Kraslice (Hausberg)

1272, kdy jej Přemysl Otakar II. udělil jako léno Jindřichovi staršímu z Plavna i s osadou v podhradí a přilehlým okolím s měděnými doly. To je současně i první zpráva o Kraslicích. Toto panství pak zůstalo královským korunním lénem až do r. 1577. Do r. 1370 je drželi páni z Plavna a pak opět připadlo přímo koruně. R. 1401 zastavil Václav IV. Kraslice saským rytířům Jindřichovi a Konrádovi z Reitenbachu. Ti však přešli r. 1404 na stranu míšeňského markraběte Viléma, který tehdy bojoval v Německu proti Václavovi IV. Navíc Reitenbachové se svými příbuznými podnikali z hradu četné loupeživé a pustošivé nájezdy do okolí, a proto byl r. 1412 chebským landfrídem vedeným loketským purkrabím Jankem Maleříkem dobyt a pobořen; zároveň zde byli zajati Jindřichův a Konrádův bratr Vilém a Konrádův syn Konrád. Zbylí Reitenbachové se podrobili králi a zajatci byli propuštěni. Hrad zatím obsadil Janek Maleřík, musel jej však na Václavův rozkaz krátce po r. 1413 vrátit původním držitelům, kteří své sídlo patrně opravili. Reitenbachové prodali kraslické manství r. 1448 Neidhardovi Tostovi. Nedlouho potom připadl hrad Jindřichu II. z Plavna. Tento přední člen zelenohorské jednoty se dostal záhy do konfliktu s novým králem Jiřím z Poděbrad i se sousedním kurfiřtem saským. Když Jindřich viděl, že vojensky kraslický hrad neudrží, raději jej vypálil sám. To poskytlo králi Jiřímu záminku, aby mu kraslické panství definitivně odňal a dal je v léno svým saským stoupencům bratrům Konrádovi, Hanušovi a Pecoldovi z Miliny. Ale r. 1487 je získali zpět páni z Plavna. Kraslice tehdy držel jako manství Jindřich III., syn bývalého odpůrce Jiřího z Poděbrad Jindřicha II. Na začátku 16. století, v místní válce mezi Šliky a loketskými many a měšťany, ztratil Jindřich III., který byl tehdy hejtmanem Loketského kraje, načas hrad a panství, jež Šlikové dobyli. Kraslice mu byly vráceny teprve rozhodnutím zemského soudu v Praze r. 1506, který šlikovsko-loketský spor urovnal. Jindřich, jenž zemřel r. 1519, svěřil panství (asi jako zástavu) Václavu Elpognárovi ze Senfeldu. Krátce potom získal Kraslice za neznámých okolností Hanuš Pluh z Rabštejna, pán na Bečově a pozdější nejvyšší kancléř Království českého. Ten je prodal r. 1527 se souhlasem krále Ferdinanda I. Jeronýmovi Šlikovi z Holiče. Po nezdařeném povstání českých stavů proti Ferdinandovi I. v r. 1547 byl Šlik r. 1548 nucen vyměnit Kraslice i s výnosnými rudnými doly a jiným šlikovským zbožím s králem za švamberské panství. V té době byl ještě hrad obyvatelný. Ferdinand I. jej asi kolem r. 1551 věnoval i s panstvím svému oblíbenci Jindřichovi IV. z Plavna, nejvyššímu kancléři Království českého; v té době mu byl zastaven celý Loketský kraj. Ovšem krátce po Jindřichově smrti r. 1554 prodali jeho zadlužení synové Kraslice opět Šlikům, tentokrát Jáchymovi. O Kraslice se ucházel r. 1567 i král Maxmilián II., ale než se rozhodl hrad s panstvím vykoupit, získal je Jiří Glouchovský ze Šumburka, který na králi r. 1577 vymohl, že Kraslice byly zapsány jeho rodu dědičně. Protože noví držitelé panství bydleli od druhé poloviny 16. století v novém panském domě u farního kostela, starý hrad zůstal opuštěn a jeho zdivo sloužilo jako stavební materiál. Šumburkům se podařilo udržet Kraslice přesto, že byli luteránského vyznání, až do r. 1666, ale pak museli prodat panství Janu Hartvíkovi z Nostic, jehož rod už ve zdejším kraji získal v r. 1622 panství Falknov (dnes Sokolov) a v r. 1627 Jindřichovice. Nosticům patřily Kraslice až do r. 1848. Z bývalého hradu nezbyly kromě dobře patrného hradiště s valy a příkopy žádné stavební části. Na zalesněný hradní vrch vedou dnes dvě přístupové cesty – jedna od kostela, druhá od horního konce města. Obě se spojují pod vrcholem a stoupají k nejvyššímu místu bývalého hradu, skalnatému bradlu, které se prudce svažuje k západu do údolí Stříbrného potoka..