Jan Blažej Santini Aichel – hvězda barokní gotiky

Jan Blažej Santini Aichl, Johann Blasius Aichel, Giovanni Santini a ještě řada různě pravopisem se lišících jmen patří jednomu z nejlepších barokních architektů, kteří působili v Čechách. Jména jsou to cizokrajná, ale přesto jde o rodilého Pražana. Přestože v jeho původu i životě zůstává řada záhad, pojďme se podívat, co se vlastně o něm ví. Vyprávění doprovodí obrázky Santiniho významných projektů.

V Evropě zuřila třicetiletá válka, když se na počátku 30. let 17. století objevuje v Praze zedník Antonio Aychl. Odkud skutečně pocházel, nikdo neví. Všechno nasvědčuje tomu, že přišel se skupinou krajanů nejspíše z dnešního jižního Švýcarska, z kantonu Ticino, který má italské osídlení. Usadil se na Malé Straně poblíž Vlašského špitálu. Ostatně právě ulice dodnes nazývaná Vlašská byla místem, kde se usazovali italští přistěhovalci. Že byl Aychl původem skutečně Ital, dosvědčuje matriční zápis o jeho sňatku ve farním kostele sv. Václava, jehož farnost později převzal monumentální chrám sv. Mikuláše. Aychl se 6. listopadu 1635 oženil s pannou Kristýnou Ostovou, původem z Plzně. Potom přesídlil na Staré Město, na území pod právem kláštera Anežského a živil se poctivě jako zedník. Neví se, kolik měl vlastně dětí. Jedno z posledních byl syn pokřtěný 23. října 1652 v kostele sv. Jakuba, který dostal jméno Santin. Jeho otec je tehdy uváděn příjmením Akel, což zřejmě vzniklo italským čtením německého jména Aichel. U jiného matričního zápisu byla nalezeno jméno Antonio Robero, přičemž se nepochybně jedná také o Aychla. Někteří badatelé v tom vidí nadějnou stopu; zřejmě jde o zkomoleninu jména Rovero. Italští přistěhovalci často používali jmen podle místa původu a v jižním Švýcarsku najdeme i město Roveredo. Přitom „rovere“ v italštině znamená „dub“, ve staré němčině je to „Aiche“. Jméno Aichel (někdy psáno Aychl, Aichl, Eychl, Eichel, dokonce i Aüchel) by tedy odpovídalo českému Doubek a může naznačovat původ italského zedníka právě z Rovereda.

Santin Aichel se vyučil kameníkem a 27. října 1675 se v chrámu sv. Víta oženil s pannou Alžbětou Thimovou. V areálu Pražského hradu totiž pracoval a také bydlel, zřejmě v jednom z nájemních domků na místě dnešní jízdárny u Prašného mostu. Tam se také narodily všechny tři jeho děti: nejprve náš Jan Blažej (pokřtěn u sv. Víta 4. února 1677), pak dcera Alžběta (*25. září 1678) a nakonec syn František Jakub (*28. dubna 1680), pozdější kamenosochař.

Kamenická živnost zřejmě prosperovala, takže Santin Aichel si mohl dovolit v roce 1685 koupit vlastní domek. Pravda, jen malý, přízemní, za 260 zlatých. Jmenoval se U tří  hvězd a stál na Pohořelci. Později byl zván U zlatého pluhu a ještě později dostal č. p. 150. Ostatně nájemní domky v původním bydlišti u Prašného mostu musely být r. 1694 zbořeny, aby uvolnily místo pro stavbu hradní jízdárny. Santin Aichel žil na Pohořelci až do své předčasné smrti 27. listopadu 1702. Jen 50 let života mu vyměřilo prokletí všech, kteří v prachu pracovali s kamenem. Jeho manželka Alžběta zemřela dokonce už v předcházejícím roce, 20. ledna 1701. V domku pak žil jejich mladší syn František Jakub, který se stal kamenosochařem. K němu byl osud ještě krutější, zemřel už 21. června 1709, tedy v pouhých 29 letech.

Nejstarší syn Jan Blažej se narodil těžce tělesně postižený, celý život silně kulhal, v Praze mu proto říkali „der krumbe Sandyn“, česky „chromý Sandyn“. Bylo proto jasné, že mrzák nemůže pokračovat v rodinném řemesle. Protože od malička projevoval mimořádné umělecké nadání, bylo rozhodnuto, že se stane malířem. Začátkem 90. let 17. století tedy nastoupil do ateliéru některého pražského malíře, neví se však kterého. Vzhledem k postižení to bylo zřejmě na Hradčanech nebo v blízkém okolí. Později se objeví stopa, která tomu nasvědčuje. Asi v roce 1696 byl Jan Blažej vyučen a podle tehdejšího zvyku odešel do světa na zkušenou. Z domova pochopitelně uměl německy a zřejmě alespoň částečně italsky. Jeho vandr vedl tedy po Rakousku a severní Itálii a nakonec do Říma. Už z Prahy byl silně ovlivněn rodinným přítelem, který často opatřoval práci jeho otci. Byl to malíř a zároveň architekt francouzského původu Jean Baptiste Mathey. V Římě Jana Blažeje uchvátila zejména architektura podobně založeného umělce – Francesca Borrominiho. V roce 1700 už byl zpátky v Praze rozhodnut, že se bude věnovat výhradně architektuře. V té době se začal psát s přidaným poitalštěným jménem svého otce, tedy Jan Blažej Santini Aichel. Tak se z křestního jména stalo vlastně příjmení, pod nímž nyní slavného architekta známe. Už první projekty nesly znaky jeho geniality a Santini se brzy stal slavným a žádaným.

V roce 1702 mu opat cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory Jindřich Snopek zadal rekonstrukci gotického klášterního kostela. Brzy se přidaly se zakázkami kláštery v Plasích, Žďáru nad Sázavou a na Zbraslavi, pak benediktini z Kladrub a Rajhradu i premonstráti ze Želiva a také vysoká šlechta – Kinští, Příchovští, Trauttmansdorffové, Lažanští a řada dalších. Plaský opat Eugen Tyttl mu zadal na zkoušku projekt mariánské kaple v Mladoticích a Santini se osvědčil. Pracoval tedy nejen na budovách cisterciáckého kláštera v bažinatém terénu, ale pro plaský klášter projektoval i proboštství Mariánská Týnice s poutním kostelem Zvěstování Panně Marii a několik hospodářských dvorů. Asi nejzachovalejší z dvorů je Hubenov u Kralovic.

Úzké přátelství Santiniho pojilo i s opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou Václavem Vejmluvou. Proto kromě proslaveného poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře nacházíme na Žďársku i řadu venkovských kostelů, které nesou Santiniho rukopis. K těm nejznámějším patří kostely v Bobrové, Obyčtově nebo ve Zvoli.

Santini byl zavalen prací. Vystupuje vždy jen jako „architectus“, nikdy jako provádějící stavitel, a rychle bohatne. V roce 1705 kupuje za 3.000 zlatých výstavný dům v Ostruhové ulici na Malé Straně a stává se měšťanem Menšího Města pražského. Po dvou letech ještě přikupuje v dražbě za 1.730 zlatých dům sousední. Patrně je chtěl v budoucnu spojit, k přestavbě však nikdy nedošlo a po 10 letech vydražený dům opět prodal.

Santini se 2. března 1707 v malostranském kostele sv. Mikuláše oženil. Nevěstou byla o 9 let mladší Veronika Alžběta Schröderová, dcera zemřelého dvorského malíře Kristiána Schrödera (1655-1702). Protože tehdy bylo běžné, že se žáci ženili s dcerami svých mistrů, je velmi pravděpodobné, že se malířem Santini vyučil právě u Schrödera a ten byl jistě výborným umělcem. Vždyť se u něj zpočátku učil i synek malostranského krejčího a šenkýře Petr Brandl, jehož jméno je slavné dodnes.

Z manželství se Santinimu narodily čtyři děti: synové Jan Norbert Lukáš (*19. října 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (*28. listopadu 1708) a František Ignác (*20. června 1710) a nakonec dcera Anna Veronika (*4. března 1713). Oba prostřední chlapci brzy po narození zemřeli a někdy před rokem 1720 zemřela i Santiniho choť Veronika. V roce 1720 se totiž Santini, neznámo přesně kdy a kde, jako vdovec se dvěma malými dětmi znovu oženil. Nevěsta byla tentokrát urozeného původu. Antonie Ignatie Chřepická z Modliškovic pocházela z jihočeského rytířského, ale nezámožného rodu, jehož členové bývali vesměs úředníky Rožmberků na Protivínsku a Vodňansku. Antonie byla ze 14 dětí, čtyři její bratři byli duchovní, kteří se stali významnými církevními hodnostáři. Santini tak velmi postoupil na společenském žebříčku.

Ve druhém manželství se narodila dcera Jana Ludmila (*29. listopadu 1721) a pak přišel nešťastný rok 1723. Tehdy se 17. srpna sice Santinimu narodil ještě synek Jan Ignác Rochus, ale 23. září zemřel nejstarší, tehdy 16letý syn Jan Norbert Lukáš. Také samotný Santini toho roku postonával a 7. prosince se nečekaně jeho život uzavřel v pouhých 46 letech. Malý čtyřměsíční synek ho přežil jen o 20 dní.

Jan Blažej Santini Aichel byl pohřben na dávno zrušeném hřbitově kolem někdejšího malostranského kostela sv. Jana v Oboře. Zůstalo po něm mnoho rozestavěných staveb a připravených plánů, podle nichž se stavělo ještě celá desetiletí. A také slušný majetek: jen neproplacené dlužní úpisy od různých šlechticů představovaly 10.000 zlatých. Ovdovělá Antonie, které bylo tehdy 30 let, se už znovu nevdala. Malostranský dům roku 1727 prodala v dražbě za 4.580 zlatých a žila střídavě na Novém Městě a na zámečku ve Smolotelích pod poutním kostelem na Makové hoře, který získala od svého bratra, probošta svatovítského. Svého manžela Antonie přežila o 43 let. Zemřela roku 1766 jako 73letá na Novém Městě pražském v domě, na jehož místě dnes stojí tzv. Wiehlův dům na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. Pohřbena však byla podle vlastního přání ve Smolotelích.

Takový byl život geniálního barokního architekta, jednoho z nejproslulejších v Čechách. I když v roce 2023 uplynulo již 300 let od jeho smrti, nádherné prvky jeho staveb, zejména symbolické půdorysy a originální skloubení prvků gotiky a baroka, mu zaručují slávu i dnes. Pravda, řada jeho staveb už nestojí, ale ty, které zůstaly, stojí rozhodně za shlédnutí. Chce to jen pozorně se dívat a zůstaneme v úžasu, co dokázal ten chromý Sandyn. Vždyť dvě jeho stavby jsou dnes zapsány mezi kulturní památky UNESCO.

Malá osada Obora stávala za Malou Stranou pod Petřínem. Její založení je přičítáno českým královnám. Odedávna tu stával kostelík zasvěcený Janu Křtiteli, nejprve rotunda z 12. století doložená v letech 1278-1282. K ní byla v 16. století přistavěna loď. V r. 1656 byla Obora sloučena s Malou Stranou. Ležela v místech nad dnešní Vlašskou ulicí, proto byla na místním hřbitově pochována řada cizích, zejména italských umělců, kteří působili v Praze. Kostel sv. Jana Křtitele byl zrušen r. 1784 Josefem II. i se hřbitovem a na jeho místě dnes stojí malostranský dům č. p. 322.

Bývalý hřbitov u kostela sv. Jana v Oboře, kde byl Santini pohřben, se nacházel v místech, kde se dnes stýkají ulice Šporkova a Jánská s ulicí Jánský vršek. Tam na někdejší hřbitovní zdi vedle brány najdeme pamětní desku, která připomíná, že tu byl pochován Jan Blažej Santini Aichel, a vedle ní ještě jednu. Ta připomíná dalšího vynikajícího umělce, grafika a rytce nizozemského původu ve službách rakouského císařského dvora jménem Aegidius čili Jiljí Sadeler. Ze známých osobností tu byl pochován také vynikající barokní architekt a stavitel Anselmo Lurago, který byl též zetěm Kiliána Ignáce Dienzenhofera.

 

Použité zdroje: