kostel Nejsvětějšího Spasitele

Stavba se svým monumentálním hlavním průčelím, rytmizovaným čtveřicí vysokých půlkruhově zakončených oken a trojicí portálů, obrací k prostoru mezi Hlavním a Františkánským náměstím. Jinak poměrně střídmá fasáda je výtvarně akcentována dveřmi dvou bočních portálů a především hlavního vstupu, nad jehož horní římsou je umístěn reliéfně provedený erb jezuitského řádu. Ten je zasazen do stylizovaného akantového věnce a po stranách nesen plastickými štukovými volutami. V horní části erbu se nachází písmena IHS, zkratka latinského Iesus Hominum Salvator (Ježíš, Spasitel lidstva), pod nimi je znázorněno planoucí srdce. V kartuších pod erbem je umístěn nápis IX DEVS DILEXIT MVNDVM, citát z Janova evangelia „Neboť Bůh tak miloval svět“ (Jan 3,16). Původně se však v kartuších nacházely reliéfní erby Uherska a kardinála Leopolda Kolonice. Vstup do chrámu je veden hlavním portálem s pilastry. Dvoukřídlé dveře s bohatě profilovaným rámováním a ústředním motivem maskaronů představují mimořádně cenný doklad řezbářského umění první poloviny 17. století. Střídmá architektonická forma exteriéru kostela je ve výrazném kontrastu s bohatě koncipovaným interiérem, jenž se vyznačuje vysokou koncentrací uměleckořemeslných a výtvarných děl mimořádné historické i umělecké hodnoty. Interiérovému mobiliáři dominuje hlavní oltář, doplněný šesti bočními oltáři, trojicí barokních zpovědnic a reprezentativní rokokovou kazatelnou. Kostel je koncipován jako trojlodní halová stavba, jejíž prostor je osvětlen vysokými okny situovanými v bočních lodích. Presbytář, organicky začleněný do půdorysu stavby, je od hlavní lodi oddělen výškovým odstupem tří stupňů, mramorovou balustrádou a vítězným obloukem. V západní části interiéru se nachází varhanní empora, dochovaný relikt původní interiérové architektury z třicátých let 17. století. Na severní stěně při vstupu je osazena sádrová socha svatého Antonína Paduánského z roku 1912, dílo bratislavského sochaře a malíře Alojze Rigela. Původní barokní sloupový hlavní oltář byl realizován v letech 1721–1722 vídeňským truhlářem Johannem Jakubem Müllerem. Oltářní obraz vytvořil vídeňský malíř Anton Wellser, zatímco sochařská výzdoba – zahrnující plastiky svatého Jana Křtitele, svatého Jana Evangelisty, archanděla Michaela, anděla strážného a další figury v nástavci – je dílem vídeňského sochaře Johanna Andrease Englauera. Na sklonku 19. století byl původní oltář odstraněn. Oltář nahradila současná monumentální neobarokní struktura s ústředním obrazem Proměnění Páně na hoře Tábor od bratislavského malíře Sebastiána Majsche. V horní části nástavce je situován kříž a emblém jezuitského řádu, pod nimi obraz Boha Otce z roku 1884 od Josefa Jindřicha Kriklera. Oltář doplňují sochy svatých Petra a Pavla s tradičními atributy a v nástavci plastiky archanděla Michaela a anděla strážného. Mensa i spodní partie oltáře jsou zdobeny kvalitními řezbářskými reliéfy s bohatou křesťanskou symbolikou. Významným výtvarným prvkem presbytáře je rozměrná nástěnná malba Eucharistický Ježíš (880 × 600 cm) z roku 1926, umístěná na pravé stěně nad vstupem do sakristie. Autorem je Alojz Rigele, který dílo provedl bez předběžné kartonové přípravy přímo v definitivní podobě. Ze stejného roku pochází rovněž olejomalba na stropě presbytáře – kruhový dřevěný medailon o průměru jednoho metru s tváří Krista jako Nejsvětějšího Spasitele, lemovanou trnovou korunou. Rigele se podílel i na freskové výzdobě klenby hlavní lodi s eucharistickými motivy, jež však byla při restaurátorských zásazích v roce 2004 odstraněna. Na pravé straně presbytáře se nachází nejvýznamnější umělecké dílo chrámu – rokoková kazatelna z roku 1753. Na objednávku bratislavského komorníka Antona Jägera ji vytvořil sochař Ľudovít Gode († 1759), žák G. R. Donnera. Kazatelna patří k vrcholným příkladům rokokového sochařství na území Slovenska. Baldachýn završuje socha sedícího Krista Spasitele, pod níž jsou umístěny plastiky dvou andělů s atributy Starého a Nového zákona. Na čelní straně zvukové stříšky se nachází kartuš s latinským nápisem QUI EX DEO EST VERBA DEI AUDIT (Jan 8,47). Z hlavní lodi je přístupná krypta rozkládající se pod celou severní (levou) boční lodí. Jsou zde pohřbeni významní jezuité působící v bratislavské komunitě. Mezi nimi i kardinál Leopold Kolonič, který se zasloužil o předání kostela jezuitskému řádu. Zemřel roku 1707 ve Vídni, avšak na vlastní přání byl pochován v kryptě kostela „podle zvyklostí Tovaryšstva Ježíšova, bez pohřební okázalosti“..

Stavba, realizovaná v duchu doznívající renesance na místě bývalého tzv. Armbrusterova domu, vznikla pod vedením německého stavitele Hanse Stosse z Augsburgu. Podle dobových předpisů musel evangelický kostel splňovat přísná omezení: svým zevnějškem nesměl připomínat sakrální stavbu, nemohl mít věž a presbytář musel být začleněn do půdorysu hlavní budovy. Stavba, která svou velikostí výrazně vyčnívala nad okolní zástavbu, byla po dokončení zasvěcena Nejsvětější Trojici. Evangelická obec užívala kostel pouze do 70. let 17. století. Léta Páně 1672 byl po potlačení protestantského spiknutí evangelíkům odebrán a 1. ledna následujícího roku předán jezuitům. Ti jej nejprve zasvětili svaté Markétě, později na něj přenesli patronát Nejsvětějšího Spasitele (Salvatora) z bratislavského dómu. Interiér chrámu byl přestavěn a nad portál průčelí byl umístěn štukový reliéf se znakem řádu; autorství štukové výzdoby je připisováno Johannu Wünglerovi. Exteriér kostela se dochoval bez větších změn. Nad presbytářem byl na střeše doplněn sanktusník, do něhož byly zavěšeny tři zvony. Ty se však nedochovaly; v současnosti je zde pouze jeden zvon o hmotnosti 135 kg, odlitý bratislavským zvonařem Antonem Bellonim roku 1846. Zásadnější proměny zasáhly interiér chrámu. Došlo k odstranění bočních empor i původní kazatelny a roku 1722 byl zřízen nový hlavní oltář, který zde setrval až do 19. století. V 18. století byl původní mobiliář postupně nahrazován novým, přizpůsobeným baroknímu stylu. Po zrušení jezuitského řádu císařem Josefem II. roku 1773 přešel kostel do městské správy a byl využíván jako dvorní chrám uherského místodržícího Alberta Saského. Jezuitům byl chrám navrácen roku 1855. V padesátých letech 20. století byl zkonfiskován a jeho správa přešla na diecézní duchovenstvo. Kostel se stal filiálním chrámem farnosti u sv. Martina. K definitivnímu navrácení jezuitům došlo až po roce 1989..