Druhá anglická kolonizace Irska v raném novověku.

Irové na rozcestí

Angličané začali Irům šlapat na paty. Irové měli jen dvě možnosti, buďto Angličanům vzdorovat, nebo se jim podřídit. Prvním problémem byla od roku 1534 anglikánská víra. Drtivá většina prostých Irů zůstala věrná katolické církvi. Všem křesťanům záleželo na posmrtné spáse duše, rozdíl byl jen v tom, zda toho dosáhnout podle katolické nebo protestantské víry. Irové věřili že přechodem na anglikánskou víru budou jejich duše zatraceny. Chudí Irové neměli v pozemském světě co ztratit, anglikánství proto odmítli a dále pečovali o záchranu své duše podle katolické víry. Majetní Irové to měli složitější, kromě posmrtné záchrany duše se snažili zachránit také své pozemské majetky a společenské postavení. Irové kteří nepřešli na anglikánskou víru se nemohli integrovat v nové anglické kolonii.

Anglický král Jindřich VIII. (1509-1547) vyzval všechny irské krále a feudály, aby mu podstoupili své majetky a nechali si je od něj udělit zpět jako léno. Udělování irských majetků jako léno od anglického krále mělo za účel rozbít staré irské klany. Podle klanového systému irští králové své území nevlastnili. Šlo totiž o komunální majetek klanu. Irští králové tak svěřovali anglickému králi klanový majetek, který podle irského práva nevlastnili. Podle anglického práva se ale stali plnými držiteli tohoto majetku a klanové vlastnictví tak zaniklo. Staří irští králové se v tomto procesu museli vzdát svých královských titulů. Anglický panovník jim udělil nové šlechtické tituly. Například O’Brienové, králové z Thomondu, se stali hrabaty z Thomondu. Jindřich VIII. dal všem králům jasně najevo, že je v Anglii, Walesu, Irsku a na ostrově Man jediným králem. Všichni ostatní králové tak riskovali, že budou o hlavu kratší. Majetní Irové kteří anglickému králi nepodstoupili své majetky se nemohli integrovat v nové anglické kolonii. Majetky Irů byly mnohdy uděleny anglickým kolonizátorům, čímž vznikal majetkový konflikt. Anglické vládě to bylo jedno, oba majitelé si to museli vyřešit mezi sebou. Angličané pak podpořili toho kdo byl silnější, schopnější a lépe s nimi spolupracoval. Další potíže nastaly pokud Irové odmítali mluvit Anglicky. Nevýhodou byl i neanglický zevnějšek a celkové vystupování. Irové se navíc museli aktivně podílet na anglické kolonizaci své země.

Irové se mnohdy proti Angličanům vzbouřili. Problém byl ale v tom, že své vzpoury málo a špatně koordinovali. Angličané si je podávali jednoho po druhém. Vzpoury mnohdy vedly ke ztrátě majetku. V 16. století ale museli být Angličané opatrní. Irové stále měli majetky a moc. Angličané proto vzpoury mnohdy odpouštěli, pokud se bez spolupráce Irů v dané oblasti neobešli. Anglické zákony v té době také ještě nebyly otevřeně protikatolické. Dalším problémem movitých Irů byla ztráta finanční hotovosti. Angličané postupně převzali kontrolu nad obchodem, ze kterého měli dosud zisky Irové. Nedostatek hotovosti nutil Iry k půjčkám, které pak nebyli schopni splácet. Jimi zastavené majetky tak propadaly věřitelům.

Poslední baštou odporu byli na konci 16. století O’Neillové a O’Donnellové na severu Irska. Angličané během Devítileté války (1593-1603) v roce 1602 dobyli pevnost Tullyhogue (hrabství Tyrone), kde zničili pradávný kamenný inaugurační trůn O’Neillů, králů z Tyrone. To byl symbolický konec klanového zřízení v Irsku. 14. září 1607 Hugo O’Neill, hrabě z Tyronu a Rory O’Donnell, první hrabě z Tyrconnellu, naložili své rodiny a vše co mohli do lodí a Irsko nadobro opustili. Tato událost je dnes známa jako útěk hrabat (Flight of the Earls). Od této chvíle měli Angličané poprvé v historii celý ostrov pod kontrolou. Úplné zničení irských klanů bylo klíčovým momentem druhé anglické kolonizace Irska (B. McCarthy, 2012). Staří Angličané z doby první středověké anglické kolonizace také neměli na růžích ustláno. Jejich anglický původ nové Angličany nezajímal. Během druhé kolonizace s nimi bylo naloženo stejně jako s ostatními Iry.

Jízda koňmo po pláži Downhill na severním pobřeží Irska. Autor: Pavel Semple (07/2011)

Kolonizace Ulsteru a irský národní výbuch

V roce 1603 usedl na anglický trůn skotský král Jakub VI. (1567-1625) jako Jakub I. Anglický (1603-1625). Tím byla obě království spojena pod jednoho panovníka. Po útěku O’Neillů a O’Donnellů z provincie Ulster na severu Irska v roce 1607 měl anglický král dveře otevřené k zahájení rozsáhlé kolonizace Ulsteru převážně skotskými novousedlíky (Plantation of Ulster). Ulster do té doby na rozdíl od zbytku Irska úspěšně vzdoroval druhé anglické kolonizaci. Možná právě proto se stal nejintenzivněji kolonizovanou částí Irska. Kolonizace Ulsteru byla zárodkem vzniku dnešního Severního Irska. Irové vedli proti Skotům a Angličanům partizánskou válku. Kolonizační vláda na to reagovala popuzováním novousedlíků k vyhlazení irské populace. (televizní program Secrets of Great British Castles, sezóna 1, epizoda 6, Carrickfergus, 2015).

Irové byli vytlačováni do méně úrodných částí země. To pochopitelně vedlo k jejich veliké nevoli. Vzpoura byla za daných okolností nevyhnutelná. Začala v roce 1641 právě v Ulsteru a rychle přerostla v Irskou konfederační válku (1641-1653), boj všech irských katolíků za nezávislost. Obě strany se podílely na masakrech civilního obyvatelstva. V této době zároveň probíhala Anglická občanská válka (1642-1651) mezi příznivci anglického krále (royalisty) a anglickým parlamentem. Anglické parlamentní vojsko pod vedením Olivera Cromwella (žil 1599-1658) válku vyhrálo. Anglický král Karel I. (1625-1649) byl v lednu 1649 popraven. Irské konfederační vojsko v tomto pokročilém stádiu války bojovalo v Irsku na straně anglického krále. Oliver Cromwell proto v čele svého vojska v roce 1649 Irsko osobně navštívil. Jeho válečná kampaň byla naprosto brutální. Ve dnech 3.-11. září 1649 obléhal město Drogheda. Po dobytí města byli zajatí vojáci spolu s civilním obyvatelstvem brutálně povražděni. Někteří civilisté byli nahnáni do kostela svatého Petra a zaživa upáleni. Civilních obětí bylo přibližně 800. Podobné násilí se odehrávalo i na jiných místech Irska. Cromwell měl tehdy podle lidové tradice katolíkům vzkázat „(jděte) do pekla nebo do Connachtu, (to Hell or to Connacht)”. V Connachtu byli katolíci řekou Shannon oddělení od anglikánů.

Dům Olivera Cromwella ve městě Ely (hrabství Cambridgeshire) Autor: Pavel Semple (05/2025)

Cromwell je dodnes v Irsku vnímán velmi negativně. Pro Angličany je také kontroverzní osobou. Jedni jej považují za darebáka, druzí za hrdinu. V jeho domě ve městě Ely (hrabství Cambridgeshire) dnes mohou návštěvníci volit, zda byl darebák nebo hrdina. Silná třetina jej volí za darebáka. Pro Iry je jednoznačně darebák. Cromwell u nich nadále vyvolává silné emoce. Milovníci hradů by jej také měli mít za darebáka. Cromwell totiž cíleně ničil anglické hrady, symboly anglické královské moci. Anglický hrad Pontefract nechal exemplárně zničit. Po pádu anglické parlamentní vlády v roce 1660 dostali někteří irští katolíci své majetky zpátky. Mnozí z nich totiž bojovali v Irské konfederační válce na straně anglického krále Karla I. (1625-1649), otce nastávajícího krále Karla II. (1660-1685). Oliver Cromwell (žil 1599-1658) byl exhumován, posmrtně oběšen a poté sťat.

Hrad Clogh Oughter na malém ostrově v jezeře Lough Oughter v hrabství Cavan. Autor: Pavel Semple (08/2023)

Hrad Clogh Oughter v zimě 1641/1642, zrod moderní irské státnosti

Hned druhý den irské vzpoury 24. října 1641 přepadla skupina místních Irů pod vedením Mulmora Mac Edmund O’Reilly správce hradu Clogh Oughter Artura Culme v jeho domě. Sebrali mu klíče od hradu, kterého se pak zmocnili. Owen O’Reilly se stal novým správcem hradu, ve kterém bylo zřízeno vězení pro protestantské novousedlíky (nové Angličany). Prvním hostem se stal dosavadní správce hradu Artur Culme. 18. prosince se k němu přidal anglikánský biskup Vilém Bedell z Kilmore (žil 1571-1642) a jeho synové Vilém, Ambrož a zeť Alexandr Clogie. Biskup Bedell se během svého působení v Irsku naučil irsky a zasloužil se o překlad Starého Zákona do irštiny. Osobně kontroloval přesnost překladu. Mezi irskými katolíky se těšil veliké úctě. Byl jimi na hradě uvězněn jen proto, aby měli lepší pozici při vyjednávání s protestanty o výměně zajatců. Válcová věž starého hradu Clogh Oughter stojí na malém ostrově v jezeře Lough Oughter v hrabství Cavan. V roce 1641 byla již dávno pustá a k obývání nevhodná, podlahy byly prohnilé, střecha zatékala a okny se proháněl vítr. Vězni měli na hradě krb a dřevo na otop, zima pro ně byla ale i tak velmi krutá. Mezi vězni byl i truhlář Richard Castledine. Ten před válkou zbohatl a truhlářskému řemeslu se již nějakou dobu nevěnoval. Ve vězení na hradě se ale na svou starou dobrou truhlařinu rychle rozpomněl a vyrobil okenice do oken, aby jimi zastavil ten krutý průvan. Po propuštění z vězení šel v červnu 1642 se svou ženou Rebekou v průvodu asi 1340 protestantských uprchlíků s ozbrojenou ochrankou z hrabství Cavan do Droghedy. Útoky na uprchlíky byly běžné a každou chvíli mohlo dojít k jejich masakru. Z Droghedy manželé pokračovali do uprchlického tábora v Dublinu, kde ale oba zemřeli na horečku. Biskup Bedell strávil ve vězení na hradě jen tři týdny. Spolu se svými syny a zetěm byli propuštěni 7. ledna 1642. Po propuštění se biskup také přidal k protestantským válečným uprchlíkům. Oslaben vězněním také onemocněl a 7. února 1642 zemřel. Chtěl být pohřben do rodinného hrobu na hřbitově v Kilmore, kde již odpočívala jeho žena Leah a syn Jan. Katolický biskup Eugene Sweeney jej ale označil za heretika a jeho pohřeb na hřbitově zakázal. Místní irský katolický vůdce Edmund O’Reilly ale přikázal tento zákaz ignorovat. A tak se Edmund O’Reilly, jeho syn a další katolíci sešli po boku protestantů na hřbitově v Kilmore, aby anglikánského biskupa Viléma Bedella uctivě pochovali podle jeho posledního přání (C. Manning, 2013). A právě zde v tomto okamžiku můžeme vidět jeden z prvních zárodků moderní irské státnosti, jeden krátký okamžik, kdy se katolíci a protestanti přestali navzájem vraždit a osočovat a společně uctili památku člověka, kterého si náramně vážili. Staří a noví Irové si začali uvědomovat, že se budou muset naučit žít pospolu v míru. Začali si také uvědomovat, že mají v zemi společné zájmy. Ty byly v rozporu s koloniálními zájmy Británie. V roce 1791 nakonec oba národy vytvořily Společnost sjednocených Irů (Society of United Irishmen).

Napoleona Britové vyhlíželi s hlavněmi děl namířenými do moře. Tato pevnost stála na ostrově Dalkey u Dublinu. Autor: Pavel Semple (07/2025)

A jak to bylo dál?

Během Vilémské války v roce 1690 v Irsku bojovali o anglický trůn dva angličtí králové, dosavadní král Jakub II. (1685-1688) a nastávající král Vilém III. Oranžský (1689-1702). Jakub II. byl katolík, což se anglikánské Anglii nelíbilo. Vilém III. Oranžský, Jakubův synovec a zeť, byl holandský princ a protestant. Na pozvání vtrhl v roce 1688 do Anglie, načež Jakub II. utekl do Francie. V březnu 1690 se Jakub II. vylodil v Irsku v doprovodu francouzského vojska. V červnu toho roku připlul do Irska také Vilém III. Oranžský. Jakub II. byl poražen 1. července 1690 v bitvě u řeky Boyne, načež utekl do Francie. Severoirští protestanti to dodnes každoročně slaví jako veliké vítězství nad katolíky i přesto, že válka zdaleka neměla čistě náboženské důvody. Mnozí irští katolíci byli po této válce prohlášeni za zrádce a jejich majetky byly zkonfiskovány.

V období 1607-1778 platily v Irsku přísné trestní zákony (Penal Laws), namířené proti katolickým Irům. Anglikánská církev byla v té době jedinou oficiální církví. Katolické mše se konaly v odlehlých místech za naprostého utajení. Katolíci nemohli zastávat žádné veřejné funkce, v zemi byl nastolen apartheid. Irští katolíci se bouřili, všechny vzpoury byly ale brutálně potlačeny. Vzpoura v roce 1798, podnícená Společností sjednocených Irů, byla inspirovaná Velkou francouzskou revolucí (1789-1799). Byla ale také potlačena. Britové krátce nato v roce 1800 zrušili irský parlament v Dublinu a vládli Irsku přímo z Londýna. Vzniklo tak Spojené království Velké Británie a Irska. Irští zastupitelé museli hájit zájmy země v Londýně.

Zrušení irského parlamentu vedlo k soustředěnému úsilí irských katolíků a protestantů k obnově irské samosprávy. Britové tak nechtěně povzbuzovali spolupráci irských katolíků a protestantů. Velká francouzská revoluce a vzpoura v roce 1798 donutila Brity obnovit náboženskou svobodu v Irsku. Snažili se tak uhasit alespoň náboženský oheň v zemi. Vždy se obávali, že by katoličtí Irové mohli pozvat Francouze nebo Španěly k invazi do Irska, což se ostatně během staletí několikrát stalo. V pobřežních městech Irska probíhalo sčítání katolíků, coby potenciálních zrádců. V Belfastu jich bylo v roce 1708 jen sedm, během 18. století tam ale přišli v houfech za prací v továrnách (W. Maguire, 2009). Irská pobřežní města byla na začátku 19. století ale i tak většinou protestantská, to aby si Británie na Napoleona dobře posvítila. V Severním Irsku je tomu tak do určité míry i dnes, pobřežní města jsou tradičně protestantská, katolíci žijí spíše ve vnitrozemí.

Během napoleonských válek postavili Britové na pobřeží Irska okolo 50 věží Martello. Na ochozu bylo otočné dělo na ložisku. Tato věž stojí na ostrově Dalkey u Dublinu. Autor: Pavel Semple (07/2025)

Použité zdroje: