„Není už více žádné naděje. Nemodlete se, ale chcete-li, vzpomeňte si na mě“

Když se 26. března 1859 narodil, dostal jméno František. Narodil se v Třeboni, kde už jeho dědeček stejného jména, byl schwarzenberským baštýřem. Také jeho otec tam byl ve schwarzenberských službách jako porybný. V rodném městě však malý František strávil jen krátký čas, protože otec byl přeložen na jiné schwarzenberské panství. To bylo téměř na druhém konci Čech, na severním okraji Rakovnicka. Novým Františkovým domovem se stal Červený mlýn pod hrází velkého Červeného rybníka na jižním okraji městečka Mšec, dříve zvaného německy Kornhaus.

Fišmistr Herda měl na starosti všechny rybníky na zdejším schwarzenberském panství. Červený rybník byl největší, má přes 23 hektarů. Nad ním leží rybníky Punčocha, Mlýnský, Pilský a Jopát a k tomu patřilo ještě několik menších rybníčků. Všechny zdejší rybníky napájí potok Loděnice se svými přítoky. Podle nedaleké vsi Kačice se lidově nazývá také Kačák a pramení asi 10 km západním směrem na východním svahu vrchu Džbán (536 m n. m.), který je součástí stejnojmenné vrchoviny.

Červený mlýn, který leží v mělkém údolí potoka Loděnice, je doložen jako panský již od 16. století. Za panství Schwarzenbergů byl jako málo výkonný postupně modernizován, vodní pohon byl nejprve změněn na parní a později dokonce na elektrický. Dnes by František svůj domov již nepoznal. Mlýn byl v letech 1990-1991 totiž podstatně přestavěn na administrativní budovu přilehlých sádek.

Červený mlýn leží necelý kilometr jižně od centra Mšece. Ten leží v mírném jižním svahu a dominuje mu kostel sv. Kateřiny Alexandrijské a zámek. Mšec byl již od roku 1548 trhovým městečkem a status městyse mu byl vrácen v roce 2006. Žije tu však jen asi 900 obyvatel.

Pozdně barokní kostel patří k panoramatu městyse od roku 1780, kdy nahradil starší stavbu gotickou. Zámek zvaný Kornhauz stojí na místě gotické tvrze, která bývá někdy označována také jako hrad ze 14. století. Někdy před rokem 1548 tu už však stál zámek jako sídlo Kolowratů, ten však roku 1613 nahradil renesanční zámek Štampachů, jejichž erb se dodnes nachází nad vstupem. Panství Mšec získali Schwarzenbergové roku 1662 koupí od Fürstenbergů. Za jejich dlouhé vlády se původně čtyřkřídlý zámek proměnil v nenápadnou kancelářskou budovu, která přišla v 17. století o věž a později o celé východní křídlo. Tak ho znal i František. Z někdejšího středověkého hradu či tvrze se nedochovaly žádné viditelné pozůstatky. Až v roce 1935 byly při výkopových pracích nalezeny zbytky gotického zdiva a okrouhlé věže uprostřed nádvoří. Dnes budova zámku patří městysu Mšec a jeho jižní a západní křídlo využívá základní a mateřská škola. V severním křídle je umístěno místní muzeum.

Píseň

Zas v mé duši milo,

srdce nezabolí,

smutek rozletěl se

jako pýří v poli

Ve Mšeci začal malý František chodit do školy. Od roku 1870 ho už potkáváme jako studenta nižšího gymnázia ve Slaném, odkud pak přešel na akademické gymnázium do Prahy. A právě tehdy za studentských let začal literárně tvořit. František byl nadšený vlastenec a jako začínající básník se začal podepisovat Jaroslav, protože si přál, aby jeho jméno bylo více slovanské.

Od roku 1878 začal své básně uveřejňovat v některých literárních časopisech, kterými byly zejména Ruch a Světozor. V roce 1879 svými verši přispěl i do básnického Almanachu české omladiny. Mladí čeští literáti již tehdy považovali Jaroslava Herdu za nejnadanějšího ve svých řadách.

Matka

Matičko má drahá,

vrásek máte v čele,

že ni tolik stínů topol nenastele,

topol nenastele v šeru po pažitě.

„Klekání už zvoní,

modli se, mé dítě!“

Po maturitě na akademickém gymnáziu začal Herda studovat lékařství na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Záhy však onemocněl tuberkulózou a jako student medicíny pochopil, že brzy zemře, protože proti této nemoci byla tehdejší věda ještě bezmocná. Vrátil se koncem roku 1880 z Prahy domů a oblíbený literární časopis Ruch si předplatil do konce března 1881. S tragickou přesností odhadl délku života, který mu zbýval. Zmýlil se jen o týden. Nemilosrdná smrt si pro něj přišla 23. března 1881, pouhé tři dny před jeho 22. narozeninami. Pohřební průvod vyšel z domu smutku, z Červeného mlýna, obešel Červený rybník a rybník Jopát, za nímž se o samotě nachází tzv. dolejší hřbitov. Podle dobových svědectví Herdův hrob ozdobil pěkný syenitový pomník.

Podzimní

Moje srdce s mrazným vichrem

zvolna uchládá,

lístek štěstí pousychá,

z vínku opadá.

Láska moje v srdci mladém

zvolna pohyne

a pak život přestáv zlobu

neoplakán v chladném hrobě

v zimě spočine.

Přátelé ze studií na mladého básníka nezapomněli. Posbírali jeho básně roztroušené po časopisech a v roce 1892, celých 11 let po autorově smrti, jejich zásluhou vyšly dvě sbírky Herdových veršů pod názvy „Básně“ a „Ze srdce“. Zachovalo se též několik jeho drobných povídek. Mezi nimi je pozoruhodné romaneto „Z lékárny“, jehož děj se točí kolem lahvičky s tajemnou tekutinou, jejíž jediná kapka dokáže vrátit život mrtvému. Herda si krátce před smrtí povzdechl: „Chtěl jsem být pomocníkem jiných, ale sobě jsem pomoci nedokázal.“

Brzy potom však už nešťastný básník i se svým dílem upadl v zapomnění a zanedlouho zanikl i jeho hrob na dolním hřbitově ve Mšeci. Beze stopy zmizel náhrobek a později se již nepodařilo ani určit místo, kde se hrob nacházel.

Psalo se už 21. století, když se radní městyse Mšec z iniciativy novináře Romana Hartla dozvěděli o příběhu básníka Herdy a využili toho velmi šťastně k vyřešení jednoho problému. Na severním okraji zástavby se totiž nachází starý, tzv. horní hřbitov, na němž se z důvodu nevyhovujícího jílovitého podloží a vysoké hladiny spodní vody již od r. 1920 nepohřbívalo. Jeho plocha dávno zpustla a zarostla náletovým křovím. Radnice tehdy stála před rozhodnutím o návrzích, aby byl tento hřbitov zrušen nebo přeměněn na park. Nakonec bylo vybráno neobvyklé, ale dobré řešení. Hřbitov byl zbaven náletových dřevin, byla pečlivě vyspravena jeho ohradní zeď a především byla rekonstruována márnice, kde byla instalována nevelká expozice s texty o Mšeci, básníku Herdovi a také o románu Václava Beneše Třebízského Bludné duše, jehož děj se právě ve Mšeci a jeho okolí odehrává. Na volném prostranství před márnicí pak vznikl originální Herdův památník - alej tvořená nově vysazenými stromky a osmi pískovcovými deskami s úryvky básníkových veršů. Některé z nich byly použity i pro tento článek. Desky s verši doplňuje fiktivní náhrobek.

„Není už více žádné naděje. Nemodlete se, ale chcete-li, vzpomeňte si na mě“, povzdechl si mladý básník ve svém posledním dopise, v němž se koncem roku 1880 loučil se svým přítelem a redaktorem literárního časopisu Ruch Františkem Chalupou, když se vracel ze studií naposled domů do Mšece. Malou vzpomínkou na Františka či Jaroslava Herdu je i tento článek. Mnohem trvanlivější vzpomínkou je však neobyčejná alej s jeho verši na starém hřbitově ve Mšeci.

Od chvíle, kdy mladičký básník odešel do světa, kde neexistuje čas, uplynulo pro nás živé téměř jedno a půl století. Písmena jeho veršů v kamenné aleji již nemilosrdně požírají lišejníky či mech. Ale jistě se časem vždycky najde někdo, kdo je očistí, aby oživil vzpomínku na jejich autora. Komu z nás se to přihodí.

 

 

Použité zdroje:

Galerie