Beckov

Hradní jádro tak získalo délku takřka 100 m, do něhož se vstupovalo od jihu, z jediného přístupného místa. Pro umístění nepravidelně lichoběžníkového paláce (cca 16–23 m x 10 m) byla zvolena nejchráněnější severozápadní poloha na okraji srázu. Další obytné stavení obdélného půdorysu (9 x 21 m) stálo při jihozápadní hradbě. Zdrojem vody se stala rozměrná, ve skále vylámaná cisterna. Koncem 13. století byla vstupní část hradu zesílena vložením mohutné obranné hranolové věže – bergfritu. Věž stála v jižním ohybu obvodové hradby a byla přístupná pouze z ní portálkem v patře. V této době bylo vymezeno kamennou hradbou i nevelké předhradí na jižním a jihovýchodním úpatí jádra hradu. Odtud směřovala do horního hradu přístupová rampa. Výrazných opevňovacích prací se hrad dočkal za Matúše Čáka na poč. 14. století, kdy byla přístupová část hradu rozšířena k jihu o úzký přístupový koridor zakončený dovnitř otevřenou hranolovou věží. Starší předhradí bylo rozšířeno severním směrem podél východního úpatí skalního bradla až k severovýchodu, kde byla v nejnižší poloze zřízena hradní studna. Ke hradbě staršího předhradí byly dále přistavěny zevnitř hospodářské objekty. Za Ctibora ze Stibořic byl koncem 14. století výrazně upraven starý severní palác. V severní části hradu tak vznikl kolem malého centrálního nádvoří uzavřený palácový komplex, výškově sjednocený průběžnými sedlovými střechami. Vstupní hmotu tohoto komplexu tvořil nově vystavěný tzv. Příčný palác s průchodem v ose stavby. Celku dominovala nově zřízená hradní kaple, jejíž polygonální závěr vystupoval před hmotu staré obvodové hradby. Vysoký vnitřní prostor kaple byl zaklenut členitou žebrovou klenbou, stěny vyzdobeny nástěnnými ornamentálními a figurálními motivy, které se ve zbytcích dochovaly až do konce 19. století. Starší patrový severní palác byl přestavěn do podoby dvojtraktové vícepatrové stavby. O vysoké umělecké úrovni přestavby svědčí množství dochovaných kamenných prvků ostění a fragmentárně zachované nástěnné malby. Jižní části jádra hradu nadále dominovala mohutná hranolová věž, která byla využita k obytnému účelu. V renesančním slohu byl nově vystavěn na starších základech západní palác. Stiborští dbali i na obranyschopnost hradu. Rozšířili kamenné hradby předhradí a opevnili i rodící se podhradní osadu při západním úpatí skalního suku. Opevnění horního hradu obohatili o západní hranolovou a východní oválnou baštu. Za Bánffyů byl hrad, především jeho severní palácová část zvýšena o obloučkovou atiku, která pohledově hrad sjednotila. Ve východní části horního hradu byly vystavěny menší provozní objekty a vně nich byla k hradní skále přistavěna mohutná polygonální dělová bašta o několika patrech, která měla zabránit ostřelování z východních planin. Dalším počinem Bánffyů bylo zdokonalení hlavního vstupu do hradu vybudováním nevelkého barbakánu s kolébkovým padacím mostem..

Intenzivní osídlení hradního bradla lze datovat do 9. století, kdy zde vzniklo velkomoravské hradiště. To lze snad ztotožnit z hradem „Blundus“ v tzv. Anonymově kronice. Tato kronika zmiňuje osídlení hradu již před příchodem starých Maďarů do Karpatské kotliny. Právě Maďaři hrad obsadili a pojmenovali názvem Bolondóc. Významnost hradu se projevila i na zdejším umístění sídla pohraniční župy. Významný růst důležitosti hradu vyvrcholil ve 12. století, kdy zde byl vystavěn kamenný hrad. Do té doby se dá mluvit pouze o lehčím opevnění. Vlastníkem Beckova se stal uherský král, který díky němu upevňoval své postavení v kraji. Na počátku 14. století získal hrad do svého držení válečník Matúš Čák zvaný Trenčianský. Za něj došlo k vylepšení opevnění hradu. Po jeho smrti v r. 1321 se hrad vrátil do královských rukou. Roku 1388 král hrad prodává původně polskému šlechtici Ctiboru ze Stibořic, který zbohatnul z odměn za své zásluhy a oddanost uherskému králi Zikmundovi. Ctibor postupně získal na dvacítku hradů v Pováží a sám se tituloval jako „pán celého Pováží“. Právě Beckov si zvolil za svůj sídelní hrad a to se projevilo i na reprezentativních přestavbách, které zcela změnily původní siluetu starého hradu. Celkově se za rodu Stiborských stal Beckov jedním z nejhodnotnějších a nejvýstavnějších sídel počátku 15. století na území střední Evropy. Sňatkovou politikou se hrad dostal po smrti Ctibora mladšího v r. 1434 do rukou rodu Bánffyů, za nichž hrad prošel postupnou modernizací v duchu nastoupivší renesance. Současně byla posílena i obranyschopnost hradu, což se projevilo při odražení náporu Turků v r. 1599. Ti tehdy vypálili pouze městečko pod hradem. Po vymření rodu Bánffyů po meči na konci 16. století se hrad rozdělil mezi vícero dědiců, což negativně přispělo k jeho chátrání. Ještě na konci 17. století byly opraveny hradní střechy. Konec života hradu znamenal velký požár městečka v r. 1729, který se nešťastně přenesl i na hrad a ten již nebyl obnoven. Ještě na konci 19. století byly na hradě velké plochy stěn s ornamentální a figurální výzdobou, kvůli jejichž ochraně byla alespoň v kapli zřízena provizorní střecha. Avšak i ta vzala časem za své. Na sklonku 70. let 20. století byla rozsáhlá zřícenina zachráněna dlouhodobou památkovou konzervací, která však ne vždy citlivě respektuje původní charakter stavby a způsob zdění. Záchraně předcházel v letech 1970–76 komplexní památkový a archeologický výzkum. Teprve po čtvrt století trvající konzervaci byl hrad opět zpřístupněn veřejnosti..