klášter trinitářů s kostelem sv. Jana z Mathy

Průčelí je ve vertikálním směru členěno pilastry do menších polí, v nichž jsou umístěna okna a mělké niky. Do předsíně kostela se vstupuje střední osou průčelí bohatě zdobeným kamenným portálem, zakončeným rozlomeným tympanonem. Nad portálem je umístěna sochařská skupina andělů přidržujících symboly Nejsvětější Trojice. Nad vstupem se dále nachází kartuš s latinským nápisem TRES UNUM SUNT („Tři jsou jedno“). Trinitářský kostel představuje svým architektonickým pojetím typ centrálního jednolodního chrámu vystavěného na oválném půdorysu, s věncem mělkých kaplí rozmístěných po jeho obvodu. V porovnání s poměrně střídmým exteriérem zaujme interiér především bohatou výtvarnou výzdobou. Vnitřní stěny kostela na první pohled upoutávají barevně jednotnou imitací mramoru, která nechává plně vyniknout klenební malby. Z eliptického půdorysu hlavní lodi vystupuje šest bočních mělkých kaplí, po třech na obou delších stranách. Každá z nich je vybavena oltářem shodné sloupové architektury, avšak s rozdílnou ikonografickou náplní. V první kapli vlevo od vstupu se nachází oltář zasvěcený zakladateli trinitářského řádu, svatému Janu z Mathy. Na oltářní menze jsou umístěny sochy uherských králů–světců, vlevo svatého Štěpána I. a vpravo svatého Ladislava I. Střední kaple na obou stranách lodi jsou nejen stavebně nejvýraznější, ale také tematicky provázané. Oltář Bolestné Panny Marie v levé kapli obsahuje obraz Ukřižování od řeholního umělce, fratra Hermana. Sochařskou výzdobu oltáře tvoří plastiky Bolestné Matky Boží a svatého Jana Evangelisty, které jsou dílem významného bratislavského sochaře Štěpána Steinmasslera. Oltář v protější kapli, zasvěcený Panně Marii, je ze všech oltářů v kostele nejstarší. V roce 1728 jej nechal zhotovit palatin Pavol Pálfi. Sloupový oltář nese ve svém středu pozoruhodný obraz zázračné Piety. V pozadí malby je zachycena krajina s vyobrazením zámecké zahrady a hořících hospodářských budov – jedná se o vedutu obce Kráľová pri Senci, kde se tento obraz těšil v 17. století mimořádné úctě. Oltář je doplněn sochami dvou světců, vlevo svatého Josefa a vpravo svatého Liboria, biskupa. Poslední kaple na levé straně lodi obsahuje oltář s obrazem znázorňujícím boj archanděla Michaela s ďáblem. Nad oltářem je umístěn kartušový nápis s textem QUIS UT DEUS („Kdo je jako Bůh?“) a po stranách obrazu stojí sochy archandělů Michaela a Gabriela. Závěr poměrně hlubokého presbytáře vyplňuje hlavní oltář. Na místě dnešního oltáře se původně nacházela jiná oltářní struktura, jejíž podoba však není známa. Z roku 1728 se sice dochoval koncept smlouvy na jeho zhotovení, tento dokument však nebyl podepsán ani objednavatelem, ostřihomským arcibiskupem Imrich Esterházy, ani umělcem Antonio Gaetano Bussi († kolem roku 1732). Okolnosti vzniku i konkrétní podoba tohoto oltáře tak zůstávají pouze v rovině hypotéz. Na základě dochovaných pramenů lze předpokládat, že Bussi v uvedeném roce vytvořil alespoň sochařskou výzdobu hlavního oltáře pro tehdy nově dokončený chrám. Na počátku čtyřicátých let 18. století však došlo k definitivní úpravě výzdoby interiéru kostela. Původní hlavní oltář s Bussimu připisovanými sochami byl pravděpodobně odstraněn a nahrazen novým monumentálním reprezentačním oltářem podle návrhu Bussihova krajana, architekta a scénografa Antonio Galli da Bibbiena. Základní kámen oltáře byl položen 30. června 1747 a spolu s bočními oltáři svaté Anny, svatého Michaela archanděla a svatého Jana Nepomuckého byl slavnostně vysvěcen 3. srpna 1752. Stejně jako u ostatních oltářů v kostele je i zde použita sloupová architektura, tvořená čtveřicí kanelovaných sloupů s korintskými hlavicemi. Ústředním prvkem je oltářní obraz od německého malíře Franz Xaver Palko (1724–1767), znázorňující zakladatele řádu, svaté Jana z Mathy a Felixe z Valois, při vykupování křesťanských otroků z tureckého zajetí. K tomuto obrazu se v Art Institute of Chicago dochovala unikátní, umělcem signovaná skica z roku 1745. Oltář doplňují postranní sochařské plastiky svaté Anežky a svaté Kateřiny Alexandrijské, umístěné na nízkých podstavcích v mělkých i vysokých nikách zakončených konchou ve tvaru mušle. Jejich autorství je tradičně připisováno vídeňskému sochaři Johann Joseph Resler (1702–1772), který pracoval rovněž pro trinitáře ve Vídni a Trnavě. Podle některých pramenů však mohou být tyto sochy dílem mnichovského sochaře Johann Baptist Staub (1704–1784).Na pravé straně lodi se rovněž nacházejí tři boční kaple. Kromě střední kaple s oltářem Piety jsou zbývající dvě kaple vybaveny oltáři zasvěcenými světcům, kteří se dlouhodobě těšili mimořádné úctě. Oltářní obraz na oltáři situovaném vpravo při presbytáři, s patrociniem svaté Anny, zobrazuje Svatou rodinu. Po stranách oltáře jsou umístěny sochy svatého Jana Křtitele s tradičními atributy – křížem a beránkem – a jeho otce Zachariáše, ztvárněného v ustálené ikonografické podobě s tabulkou nesoucí nápis IOANNES EST NOMEN EIUS („Jan je jeho jméno“), odkazující na Lukášovo evangelium (Lk 1,63). V pravé kapli při vstupu se nachází oltář zasvěcený svatému Janu Nepomuckému, jednomu z českých zemských patronů, jehož úcta byla mimořádně rozšířena i na Slovensku. Po stranách oltářního obrazu stojí sochy svaté Barbory a svaté Tekly. Z koncepce uvedených bočních oltářů se výrazně vymyká oltář umístěný na zdi vpravo od presbytáře, který postrádá klasickou sloupovou architekturu. Oltář z roku 1736 úzce souvisí s působením významného rakouského pozdně barokního sochaře Georg Raphael Donner v uherském prostředí. Oltářní kompozice zobrazuje letící anděly, kteří přidržují obraz Panny Marie s Ježíškem – jedná se o kopii díla Krásná Panna Maria od německého renesančního mistra Albrecht Altdorfer († 1538). Autor oltáře, jehož identita není jednoznačně doložena (část badatelů jej na základě typologických souvislostí připisuje přímo Donnerovi, jiní spíše některému z umělců z jeho okruhu), umístil do středu rozevřeného baldachýnu kultovní obraz Zázračné Panny Marie a inscenoval výjev jeho přinesení anděly na zem. Nad drapérií dvojice andílků přidržuje rozvinutou stuhu s mariánskou invokací SANCTA MARIA ORA PRO NOBIS („Svatá Maria, oroduj za nás“). Donátorem oltáře byl předseda Uherské královské komory, hrabě Karol Ziči. Na protilehlé stěně je umístěna dřevěná kazatelna, pozoruhodná plastickou výzdobou se čtyřmi evangelisty, osazenými na baňatém řečništi. Vrchol zvukové stříšky završuje sousoší Nejsvětější Trojice. Nejhodnotnějším uměleckým artefaktem interiéru kostela svatého Jana z Mathy je jeho stropní malba. Ústřední prostory barokních chrámů bývají zpravidla zakončeny kupolí, která nejen zajišťuje přísun světla, ale zároveň poskytuje ideální plochu pro výtvarné ztvárnění nebeské sféry a božské transcendence. Uměleckým cílem bylo vytvoření iluzivního prostoru, v němž se prolíná „pozemské“ s „nebeským“, „přirozené“ se „zázračným“, a který vede pohled diváka od hmotného, pomíjivého světa k mystické představě božského ráje. Skutečná kupole je nahrazena iluzivní malbou aplikovanou na poměrně vysoké a téměř ploché klenbě. Autorem této malířské iluze je italský pozdně barokní malíř Antonio Galli da Bibbiena..

Roku 1515 kostel těžce poškodil požár. Když se pak roku 1528 rozšířila zpráva o blížícím se nebezpečí tureckých nájezdů, rozhodla městská rada z obranných důvodů o jeho zboření. Poslední hmotné stopy po někdejším chrámu zanikly v roce 1581. Na jeho místě byl léta Páně 1717 založen nový kostel se dvěma nízkými věžemi. Stavba vznikla jako součást barokního kláštera řádu trinitářů, jehož hlavním posláním bylo vykupování křesťanů z tureckého zajetí. Kongregaci do Prešpurku uvedl ostřihomský arcibiskup Leopold Kollonich. Dne 12. června 1717 posvětil nitranský biskup Ladislav Adam, hrabě Erdődy, který v Prešpurku zastupoval tehdejšího uherského primasa Christiana Augusta Saského, základní kámen řeholního kostela. Stavba byla dokončena o osm let později. Dochované dobové prameny uvádějí, že posvěcení kostela se uskutečnilo 7. července 1725. Autorství architektonického projektu je připisováno Johannu Lukasovi von Hildebrandtovi. Vlastní realizace stavby však probíhala, a patrně byla v jejím průběhu i částečně modifikována, pod stavebním dozorem Franze Jänggla, jehož zásahy mohly ovlivnit konečnou podobu architektonického řešení. Ačkoli byl nový kostel dne 7. června 1725 slavnostně posvěcen, proces dokončování interiéru a realizace výtvarné výzdoby se protáhl na značnou část 18. století. Takový postup byl v barokním období běžný a odrážel finanční i personální možnosti řeholního řádu. Paralelně s výstavbou kostela probíhala rovněž realizace klášterního areálu. Základní kámen klášterní novostavby byl položen dne 29. června 1721 palatinem Mikulášem Pálfim, čímž byl formálně zahájen stavební proces komplexu, jenž měl vytvořit funkční i ideové zázemí pro působení trinitářského řádu v Prešpurku. Klášter si příslušníci řehole vystavěli na místě staršího hřbitova, náležejícího ke zbořenému kostelu svatého Michala, a v roce 1727 jej vysvětili. Svému původnímu účelu sloužil až do konce 18. století, kdy museli trinitáři klášter opustit v důsledku reforem císaře Josefa II. Budova se poté stala erárním majetkem a roku 1783 byla podle návrhu vídeňského stavitele J. Thallera přestavěna na vojenskou nemocnici. V roce 1844 prošla další přestavbou, tentokrát podle projektu Ignáce Feiglera st., při níž byla upravena pro potřeby župního úřadu a získala funkci Župního domu. V letech 1939-1994 zde sídlila Slovenská národní rada. Kostel sloužil v letech 2003–2009 jako dočasný katedrální chrám vojenského ordinariátu na Slovensku. Dnes slouží jako farní..