do vymření svého cítil a trpěl. Tím, že Krajířové podporovali jednotu bratrskou, dali na jevo neukrytě, jak velice stáli o své a spoluvěrců svých mravní zdokonalení. V skutku také nacházíme u Krajířův, že byli páni poctivé a bohatýrské mysli a povahy pevné tak jako ten kámen, z něhož zámky stavěli. Volf Krajíř z Krajku byl nad to pán velice zdvořilý, úslužný, dobrý a šetrný hospodář. Svému příteli Petrovi z Rožemberka psal roku 1540, když se v městě Hagenau zdržoval. „že se na zdraví dobře mám, než na měšec nemám veliké zdraví; při těch outratech bylo by mně spořeji (t.j. výdatněji - Čechové svého přirozeného jazyka neznalí nevědí, co jest sporé) v Bystřici na procházku do mlýna choditi, nežli zde ke dvorům jezditi.“ Na pana Petra pamatoval i v cizině byl by mu rád koníka klusavého aneb který by chodem šel koupil, ale nemohl ničeho dojíti, co by se pánu bylo hodilo, ježto by to byl rád zaplatil. Jediného koníka byl optal, který se mu líbil, poněvadž byl velmi pěkný a dobře klusavý, než nechtěl mu ho ten člověk v tom statku nikoli prodati. I psal proto: „Než mám dva koně nepříliš veliká, bude-li se Vám který z nich líbiti, můžte k němu sáhnouti, neb všecky mé koně jsou k Vašemu dobrému vždycky na placu.“ Pan Petr si této přátelské úslužnosti a laskavosti velice vážil a proto Volfovi žádné žádosti neodepřel. Psalť jednou (r. 1541) Volfovi takto: „Píšete mi v listu na ceduli, že jste slyšeli od Dráchovského, že mám čistého englického psa; i vězte můj milý pane kmotře, žeť nemám žádného a neměl jsem ho jak živ, než bychť jej měl a on měl zlaté uši a stříbrné zuby, dal bych ho Vám rád.“

Obyčejem bývalo u předkův našich těm, kteřížto pánům neb lidem jeho škodívali, grunty své zapovídati. Takový, jemuž gruntů zapověděno, směl sice jeti skrze panství po cestách veřejných a svobodných, nesměl však choditi po pěšinách, mezích, polích a lesích, neřku-li na nich myslivosť provozovati. Jestliže byl někde na gruntech postižen a usvědčen, propadl jistou pokutu, ze kteréž ho mohl pán k soudu komornímu pohnati. Tak učinil i Volf z jistých příčin bratřím Zahrádeckým na tento způsob: Uroz.vladykám p. Jindřichovi, Linhartovi, Vácslavovi bratřím vl.z Zahrádek na Hobzí přáteluom mým milým!

Urozené vladyky, páni Zahrádečtí! Přátelé moji milí! Přál bych Vám všeho dobrého. Poddaní moji často na mne vznášejí, kterak že byšte jim také čeleď a poddaní Vaši často po gruntech jich s myslivostí pěšky i na koni jezdíce znamenité škody činili a mně také všecko po gruntech mých co najveyeše můžete, zajíce a i jiné vyhubíte, že já sám ku potřebě své musil bych toho na dlech sám v tom nedostatek trpěti, také vidím, že se zúmysla ke mně nutíte, chtíce mne rádi půhony i jiným ke škodám připraviti, 1) Josef Jan hrabě z Herberšteina přežil převrat ten a zemřel r. 1809, splodiv 6 synův a dvě dcery. Druhý syn Josef stal se dědicem zbylých panství a proslaviv se pracemi svými v oboru státnictví a umění technických, zemřel 31.března r. 1816. S ním vymřel rod Herberšteinský, neboť jediný jeho syn Ota byl zemřel, než let svých dosáhl. Ješto buohdá na tom málo potrhnete než že mne daremně a svévolně k outratám připravujete. A protož Vám všem třem bratřím, čeledi i poddaným vašim všecky grunty své i sirotčí pánuov panuov Hradeckých sám od sebe i na místě jiných pánuov poručníkuov všelijakú myslivostí Vám zapovídám a chci tomu, abyšte vy těch všech gruntuov všelijakú myslivostí s služebníky i s poddanými svými prázdni byli i po dnešní den gruntuov mých myslivostí všelijakú více neužívali. Tím se spravte. D. na Bystřici v pondělí před sv. Fabianem a Šebestyanem l. 1540. Volf Krajíř starší z Krajku a na Landšteině, nejv.kanclíř kr. Č. Avšak ačkoli byl v těch a takových věcech velmi správný, přece se i některému, jak ve světě za časté bývá, nezavděčil. Když Jan starší Vencelík z Vrchovišť Jiříka Benu, poddaného Vácslava Halaše z Radimovic ze vsi Janovic, na právě v Cerekvici obstavil, obeslal týž Halaš pana Volfa, že zanedbává z úřadu svého hejtmanského v kraji Bechyňském zprávu neb relací učiniti o bratřích Leskovcích, kteří Benu ve vězení drželi. Roku 1543 pospíchal Volf na vojnu, ale ač měl všeho pohotově, scházelo mu trubačů. Proto psal zase panu Petrovi: „Máte-li kterého na Krumlově, prosím, že mi ho dohodíte a napiště také list do Soběslavě, že by mi toho trubače svého, kterého na věži mají, na tento čas k mé potřebě pustili; však to na dlouze nebude, aby ta vojna trvati měla, než musím těch trubačův šest míti.“ Prosil také Petra, aby mu dva svých bubnů velkých půjčil a má-li koho v Krumlově, že by s nimi uměl, aby mu jej také k té potřebě spůsobil. Kratičko potom toužil „na ten vlaský národ, kteří Turkům dobrovolně Vostřejon v moc jeho dali,“ dokládaje: „Hrozná věc slyšeti, že my souc křesťané, pohanům takové bašty tak lehkomyslně v moc dáváme.“ Z těch příčin také vzal k vojsku kazatele, aby lid k náboženství napomínali, „čehož nám křesťanuom veliká potřeba.“

Po smrti Zdeňka Krajíře zůstalo na Landšteině drahně všelijakých věcí, jako: klénoty zlaté, koflíky, lžíce, šaty ložní nebo-li povlaky na postel, veliká truhla pěkných kmentův a pláten, kožichy. Také zbroje a zbraně všelijaké tu bylo dosti, jako na příklad 5 kusův mosazných střelby, která potom zavezena do Rakous, 18 kousků železných, 4 dlouhé ručnice, 12 krátkých ručnic, 5 končířů, zbroj na 16 pacholků, šestero brnění a to sedel s brněními německými. Také zůstali 3 jízdní koně a 6 kočárských koní s koženým vozem. Ty věci všechny k sobě přijala Anna z Bibršteina, druhá manželka Zdeňkova, na škodu dcer z prvního manželství. Nejstarší z těchto, Anna Roupovská, nemálo o to stála, aby jí věci ty byly vydány, zejména aby dostala klénoty a prsteny zlaté, které máti její Sibyla do domu přinesla. Při tom se také táhla na věc poměrně ne velmi cennou, totiž provaz veliký, který se potřeboval k stavení, i s přípravou, jak se všelijaké věci nahoru táhnout s mosaznými koly..

V duchu se viděl šťastným a blaženým po jejím boku uprostřed rozsáhlých, zelených hájů. Čekal jen na odpověď svého otce, jemuž poslal dopis s prosbou o odpuštění a o dovolení, aby se směl navrátiti domů. Dopis se dostal do rukou jeho mladšího bratra Františka, nehezkého, potměšilého mladíka, který ve svém zrádném srdci zatoužil po otcovských statcích. I provedl František hnusný čin: podvrhl dopis, přečetl otci domnělý list přítele z Lipska, v němž je Karel líčen jako prostopášník a zločinec, který je stíhán zatykačem pro svoje zlé skutky, pro něž není déle hoden nésti jméno Moorů. Otec velmi miloval Karla a byl by mu ze srdce rád odpustil mladistvé poblouznění, avšak po této zprávě potlačil své city a syna se zřekl. František to oznámil bratrovi dopisem a připojil pohrůžku, vrátí-li se na otcovský zámek, že tu bude vsazen do vězení a držen v něm tak dlouho, až mu narostou vlasy jako orlí peří a nehty jako dravčí spáry. Karel byl touto domnělou tvrdostí otcova srdce tak zdrcen, že mu list vypadl z ruky. Jeho nevázaní přátelé, z jichž středu se hodlal vymaniti, chopili se této příležitosti a přemluvili Karla, aby se s nimi vydal na loupež do Čech. Zanevřev na svět stal se Karel obávaným vůdcem lupičů, tygrem v podobě lidské, který nešetřil nikoho, pálil a vraždil bez milosti a slitování. Konečně se vypravila hotovost zemská proti bandě, zahnízděné v lesích poblíž českých hranic. Obklíčila loupežníky, vypravila k nim kněze se vzkazem, že budou propuštěni na svobodu, jestliže vydají svého náčelníka. Lupiči odmítli tak učiniti. V krvavé šrůtce se probili z obklíčení, uprchli k Dunaji a tam se utábořili. Karel přísahal svým druhům, že jich nikdy neopustí, že se nikdy nevzdá jejich řemesla. Tady se k nim přidal mladý šlechtic Kosínský, jenž byl knížetem nespravedlivě připraven o otcovské dědictví, oloupen o svoji snoubenku Amalii a vyhnán ze země. Bezpráví, které na něm bylo spácháno, přivedlo ho v řady nepřátel a škůdců lidstva. Jméno dívky, jež vyřkl mladý rytíř, připomnělo Moorovi jeho vzdálenou milenku, o níž neměl žádných zpráv. I rozhodl se, že se – děj se, co děj – vydá na cestu k rodnému hradu, aby spatřil Amalii i svého otce. František Moor dopustil se mezitím dalšího hanebného skutku. Oznámil otci, že bratr Karel zahynul, a když otec, dotčen touto zprávou, upadl v bezvědomí, dal ho za živa pohřbíti. Starý sluha osvobodil nebohého starce z rakve, živil ho tajně v úkrytu věže a udržoval ho při životě. Karel přitrhl s lupičskou bandou k hradu a vyslal do něho na zvědy Kosínského. Potom vešel sám do svého domova, aniž se dal poznati, a pohlédl na obraz svého otce, o němž slyšel zprávu, že je mrtev. Shledal se tu s Amalií, dověděl se, že ho nadále miluje, ačkoliv se jeho bratr František pokouší její srdce oblouditi a získati ji pro sebe. František poznal v tajemném návštěvníku svého bratra Karla a pokusil se jej odpraviti. Jeho úklady však byly zmařeny. Potom chtěl Karel odtáhnouti od hradu, náhodou však objevil skrýši, v níž byl ukrýván jeho otec. Tu vzplálo jeho srdce spravedlivým hněvem proti ukrutníkovi. Loupežníci se obořili na hrad, chtěli potrestati zrádného bratra. Avšak jeho druhové mu připomněli přísahu, kterou jim kdysi složil, a vložili mezi milence meč. Karel Moor, nevida východisko ze spárů osudu, vyhověl přání zoufalé Amalie a usmrtil ji vlastní rukou. Potom se vydal dobrovolně v ruce soudců..

Není však osamocen, společnost mu dělá Bílá paní s vlajícím závojem. Je to jeho ztrápená manželka Markéta. Jak nešťastníky vysvobodit není známo!.