katedrála sv. Martina

Ač nedoložena, lze předpokládat, že na takovémto významném místě stávala románská kaple či kostelík. Do počátku 13. století však sídlilo proboštství a kapitula na hradě a významní obyvatelé osady v podhradí tam chodili na bohoslužby. Král Imrich požádal papeže Inocence III. o povolení přenést proboštství do podhradí. Stalo se tak roku 1204. V roce 1221 nechal král přestěhovat do podhradí i kostel. První doložená sakrální stavba v tomto místě byla románská a byla, stejně jako hradní kostel, zasvěcena Nejsvětějšímu Spasiteli. Kostel, který od roku 1302 sloužil jako hlavní městský chrám, brzo nestačil potřebám rozvíjejícího se města. V letech 1311–1314 byl goticky rozšířen, ale teprve roku 1452 vysvěcený ostřihomským biskupem Gregorem. V roce 1428 zde byla pohřbena vdova po Václavu IV., královna Žofie. Kostel byl byl v té době oproti dnešní velikosti pouze třetinový. O další rozšíření se zasloužil král Matyáš Korvín v letech 1467–1487. Po dobytí Székesfehérváru Turky, se stal dóm sv. Martina korunovačním kostelem uherských králů. V letech v 1563 až 1830 v něm bylo korunováno 11 uherských králů a 9 královen (včetně císařovny Marie Terezie). V baroku byl kostel obohacen o barokní prvky, o které přišel při regotizaci v letech 1863–1878, vedené farářem Karolem Heillerem a architektem Jozefem Lippertem. Jediný v celku dochovaný barokní stavební prvek je kaple sv. Almužníka. V roce 1760 byla věž kostela zničená bleskem, nová věže podlehla roku 1835 požáru. Dnešní podoba věže je z roku 1877. Od 11. 11. 2002 je dóm národní kulturní památkou. Od 8. března 2008 je sídelní katedrálou bratislavského arcibiskupa, metropolity Západní provincie Slovenska..