
Nejvýše položený hrad v ČR (1053 m n. m.), původně strážní hrad na solné stezce. Přístup je možný podél nádrže Lipno, nebo po červené turistické značce z osady Svatý Tomáš. V blízkosti je několik cyklostezek. Z vyhlídkové plošiny hradu je překrásná vyhlídka, při dobré viditelnosti je možné vidět i Alpy.
Silnice z Přední Výtoně je úzká, plná vozidel a cyklistů. Je třeba všechny účastníky provozu respektovat, dodržovat rychlost a využít upravených rozšíření vozovky k míjení vozidel. Hrad je uzavřen. Znovuotevření je předběžně plánováno na květen 2024..
Hrad plnil funkci pevnosti a správního střediska malého panství, jež sousedilo s dalším majetkem pánů z Krumlova a s panstvím vyšebrodského kláštera. Po vymření krumlovské větve Vítkovců stali se v r. 1302 držiteli Vítkova Hrádku páni z Rožmberka. Na sklonku 14. století patřilo k hradu 15 vesnic a sklářská huť. V té době, vyznačující se spory české šlechty s králem Václavem IV., se Vítkův Hrádek stal jedním z míst, kde dlel král jako zajatec r. 1394 na cestě do Rakous. Za husitských válek prodal r. 1427 Oldřich z Rožmberka hrad svému švagru Reinprechtovi z Walsee. Jeho syn Jan postoupil v r. 1464 Vítkův Hrádek s určitými podmínkami Janu z Rožmberka. Ve své poslední vůli z r. 1521 odkázal Janův syn Petr z Rožmberka Vítkův Hrádek spolu s panstvím Rožmberk Janu Holickému ze Šternberka. Když pak Petr za dva roky zemřel, nechtěli jeho synovci (Jindřich, Jan, Jošt a Petr z Rožmberka), kteří si činili nárok na celé dědictví, takové ustanovení závěti uznat a vznesli proti ní protest. Několikaletý spor ukončil král Ferdinand I. tím, že přinutil Jana z Rožmberka, aby vyplatil Holickému za vzdání se nároků na Vítkův Hrádek dost vysoké odstupné. Brzy nato byla zrušena samostatná správa panství Vítkova Hrádku, které bylo připojeno ke krumlovskému panství. Hrad však byl nadále udržován v dobrém stavu. Za českého stavovského povstání v l. 1618–1620 přepadli v prosinci r. 1618 posádku císařského vojska na Vítkově hrádku rakouští povstalci. Posádka byla proto zesílena na 200 mužů. Když pak získali (1622) krumlovské panství a s ním i Vítkův Hrádek Eggenberkové, dosazovali na hrad své lidi. Hrad byl v r. 1648 ohrožen švédským vojskem, ale k žádnému boji nedošlo. V dalších klidnějších dobách hrad ztratil funkci pevnosti a začal zvolna chátrat. Na krátký čas se stal bydlištěm polesného. V polovině 18. století byl již docela opuštěn a postupně se proměnil ve zříceninu. K první údržbě z památkového hlediska došlo v r. 1869, naposledy byl hrad upravován před druhou světovou válkou. Dodnes se zachoval zbytek hranolové věže a zdivo některých hradních stavení. V druhé polovině 20. stol. patřil Vítkův hrádek krátce Klubu českých turistů. Když se zdejší oblast stala součástí přísně střeženého hraničního pásma, byl na dlouhou dobu turistům zcela nepřístupný. Armáda využívala věž jako pozorovatelnu protivzdušné obrany. Roku 1990 získala hrad do správy obec Přední Výtoň, pro špatný stav zříceniny byl však na místo zákaz vstupu. Roku 1998 bylo založeno Občanské sdružení Vítkův hrádek, které od obce Přední Výtoň získalo areál zříceniny do pronájmu a zřícenina hradu byla postupně opravena vč. vybudování vyhlídkové plošiny na opravené věži. Roku 2005 byla zřícenina hradu znovu otevřena veřejnosti. V současnosti je oblíbeným turistickým cílem a pořádají se na ní různé kulturní akce (koncerty, celodenní akce atp.)..
Když přitrhli Švédové do jižních Čech, tu otec, jat obavou o milované dcery, přestěhoval je do srubu, skrytého na břehu jezera Plekna v klínu temných, hlubokých hvozdů. Sám se svým synem a posádkou setrval na hradě, odhodlán jsa hájiti ho do posledních sil. V odloučenosti od světa, avšak uprostřed krásné, neporušené přírody žily dcery v dřevěném srubu. Za ochránce měly starého otcova přítele Gregora, který lnul celou duší k rodnému kraji. Jen občas vystoupily po srázné, krkolomné cestě na skálu nad jezerem, aby odtud popatřily na svůj rodný hrad, vznášející se v modravé dáli jako mlžný přízrak. Do lesní idyly, rušené dosud jen obavami o otcův a bratrův život, zazněl jednoho dne výstřel z pušky. Už dříve vyprávělo se o tom, že se v kraji zdržuje tajemný střelec, který odstřeluje malými kuličkami své oběti, jsa sám nezranitelný. Proto se obě dívky velmi ulekly, když zaslechly ránu a vzápětí spatřily, jak se dravec, který se vznášel vysoko v oblacích, zřítil mrtev do jezera. Záhada, která sevřela srdce dívek úzkostí a bázní, brzy se vyjasnila. Výstřelem ohlásil svůj příchod do kraje Ronald, jenž byl před lety jako páže ve službách pana Jindřicha Vítkovice. Tehdy zahořel láskou ke krásné dceři svého pána – Kláře. Otcův rozkaz, aby se navrátil domů z ciziny, milence rozloučil. Ronald byl synem švédského krále, který chtěl, aby se jeho nástupce seznámil se všemi cizími zeměmi a státy. Poslal Ronalda ze Švédska do Francie a vypravil ho za moře, avšak Ronald nepřestal toužiti po krásné Kláře a její domovině. Když táhli Švédové do Čech, i Ronald se k nim připojil, a tak se octl opět v místech, k nimž se stále upínaly jeho myšlenky. Radostné, avšak krátké bylo shledání obou milenců. Ronald oznámil Kláře, že musí spěchati na Vítkův Kámen, aby zachránil jejího otce, neboť část švédského vojska, jemuž velí jeho přítel Torstenson, směřuje k hradu. V napjatém očekávání, v mučivém neklidu plynuly od té chvíle dni v lesním srubu. Zežloutlo listí, vítr je rozvál, uhodily první mrazíky a opředly stromy bílou jinovatkou. Nemohouce se dočkati poselství od svého otce, vystoupily dívky opět na skalní stěnu a zamířily dalekohled, jejž vzal Gregor s sebou, na otcovský hrad. Jejich zrakům se objevil truchlivý, žalostný obraz. Hrad byl ztroskotán, střechy jeho sežehnuty plameny. Krásný, milý domov byl zničen jako ptačí hnízdo bouří. Polekané sestry chtěly věděti, co se stalo s otcem, a proto opustily lesní srub a nastoupily zpáteční cestu na Vítkův Kámen. Našly hrad zpustlý a opuštěný. Usídlily se ve spodních místnostech, jež unikly řádění krutého živlu, vedly tu život v smutku a osamění. Posilovala je pouze naděje, že se přece jen vrátí někdo z jejich známých a podá jim zprávu, co se stalo s otcem, s bratrem a světlovlasým, krásným Ronaldem. Rakouský rytíř Bruno, vracející se ze zajetí, jim přinesl první zprávu o boji, který se strhl na Vítkově Kameni. Ronald přispěchal tehdy k hradu, dříve nežli přitrhli jeho krajané, a žádal pana Jindřicha, aby opustil hrad, jemuž hrozí záhuba a zkáza, a aby se uchýlil do srubu u jezera. Otec odmítl tak učiniti. A když Švédové hrad sevřeli, zabránil Ronald útoku na hrad, chtěje šetřiti života hradního pána. Leč, když se přiblížil až k samým hradbám, rozezlený pán po něm vrhl kopí. Nezasáhl ho, dal však tak znamení ostatním, aby se obořili na Švédy. S hradeb zasvištěly šípy a kopí, hákovnice a „kusy“ vystřelily do řad nepřátel. Světlovlasý rytíř – Ronald – se skácel s koně, byv smrtelně raněn. Rozezlení Švédové podnikli na hrad útok, ztekli jeho hradby, porubali posádku, nikoho, kdož měl zbraň v ruce, neživili. Zahynul Jindřich Vítkovic, padl i jeho syn – zaplativše tak draho smrt švédského prince. Osiřelé dívky, zkrušeny neblahou zprávou, dožily svůj život na Vítkově Kameni. Zbyly jim jen vzpomínky na šťastná léta dětství, na dobu krásných snů, jež válečná bouře změnila v trvalý bol, smutek a v dlouhou, bezútěšnou tesknotu..
V den svátku tohoto světce putoval v procesích na Vítkův Kámen a konal v kostele pobožnosti. Přicházeli sem poutníci z Čech i ze sousedních Rakous a prosili svatého Tomáše o přímluvu u Boha, aby jim odpustil jejich hříchy. V noci, v předvečer svátku spěchali prý na Vítkův Kámen všichni Tomášové, kteří už skončili svůj život a snili věčný sen v lůně země. Shromáždili se okolo kostela, očekávali příchodu svého patrona. Před půlnocí se ozval tmou dusot koňských kopyt a vzápětí přijel světec mezi zástupy svých věrných, zvěčnělých jmenovců na bělouši v zlatém, zářícím šatě... Vstoupil do kostela, kostel zaplál tisícem světel, jako by jej zachvátil požár. Tomášové vešli za ním, poklekli, počali se modliti za věčné spasení, za blaho své země. Když skončili modlitbu, svatý Tomáš jim požehnal – a v tu chvíli zhasla všechna světla. Postavy klečících se změnily v duchy a rázem zmizely.