Vendryně

Jak v denním tisku mluvčí obecního úřadu poznamenal, je cílem Vendryně z tohoto objektu udělat muzeum, které by představilo nejen osudy obce a okolí, ale i osudy samotného rodu Borků z Roztropic..

Starší literatura jej mylně spojovala s naší Orlovou. Doma se nezdržoval, neboť v té době náležel k početné skupině husitských bojovníků, kteří šířili husitské náboženské ideje se zbraní v ruce z Čech do sousedních zemí. V červnu 1440 byl Alšík z Orlího již po smrti. Poté připadla ves, ve které se připomíná fojtství, opět těšínským Piastovcům. Knížata Vladislav a Přemysl 11. října 1440 prodali ves a statek Vendryni za 450 kop českých grošů příteli zemřelého Alše z Orlího – Jakoubkovi z Březovic a na Velké Pruchné. Když získal také díl manské Pruchné, patřící dosud Niklovi z Čechovic a jeho manželce Kateřině (1441),udělili mu kníže Vladislav a Přemek právo užívat k oběma Pruchným knížecího lesa až po potok Rudnik (1442). O jeho významném postavení svědčí, že patřil k zemanům, kterým knížata svěřili rozhraničení dílů po smrti své matky, kněžny Ofky. Ještě v září 1450 se připomíná jako svědek v Těšíně. Po jeho smrti krátce po roce 1450 se stal novým majitelem Vendryně jeho syn Kryštof zv. Křístek z Březovic a Pruchné (+ asi 1476), který ji v roce 1473 vyměnil s Petrem Cigánem ze Slupska za ves Těrlicko a k tomu přidal ještě 200 zlatých uherských (LT 247). Petr Cigán ze Slupska byl patrně manželem Křístkovy sestry. Křístek či Kryštof z Břesovic držel k roku 1509 jakousi zástavu v Dětmarovicích a založil rod Dětmarovských z Březovic. V držení Cigánů ze Slupska zůstala Vendryně až do konce 15. století, kdy ji 24. července 1497 vyměnil Petrův syn Jan Cigán ze Slupska spolu s Lidéřovem za Ochaby, které byly v majetku Zicha Húsa z Kremže a připlatil ještě 800 zlatých. Po Zichově smrti okolo roku 1500 se ves navrátila nakrátko ke komorním statkům. V té době na nich hospodařil starý kníže Kazimír II. Vzhledem ke skutečnosti, že Kazimír II. přežil oba své syny, knížectví zdědil po jeho smrti roku 1528 jeho vnuk Václav III. Adam. Ten měl v době smrti dědečka pouze čtyři roky, proto jeho jménem vládu knížectví vykonával a knížecí statky spravoval poručník, kterým byl vybrán ještě za života Kazimíra II. přední moravský velmož Jan z Pernštejna. K další majetkové změně Vendryně došlo v roce 1529. Tehdy Jan z Pernštejna odstoupil Vendryni spolu s Dolní Lištnou výměnou za Kamenici u Bílska kancléři Janu Čelovi z Čechovic. Po Janovi dědil roku 1547 statek syn Petr Čelo z Čechovic, pán na Malých Kunčicích (Polsko). Petr Čelo byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Kateřina Sedlnická z Choltic, druhou manželkou se stala Barbora Liškovna z Německé Lutyně. Petr zemřel někdy těsně před rokem 1568. Čelové krátce drželi Vendryni i v další generaci. Petrův syn Kašpar Čelo z Čechovic prodal dne 3. srpna 1568 Vendryni, Rybařovice a Dolní Lištnou za 5 500 tolarů slezských Kašparu Borkovi z Roztropic, který tu seděl ještě v roce 1592 a zanechal syny Jiříka, Balcara, Jakuba, Jana, Zikmunda a Mikuláše. Jeho manželkou se stala Anna Kapplovna z Labochu. Snad byl podruhé ženatý s Helenou Žofií z Němčí. Kašpar zemřel roku 1592 a pánem na Vendryni se stal jeho nejstarší syn Jiřík, který zde holdoval roku 1593. V té době hospodařil zde společně se svými mladšími bratry, neboť se s nimi ještě majetkově nevypořádal. V roce 1607 byl Jiřík ustanoven hejtmanem a kancléřem těšínským. Otcovské jmění si bratři Borkové - Jiřík, Balcar, Jakub, Mikuláš, Jan a Zikmund 10. ledna 1608 rozdělili což stvrdil těšínský vévoda Adam Václav. Jiřík zemřel někdy po roce 1620, zanechal sedm dětí (Žofie, Eva, Kateřina, Vilém, Mikuláš ml., Kašpar a Jan), z nichž nejvýznamnějším byl nejmladší syn Jan (nar. r. 1611, + 31. srpna 1654), který se v roce 1634 oženil s Annou Gočálkovskou z Gočalkovic, dcerou Adama Gočálkovského na Děhylově a Aleny Sobkovny z Kornic a za své sídlo si vybral Vendryni. Roku 1619 byl statek rozdělen na tři díly. Největší část připadl Heleně Mitmayerové z Blogotic, menší část vlastnil Balcar Borek z Roztropic a poslední, nejmenší část, byla v držení Jakuba Borka z Roztropic. Roku 1628 vlastnil Vendryni Václav Borek z Roztropic. V letech 1633 – 1649 jsou zde Mikuláš a Jan Borkové z Roztropic. Patrně za Borků z Roztropic zde byl vystavěn na místě staršího sídla (snad tvrze) panský dvůr - folvark a v jeho rámci i menší panské sídlo, snad charakteru zámku. V roce 1649 koupil Jan od své rodiny všechny díly Vendryně a stal se jediným majitelem. Císařem Ferdinandem III. byl roku 1640 spolu s bratry Vilémem a Kašparem povýšen do stavu panského království Českého, byl jim polepšen znak a zároveň povoleno, aby se mohli psát svobodní páni z Tvorkova a Roztropic. Vilém Borek se narodil 24. 4. 1596 ve Vendryni. Jeho manželkou se stala Eva Vlčková z Dobré Zemice. Roku 1625 koupil díl Vendryně od svého strýce Jakuba a příštího roku mu z dlužných 500 širokých tolarů postoupila kněžna Alžběta Lukrécie zahradníka i s loukou při řece Olze pod grunty bystřickými. Své matce Heleně rozené Mitmajerové prodal své díly Vendryně roku 1629 a věnoval se vojenské službě. Jeho bratr Mikuláš mladší byl rovněž již dospělý, když mu bratr Vilém předal roku 1623 první díl Vendryně. Jeho manželkou byla Alžběta Jarocká z Jarošína. Svůj díl Vendryně, který předtím náležel strýci Balcarovi, prodal roku 1649 bratru Janovi. Další z bratrů – Kašpar se dělil roku 1645 s bratry Janem a Mikulášem o Vendryni, ale 5. 12. 1651 koupil za 8 000 zl. sl. od Karla Hendrycha Bludovského z Dolních Bludovic na Orlové statek Hradiště. Dne 10. 2. 1657 se stal manželem Anny Skrbenské z Hříště, vdovy po Jiřím svob. pánu Sobkovi z Kornic a spolu s ní byl také pánem Ropice. Byl bezdětný. Po smrti svého bratra Jana spravoval jako poručník jeho sirotků Vendryni. Konečně Janovi, narozenému v dubnu 1611 (+ 31. 8. 1654) matka Helena prodala roku 1633 krátce předtím koupené dva díly Vendryně. Ten se oženil a Annou Gočálkovskou z Gočálkovic. Z manželství s Annou Gočálkovskou vzešlo osm dětí, pět dcer a tři synové. Nejvýznamnější z nich Adam Borek (nar. 18. dubna 1641, + 30. března 1694) hospodařil na Vendryni. Byl vynikajícím šlechticem, mužem své doby, a neobyčejně schopným hospodářem. V roce 1673 se stal maršálkem knížectví Těšínského, byl znalcem tehdejšího práva. V témž roce se oženil s Annou Kateřinou, dcerou Jana Skrbenského z Hříště. Manželství skončilo tragicky, kdy při porodu prvního dítěte, syna Jiřího Jaroslava, dne 11. května 1674 Anna Kateřina zemřela. Syn po několika dnech následoval svou matku. Do roka se vdovec oženil podruhé s Julianou Rotemberkovou z Ketře a Drslavě. Bohužel i toto manželství zůstalo rovněž bez dědice, navíc i druhá manželka ho opustila již brzy po svatbě. Žil sám, nikdo z jeho příbuzných nebyl již naživu. Proto dne 17. března 1694 sepsal své poručenství na Vendryni. V něm odkázal své statky ve Vendryni ke zřízení kláštera a špitálu Milosrdných bratří v Těšíně, část majetku věnoval vendryňskému kostelu na pořízení zvonů. Po jeho smrti roku 1694 na vendryňských statcích hospodařili Milosrdní bratři, kteří dle přání posledního pána rodu Borků získaný kapitál investovali do stavby kláštera a špitálu v Těšíně. S Adamem Borkem z Roztropic se váže historie vzácné monstrance uložené ve vendryňském kostele podnes. Roku 1680 projížděla Vendryní jakási uherská šlechta a ztratila truhlici peněz. Tu nalezl mlynář Michal Sztefek z Lyžbic a schoval ji u sebe. Sztefek peněz neužil, roku 1681 se svou rodinou ve mlýně uhořel. Adam Borek na spáleništi nalezl roztavené peníze, z nich pak nechal udělat monstranci pro místní kostel. V roce 1702 prodali vendryňské statky za 31 000 zlatých komoře Těšínské a přestěhovali se do nově vystavěných klášterních prostorů v Těšíně. Těšínská komora vlastnila vendryňské statky až do konce první světové války.