
Malebné obci České Olešné, rozkládající se na pomezí Českomoravské vrchoviny, Javořické vrchoviny známé jako Česká Kanada a Třeboňské pánve dominuje rozsáhlý dvojkřídlý zámek na břehu Zámeckého rybníku.
Ačkoliv samotný název umísťuje obec do Čech, jedná se o nejzápadnější moravskou obec, které přídomek „česká“ přisoudili, aby jí odlišili od sousední Nové (pův. Německé) Olešné.
V blízkém okolí zámku je možné navštívit známý Tůmův vrch se zříceninou loveckého hrádku (zámečku) ze 16. století, která však v roce 2013 podlehla celkové zkáze.
Na zámecká křídla navazují další tři přízemní hospodářská křídla, krytá rovněž mansardovou střechou, které uzavírají nepravidelné pětiboké zámecké nádvoří. Vstup do nádvoří je skrz průjezd zámecké brány v severní části východního křídla..
V letech 1650 - 1750 drželi zdejší statek Allmannové z Allmsteinu, 1751 - 1800 Moschlitzové, kteří dali podnět k přestavbě zastaralého sídla v moderní barokní zámek s velkým hospodářským dvorem. Roku 1810 koupil Olešnou francouzský emigrant Josef z Laboriette, po klterém r. 1827 dědila hraběnka Terezie Trautmannsdorfová. Roku 1867 prodal její syn Josef Olešnou Karlu Lenertovi, od jehož dědiců koupil roku 1892 velkostatek továrník a měšťan z Počátek Karel Brdlík. Jeho potomci vlastnili Olešnou až do roku 1951, kdy jej zkonfiskoval komunistický stát. Budovu zámku využívaly státní statky jako ubytovací zařízení, v letech 1956-67 sloužil jako domov důchodců a poté v něm byl ústav sociální péče. Roku 1995 restituoval zámek p. Brdlík a o pět let později se ÚSP přestěhoval do Jindřichova Hradce. Roku 2013 koupila zámek rodina Sýkorů, která zámek postupně rekonstruuje. Názory na vznik zámku se v literatuře značně liší. Kolektivní dílo nakladatelství Academia z r. 1986 jej považuje za klasicistní novostavbu Josefa Laborietta z počátku 19. století, podle Ladislava Hosáka jde o přestavbu zchátralé tvrze z poloviny 18., století a konečně Miroslav Plaček považuje za stavebníky zámku Allmanny z Allmsteinu po polovině 17. století. Klasicistní přestavbu po roce 1810 pak Plaček i Hosák shodně připisují Josefu Laboriettovi.