Na skok k Panence do Skoků - díl druhý: v dobách největší slávy

Problémy stavitele Schmieda

Když se markrabě Baden-Badenský rozhodoval, že ve Skokách nechá postavit kostel, jednu zásadní věc měl uspokojivě vyřešenou. Věděl, že ho stavba nebude stát ani groš. V letech 1728-39 přinesly milodary poutníků úctyhodnou částku 12.522 zlatých, která bohatě rozpočet nového kostela pokryla. V dubnu 1736 byl o vypracování projektu požádán regionálně významný stavitel Johann Schmied (v archivních pramenech uváděn někdy jako Schmidt) z Útviny, městečka nedaleko Toužimi. V létě byly plány kostela předloženy ke schválení markraběti a církevním úřadům a v říjnu už byl slavnostně položen základní kámen. Stavitel Schmied si musel poradit s několika obtížnými úkoly, před které jej zadání postavilo. Kostel měl vyrůst na úzké návsi, z obou stran se svažující ke strouze a návesnímu rybníčku uprostřed. Navíc byla náves skloněná ještě v dalším směru, dolů směrem ke Střele. Schmied si musel vyrovnat terén staveniště – v zadní části jej zahloubil do svahu a vpředu vytvořil vysokou sypanou terasu. Aby zvýšil únosnost, do terasy zabudoval rošty z dubových kůlů. Stejně důmyslně si poradil s vodou, která pod staveništěm protékala. Svedl ji do dvou vyzděných odvodňovacích štol. Jedna prochází osou kostela a končí v místech oltáře, druhá obtáčí celou levou stranu kostela a končí na pravé straně přibližně na úrovni vchodu do oratoře. Štoly bez větších oprav slouží dodnes a stále jsou částečně průchodné.  Postavit kostel na navážce,

bez možnosti zahloubit základy do pevného podloží, je z hlediska statiky věc ošemetná. Aby stavbu co nejvíce odlehčil, zvolil stavitel velmi nezvyklé řešení stropu lodi. Namísto klasické zděné klenby zaklenul loď klenbou falešnou, dřevěnou konstrukcí vyskládanou ze stovek krátkých prken. Při pohledu zdola ale nepoznáte, že kromě dřeva je nad vašimi hlavami jen tenká vrstva omítky, zdobená nástropními malbami. Před důmyslem barokního stavitele a umem místních řemeslníků musíme dnes s úctou smeknout. Kostel za celou dobu prošel jedinou velkou opravou na počátku 20. století (a ta se navíc netýkala zdiva, ale jen střechy, krovů, dřevěných stropů a fasády), přesto je interiér suchý a stavba je v dobrém technickém stavu.

Vše pro poutníky

V červenci 1738 byl kostel slavnostně vysvěcen, nicméně až do konce 40. let 18. století na něm pokračovaly další práce. Mimo jiné bylo přistavěno vstupní průčelí se dvěma věžemi, původní projekt počítal pouze s jednou věží. V roce 1740 byly Skoky papežskou bulou přičleněny k farnosti premonstrátského kláštera v Teplé, patronát však zůstal světské vrchnosti. Počty poutníků narůstaly, v době největší slávy jich do Skoků ročně přicházelo bezmála 50000. Kostel byl na takové zástupy věřících dobře zařízen, k dispozici zde bylo vždy několik kněží, ti měli na přípravu mše dvě oddělené sakristie, konalo se několik mší denně, byly zde čtyři vnitřní a čtyři venkovní zpovědnice, poutníci měli k dispozici i sklípek pod jednou z věží, aby si v něm mohli uložit během bohoslužeb potraviny.

Největší zdejší zvláštností byl složitý rituál uctívání obrazu. Aby se k němu poutníci dostali, byl obraz po mši pomocí dřevěných kolejniček a táhel přesunut z rámu na hlavním oltáři do prostoru za oltářem. Mechanismus, který obraz posouval, obsluhoval ministrant, skrytý po celou dobu v malé a temné komůrce pod schodištěm. Poutník se nejprve vyzpovídal a prošel svatým přijímáním při mši svaté, poté mohl po schodišti za oltářem vystoupat k obrazu. Aby byla jeho žádost o přímluvu účinná, musel před obrazem pokleknout, pomodlit se, obětovat kostelu finanční obětinu a poté obraz uctít dotykem či polibkem. K tomu bylo pod obrazem připravené klekátko, které zároveň sloužilo jako stupínek a pokladnička na milodary. Až se u obrazu vystřídali všichni zájemci, obraz se opět vrátil do rámu na oltáři. Jelikož se obraz dřevěných lištách nepohyboval plynule, existuje kromě tradičního vysvětlení rčení „Panenko Skákavá“ i hypotéza (spíš ale jen smyšlenka zdejších průvodců), že úsloví se vztahuje k pohybu obrazu po kolejničkách. Útlum proudu poutníků nastal se zákazem procesí, který v roce 1784 vydal Josef II. V první třetině 19. století začal kostel chátrat. Patron, kterým tehdy byl údrčský velkostatek, do oprav investovat nechtěl a malá farnost je sama nezvládala. V roce 1838 byla už střecha v tak havarijním stavu, že bylo v kostele zakázáno z důvodu bezpečnosti konat bohoslužby.

Pod patronátem premonstrátů

 

Situace se zlepšila až v roce 1902, kdy byl patronát převeden na tepelský klášter. Tehdejší opat Gilbert Johann Baptist Helmer dal kostel v letech 1903 – 1904 opravit a barokní faru nahradil superiorátem, rozsáhlou farou v podobě zámečku. Z této doby pocházejí i téměř zázrakem zachovalé vitráže oken lodi, vyrobené ve Vídni a varhany (dnes bohužel devastované), které pro Skoky zhotovil roku 1907 Kryštof Müller z Úšovic u Mariánských Lázní. Premonstrátům se úspěšně dařilo navázat na věhlas poutního místa. Jejich snahu o oživení tradice sice zbrzdila první světová válka, během které kostel přišel nejen o poutníky, ale i o část zvonů, nicméně za první republiky se poutnímu místu opět dařilo. Do Skoků zase mířily tisíce nejen německy a česky mluvících věřících z blízkého i dalekého okolí. Poutníci přinášeli prosperitu obci. Byla zde velká fara, škola, obchod a dva velké hostince. Podél cest bývaly stánky, které nabízely svaté obrázky, náboženské předměty i občerstvení. Vesnice v té době dosáhla největšího počtu obyvatel ve své historii – v roce 1930 zde žilo 158 lidí, domů zde v té době bylo 26. Už koncem třicátých let se ale nad osudem kostela i vesnice začaly stahovat černé mraky. Ale o tom až příště.

Použité zdroje:

Galerie