Položil život za zázrak, který sám nikdy neviděl

O malé vesnici na sever od Ledče nad Sázavou do poloviny 20. století téměř nikdo nevěděl, i když je starobylá. V písemných pramenech je zmiňována již v roce 1347 a o tři roky později je tu doložen také farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Přesto v nedávné minulosti nesměla být ani vyznačována na mapách.

Číhošť byla sice dříve větší, ale nyní má jen něco přes 150 obyvatel a s pěti připojenými osadami dvakrát tolik. Do její historie nejnověji zasáhlo rozdělení československé federace a vytvoření českého státu. Po dlouhých výpočtech byl právě na okraj této obce určen geografický střed České republiky. V roce 2006 byl na louce jen několik kroků za chalupami při severním okraji vsi umístěn kamenný hranol označující vypočítaný bod. Na udržovaném kousku louky přibyl také dřevěný altán a informační tabule.

Nová pozoruhodnost však nebylo to první, co připoutalo pozornost veřejnosti na tuto nenápadnou vesnici. O půl století dříve se totiž stala dějištěm dodnes tajemného, tzv. číhošťského zázraku. Tragickou postavou této události se stal místní farář Josef Toufar, jemuž je třeba věnovat nejprve několik slov.

Josef Toufar se narodil na Jihlavsku 14. července 1902, pocházel ze statku v Arnolci nedaleko Polné. Přestože byl nadaný, rodiče nepřipustili, aby studoval. Musel proto do učení na truhláře, ačkoli byl manuálně velmi nešikovný. Byl však cílevědomý.

Po smrti obou rodičů se jako 25letý objevil jako žák primy havlíčkobrodského gymnázia, kde působil značně exoticky mezi spolužáky o deset a více let mladšími. Mezi nimi byl i jeho pozdější přítel a opat želivského premonstrátského kláštera Vít Bohumil Tajovský (1912-1999). S tím se později potkal i v hradeckém katolickém semináři. Teprve v 38 letech byl Toufar vysvěcen na kněze a jeho prvním působištěm se hned v roce 1940 stala Zahrádka jižně od Ledče nad Sázavou. Působil tam 8 let a získal velkou oblibu pro svou čestnost a společenskou aktivitu. Bez úhony přečkal období protektorátu, ale po válce začal být nepohodlný místním komunistům. Ti se nemohli smířit s farářovou popularitou a s tím, že do kostela chodilo čím dál tím víc lidí, zejména mládeže. Toufar byl proto na zásah akčního výboru v dubnu 1948 přeložen tentokrát na sever od Ledče, do Číhoště. V Číhošti se však situace téměř opakovala. V krátké době získal nový farář velkou oblibu, pro místní mládež opatřil dokonce tanečního mistra, aby se mohla učit módním tancům. Za jeho působení bylo vybudováno také ohrazení zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie kolem někdejšího hřbitova. Poklidné časy však skončily adventem roku 1949.

Byla adventní neděle 11. prosince 1949. Farář Toufar stál na kazatelně a pronášel kázání na téma „Uprostřed Vás stojí ten, kterého neznáte“. Při slovech „Toto je náš Spasitel“ ukázal rukou směrem k oltáři. Na rozdíl od faráře se tím směrem podívali někteří účastníci mše a s úžasem viděli, že půlmetrový kříž na vrcholu svatostánku se vychýlil, celkem třikrát na jednu stranu a dvakrát na druhou a nakonec zůstal nakloněný dopředu a pootočený ke kazatelně. Farář sám nic neviděl, dozvěděl se o tom až příštího dne od místního kováře, úkazu si všimlo celkem 19 lidí, kteří ho svědecky potvrdili.

Asi by se nic zvláštního nestalo, kdyby se pohyb kříže neopakoval během slavnostní mše na Hod Boží vánoční 25. prosince a neviděli ho další věřící a zpěváci. To už se zpráva o zázraku rozletěla do okolí a do kostela přicházela řada poutníků z Čech i Moravy a také množství kněží. Mezi nimi byl i želivský opat Vít Tajovský, který varoval Toufara před nežádoucí publicitou. Ten si nepřízeň doby pro církev uvědomoval, ale už bylo pozdě. Několik lidí tajemný kříž prohlédlo, ale nenašlo nic, co by jeho pohyb vysvětlovalo. Přesto se jev zopakoval ještě v neděli 8. ledna 1950. Pak se dostavil i strážmistr Sboru národní bezpečnosti z Ledče nad Sázavou, provedl podrobnou prohlídku, ale žádné vysvětlení také nenašel. To se již o události dozvěděl i samotný prezident Klement Gottwald a pověřil svého zetě Alexeje Čepičku, který tehdy měl na starosti věci církevní, aby se do záležitosti vložil. A události nabraly prudký spád.

K večeru 28. ledna 1950 seděl farář Toufar v hospodě s místními hasiči a probíral s nimi poslední přípravy výzdoby sálu pro hasičský bál. Pak si odskočil na večeři na faru. Hospodyni mu totiž dělala jedna z jeho šesti neteří a večeře byla přesně vždy ve stanovenou dobu. Během večeře se dostavili na faru dva muži, kteří se představili jako novináři pracující pro zahraniční agenturu a požádali o zpřístupnění kostela. Toufar vzal tedy klíče a s návštěvníky odešel. Od té doby ho již nikdo nikdy neviděl. Neteř si všimla, že však nešel do kostela, nýbrž k černému tatraplánu, který stál na silnici. Asi po půl hodině přišli na faru hasiči a sháněli se po faráři. Když se dozvěděli, co se stalo, hasičský bál se toho večera už nekonal. Náladu na zábavu nikdo neměl.

Toufar byl odvezen do věznice ve Valdicích u Jičína, kde se ho bezvýsledně snažili přimět k přiznání, že pohyb kříže zmanipuloval sám. Netušil, že o dva dny později byl zatčen i Vít Tajovský a byl držen v sousední cele. Želivský opat byl obviněn, že na příkaz Vatikánu organizoval protistátní spiknutí, které mělo zmařit kolektivizaci zemědělství. Později dosvědčil, že slyšel v sousedství Toufara zpívat duchovní písně. Po dvou týdnech bezvýsledného vyšetřování byli odvoláni původní vyšetřovatelé pro přílišnou měkkost a Toufara dostal na starost vyšetřovatel Ladislav Mácha (1923-2018), od něhož se pro neuvěřitelnou krutost distancovali i jeho spolupracovníci. Pro tohoto sadistu nebylo typické jen mlácení obuškem, ale také mučení žízní, podávání přesolené stravy a žíravých roztoků. Ze zdravého muže v nejlepších letech se zakrátko stala živoucí troska. Asi 22. února zmučený Toufar prý konečně podepsal vykonstruované přiznání, že způsobil nejen pohyb kříže, ale dokonce zneužíval ministranty. Příštího dne byl naposled přivezen do Číhoště, kde měla proběhnout jakási rekonstrukce případu. Bylo to v noci, aby to nevzbudilo ve vsi pozornost. Toufar netušil, že ve skutečnosti má jít o součást natáčení proticírkevního filmu nazvaného „Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází“. Státní bezpečnost mezitím sestrojila jakési zařízení z drátů, provázků a gumiček, kterým měl být ovládán pohyb kříže z kazatelny. Protože mechanismus byl na první pohled viditelný, byl zakryt velkou kyticí. Diletanti, kteří film připravovali, totiž nevěděli, že v adventní době na oltáři žádné květiny být nemohou. Navíc se ukázalo, že zařízení požadovaným způsobem vůbec nemůže fungovat a tak pohyb kříže pro film musel zajišťovat příslušník Státní bezpečnosti za oltářem. Rekonstrukce se však nezdařila podle plánů. Zmučený Toufar, který trpěl zánětem pobřišnice v důsledku perforace žaludku, se před vstupem na kazatelnu zhroutil a nebyl schopen dalších akcí. Pro účely filmování ho tedy v kněžském rouchu nahradil sám státní prokurátor Čížek, vedle Urválka a Brožové hlavní postava komunistických monstrprocesů.

Po převezení zpět do Valdic zůstal Toufar v agónii, což vyděsilo i ministerstvo vnitra, které ho potřebovalo živého jako svědka pro připravovaný proces proti církevním hodnostářům. Letecky byl proto 25. února přepraven do pražského státního sanatoria pro prominenty v Legerově ulici, kde se podrobil beznadějné operaci a večer téhož dne zemřel. Bylo mu 47 let. Pohřben byl do společného hrobu politických vězňů u zdi hřbitova v Ďáblicích, ale jeho smrt musela zůstat utajena. Příbuzným byla oficiálně oznámena státním notářstvím až v roce 1961 s tím, že příčinou smrti byl zánět močových cest.

Údajně dokumentární film vyrobený Státní bezpečností se promítal jen krátce, ale z pochopitelných důvodů to bylo zakázáno v Číhošti a okolí. Pro svoje diletantství vzbudil spíše posměch a proto byly všechny jeho kopie zničeny. Údajně se však zachovaly tři propašované do ciziny.

V roce 1968 bylo nakrátko zahájeno vyšetřování Toufarovy smrti. Po srpnu bylo sice zastaveno, alespoň se však zachovalo několik důležitých svědectví. Výpovědi zdravotní sestry a lékaře přítomných u Toufarovy operace shodně potvrdily, že na farářově těle nebylo jediné místo bez podlitin, jeho stav byl zcela beznadějný a v obsahu žaludku byly nalezeny zbytky louhu. Tehdy se však objevila ještě další pozoruhodná svědectví. Záhadný kříž byl sice po tzv. rekonstrukci Státní bezpečností odvezen a zmizel beze stopy, ale v kostele byly celkem tři shodné kříže, vyrobené kolem roku 1901. Na oltář byl proto umístěn další. Ten se však zachoval stejně jako první. O slavnosti Božího těla, která připadla na 8. červen 1950, několik lidí vidělo, že se pohybuje i on.

Nový farář tehdy všechny svědky uprosil, aby se o ničem nezmiňovali, protože by dopadl jako Toufar. To však ještě nikdo nevěděl, že není ve vězení, nýbrž po smrti. Svědkové promluvili až v roce 1968. Vesnice Číhošť na dlouhá léta zmizela z map, aby zbytečně nepřipomínala tragický zázrak či záhadu.

Číhošťský úkaz nemá dodnes vysvětlení. Nade vší pochybnost bylo prokázáno, že farář Toufar s ním neměl nic společného a že zemřel za zázrak, který nikdy na vlastní oči nespatřil. Vysvětlení, že šlo o inscenaci Státní bezpečnosti, by bylo sice zcela logické, protože na počátku roku 1950 došlo k velkému tažení proti církvi zahájenému zatčením vrcholných hodnostářů a v dubnu téhož roku k přepadení a likvidaci všech klášterů, rozkradení jejich majetku a internaci všech mnichů a jeptišek. Nefunkčnost zhotoveného zařízení, které by pohyb kříže způsobilo, však i toto vysvětlení zpochybňuje.

Nezbývá, než se podívat, jak vypadá číhošťský kostel dnes. Zůstal od 14. století v jádře gotickou stavbou. Na první pohled upoutá neobvyklý tvar šindelového zastřešení věže. Ještě větší zvláštností je umístění zvonu ve stěně věže, takže je viditelný zvenku a chráněn malou šindelovou stříškou. Gotický původ stavby je patrnější zevnitř, zejména v kněžišti. Vidíme tu nejen gotická okna, ale také lomený triumfální oblouk a žebrovou klenbu.

Kolem na místě někdejšího hřbitova se zelená trávník. Poblíž vchodu do kostela se však nacházel jeden hrob, i když jen symbolický. Připomínal nebohého faráře Toufara a ukrýval jen trochu prsti z jeho skutečného ďáblického hrobu. Nacházel se vedle pískovcové sochy Ecce homo, která tu na Toufarovu památku stojí od roku 1990. Jejím autorem je sochař Roman Podrázský z Přibyslavi. Není to náhoda, protože Podrázský byl pozoruhodnou postavou našeho výtvarného umění.

Roman Podrázský se narodil v Přibyslavi v roce 1943. Měl výrazné výtvarné nadání, proto vystudoval malířství i sochařství nejprve na střední umělecko-průmyslové škole a pak i na výtvarné akademii, kterou absolvoval v roce 1970. Měl však velké potíže, protože ve svých dílech odmítl zobrazovat milicionáře i pěticípé hvězdy a nepřijali ho ani do Svazu výtvarných umělců. Protloukal se životem velmi těžce a jen nesnadno získával nějaké zakázky. Není divu, když tvořil taková díla, jako je proslulá křížová cesta, kterou zhotovil v letech 1986-1991 jen za cenu materiálu pro Meditační zahradu politického vězně Luboše Hrušky v plzeňských Doudlevcích, nyní zvanou Památník obětem zla. Pro kapli sv. Maxmiliána Kolbeho v téže zahradě vyhotovil i soubor obrazů. Po roce 1989 sice došel uznání, v rodné Přibyslavi se stal dokonce načas starostou a nyní tu můžeme vidět řadu jeho děl. Především u kostela stojí pozoruhodný mariánský sloup z roku 1998, jediný, který u nás vznikl a byl posvěcen ve 20. století. Podrázský byl proto skutečně tím pravým umělcem pro zhotovení pomníku faráři Toufarovi. Podlomené zdraví však ukončilo jeho život předčasně v 58 letech. Už od roku 2001 odpočívá na hřbitově rodného města, na hrobě má místo náhrobního kamene nedokončený pomník obětem komunismu nazvaný Okovy.

Farář Josef Toufar nebyl žádný hrdina protikomunistického odboje. Provinil se jen tím, že byl oblíbeným lidovým farářem a čestným i statečným člověkem. Podivuhodné události jeho smrtí neskončily. V pátek 11. prosince 1998 přijel do Číhoště tehdejší hradecký biskup Dominik Duka vysvětit nový oltář. Byla to určitě jen náhoda, že to bylo v den 49. výročí prvního zdejšího zázraku. Po slavnosti biskup zašel večer na faru, kde několik žen připravilo občerstvení. Venku mrzlo jen praštělo, když si jedna z žen povšimla zvláštního úkazu. Na zamrzlém okně se objevil kříž, téměř stejně veliký jako ten nešťastný z oltáře. Pohotově ho vyfotografovali, takže byl k vidění i na internetu. Kříž v námraze zůstal až do poledne příštího dne, kdy roztál na zimním slunci. I když nikdo neví jak, stát se to asi může. Vysvětlení je přece prosté, náhoda.

Výčet podivuhodných náhod spojených s Číhoští však neskončil. Přesně o rok později, 11. prosince 1999 v 11 hodin totiž zemřel v želivském klášteře ve věku 87 let Toufarův přítel, opat Vít Tajovský, na hodinu přesně 50 let od tragického zázraku. Za vysoký věk vděčil i tomu, že se mu tehdy podařilo nepozorovaně vylít solný roztok s louhem a unikl tak perforaci žaludku a střev, na niž doplatil nebohý Toufar.

V dubnu 2013 byl církví zahájen proces Toufarovy beatifikace. K tomu však bylo třeba vyzdvihnout na ďáblickém hřbitově jeho ostatky. Po delších diskusích a se souhlasem Konfederace politických vězňů k exhumaci skutečně došlo 14. listopadu 2014 a pomocí porovnání DNA se ostatky skutečně podařilo identifikovat. Dne 12. července 2015 se konal v Číhošti skutečný Toufarův pohřeb. Během slavnostní bohoslužby byla jeho rakev uložena do hrobky pod podlahou kostela před oltářem. Toufar tak už nemá v Číhošti hrob symbolický, ale skutečný přímo v místě zázraku, který ho stál život.

Vesnice Zahrádka, později opět povýšená na městys, první Toufarovo působiště, již nestojí. Pohltily ji vody přehrady na Želivce. Na břehu zůstala stát jen jediná stavba, kostel sv. Víta. Opuštěný první Toufarův kostel.

Románsko-gotická stavba ze 13. století je nyní ve správě Národního památkového ústavu a je každoročně zpřístupňována během svatovítské pouti a občasných kulturních akcí. Od roku 2017 lze v bývalé sakristii v podvěží vidět Toufarovu sochu, kterou vytvořil významný český sochař Olbram Zoubek (1926-2017) jako své poslední dílo. Olbram Zoubek totiž v témže roce jako 91letý zemřel. Před kostelem pak stojí sloup Panny Marie Bolestné a kamenná kašna, přenesené ze zatopeného náměstí v Zahrádce.

Dne 26. října 2019 byl na věž kostela umístěn nový zvon nazvaný Josef Toufar, který z veřejné sbírky odlil zvonař Petr Rudolf Manoušek (*1957) v nizozemském Aspenu. Ten tehdy připomněl, že nový zvon pro kostel v Zahrádce si kdysi už u jeho dědy objednal sám Josef Toufar, ale ze známých důvodů k tomu nikdy nedošlo.

Ladislav Mácha, který měl největší podíl na Toufarově umučení, se za svou krutost dočkal trestu až v 80 letech, kdy byla většina jeho činů promlčena. Strávil ve vězení jeden jediný rok. Zemřel roku 2018 v 95 letech.

Po 74 letech, v říjnu 2024, byl Josef Toufar soudně rehabilitován, přestože vlastně nebyl nikdy odsouzen.

 

 

 

Použité zdroje: