Hausberk

A. Sedláček toho viděl před sto lety nejspíš více. Přicházíme-li od západu po hřebeni, můžeme tušit přístupovou cestu. Z vrcholu není žádný výhled. Obcházíme-li vrchol, je vše zarostlé, zapadané polámanými stromy. Přesto má místo svoji atmosféru. Není divu, že sem Hermann Schefczik umístil děj svého románu Goldenes Sterben. V roce 2005 na kraji lesa opět umístěny cedulky upozorňující na vojenský prostor, kam je vstup zakázán..

Pravděpodobnější jsou však pouze dřevěné konstrukce. Hrad nebyl určen k bydlení, asi zde pouze dlouhodobě působila vojenská posádka..

T. Durdík jej zařazuje mezi starší skupinu šumavských horských hrádků. Pokus F. Kubů ztotožnit Hausberk s hradem Waltershausen, který je znám z pramenů, neodpovídá dosud zjištěným skutečnostem. Podle této teorie byl hrad postaven po roce 1360 vyšehradským proboštem Dětřichem z Portic na obranu vsí náležejících původně ke klášteru ve Zlaté Koruně. Ty v roce 1395 získal klášter zpět a hrad měl poté zaniknout. Nelze však pominout, že veškerý archeologický materiál nalezený na lokalitě pochází již ze 13. století. Také vzdálenost hrádku od osídlení této teorii na věrohodnosti nepřidává.

j. na severozápadním jeho konci, spatřují se základy staré věže. Na hradišti samém jakož i v okolí jeho na tu stranu k Parkfrydu a při cestě staré vykopali železné zbraně a rozličné starožitnosti. Krajina okolní zalidněna asi ve 14. sto letí, ale o vesnice, které tu povstaly, byly r. 1393-1395 tuhé pře mezi klášterem Korunským a kapitolou Vyšehradskou. Mezi těmito vesni cemi připomínají se Parkfryd, Zalnava, Purgstall a Walterstift; poslední upomíná na pověsť, že se hrad na Hauberce Walters-¨ hausen nazýval. Roku 1412 propůjčil klášter šest vesnic králi Vácslavovi, mezi nimiž se Parkfryd, Zalnava a Purgstall nacházely. Po smrti králově navráceny zase klášteru (r. 1420), ale možná dosti, že v 7 posledních letech krále Vácslava tu hrad nějaký postaven. Roku 1460 zastavil klášter vesnice dotčené Prokopovi z Rabšteina, v jehož rodě se ještě r. 1476 nacházely. Později nabyli páni z Rožem berka rychtářství Zalnavského dědičně. Roku 1541 patřily ke Krum lovu a k tomuto rychtářství ves Zalnava s podacím, Parkfryd, Šumberk, Hyntrynk, Šonov, mlynáři pod Poděhusy a Kunšova pu stota v Hlásce. Kdož ví, zdali se v těchto názvech upomínka na bývalý hrad neskrývá. Vsi Walterstift a Purgstall spustly snad již v 15. věku..

Jen se tam ve skále nesmí člověk dlouho omeškat. Sotva pašije doznějí, hora se zase na rok zavře. Jedna chudá žena chtěla si kdysi taky něco z toho pokladu odnést. Vydala se proto i se svou malou dceruškou k hoře, která se otevírala, zrovna když přicházely. Matka s dítětem vběhla do otvoru ve skále, posadila malou na hromadu zlata tam v jeskyni uvnitř a začala v horečném poblouznění plnit tašky poklady zářícími všude kolem. V Želnavě před oltářem kostela farář skončil čtení pašijí a hora se s rachotem zavírala. Žena ještě stačila vyběhnout, pro své tašky zapomněla ale na dítě tam v jeskyni. Vchod do skály zmizel beze stopy. Ta bohatá ubožačka teď slíbila dát své poklady tomu, kdo jí z hory přinese její děvčátko. Radili jí, aby počkala do příštího Velkého pátku. Toho dne šla napřesrok ta nešťastná zase k Hradu. Skála se před ní pomalu otevřela a ona nedočkavě vběhla dovnitř. Uviděla dítě, jak se jí směje vesele vstříc. V rukou držela dívenka velké růžolící jablko (i v originále "rotwangige Apfel"! – pozn. překl.). Šťastná matka už se ani neohlídla za poklady. Popadla malou a spěchala ven z jeskyně. To dítě pak vyprávělo, že za ním den co den přicházela tam v hoře nějaká paní bíle oděná, hrála si s ním a dala mu i to jablko..