Hus

Ale je to pouze hypotéza..

1359 potvrdil král Karel IV. Peškovi z Janovic vlastnické právo na hrad Hus. Sám Pešek ponechal svým strýcům hrad Vimperk. Zanedlouho poté páni z Janovic ze zdejší oblasti mizí a hrad se dostává do přímého majetku královské komory. Kolem r. 1390 zastavil král Václav IV. hrad i s pozemky Zikmundu Hulerovi, který je zasloužil i o rozkvět Záblatí. V r. 1405 byl ovšem pro páchané podvody jako královský podkomoří Zikmund Huler stať na Staroměstské radnici. Jako purkrabího dosadil král na hrad Mikuláše z Pístného, který se začal psát z Husi. Ten se ovšem věnoval spíše vojenské činnosti a byl příznivcem husova učení. a byl vypovězen z Prahy, odešel do Tábora, kde se stává předním husitským hejtmanem a předává hrad Smilovi z Křemže, nepříteli Oldřicha z Rožmberka. Nakonec se Smil stává Zikmundovým stoupencem a po bitvě u Lipan získává rozsáhlé majetky a v této době dochází i k rozkvětu panství hradu Hus. Přesto se Smil pouští do dalších bojů s Oldřichem z Rožmberka a lstí je zajat a popraven. Hradu bez pána se zmocnil Habart Lopata z Hrádku který odsud přepadával a olupoval kupce. Byl prohlášen za zemského škůdce, hrad byl kolem r.1441 (nebo 1444) dobyt, zapálen a rozbořen a od té doby je pustou zříceninou. Roku 1444 se panství zmocnil Oldřích z Rožmberka a jeho potomci ho připojili k vimperskému panství. Ve směru o Křišťanovic byl příkop přes který byl dřevěný most. Jižní příkop vysekaný ve skále odděluje sídelní díl hradu, se zřetelnými pozůstatky hradby. Nejvýraznějším pozůstatkem bývalo vysoké jižní čelo (dnes sloup), které se v r. 1993 zřítilo, které mělo v sobě vybudované střílny a byl zde zřetelný probouraný otvor..

Za ním stál vlastní hrad chráněný hlubokým, ve skále vylámaným příkopem s hradbou. Nejstarší písemná zpráva o hradu Husí pochází z r. 1341, kdy král Jan Lucemburský povolil bratrům Jenšíkovi, Vavřinci a Peškovi z Janovic vystavět hrad na místě zvaném „Na husí" na ochranu nově zakládaných vsí na odlesněné půdě. Král si přitom vyhradil právo volného vstupu do hradu, kdykoliv by hrozil nepřátelský vpád z Bavor do Čech. R. 1359 potvrdil král Karel IV. vlastnické právo Peškovi z Janovic a jeho příbuzným. K hradu patřila městečka Husinec a Záblatí a vesnice Řepešín, Zvěřinec (zaniklá), Křišťanov, Mlynářovice, Milešice, Zábrdí, Lažiště a další. R. 1363, po vymření pánů z Janovic se huské panství dostalo do přímého králova majetku. Kolem roku 1390 měl hrad a panství královský podkomoří Zikmund Huler, jeden z oblíbenců krále Václava IV. V r. 1394 však byl zbaven úřadu a nakonec pro páchané podvody v r. 1405 popraven. Král pak dosadil na hrad jako purkrabího Mikuláše z Pístného, jenž se začal psát z Husi. Mikuláš z Husi náležel mezi horlivé přívržence Husova učení, a proto byl r. 1419 vypovězen z Prahy. Stal se jedním z předních hejtmanů na Táboře a pomáhal město uhájit, když ho oblehl Oldřich z Rožmberka. Po Mikulášově nečekané smrti r. 1420 převzal hrad Hus do své držby Jan Smil z Křemže. Jako spojenec táborů byl nepřítelem Oldřicha z Rožmberka. Ten jej r. 1439 lstivé vylákal na svůj hrad v Krumlově, kde ho dal uvěznit a nakonec popravit. Opuštěného hradu se zmocnil Habart Lopata z Hrádku, který odtud přepadal kupce, kteří přiváželi po tzv. Zlaté stezce zboží. Proto byl vyhlášen za zemského škůdce a Přibík z Klenového, Petr Zmrzlík ze Lnářů a Jan Sedlecký z Prachatic hrad v r. 1441 oblehli a vyhladovělou posádku donutili, aby se vzdala. Hrad byl zapálen a rozbořen. Zkáza hradu, nazývaného v r. 1491 zříceninou, potom neodvratně pokračovala. Pokus Augusta Sedláčka zachytit obraz hradu na základě tehdy asi zřetelných zbytků zdiva a povrchu půdy si dnes již nemůžeme ověřit, protože kromě malého zbytku zdí na skalních rozsedlinách je veškerá plocha, kterou hrad se svým opevněním zaujímal, pokryta vysokým lesním porostem..

Když později žádali Pražané o trvalé přidělení několika kostelů, vedl Mikuláš ke králi deputaci, která mu tuto žádost měla tlumočiti. Prchlivý král se rozlítil, odbyl prosebníky a Mikuláše vypověděl z Prahy, pohroziv mu, že ho dá oběsiti, jestliže neustane ve své činnosti. Pan Mikuláš se uchýlil na hrad Hus a shromažďoval tu vojsko, s nímž zamýšlel přitrhnouti ku Praze a sesaditi krále s trůnu. Na naléhání Korandovo zanechal tohoto úmyslu. Pozval k sobě svého věrného přítele a druha Žižku a radil se s ním, jak zabezpečiti úspěch rostoucího husitského hnutí. Byl toho názoru, že bude nutno míti nad nepřáteli převahu duševní, že vojsko husitské, aby se ubránilo přesile, musí vyniknouti nad svoje protivníky nejen válečným uměním, nýbrž i pohotovostí a důvtipem. Uvažovali se Žižkou, jaké vojsko postaviti do pole proti železné jízdě panské a těžkým oděncům. Z těchto porad vyplynul nový způsob válčení, jímž byla pak porážena daleko početnější křižácká vojska: válčení pomocí vozových hradeb, okovaných selských cepů a drtivé dělostřelby. Síla a účinnost těchto zbraní byla vyzkoušena jak v boji proti proradnému Oldřichovi z Rožmberka, kterého porazil Mikuláš před Táborem, tak proti Zikmundovým křižákům v krvavých bitvách na Vítkově a pod Vyšehradem. Žel, různost v názorech náboženských rozvadila spojené tábority a pražany a kopala mezi nimi stále větší propast. Táboři se přidržovali učení křesťanské církve prvotní a zavrhovali vše, co nebylo v evangeliích. Odmítali ctění svatých, uctívání ostatků, zachovávání postů, svěcení svátků kromě neděle. Kněz měl konati mši jazykem českým bez roucha mešního (ornátu). Mikuláš z Husi stál na straně táborských, nicméně snažil se přiměti obě sporné strany k smíru. Když jeho úsilí vyznělo naplano, rozhněval se na pražany a opustil Prahu, prohlásiv, že se tam již nikdy nenavrátí. Odjížděl z Prahy koňmo. Když se octl u potoka Botiče, přijíždělo proti němu několik povozů. Kůň se jich lekl, skočil do zmoly vyhloubené povodní, upadl a zlomil panu Mikulášovi nohu. Tak se musil Mikuláš z Husi vrátiti proti své vůli do Prahy, kde byl ošetřen a léčen. Znenadání ho zachvátil starý neduh – záducha, jemuž nemocný zeman podlehl na Štědrý večer r. 1420. Tíha starostí o osud české reformace spadla pak na bedra jeho věrného druha a spolupracovníka Jana Žižku. Hrad Hus zůstal opuštěn, až se ho – neznámo jak – zmocnil Habart z Lopaty..

Z něho se vydával se svými loupeživými společníky na plen do okolí, zajímal stáda nenáviděných husitských zemanů, ničil jejich majetek a olupoval i formanské vozy na silnicích. S kořistí zmizel pak v lesích a oddával se se svou nevázanou chasou hrám a hodům. Konečně se proti němu spojili husitští páni i měšťané některých měst v jihozápadních Čechách a v říjnu r. 1432 přitrhli k hradu Lopatě, aby ho dobyli, případně vyleželi. Posádka se bránila zoufale až do února, vrhajíc kamení i dlaždice vytrhané z podlah na hlavy útočníků. Když jí však došly zásoby a když byl i poslední kůň sněden, kázal Habart v noci zapáliti hrad a vyrazil s posádkou z brány. V lesích, ozářených vysoko šlehajícími plameny, strhla se prudká šarvátka a nastala divoká honba za prchajícími loupežníky. Na čtyřicet jich bylo schytáno a po zásluze ztrestáno, jen Habart, náčelník bandy, mezi nimi chyběl. Proklouzl jako lišák kruhem, který svíral jeho hrad, a zmizel, jako by ho peklo pohltilo. Sotvaže minulo několik let, dal o sobě Habart Lopata opět věděti. Uchýlil se tentokráte na hrad Hus a provozoval odtud dále svoje loupežnické řemeslo. Zlatá stezka byla pro něho zlatým dolem, který mu poskytoval bezstarostné a pohodlné živobytí. Ne však na dlouho. Ti, kteří pocítili jeho dravčí choutky, počali proti němu smlouvati výpravu a povolali v její čelo Přibíka z Klenového, jenž řídil úspěšně obléhání hradu Lopaty. V únoru roku 1441 přitrhli spojenci k hradu Husi a sevřeli jej se všech stran. Posádka byla dobře zásobena a proto je uvítala posměchem. Po šesti měsících opakoval se však i tady osud Lopaty. Tentokráte si starý, vychytralý dravec Habart pomohl z tísně jiným způsobem. Vzdal se, vyjednav si volný odchod z hradu, a ušel tak zaslouženému trestu. Hněv oblehatelů se vybil na hradě Husi. Aby se již nikdy nestal loupežnickým sídlem, spálili jej a rozmetali do základů..

Někteří tu kopali po celé týdny a zpřevraceli kdejaký kámen, jiní sem chodili s kouzelnými proutky a zlatými kuličkami, které prý samy dovedou člověka v místa, kde se skrývá poklad. Nenašli nic, co by mělo cenu. Nejednou utíkal odtud hledač pokladů zsinalý hrůzou, vyprávěje, že se mu zjevila na hradbách Bílá paní. I báli se pak lidé vkročiti do hradu a zanechali na čas hledání pokladů. Nejvíce lidí se pídilo po zlaté huse, jež prý sedí kdesi ve skále na zlatých vejcích. Vejce prý mají takovou cenu, že by se za ně koupilo celé panství, náležející k hradu. Zoufalí marným hledáním volávali, až se to údolím rozléhalo:

„Zlatá huso, dej nám svoje zlatá vejce!“

Ozvěna se pošklíbla jejich volání, skála svých pokladů nevydala.

Bylo to o Všech svatých za mlhavého, sychravého dne. Když se vracel domů, bylo již dávno odzvoněno poledne, neboť se pozdržel v hospodě se známými. Cesty byly rozbředlé, pěšiny kluzké. Soucha odbočil s cesty k lesům a rozjímaje o tom, co kněz v kostele kázal, ubíral se lesní cestou k domovu. Aniž se čeho nadál, překročil pojednou „bludný kořen“. Když pozdvihl od země hlavu, přetíženou rozjímáním, zpozoroval k svému úžasu, že se octl v místech, kudy ještě nikdy nekráčel. Rozhlíží se po starých stromech, ověšených lišejníky, bloudí zrakem po černých, zřícených skalách. Les tone v šeru, obloha hasne. Tma jde uhlířovi v patách a zatápí znenáhla kraj. Marně se pokoušel uniknouti černé záplavě. Konečně se rozhodl, že si vyhledá skalní přístěnek, stulí se do něho a počká, až ho den vymaní z kouzla noci. Však, jak tu výše a výše po stráni vystupoval a hledal vhodný úkryt, spatřil pojednou před sebou skvostný, ozářený hrad. Zaradoval se, zamířil k bráně. Brána byla otevřena, i vešel bez obtíží na hradní nádvoří. Tam bylo hlučno a veselo jako o trhu. Rozhlédl se kolem, spatřil v rohu nádvoří rytíře oděné v těžké, třpytné brnění. Opírali se o štíty zdobené erby, naslouchali vyprávění vousáče, který je převyšoval o celou hlavu, a chvílemi vybuchovali smíchem. Soucha se polekal, uchýlil se do výklenku ve zdi a odtud nepozorován naslouchal, o čem se rytíři radí. Mluvili spolu podivnou, zastaralou řečí, jakou již nikdo v Čechách nehovoří. „Co se to jen se mnou děje? Spím či bdím?“ povzdychl si Soucha a obepjal hlavu rukama. V tom počaly hodiny na hradní věži tlouci dvanáctou. Jakmile dozněla poslední rána, pohasla v hradě světla, hluk ztichl, vidění zmizelo. Souchovi se sklížila víčka, a ač se přemáhal, nemohl se opanovati a usnul v tu chvíli hlubokým spánkem. Když se probudil, byl už bílý den. S úžasem pozoroval, že spal v lese pod smrkem vedle zborcené hradní zdi. Vstal, došel na pokraj skály, pohlédl dolů. K svému údivu poznal, že se octl – aniž věděl jak – ve zříceninách hradu Husi. Pospíšil hned domů, vešel do světnice. Sotvaže překročil práh, vzkřikly děti překvapením a vrhly se otci na šíji. „Kde jsi byl, tatínku, tak dlouho?“ tázaly se vyčítavě, zatím co jeho žena vzlykala a nebyla schopna říci jediné slůvko. Vypravoval svoje dobrodružství. Nechtěl uvěřiti, že jsou tomu již tři dny, kdy odešel z domova, že ho po celou tu dobu děti marně hledaly a že ho žena již v duchu oplakala. I poznal, že se stal obětí kouzla, že překročil v lese „bludný kořen“..

Tak potkala samotného pana Mikuláše z Husi … (bez komentáře).

Proto se zvala Zlatou. Jak šel čas, význam hradů opadal a i Hus se stal opuštěným. Ne však na dlouho. Jako své sídlo si jej vybral loupeživý rytíř Habart Lopata a tak se význam Husi obrátil. Na místo střežení stezky před loupežníky poskytoval jim úkryt. V plzeňském kraji stával hrádek Lopata, patřící rodu téhož jména. Rod to byl málo významný, vesnice mnoho nenesly a tak si přilepšoval loupežničinou. Příslušníci rodu odjakživa přepadali statky sousedních šlechticů, kupce i prosté pocestné. Největším loupežníkem se stal poslední z rodu, Habart. Vykrádal katolické kostely pod vlajkou kalicha a vzápětí hned na to plenil kališnické vesnice pod znamením kříže. Jeho řádění dospělo do stavu neúnosnosti a tak se husitští páni a plzeňští měšťané domluvili a hrad Lopatu přepadli. Smečka loupežníků se bránila přeudatně, ale na nějaké dlouhé obléhání nebyla připravena. Docházelo střelivo i potraviny. Na hlavy útočníků metali už i dlaždice vytrhané z hodovních síní a svalovali kusy zdiva, ale nic naplat, ti se vzdát nechtěli a stále urputněji dotírali na hradní posádku. Habart se odhodlal k poslednímu výpadu proti obléhatelům. Nakázal hrad zapálit, aby se nikdo nemohl jeho sídla a majetku zmocnit. Pobrali jen co se vešlo do sedlových brašen a v noci vyrazili z bran hořícího hradu. Mnoho jich bylo pochytáno a na místě popraveno. Dost jich ale uniklo do okolních lesů i s rytířem Habartem Lopatou. Dlouho se pak toulali krajem, přepadali pocestné a malé vesnice. Až jednou přišli v hlubokém lese k jakési chatrči, kde bydlela stará, ošklivá ženská. „Tfuj, babo. To jsem se tě lek. Co si zač? Čarodějnice?“

„No, no, panáčku. S tebe taky nesálá zrovna mírumilovnost. A i kdybych byla čarodějnice, myslím že se s loupežníkem snadno domluvím a třebas mu i pomohu a poradím.“

„Oho, babo. Jak by jsi chtěla mne pomoci.“

„Obdaruj ubohou stařenu a já ti povím co tě čeká. Jsem přece čarodějnice.“

Habart byl zrovna v dobrém rozmaru a ač byl lapka, nebyl skrblík a hodil stařeně dva dukáty. „Tak panáčku. Tolik si představuješ, že má cenu tvá budoucnost? Mohu ti jí předpovědět a zároveň i poradit, jak se jí přizpůsobit. Osud je jen znamení, které ukazuje směr, ale cestu si vybírá každý sám.“

Habart přihodil ještě stříbrný náramek osazený několika drobnými kameny. „Děkuji, panáčku. Nebudeš litovat uposlechneš-li mých rad. Jdi na východní stranu až přijdeš k řece, která obtéká ze tří stran zlatou husu sedící na zlatých vejcích. Ta husa je zazděna v pevném hradu nesoucí její jméno. Tam se usaď, tam dojdeš klidného stáří, začneš-li se boha bát. Vezmi sebou mladého bílého kozla a chraň jej jako oko v hlavě. Jednou ti zachrání život. Jak stařena předpověděla, tak se i stalo. Banda dojela až k řece Blanici, nad kterou se na skalnatém ostrohu ze tří stran obtékaným, tyčil do výše hrad Hus. Podle pověsti je v něm zazděna zlatá husa na zlatých vejcích. Lopata s kumpány a kozlem obsadili pustý hrad, nechali opravit opevnění a začali žít zas jak za starých dob. Jen s loupežničením dali na čas pokoj. I když se to Habartovým kumpánům mnoho nelíbilo. Pán Lopata se dal na poctivý způsob života. Až…

Až jednou se zamiloval do krásné dívenky bohatého prachatického měšťana Arnošta. Tomu se líbila představa, že jeho dcera se může stát šlechtičnou, i když nijak významnou, přeci jen s erbem a se svatbou svolil. Jen ta dívenka se nechtěla za starého (Habartovi bylo už skoro čtyřicet a jí pouhých šestnáct) provdat. Vymýšlela si různé záminky a úkoly, které musí splnit a dokázat tak svoji lásku k ní. Jednou chtěla benátské zrcadla, pak zas florentské krajky a další a další. To se nelíbilo Habartovu pobočníku Matějovi. „Pane. Nic mi do toho není, ale nezachází ta vaše slečinka až příliš daleko? Byly doby kdy jste se takových dívenek na nic neptal a co jste chtěl, jste si taky vzal. Půjde-li to tak dál, nebudete mít za chvíli ani groš a ani tu panenku.“

„Víš Matěji. Tehdy jsem myslel jen na svůj chtíč a ne na lásku. Teď chci být šťasten a mít někoho, kdo mě má rád. Toužím po nějakém potomkovi, který mi rozjaří duši, který ponese mé jméno. Proto ji chci plnit veškerá přání co má v očích. Proto jí koupím vše, na co jen pomyslí.“

„Hmm. Co si pamatuji, nevím, že by vaši předci kdy něco ženským kupovali a přeci jste se narodil. Ale dělejte jak myslíte. Vy jste pán.“

Ale zlato docházelo příliš rychle a panenka nedala na přemlouvání svého otce, ani dary Habarta a o svatbě nechtěla ani slyšet. „Ne a ne. Ještě bych chtěla vymalovat od nějakého italského mistra, abych měla památku na své dívčí půvaby, než vám podlehnu rytíři. A pak. Ten váš hrad. Je sice honosný, ale zdá se mi přespříliš studený. Kdyby jste tak zakoupil dům ve městě, měla bych pohodlí a vás ještě radši.“

„Zdá se mi, že zacházíte příliš daleko. Nejsem zvyklý činit někomu takových ústupků. Jen kvůli vám, skvostná panno, skláním svoji šíji. Ale už těch dětských přání bylo dost,“ pravil uraženě Habart a otočil se na pana Arnošta. „Já už dostál svým slibům. Teď mi dochází trpělivost. Nebude-li do týdne panna Apolena má, vezmu si ji sám.“

Když pán Lopata odešel, jal se Arnošt, který dostal od Habarta tučný peníz, svoji dceru přesvědčovat. „Apolenko, poslechni. Budeš mít všeho hojnost, jako hradní paní. Pomysli jen na tu vážnost jakou získáš. A měla bys mít trochu obavy. Slyšelas', že mu dochází trpělivost.“

Apolena, která bylo o situaci Lopaty a jeho původu lépe zpravena od ženských na trhu a v kostele, kde se přetřásaly různé klepy, odpověděla. „Trpělivost? Spíše mu dochází zlaťáky, co si nakrad. Sňatkem s panem Lopatou bych získala bandu otrhanců a studený, napůl rozpadlý hrad. To raději uteču se soumary do Prahy, nebo do Pasova, než bych žila nadosmrti ve studeném hradě v pralese.“

A jak si umínila, tak udělala. Potajmu v noci si uzlík svázala a s karavanou soumarů se pustila ku Praze. Za týden se rozjel Habart do Prachatic pro nevěstu. Zle se rozlítil, když se dozvěděl, že Arnošt nemůže dostát svému slovu. Požadoval od něj alespoň peníze, co mu dal za příslib Apoleniny ruky. Ukázalo se, že Arnošt nemá ani ty. Investoval je do nějakého obchodu a s lítostí se rytíři omlouval. Ten, vzteky nepříčetný, začal rabovat Arnoštův dům a bral všechny věci, co byli aspoň trochu cenné. Nebohý Arnošt utíkal na radnici domoci se práva a ochrany. Radní poslali na Habarta vojáky a ten musel spěšně utéci. „Pane. Jdou sem vojáci. Honem utečme, dokud je čas. Je nás jen pět a jich je nejmíň třikrát tolik.“

„Jdeme Matěji. Ale ten proradný dům ještě podpálíme, za odměnu, že na nás pan Arnošt poslal ozbrojence.“

Ale to už stáli vojáci téměř před domem a na utíkající pětici počali střílet s kuší. Jen taktak se jim podařilo proklouznout zadní branou. „Tak co, jsi spokojen, Matěji? Jako za starých dob? Co říkáš, Matěji. Matěji? Matěji!“

Ale Matěj neodpovídal. Lopata se ohlédl a viděl jak Matějovi, zaklíněném ve třmenech trčí ze zad šíp. „Och né. Přísahám, že za tohle mi prachatičtí zaplatí.“

A Habart Lopata se začal chovat jako dřív. Ta tam bylo jeho touha po klidném spořádaném životě a milující ženě. Začal přepadat kupce a obchodníky na Zlaté stezce, která vedla Prachaticemi a město z ní mělo značný příjem peněz. Jeho řádění bylo tak pověstné, že kupci raději jezdili přes Vimperk a Kašperské hory, než by své zboží, zlato a životy dávali všanc na prachaticku. Samozřejmě se to prachatickým mnoho nelíbilo, ale pokaždé, když si chtěli na Lopatu počkat, tak se jim stáhnul na svůj hrad a odtud jej nemohli vykouřit. Mnohokrát ho obléhali a dobývali, leč marně. Hrad byl pevný a nedobytný. Habart pamětliv osudu svého rodového hradu Lopaty se dobře zásobil na dlouhé obléhání a tak jej ani nepřekvapilo, když prachatičtí požádali Přibíka z Klenové, známého a výtečného válečníka, aby jim pomohl, za patřičný obnos, vykouřit škodnou z revíru. V únoru roku 1441, za tuhé zimy přitáhl Přibík se svým vojskem a prachatickými žoldnéři před hrad Hus. Dobře se před tím na podzim drobnými výpady obeznámil s polohou hradu a jeho opevněním a tak věděl, že přímou ztečí tento přepevný hrad dobýt nelze a proto se rozhodl k jeho vyhladovění. „Dobrá. Tuto strategii chápu, ale proč uprostřed tak tuhé zimy. Proč obléhat hrad v tak třeskutém mrazu. Vždyť nám polovina vojska umrzne a druhá zemře na zápal plic. Počkejme raději do jara. Ti na hradu se nám musejí smát, oni mají teplo a všeho dostatek.“ Oponoval Přibíkovi prachtický pán Samek Sedlecký zvaný Řitka. „Máte pravdu, pane Samku. Hrady se obvykle uprostřed zimy neobléhají. Ale právě proto my tak učiníme, protože co víte vy, si určitě myslí i Lopata.“ Vysvětloval své záměry Přibík. Ale spletl se. Habart a jeho kumpáni byli dobře zásobeni a začali hned taky s potravinami a pící pro koně šetřit. Zatím strádalo vojsko obléhatelů, kteří museli rovněž nakládat s proviantem šetrně, protože jej museli dovážet z dalekých vesnic a po mizerných, vysoko sněhem zavátých cestách. Mrazy si v Přibíkově vojsku vybrali krutou daň na životech vojáků. Jara se dočkala snad jen polovina z původního počtu. Ty, co neumrzli, zasáhly loupežnické střely a zbytek prostě dezertoval. „Není ti jich líto, pane?. Nepošleme panu Přibíkovi pečínku?“ pravil Ondřej, jenž zaujal místo po Habartově boku, po nešťastné smrti Matějově. „S tímhle dozajista pan Přibík nepočítal. Myslil si, že přes zimu nevydržíme, a zatím má co dělat, aby přežil sám. Jak je dobré se poučit z minulých chyb.“

„Moc mluvíš, Ondřeji. Už jsme tu uvězněni dva měsíce. Zatímco nám se zásoby tenčí, těm lumpům dole začínají růst přímo pod nohama. Nepodceňuj nepřítele, jen proto že máš nad ním chvilku navrch. On si to dobře spočítal. Jestli neodtáhne do Nanebevstoupení Pany Marie, tak se mu jeho obléhání nejspíš vyvede.“

„Ale pane. To by se prachatickým obléhání setsakra prodražilo. Spočti si, kolik jen takového vojska dole sežere masa a chleba. Po zimě v okolních vesnicích už nic nenajdou, budou muset dál. Celé okolí bude zplundrované od žoldáků, lidem se to taky nebude líbit. Víme jak vypadá vojenské rekvírování. Já myslím, že po jaru odtáhne. Na svatého Jana už bude za horama.“

Ondřej mluvil pravdivě. Celé okolí bylo dávno vyjedeno. Žoldnéři se chovají často stejně jako lupiči. Plení vesnice, berou lidem dobytek a obilí pro svou potřebu se souhlasem svých velitelů a pánů těch vesnic. Jen s tím rozdílem, že Habartovi muži často za ukradený dobytek a obilí lidem platili. To nebyl projev lidumilství, ale taktiky. Pro pana Lopatu bylo lepší mít lid z okolních vesnic na své straně, než proti sobě. Mistrně tak využil odvěkého odporu obyčejných lidí proti vrchnosti. Jeho jednání se mu vyplatilo. Přibík nakázal vesničanům, aby do sudů nasbírali smůlu a tu pak hořící vrhal praky na střechy hradu, aby jej zapálil. Občas se na místo smůly vysypalo na nádvoří hradu zrní, nebo vypadl upytlačený zajíc v městských lesích. Ale ani tato pomoc, která hraničila se smrtí, neuchránila posádku hradu od nastávajícího hladu. A pokud byl chycen ten, kdo stranil Habartovým mužům, bez milosti propadl hrdelnímu trestu. Obránci už dávno snědli své zásoby. Pobili koně i prasata. Zbývalo jen pár slípek, psi a kočky a trocha zrní. No a samozřejmě kozel, ale na toho nesměl nikdo ani sáhnout. To byl talisman a Lopata věřil, že mu přinese štěstí, tak jak mu předpověděla ta stařena tenkráte v hlubokém lese. A to už byl konec srpna a loupežníků zbyla sotva třetina. Ti co nezabili vojáci, nebo nezemřeli na zranění z boje, zemřeli na kurděje. Na hradu si obránci z hladu dělali vývar z kožených opasků a pak i opasky žvýkali, jen aby trochu ošidili kručící žaludek. Chytali ptáky do pastí a lovili myši a krysy. Okusovali trávu a chytali brouky. Z nich a ze semínek trávy pak po rozdrcení vařili řídkou hubenou kaši. V polovině září už nebylo co jíst. Zbylo jen pár sudů vína, ze kterých dostal každý pohár na den. A…

A ve stáji zbyl vyhublý kozel. Samá kost a kůže a jen drobet masa, co by se za nehet vešlo. Jeden večer se Janek a Petřík, nejmladší z loupežnické bandy smluvili, že kozla i přes zákaz pána Lopaty zabijí. Ráno uslyšel prokřehlý a pohublý Lopata pod svými okny Ondřejův křik. „Hej! Co to děláte? Stůj. To nesmíš.“

„Chceš chcípnout hlady? My ne, tak uhni, nebo tě taky zabiju,“ křičel Petřík, zatímco Janek vyváděl kozla ze stáje. „Ten kozel nás má zachránit.“

„Taky nás zachrání od smrti hladem. Uhni, nebo…“

Lopata uslyšel třeskot zbraní. Rychle rozevřel okno a vykřikl. „Dost. To stačí! Pokud se chcete zabít, tak se raději vrhněme do útoku a zemřeme jako hrdinové. Ale to jsme tu nemuseli trčet tolik měsíců. Máte pravdu. Ten kozel nás může zachránit. Ondřeji. Pošleme Přibíkovi pečínku. Toho kozla zabijte a udělejte z něho pečeni na divoko. Když už nezmůžeme nic silou svých paží, pokusíme se zachránit si kůži lstí.“

Když bylo vše hotové, vybral Lopata ty nejšťavnatější kousky pečeně a ze srnčí kůže na zdi vytrhl špetku chlupů a hodil jej na ni. Pak sekanou i pečeni dali na nádherné stříbrné mísy, vyvalili poslední sudy vína. Lopata nakázal veselici. Všichni museli hlasitě pokřikovat a smát se, jak by měli všeho dostatek a nedělali si s ničím starosti. Tukem z kozla se museli všichni pomazat ruce a obličeje a pobryndat se vínem, aby z nich táhlo. Po těchto úpravách, vybral tři nejsilnější chlapy. Ti si museli vycpat břicho slámou, aby vypadali tlustí a poslal je do tábora nepřítele, jako parlamentáře, kteří jen tak z rozpustilosti nesou nepříteli pohoštění. Všichni v Přibíkově ležení zírali na ten průvod jako na zjevení. Vpředu kráčel chlap a mával bílým praporem v rukách. Občas se o něj musel opřít, tak se mu pletly nohy vysílením a hlady. Za ním nesl druhý chlap na stříbrném táce nazdobenou pečeni, třetí obrovský stříbrný džbán. Oba šli těžkým, hladovým krokem. Všichni tři byli ale na příkaz Lopaty rozesmátí na celé kolo. „Tady ti, pane Přibíku, posílá náš pán Habart rytíř Lopata něco malého k zakousnutí a hlt vína z jeho hlubokých sklepů. Máš prý si pochutnat a zítra po poledni se vypravit před bránu hradu. Pán Habart chce zahájit vyjednávání.“ Parlamentáři vyřídili co měli a těžkým krokem se odebrali zpět do hradu. „Všiml jste si, pane? Ti chlapi byli úplně na mol. Táhlo to z nich jako ze sudu a pomalu se nemohli udržet na nohou. Mezi lidma ve vsích se povídá, že ten hrad má spoustu podzemních chodeb, které snad vedou až do samotných Prachatic.“

„Ano, ano. Všiml jsem si jejich mastných hub. Určitě mají nějaké spojení se světem, anebo jim pomáhá ďábel. U takových nikdo neví. K bohu se obrací zády a pachtují se kdoví s čím.“ Tak a podobně rozmlouvali pánové Samek Sedlecký a Petr Zmrzlík z Lnář a na Kašperce, kteří se účastnili se svými muži obléhání po Přibíkově boku. „Hm, ano. Vypadá to tak. Ta pečeně je sice poněkud tuhá, ale čerstvá a to víno. Ochutnejte. Znamenitý ročník. Budeme vyjednávat. Připravte parlamentáře.“

Na hradě se na druhý den ráno začalo připravovat na vyjednávání. Všichni pucovali a cídili svoje zbraně i zbroj. Vybírali si to nejskvostnější oblečení co jim ještě zbylo v komnatách po předchozích lupech. Kuchař upekl jakousi chlebovou placku z rozemletých semínek trávy, sušených brouků a trošky obilí, co se podařilo ještě vyhrabat ze zapadlých koutů sýpek. Chleba nebyl valné chuti, ale přesto všechno to bylo čerstvé pečivo. Po poledni, když se z tábora obléhatelů vydal průvod parlamentářů v čele s Přibíkem z Klenové, byl před hrad vynesen stůl a lavice, vyvalen poslední poloprázdný soudek vína, poslední kousky studeného kozlečího a jeden jediný bochník chleba. „Vítám tě, pane Přibíku z Klenové. Buď mým hostem. Omluv mé pohoštění, ale nic lepšího na hradě nemám, v těchto pohnutých časech. Můj kuchař zkazil i ten chleba, ale počkáš-li do zítřka, určitě upeče lepší, jen co těsto připraví a ono vykyne,“ lhal z posledních sil rytíř Lopata. Násilím se nutil do úsměvu a stejně jako ostatní jeho chlapi se musel pevně ovládat, aby sám neskočil po chlebu a mase. Přibík poděkoval a ulomil si kousek chleba. Přičichl a ochutnal. Jedl už horší na četných vojenských výpravách, jichž se účastnil. Chleba byl skutečně čerstvý. Možná má hrad opravdu nějaké tajné chodby v podzemí, ale proč tedy těmi chodbami prostě neutečou. Nebo blufuje. Moji muži obrátili každý kámen v lese v okruhu několika set sáhů, ale nenašli nic, jen liščí a jezevčí nory. Mluvili dlouho o všem možném. Nenuceně konverzovali, popíjeli poslední víno a na venek se zdálo, jako když se sešli dva přátelé. Byla to zkouška nervů. Oba čekali, až začne vyjednávat ten druhý. Nakonec to Habart pod tíhou svého utrpení a pod hrozbou, že dojde víno i maso s chlebem a on už nebude mít co nabídnout, začal hovořit k věci, jež oběma ležela na srdci jako kámen. „Dost už těch povídaček, pane Přibíku. Pojďme k věci. Oba víme proč jste tady. Nebudeme tedy soudit věci, co se staly. Zaměřme se na budoucnost. Vy se rozhodně neotočíte k mému hradu zády a já zase chci přežít a zachránit, co se dá. Oba jsme tvrdohlaví a oba známe situaci. Jen vy jste na tom o malinko hůře, protože pokud se obléhání protáhne ještě na jednu zimu, sní vás prachatičtí radní i s botami, protože vaše obléhání bude stát tolik, kolik moje loupení po celých deset let. Nabízím vám obchod. Necháte mne a moje muže svobodně odejít s tím co uneseme – a co zůstane na hradě, je vaše.“

Jednali krátce, protože co Lopata navrhnul, byla čirá pravda. Sázel sice všechno na jednu kartu, ale věřil v Přibíkův zdravý rozum a jeho rozhodnutí podpořil příslibem nadité truhličky zlaťáků. Večer stál Habart s Ondřejem na hradbách a pozorovali nepřátelský tábor. „A co když nabídku nepřijme. Co když se rozhodne nás dále obléhat, Co když prokouknul tvoji fintu, pane. Co bude pak? Vzdáme se?“

„Musíš věřit, Ondřeji. Věřit a modlit se, pokud to umíš. Přibík sám je již unaven dlouhým nečinným ležením. I on chce skončit co nejdříve. A náš dárek jeho rozhodnutí jistě uspíší.“

„A když ne, pane?“

„Tak vyrazíme na poslední výpad, tak jako na Lopatě a dá-li bůh, sejdeme se v lesích na Libíně.“

Ráno se chystali loupežníci buď na odchod, nebo na výpad. Před polednem přišel parlamentář a vzkázal, že Přibík souhlasí a že mohou svobodně odejít. „Hurrráááá. Hurrrááá.“ Ozvalo se z hrdel zbylých loupežníků. Ta zpráva jakoby jim vlila do žil novou krev. Popadli truhlice se svým majetkem a vyrazili z brány hradu Hus, jenž se jim stal na dlouhé roky domovem. Truhlice, které před tím unesli hravě dva lidé, nesli nyní čtyři a ještě byly poloprázdné, tak byli hrdinové z Husu zesláblí. Nohy jim podklesávaly, ale přesto kráčeli s hlavou hrdě vztyčenou špalírem Přibíkových vojsk. To vzdalo čest té hrstce obránců, kteří poutali na jedno místo po osm měsíců téměř dvě stovky mužů. „Vidíš ty truhly? Ty jsou jistě plné zlata a šperků. Vidíš, jak jsou těžké. Čtyři muži je nemohou unést.“ Tak a podobně si špitali vojáci a těšili se na to, že loupežníci neodnesli všechno a že i na ně něco na hradě zbylo. Habart se svými muži se ztratili v lesích a víc se už do hromady nedali, aby společně loupili. Habart byl pověrčivý a do třetice nechtěl svůj osud pokoušet. Změnil si jméno a zakoupil malý svobodný statek kdesi na Budějovicku. Prý si osvojil nějaké děvčátko a tak namísto milující ženy, získal na stáří milující dceru. Hrad Hus vojáci vydrancovali a pobořili na rozkaz prachatických. Prý aby už nikdo z těchto míst nemohl škody na majetku druhých činiti. Z těchto dob jde legenda o velkém bohatství, které nemohli loupežníci pobrat a je zakopáno někde ve sklepeních hradu. Rovněž ona zlatá husa na vejcích, po které mé hrad jméno, ještě neustále sedí ve zlaté ošatce. A tak co nezničili vojáci, dodělali hledači pokladů, kteří hrad mnohokrát překopali. Mnoho lidí se pokusilo tyto poklady získat. Chodily po zbytcích hradu a volali: „Zlatá huso, dej nám vejce.“ Ale odpovědí jim byla jen posměšná slova ozvěny. Jednoho chalupníka z Křišťanovic prý taky popadl mamon a vydal se do zříceniny hradu Husy pokusit o štěstí. Dlouho kopal až se propadl do nějakého sklepení, kde našel kachlíky z vyobrazením husy na ošatce. Po tři dny a noci se pokoušel dostat ven. Až čtvrtého dne se vyškrábal hladový na povrch, když prý mu před tím ukázaly cestu divná stvoření jakoby z mlhy upletených a po té co jim poděkoval, prý do nebe odletěly. Farář tenkrát řekl, že by to mohly být duše zemřelých loupežníků, které se prý osvobodily dobrým skutkem, když mu cestu ze sklepení ukázaly. Dlouho pak v rodině předávali tento kachlík na památku marného hledání svého předka a na památku slavného hradu vůbec a k tomu si vyprávěli tuhle pověst..